Článek
"Manželka tady trávila prázdniny u dědy a babičky, kteří kdysi dávno koupili letní vilku. Měla a má to tu tak ráda, že i proto jsme dali přednost přístavbě a rekonstrukci před demolicí. I já mám rád, když má místo atmosféru. Dali jsme přednost vztahu k místu a myslím, že by člověk neměl přetrhávat minulost, která fungovala. Nelitujeme, že jsme před racionálním, ekonomicky výhodnějším řešením dali přednost pracnější i nákladnější variantě. Původní schody do patra vržou tak, jak si manželka pamatuje z dětství.“
Architekt Adam Slabý
Funkcionalistické dědictví
Architekt Slabý se soustředí na realizace bytů a domů náročných klientů. „Většinou jde o nadstandardní bydlení. Nakreslím celý dům, vyberu materiál a mnohdy pracuji i na zařízení interiéru. Mám rád přírodní materiály, ale nebráním se ani rozumným kombinacím. Také se mi líbí, když prvky interiéru přecházejí, například obklady, i do exteriéru. Velký důraz dávám na osvětlení dotvářející atmosféru,“ vypočítává dvaačtyřicetiletý hostitel prezentující se pod značkou slabyarchitects.
Člověk se tu nepozastavuje nad tím, co je původní a co nové. „Mám rád i nepraktické, ale hezké materiály. Proto je terasa obložená pískovcem, který se musí poměrně často čistit, protože zelená. Mám rád věci s patinou.“
„Už dlouho mám rád estetiku třicátých let, a když jsem to tady viděl, pookřál jsem. Jako Pražáci jsme se rozhodovali, jestli to tu využívat nadále jen jako víkendovou chatu. Ale spočítali jsme si, že investice do modernizace by byly podobné, jako při zařizování klasického bydlení.
Při dnešních nárocích na komfort jsme se rozhodli pro pořádnou rekonstrukci a zvětšení obytné plochy vlastně o třetinu. Mohou tu teď přespat i rodiče a návštěvy. Přestavovali jsme to strašně dlouho, dodnes nejsme hotoví a přesně platí, že kovářova kobyla chodí bosa,“ připouští Adam Slabý, otec devítiletého syna a čtyřleté holčičky.
Střídmá, ale praktická a pohodlná je i kuchyň. S původní železnou a přiznanou traverzou i sádrokartonovým podhledem zakrývajícím osvětlení.
„Původní představa byla, že se nastěhujeme, až bude hotovo. To se samozřejmě nepovedlo a dcera už se narodila tady.“ Při budování vlastního bydlení ctil funkcionalistický ráz původní stavby. Včetně takových detailů, jako jsou historizující kličky u nových oken.
Kávovar bez vybalování
„Třicátá léta minulého století mám moc rád! Včetně velkých parcel u domů. Odstěhovat se dnes z Prahy do satelitu a koukat z okna na sousedy za žádné štěstí nepovažuju. Dnes je až moc míst s malými pozemky – nejlépe vybetonovanými, kde majitelé tři čtvrtě roku koukají na modrou plachtu bazénu.“
Ozdobou interiéru je i původní schodiště.
Adam Slabý se narodil na Letné a ani dnes prý, nejen kvůli profesi, nemůže být bez města. „I když mám přírodu rád, nemusím od ohýnku sledovat srnku. Kavárny by mi chyběly. Takže první, co jsme sem koupili, byl kávovar,“ usmívá se architekt.
„Při koncipování interiéru vždy každému říkám, že nejdůležitější je jídelna, kde se stejně nakonec vše odehrává. Proto je to i tady největší prostor s velikým stolem, u kterého si často hrají děti, i když mají v patře své pokoje.“
„Moji rodiče mají pro změnu chatu v Řevnicích nebo chalupu na Šumavě. Takže jsme také pořád někam jezdili. I proto jsme zvolili formu trvalého bydlení tady, protože, když už tady jsme, tak vlastně už nic nemusíme. Věčné balení a přejíždění, co si pamatuji, už bych zažívat o víkendech nechtěl. Tady jsem nadšený, i když ta logistika při převážení dětí do pražských škol je někdy složitější.“
Jistota s řemeslníky
Vzpomínky na vlastní stavbu architektovi Slabému také potvrzují zkušenosti s prací pro klienty. „Zadáte práci řemeslníkům, odjedete do Prahy, večer zjistíte, že je všechno jinak, takže je to druhý den necháte předělat. Oni se po týdnu naštvou a vy hledáte jinou firmu. Nic jiného se nedá dělat. Když už máte dobré řemeslníky, tak je třeba se jich držet zuby nehty.
Ale i tak si na stavbě často připadám, že já jsem až ten druhý. Mnohdy to vypadá tak, že oni nejsou snad ani rádi, že mají práci. Ale já mám být rád, že vůbec mám řemeslníky. Musím zaklepat, že teď spolupracuji s lidmi, které pořád jejich práce baví, jsou na ni hrdí a chtějí se s ní chlubit. To je důležité. Dneska většina zedníků raději dělá se sádrokartonem a řemesla jdou do háje. To je špatné.“
Tam, kde dům před rekonstrukcí končil, je nyní vstup do jídelny.
Pro příklady odfláknuté práce nemusí náš hostitel chodit daleko a s povzdechem nám ukazuje podlahu v předsíni. Speciální hmotu nyní částečně překrývá koberec. Podlahová krytina po pár letech popraskala a zvedá se. „Je tam něco ošizeného. Už jsem neměl sílu hlídat vše ještě doma…
Když už se vrátím z práce, jdu si raději hrát s dětmi. Takže tu některé věci nemám ještě dotažené a u některých se už začínají projevovat vady. Řemeslo vymizelo – i v mém oboru. Dnes vám počítač nabídne i to, že z výkresu udělá skicu. Počítač je jistě dokonalý pomocník i pro projektanty. Ale myslím, že i v našem oboru je na začátku potřeba lidská chyba, která ukáže, proč a jak to má potom být.“
„Obývák je klidová zóna, kde se pije káva, poslouchá hudba či sleduje televize. A nejlépe plameny v otevřeném krbu, bez vložky. Původní parkety jsme natřeli na černo. V patře jsou na podlaze bílá prkna. Úklid je náročnější, ale nám se to tak líbí.“
K radosti z práce architektovi přispívá poslední dobou i to, že si nemůže stěžovat na spolupráci s klienty. „Navzájem se většinou respektujeme. A někdy zůstáváme i po realizaci v přátelském kontaktu.“
