Nymfomanie není nemoc

Před necelým stoletím to bylo ještě složitější. Většina lidí viděla v ženské sexuální touze něco nepatřičného. Označením nymfomanka častovala většinou ženu povětrnou. Pro slušně vychovanou dívku a počestnou ženu byl totiž jakýkoli projev vlastního pohlavního pudu zvířecí zvrhlostí. Otevřenými projevy sexuálního chtíče se vyznačovalo nanejvýš chlípné plemeno mužské.

Ženské emancipační hnutí však právem proniklo i na kolbiště intimního života. Moderní sexuologie se začíná zabývat také problémem ženské hypersexuality. Chápe ji ale jinak než v minulosti. Ještě před padesáti lety považovali i odborníci vysoký stupeň ženské sexuální touhy ovlivněné nadměrným zvýšením sexuálního pudu za nemoc. V současné době naprostá většina sexuologů tento přístup zpochybňuje.

Nejen proto, že novodobé nymfomanky nevyhledávají houfně lékařskou pomoc. Ale ani jejich partneři je nenutí k návštěvě lékaře, protože by jim zvýšený sexuální zájem partnerky byl nepříjemný a protivný. Naopak, většina mužů ho podle mě vítá.

Vnadné a sexu stále chtivé partnerky jsou také jednou zpříčin zvýšeného zájmu mužů o pornografii. Představují prototyp žen, které mohou a chtějí vždycky, na rozdíl od legitimní partnerky. Ta se často vymlouvá na bolesti hlavy nebo jiný tělesný neduh.

Sexuologové vypustili nymfomanii ze seznamu nemocí proto, že zvýšená sexuální touha začíná být u konkrétního člověka problémem pouze ve chvíli, kdy ji nezvládá jeho partner. Není tedy vůbec důležité, jak silnou sexuální touhu projevuje jeden člověk, pokud se shodne s tím druhým.

Nikdo navíc nedokáže posoudit, co je to nadměrné zvýšení pohlavního pudu. Abychom mohli říct, co je nadměrné, musíme přece znát míru. Ta bude případ od případu setsakramentsky rozdílná. Jeden výzkumník považuje za hypersexuální takovou ženu, která touží po sexuální stimulaci sama nebo s partnerem nejméně šestkrát týdně.

Ale nepovažuje někdo právě takovou ženu za normální a žádoucí? Nechápal by tyto její vlastnosti třeba v seznamovacím inzerátu jako výrazný bonus? Možná ještě lepší, než je značka "dobrá hospodyně a kuchařka"?

Podstatné je, že naprostá většina hypersexuálních žen je se stupněm své touhy docela spokojená a nepřeje si něco měnit. Své vztahy s muži si většinou pochvaluje. I když pro ně někdy bývá obtížné udržet si jednoho stálého partnera. A všechny si stěžují na problémy ve vztazích k jiným ženám. Pokud se na ně usměje štěstí, potkají stejně hypersexuální kamarádku. A takové přátelství je jim radostí i oporou.

Najdou se i ženy, které jejich zvýšená sexuální apetence obtěžuje. Jejich partnerské a masturbační aktivity jim narušují práci i soukromý život. Svou potřebu sexuálního vybití pociťují jako obtěžující. Jsou však vzácností. Za 40 let praxe jsem se však setkal pouze s několika takovými ženami. A musím říct, že téměř všechny trpěly i duševní nemocí.

Také dnes se setkáváme s tím, že se někteří lidé dívají na hypersexualitu ženy jako na úchylku. Stále méně takových žen však pociťuje nějaké výčitky svědomí a pocity viny za své sexuální chování. Nálepka nymfomanie zkrátka pomalu a jistě putuje do tříděného odpadu.