Hlavní obsah
Tuto postavu viděl Mikolášek ve snu. Dnes zdobí i hrob na pražských Olšanských hřbitovech, kde je pohřbený vedle muže, který mu poskytl ke konci života azyl, a své mámy. Foto: Jan Handrejch, Právo

Trpký osud slavného českého léčitele

Cesta klikatící se ve svahu dávno zarostla. Stromy zakryly i niku, v níž stávala pozlacená socha, již kdysi míjely davy. Mířily do ordinace majitele jenštejnského pozemku, vyhlášeného léčitele Jana Mikoláška (1889–1973). Co koho trápí, poznával pouhým pohledem na moč nemocného. Anebo ne?

Tuto postavu viděl Mikolášek ve snu. Dnes zdobí i hrob na pražských Olšanských hřbitovech, kde je pohřbený vedle muže, který mu poskytl ke konci života azyl, a své mámy. Foto: Jan Handrejch, Právo
Trpký osud slavného českého léčitele

Bylo to obrovské, napadne vás hned po příjezdu na parcelu, již si vybral pro svůj nový domov v roce 1946. Tehdy, krátce po válce, opouštěl zavedenou praxi v Hradečně u Kladna.

Podle některých odcházel za lepším, podle jiných utíkal před místními, kteří si dobře pamatovali, kdo ho navštěvoval za protektorátu.

Vzkazy za koláček

Na rozlehlém jenštejnském pozemku posléze vyrostla krásná vila s bytem, ordinací i čekárnou. Vedle ní pak domek, kde byl sklad a mísírna bylinek.

Komplex obklopovaly záhony, na nichž rostly pečlivě vybrané byliny. Právě ony byly jedním z klíčů k Mikoláškově více než čtyřicetiletému věhlasu. Namíchané v různém poměru si je od něj domů odnášeli jeho pacienti místo průmyslově zpracovaných léků.

Jan Mikolášek v dobách největší slávy koncem 40. let minulého století předepsal pacientům průměrně vagon bylin měsíčně.

Foto: soukromý archiv Václava Kovandy

„Bydleli jsme v budově obecního úřadu, kde byl jediný telefon v obci. Jako desetiletý kluk vyrůstající v Jenštejně jsem mu vozil na kole do vily často telegramy a vzkazy. Mikolášek telefon mít nechtěl, byl unavený za celý den v ordinaci. Nedivím se, pořád by mu někdo volal, chtěl mít klid,“ říká mi jenštejnský kronikář Václav Kovanda.

Za doručení zpráv dostal padesát korun v poválečné měně, případně od kuchařky medový koláček. Ve výjimečnost léčitele věří i po desítkách let: „Bylo mi jedenáct, když jsme s mámou k němu šli kvůli žloutence, kterou jsem prodělal. Podíval se na mou moč a zjistil nejen žloutenku, ale také to, že mám srdíčko posunuté příliš do středu těla. V dospělosti mi diagnózu potvrdili při důkladné lékařské prohlídce…“

Jenštejnský kronikář Václav Kovanda v dětství nosíval Mikoláškovi vzkazy.

Foto: Milan Malíček, Právo

Zápotocký i Bormann

Tomu, že bude Mikolášek „vyvolený“, přitom nic nenasvědčovalo. Narodil se do rodiny rokycanského zahradníka jako sedmý z třinácti dětí v dubnu 1889. Po otci voňavé řemeslo zdědil.

„Příroda prostřednictvím léčivých bylin dokáže dělat zázraky, ale to je jen polovina léčení. Druhou polovinou je víra v uzdravení,“ znělo jeho celoživotní motto. Slyšely na něj davy Čechoslováků, a nejen oni.

„Dvakrát za rok si odpočinu, po Vánocích v Tatrách a o prázdninách. Mám asi 150 tisíc pacientů každý rok; celkem prošlo mýma rukama pět milionů lidí. Někteří pacienti přicházejí skoro v posledním tažení, když už byli ze všech nemocnic propuštěni jako beznadějní,“ popisoval v autobiografii Vzpomínky přírodního léčitele vydané až po jeho smrti, po sametové revoluci.

Fotografie z konce 40. let 20. století zachycuje davy u jenštejnské vily. V každý ordinační den přijal ve své ordinaci až 200 lidí. Přesto to nestačilo.

Foto: soukromý archiv Václava Kovandy

Ač tyhle údaje vypadají závratně, mají svou písemnou oporu, neboť jednotlivé případy zaznamenával Mikoláškův tajemník.

