Hlavní obsah

Jak bydlí sochař Martin Ceplecha v bývalé škole

Právo, Zdeněk Smíšek

Sochař Martin Ceplecha rozhodně není samotář, i když jeho odstěhování z Prahy do malinké osady Maříž, s česko-rakouskou hranicí na dohled, by tomu mohlo nasvědčovat. Obývá tu bývalou školu. Ve třídě, polovině stavení, má ateliér, ve zbývajících dvou pokojích bydlí.

Foto: Milan Malíček, Právo

Z bývalé jednotřídky je dnes místo k tvorbě i bydlení, čemuž odpovídá i okolní zahrada.

Článek

Zákoutí je to podmanivé a jen pár kilometrů od kouzelného městečka Slavonice nacházejícího se na jih od podobně malebné Telče.

Díky kamarádům se odhodlal opuštěnou jednotřídku koupit v roce 1992. Místo, kde by mohl nerušeně tvořit, hledal Martin Ceplecha už déle.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Baví mě přeskakovat od sochařiny po grafiku. I když jsem vyučen rytcem kovů, ani nevím, jestli se to dneska někde učí, když se všechno dělá na počítačích. Ale myslím, že se lidi ke klasickým řemeslům a postupům vrátí,“ konstatuje absolvent vysoké školy umělecko-průmyslové u profesora Malejovského.

Foto: Milan Malíček, Právo

Sochař Martin Ceplecha

Hledání prostoru pro tvorbu

„Toto místo jsem si vyhlédl, když jsme před lety začali pořádat letní prázdninové školy - workshopy ve Slavonicích. S hercem Davidem Vávrou, výtvarnicí Zuzkou Krajčovičovou, Honzou Boháčem a dalšími.

Foto: Milan Malíček, Právo

Z první velké místnosti, sloužící jako kuchyně, jídelna a společenská místnost v případě i početnějších návštěv, se vstupuje do další místnosti - ložnice. Sloup podpírající strop a zdobící celý prostor je kmen obložený olověným plechem.

Už v roce 1988 kluci z Divadla Sklep společně koupili starý dům v centru Slavonic, z kterého je dnes hotel Besídka. Zdeněk Žampach odsud pocházel, pozval kamarády na víkend a všem, včetně mě, se tu moc líbilo. Navíc jsem už dříve jezdil za spolužákem do nedaleké Číměře,“ vzpomíná tvůrce nezaměnitelných objektů.

Foto: Milan Malíček, Právo

„V Praze byl problém sehnat velký prostor na práci, při které navíc dělám hluk. Měl jsem ateliér v paneláku, pro mne úplně na nic. Začít jsem mohl v devět, když lidi odešli do práce, a končil jsem ve čtyři, když se vraceli…

Pilně jsem něco hledal, ale nejsem na to až tak šikovný, takže jsem nic samozřejmě nesehnal. Až tady! I když jsem to vlastně nechtěl, ale kluci mi zavolali, že mě napsali do dražby. Tak už jsem to koupil,“ usmívá se náš hostitel, který kvůli naší návštěvě více zatopil v kuchyňských kachlových kamnech vlastní výroby.

Foto: Milan Malíček, Právo

Martin Ceplecha u jedné ze svých charakteristických soch, tedy vodovodního kohoutku (v hotelu Besídka).

„Jak to tady přes zimu vydržíte?“ nešlo nepoložit nad šálkem čaje otázku.

„Jsem otužilý.“ „A jak tu s vámi bývá dlouho vaše přítelkyně?“ „Dokud nenastydne.“

Martin Ceplecha je otužilý nejen z opracovávání pískovce na zahradě, ale i z opakující se horské turistiky v Himálaji. Tu další plánuje na březen.

Foto: Milan Malíček, Právo

Dávno opuštěná třída dál skvěle slouží jako tvůrčí prostor i depozitář.

„Bohužel se za posledních deset let, co tam jezdím, hodně zvýšil počet návštěvníků. Taky se tam budují silnice… Potřebují stavět i turistický ruch, protože tam jinak nic není. Kolikrát jsem si říkal, co v těch horách vlastně dělám? Ale je to nevysvětlitelné. Když se vrátím domů, tak mě zase něco táhne zpátky. Lidi tam jsou opravdu chudí, ale milí a spokojení. Když přijedete sem a potkáváte otrávené obličeje, říkáte si, čím to je.“

Architekti a výtvarné dotvoření

Maříž je trvalá adresa Martina Ceplechy. „Do Prahy se vracím jenom kvůli práci. Spolupracuji i s architekty na přípravě výstavních expozic. Například v jihlavském a třebíčském muzeu. Krásné a velké prostory. Předtím jsme dělali Muzeum hudby v Praze, Anežský klášter a řadu dalších trvalých expozic, kde mám na starosti výtvarné dotvoření. Některé prvky si nejdříve vyzkouším tady u sebe doma.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Když mě ve dvě ráno napadne třískat do kovadliny, tak jdu a nikomu to tady nevadí… Rád bych koupil i sousední odsvěcený kostelík - kapli, kde by byly skvělé výstavy i koncerty…“

Rukopis tvorby Martina Ceplechy vstoupil i do zmíněného slavonického hotelu, kde je několik jeho měděných soch a řada dotažených detailů dávajících tvář nejen interiéru. Navíc je tam i muzeum populární a vesele pestré mařížské keramiky, které dali vzniknout jeho přátelé - sousedi.

Maříž je dnes osada čítající pár chalup, většinou patřících takříkajíc náplavám. Ale i když byla do roku 1989 za dráty před blízkou hranicí, pár rodin tady vždycky žilo, protože tu byl i kravín.

Foto: Milan Malíček, Právo

Druhá místnost je ozdobena nejen originální postelí, která je sochařovým dílem, ale i starým sedacím nábytkem a řadou dalších artefaktů.

„V Praze jsem autem za dvě hodiny. Žádný problém. Spočítal jsem si, že kdybych měl v Praze pronajatý tak velký prostor, jako mám tady, tak se nedoplatím. A mám tu klid, i když tu jsou často početné návštěvy. Je zajímavé, že i když jsem byl v onom ateliéru v Praze Řepích a zašel třeba do centra, potkával jsem tam míň lidí než tady. Tam byli všichni někde zastrčení. Sem přijíždějí bývalí spolužáci, kamarádi z party kolem Divadla Sklep a nebývám tu až tak sám. Ale i to někdy potřebuji. A do Slavonic chodím většinou pěšky.“

Půda počká

Vlastně všechno na domě si Martin Ceplecha dělá sám. „Okna jsem dostal od kamaráda z Hradce. Tam, kde se propadal strop, jsem ho prostě podepřel trámy a sloupy. Příčku, která se drolila, jsem vyboural a rovnou si tak zvětšil kuchyň. Když jsem začal barák opravovat, plánoval jsem bydlení v podkroví. Tady v přízemí je totiž od pasu dolů krapet zima.

Foto: Milan Malíček, Právo

Půda je ale tak obrovská a zanedbaná, že by to bylo moc práce. Po čase jsem zjistil, že nedělám na ničem jiném než na baráku. Tak jsem si řekl: pozor! Od té doby jsem se na zedničení vykašlal a zjistil, že to jde. Nehledě na to, že rekonstrukce půdy by byla sice krásná, ale nákladná.“

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám