„Máme před sebou hodinu, kdy nám nejede žádný vlak, a můžeme se v klidu dívat kolem sebe. Těm nejvíce navštěvovaným prostorům totiž často věnujeme nejmenší pozornost,“ vysvětluje Gebrian, proč si pro svoji prohlídku vybral právě hlavní nádraží. „A navíc odbavovací hala byla dokončená v roce 1979, kdy jsem se narodil,“ doplňuje čistě osobní důvod svého zájmu.

Hlavně však uvádí na pravou míru název cyklu přednášek, jehož je dnešní prohlídka součástí: Nejošklivější architektura Prahy.

Cenu Architekt roku 2015 dostal Gebrian za přibližování tématu architektury veřejnosti.

Cenu Architekt roku 2015 dostal Gebrian za přibližování tématu architektury veřejnosti.

FOTO: Profimedia.cz

„Nejošklivější pro mě neznamená, když někdo navrhuje stavby s jiným vkusem, než mám já. Ošklivé je, když někdo svou tvorbou poškodí hodnotu, která tu existovala před ním,“ popisuje, jak nová hala zabrala velkou část Vrchlického sadů s rybníčkem a umělými skalkami a původní nádražní budovu odsunula, obrazně řečeno, na druhou kolej.

Je špatné chtít to nejlevnější

„Vždycky si představuju, jak sem proniká světlo stropem a vše je bílé, vypadalo by to jako současná japonská architektura,“ lituje Gebrian toho, že mezi odbavovací halou a sluncem je ještě parkoviště. I bez slunečního svitu však dokáže na hlavním nádraží vidět i jeho světlou stránku. Zajímavá je už skutečnost, že na novou odbavovací halu byla v roce 1972 vypsána architektonická soutěž.

„Dnes už to vůbec není standard - v devíti případech z deseti bereme lidi, kteří nám slíbí nejlevnější možnou práci, jakou lze provést. A výsledky pak mluví samy za sebe,“ vysvětluje architekt, že nejlevnější řešení se časem může pořádně prodražit.

„Tehdy bylo normální, že se autor zásadní stavby vybíral v soutěži myšlenek. A zrovna v tomto případě se zvolilo šalamounské řešení, kdy došlo ke sloučení dvou soupeřících týmů,“ popisuje tehdejší praxi.

Obchody v hale prý nevadí, neměly by však přibývat další prodejní ostrůvky.

Obchody v hale prý nevadí, neměly by však přibývat další prodejní ostrůvky.

FOTO: Profimedia.cz

Pod halou dokončenou v roce 1979 je tak podepsán kolektiv autorů Šrámek, Šrámková, Danda, Rothbauer, Bočan a Trnková.

„Fascinují mě ocelové nosníky nad námi, podívejte se, jak vzdálené jsou od sebe podpírající sloupy, nenapadá mě jiné slovo než velkorysost. Bylo by jednodušší postavit další sloupy v hale, ale takhle vzniklo za gigantické peníze něco, na co můžeme být s odstupem času hrdí,“ říká Gebrian a už se dostává k hojně diskutované rekonstrukci haly z let 2006 až 2011.

Investujeme milióny, pak nám scházejí tisíce

„I s obchody je tu pořád dost prostoru, abychom si nešlapali po hlavách. Problém vidím spíš v postupném vkládání dalších a dalších prodejních ostrůvků, o peníze jde zkrátka až v první řadě,“ vysvětluje mladý architekt. Rozhodnutí svěřit rekonstrukci soukromé firmě Gebrian chápe, po třiceti letech provozu bylo nádraží ve špatném stavu.

„Na provozní peníze se přitom často zapomíná. Za sto miliónů zrekonstruujeme náměstí, ale pak už nemáme dva tisíce korun, když nám na něm praskne několik žárovek,“ popisuje Gebrian častý scénář podle českého vzoru.

Jenže aby se soukromé firmě vrátily miliardové náklady na provoz a rekonstrukci, musí si nádražní halu upravit po svém: pro lístky tak chodíme nesmyslně daleko, reklama svítí silněji než příjezdy a odjezdy… „Můžeme si říct, že dnes už vlastně máme všechno v mobilu, ale tak by to podle mě fungovat nemělo. Třeba tahle reklamní tabule tady ještě před měsícem nebyla,“ dává Gebrian konkrétní příklad, zatímco mu nad hlavou ostře září obrázek plného nákupního košíku.

FOTO: Profimedia.cz

Přesto hodnotí rekonstrukci smířlivě. „Jsem rád, že tu pořád najdete třeba původní svítidla s kruhovými výsečemi. Když něco vznikne, po dvaceti letech vám to přijde zastaralé a chcete to vyhodit. Jenže když tomu odoláte, stane se z toho retro a najednou jsou všichni rádi, že se nic nenahrazovalo. A za dalších dvacet let se to celé opakuje znovu.“

Nádraží otestuje trpělivost

Postupně si procházíme peróny, Fantovu kavárnu i jindy nepřístupné prostory, které dříve lákaly na restaurace a čekárny. Před kavárnou se Gebrian pozastavuje nad tím, jak dnes Fantova budova marně hledá svůj nový smysl.

„Je to dům vytvořený s neuvěřitelnou péčí a nikdo nemá nejmenší tušení, co s ním. Před lety se dokonce uvažovalo o tom, že by sem mohla být umístěna Muchova Slovanská epopej,“ nabízí nám představu, jak by asi vypadala expozice s hlučnou Severojižní magistrálou hned za okny.

Fantova budova stále hledá smysl dalšího využití.

Fantova budova stále hledá smysl dalšího využití.

FOTO: Profimedia.cz

Během procházky nás architekt roku nezahlcuje jmény, letopočty nebo styly, ale hned si všímá na první pohled nevýznamných detailů, jež však dokážou pořádně zkomplikovat život. Třeba pomalý travelátor.

„Když se pohybujete rychlostí kilometr za týden a za chvíli vám odjíždí vlak, je to zkouška nervů. Už jsem tu viděl několik konfliktů a vlastně se tomu nedivím.“

Dobrá architektura by podle Gebriana měla myslet i na lidi, kteří se o ni budou starat.

„Zásada zní: pokud nechcete sklo umývat, nedělejte ho jinak než svislé,“ říká nám už venku před odbavovací halou. Její špinavá šikmá skla teď obzvláště vynikají, mezitím se totiž setmělo a naše procházka se blíží ke konci.

„Budu rád, když se začnete dívat kolem sebe a vyjadřovat svůj názor, co se povedlo a co vás štve. A nebudete říkat: nevím, nejsem architekt. Často se totiž staví právě za vaše peníze,“ loučí se s námi Adam Gebrian.