Článek
„Je to ohromující zjištění, že tady na Velkém bariérovém útesu žijí koráli v hloubkách větších, než jsme se odvažovali myslet,“ řekl k objevu týmu Queenslandské univerzity Pim Bongaerts.
Pomocí dálkově ovládaného robota se mu podařilo objevit a na hladinu vynést korál rodu houbovník (Leptoseris) z hloubky 124 metrů. To je hloubka čtyřikrát větší, než do jaké se odvažuje většina amatérských potápěčů.
Koráli jsou našim sladkovodním nezmarům podobní (a také příbuzní) živočichové, jejichž maličké a křehké tělo chrání exoskelet, vnější vápenitá kostra. Žijí v koloniích a vytvářející pevné vápenité stavby podivuhodných tvarů.
Živí se rostlinným a živočišným planktonem, který přinese proud do bezprostřední blízkosti jejich chapadélek. Naprostá většina druhů korálů se vyskytuje jen v tropickém a subtropickém pásmu v mělkých vodách od dvou do několika málo desítek metrů. Řasy, které s korály žijí v symbióze, totiž potřebují k fotosyntéze, jíž získávají živiny i pro své hostitele, sluneční světlo.
Rekordman je z Karibiku
I mezi korály existují výjimky – některé druhy žijí v chladných vodách, jiné prosperují i ve velkých hloubkách. V Karibském moři, kde je voda extrémně průzračná, se koráli vyskytují až do hloubek kolem 150 metrů.
Rekordmanem je zřejmě turbinatka větvená (Lophelia pertusa), nalezená v hloubce 799 metrů pod hladinou Mexického zálivu. Nepříliš odborné informace hovoří i o korálech, kteří mají žít v hloubce až tří tisíc metrů a na arktických Aleutách.
Australané na severozápadním pobřeží nejmenšího kontinentu zkoumali vliv klimatických změn na korálové společenství, používali k výzkumu dálkově řízený robot. Na záběrech z hlubiny na vnějším okraji útesu Ribbon, kde australský pevninský šelf spadá do hlubin Torresova průlivu, objevili něco připomínající korál. Podle dosavadních poznatků však neměl v hloubce pod sto metrů být, proto se rozhodli získat úlomek.
Život v šeru
„Byl to docela boj, zvládnout na 250metrovém kabelu ponorku tak, aby přinesla nahoru vzorek, a zároveň poničila co nejméně korálů,“ připustil Paul Muir z queenslandského Muzea tropů.
Podařilo se a vědci mohli obdivovat několik „větví“ korálů nejběžnějšího rodu větevník (Acropora) i „talířů“ nepříliš hojného houbovníku. „Opět jsme se přesvědčili, jak málo toho víme o korálech,“ řekl Bongaerts. „Teď ale máme v rukou hlubokomořské vzorky a po detailní analýze budeme schopni vysvětlit, jak se polyp přizpůsobil tak extrémnímu prostředí.“
Koráli větevníci (Acropora) jsou hojně rozšířeni po celém světě.
„Bylo by dobré zjistit, jak dokážou vystačit s tak slabým světlem - je tam opravdu hluboké šero,“ doplnil jeho kolega Ove HoeghGuldberg. Vědci zatím netuší, jak se koráli mohou v temné hloubce rozmnožovat. Mělkovodní koráli totiž při pohlavním rozmnožování synchronně uvolňují vajíčka a spermie, což je iniciováno astronomickými ukazateli – roční dobou, svitem a polohou Měsíce.
Velký bariérový útes v číslech
Koráli Velkého bariérového útesu se táhnou stovky kilometrů do dálky.
Velký bariérový útes, rovněž zvaný "bradlový", je téměř souvislá hradba útesů a ostrovů, táhnoucí se 2000 kilometrů v pásu o šířce až 15 kilometrů podél pobřeží v Queenslandu.
Je to jedinečný ekosystém, v němž žije 4000 druhů ryb a 350 druhů korálů.
Od roku 1981 je pod ochranou UNESCO.
Jeho stáří se odhaduje na 600 tisíc let.
V posledních třiceti letech byla asi polovina útesů zničena. Zpočátku neřízeným rybolovem a živelnou turistikou, později se přidalo oteplování a okyselování oceánu v důsledku klimatických změn. Nejčerstvější pohromou je splav hnojiv z pobřeží, který vedl k přemnožení dravého druhu mořských hvězdic, živícími se korálovými polypy.
„Tihle koráli z hlubin mohou dělat hodně odlišné věci než jejich příbuzní z mělkých vod,“ dodal.