Článek
Kominíků je v Česku málo a kominic mnohem méně než šafránu. Podle slov Martiny celkem asi pět, po střechách ale prý běhají jen dvě.
Martina ale komíny vymetá i opravuje stejně dobře jako její chlapští kolegové. O tom svědčí i fakt, že se tím živí už čtyři roky a před nedávnem si dokonce založila vlastní firmu.
Kominicí ale nechtěla být vždycky. Původně vystudovala obchodní akademii. K netradičnímu povolání ji přivedl až bývalý přítel, přesněji jeho dědeček, mistr kominický. "Ten mě všechno naučil a k tomu mě poslal na kominickou školu, abych se mohla kominictvím živit," vzpomíná mladá kominice.
Lákala ji volnost a romantika
Na "umouněném" povolání jí prý nejvíce lákala možnost být "paní vlastního času". A to prý kominíci jsou. A navíc, kdo jiný si může každý den užívat tak úžasný a pokaždé jiný výhled? K tomu vítr ve vlasech a ať nikdo neříká, že v kominictví není kus romantiky.
Největší legrace ale přichází, když má Martina hotovo a sestoupí z výšek zpátky na zem mezi ostatní smrtelníky. Pozorovat kolemjdoucí, kteří ji míjejí, opravdu stojí za to. Některým údivem padá čelist, když vidí v tradičním kominickém obleku ženu, jiní se začnou ohmatávat ve snaze najít na svém oblečení co nejrychleji knoflík. Ti smělejší, a není jich málo, se přijdou optat, jestli si mohou setřít sazi pro štěstí.
"Všichni mě pořád ošahávají," směje se Martina, která ale jedním dechem dodává: "Není mi to nepříjemné, je to hezké, že si lidé chtějí kousek toho štěstí pro sebe utrhnout."
