Život jim změnila cesta do Afriky

Třicetiletou Patricii Votíkovou to vždycky táhlo do Afriky. Však jí v těle proudí ghanská krev. A tak chtěla poznat lidi i místo, odkud pochází její dědeček.

„Studoval u nás ČVUT, poznal moji babičku a na svět přišla moje mamka,“ směje se Patricie. Ani jedna z nich se však do rodné vsi blízkého příbuzného nikdy nepodívala, ač o to dědeček stál.

„Děda žije dlouhá léta v Německu, ale do Ghany pravidelně jezdí za svými devíti sourozenci. Dlouho jsme s maminkou zvažovaly, zda se tam vypravit, ale stále nám to nevycházelo.“

Když se před čtyřmi lety Patricie seznámila s Petrem Bartošem, vzal vše do svých rukou a společně se vypravili za poznáním. Strávili tam měsíc, Ghanu projeli křížem krážem, navštívili typické vesnice i domorodce.

„Fascinovaly nás hlavně ženy, které zpracovávají bambucké máslo. Nadchlo nás, jak pod stromy posvátného máslovníku afrického sbírají kulaté plody s velkým oříškem uvnitř,“ vypráví Petr.

„Ten poté namočí, rozdrtí a vyrábějí z něj pastu, kterou ručně zpracovávají a prodávají. Uvažovali jsme, jak bychom jim mohli pomoci. Líbila se nám kvalita a zajímalo nás, zda by ji byli schopni vyvážet do ČR,“ vrací se Petr ve vyprávění na začátek.

Ještě během pobytu v Africe vymysleli název firmy a zaregistrovali si webovou doménu.

„Vždy jsem se zajímal o podnikání, ale přál jsem si, aby mělo nějakou přidanou hodnotu, aby nešlo jen o peníze. A tady jsem ji našel,“ říká Petr, který si předtím slušně vydělával, přesto neváhal svou práci ukončit a vrhnout se do nejistoty. Měl dostatečně našetřeno, aby zajistil první investice, aniž by si mladý pár musel půjčovat na potřebná vybavení. Po návratu skončila ve svém zaměstnání i Patricie a spustili výrobu.

V jejich výrobně to vypadá jako ve velké profesionální kuchyni. Jen všechny roboty, zavařovačky či mixéry používají na výrobu přírodní kosmetiky. „Toto je surové bambucké nerafinované máslo,“ dává mi Petr přivonět a já ucítím lehké kouřové aroma.

Surovinu jim posílá jeden z dědových sourozenců, který mladým podnikatelům v Ghaně pomáhá. Přiznávají, že jim výrazně ulehčuje práci už proto, že jakožto „jejich“ člověku nedělají na úřadech problémy, nechtějí úplatky atp.

Lodí nebo letecky posílá pětadvacetikilové krabice s kostkami bambuckého másla, z nichž pak Petr s Patricií ve své „kuchyni“ odřezávají menší kousky, ty pomalu rozpouštějí v desetilitrových zavařovacích sklenicích.

„Teplota je maximálně čtyřicet stupňů, abychom zachovali prospěšné látky. Nic nelze uspěchat,“ vysvětluje Petr. Přibližně po dvou hodinách mohou přidat kokosový nebo konopný olej, kterým máslo zjemňují. Směs promixují, aby se ingredience propojily, a nechávají opět vychladit.

„Vše potřebuje svůj čas a musíme být bdělí. Jakmile máslo po stranách nádoby tuhne, opět ho vyndáme a promixujeme. Pak ho zase vložíme do lednice a čekáme, až se na povrchu vytvoří škraloup, a opět promixujeme,“ nechává nás Patricie nahlédnout do způsobu své práce.

Ve chvíli, kdy získá konzistenci řídkého pudingu, mohou přidat přírodní esence, jako je levandule, skořice, bergamot či vanilka apod. Právě jejich vanilkový macerát by se prý mohl vyvážit zlatem.

„Je velmi těžké sehnat kvalitní vanilku. Učíme se za pochodu, hodně zkoušíme, studujeme, často přivoním k oleji a vnímám, co by se k čemu hodilo, co přidat, co ubrat,“ říká nadšeně Patricie.

Vše bylo vyrobeno, ale zůstala otázka, do čeho to zabalit. Právě u výběru vhodného obalu se nejvíce zasekli. Jedno bylo jisté, plast je nepřijatelný. Po roce a půl naplnili vlastní představu vratného obalu, tedy uvnitř recyklované sklo vložené do bambusu.

„Bambus je báječný, ekologický, velmi rychle roste, denně naroste o metr. Za obal účtujeme 5 až 25 Kč, ale ty vám při odevzdání obalu vrátíme,“ vysvětlují.

Naplnit obaly vyžaduje docela dobrou fyzičku. Poměrně pevnou hmotu vpravují dovnitř pomocí cukrářských zdobicích rukávů. „Když to děláte dlouho, začnou vás bolet dlaně,“ směje se Patricie.

Spolupráci v rámci rodiny si pochvalují. Zatím žádná ponorková nemoc nehrozí. A to ani před Vánocemi, kdy stáli „u plotny“ až šestnáct hodin. „Doplňujeme se. Rádi pracujeme spolu, nemáme potřebu oddělovat život od práce, protože naše práce je naším životem,“ říká Patricie a v náručí chová dvouletého syna.

Do budoucna mají velké plány, chtějí rozšířit výrobu o další produkty, přibrat zaměstnance a hlavně se vrátit do Ghany. Rádi by předali místním část zisku.

„Když už k nám přes půl zeměkoule putuje jejich surovina, chceme jim alespoň část vrátit. Dáme jim pět korun z každého výrobku. A pět korun je pro ně významná částka. Nechceme jim však posílat peníze. Místní lidé jsou pak zvyklí, že když vidí bílého člověka, hned natahují dlaně. My je chceme podporovat jinak. Koupíme jim vše, co potřebují k výrobě bambuckého másla, zaplatíme jejich dětem školní potřeby apod. Sami si musí říci, co je pro ně důležité a co využijí.“

Petra a Patricii můžete potkat na farmářských trzích, objíždějí zajímavé akce, jsou úspěšní, ale za svůj vůbec největší pracovní úspěch považují fakt, že se jim ozývají lidé, kteří by pro ně rádi pracovali. „To jsem si vždycky přál a to mi dává smysl,“ dodává spokojeně Petr.