Jisté proto je, že mezi ty, kteří jej prosili o konzultaci, patřili herci Olga Scheinpflugová, Saša Rašilov, hudebník Josef Bohuslav Foerster, malíř Max Švabinský, houslový virtuos Jaroslav Kocian, za protektorátu vedoucí kanceláře Adolfa Hitlera Martin Bormann, po něm Antonín Zápotocký.

Trojice a Kristus

O vlastní výjimečnosti byl Mikolášek pevně přesvědčen od mládí. Osud mu prý hádala mladá cikánka z dlaně, když jako dospívající pracoval v Rakousku v hraběcích službách.

Prorokem jeho nadání byl i vyhlášený lékař Valentin Zeileis z Gallspachu, s nímž se setkal ještě za Rakouska-Uherska. A po první světové válce se stal oblíbencem vyhlášené léčitelky Josefy Mühlbacherové z Volduch u Rokycan.

Naučila ho diagnostikovat choroby z moči prostým zkoumáním tekutiny proti rozsvícené lampě. O tom, že se stane slavným lékařem, spíše léčitelem, nepochybovala. Údajně jí to prozradily „jeho zvláštní oči“.

U Josefy Mühlbacherové se naučil diagnostikovat nemoci z moči pacientů.

Foto: soukromý archiv Václava Kovandy

Mikolášek také rád vyprávěl, jak kdysi usnul na louce při sběru bylin. Ve spánku k němu přišla postava, dotkla se prstem jeho hrudi a řekla: „Sbírej, sbírej… Pracuj, přemýšlej a věř jenom sobě.“

V nejrůznější podobě ho provázela až do smrti. Jako pozlacená socha vítala příchozí do jeho jenštejnského domova. Stávala v nice vyvýšené nad terénem a byla vidět už z dálky.

Stroj na peníze

Mikolášek vzkaz ze snu vyslyšel bezezbytku. Nikdy se neoženil, neměl děti, přísně se – aspoň navenek – držel křesťanského desatera. Jako velmi zbožný katolík závratné peníze, které vydělával, uměl dávat druhým.

V Jenštejně zaplatil materiál na stavbu první kanalizace, přispěl na vybudování kluziště, přidával různě velké sumy na taneční zábavy, svatby… Další částky od něj získával Červený kříž, který za ně mimo jiné posílal chudé a nemocné děti na ozdravné pobyty.

Na jeden z nich vyjelo v roce 1948 i sedm kluků z Jenštejna. Mířili na chatu Č. K. Praha v Hodkovicích a Václav Kovanda mezi nimi nechyběl. „Jednou nás viděl modlit se, což ho velmi zaujalo. A tenhle výlet byl pro nás jakousi odměnou,“ ohlíží se.

Léčitel zaměstnával své lidi i po komunistickém převratu v únoru 1948. Na fotce s kuchařkou a osobním řidičem.

Foto: soukromý archiv Václava Kovandy

Než se Mikolášek do tohoto výsostného společenského postavení vypracoval, chvíli to trvalo. Začínal s léčbou blízkých, rodiny. Koncem 20. let minulého století pak ordinoval v Bědovicích u Třebechovic pod Orebem, odkud odešel do již zmíněného Hradečna, poté do Jenštejna.

Desítky let přijímal v určených dnech sto padesát až dvě stě žadatelů o pomoc. Ani to nestačilo. Všude, kde působil, se tak rozdávala pořadová čísla, jež rozhodovala o (ne)přijetí.

Ti úspěšní, kteří se do ordinace dostali, si domů vedle diagnózy odnášeli poměrně drahé balíčky bylin, občas i cenné rady. Vedle odborných nechyběly ani ty vtipné: dát pár facek nezbednému dítku či nepřejídat se…

Nejsem sebevrah

Ne všichni mu ale podobný úspěch přáli. Nejrůznější udání na jeho možnou nekalou praxi řešily už prvorepublikové úřady. Nic nezjistily. A sám Mikolášek se proti výpadům bránil: nejsem lékař, jsem úřední znalec léčivých bylin.

Upřít se mu jistě nedá, že vyslechl každého. Někdy, pravda, až po čase… „Neměl rád nalíčené, výrazně oblečené ženy. Podobné posílal odlíčit a převléci se hned, jak vešly do ordinace,“ zavzpomíná znovu kronikář Václav Kovanda. Odhaduje, že v den, kdy byla ordinace otevřená, přijíždělo do Jenštejna až tři sta lidí se svými strastmi a neduhy.

„Bývala mezi nimi i paní s lahvičkami moči sesbíranými po pražských nemocnicích. Posílali mu je lékaři,“ podotýká s tím, že na léčitelově dobře zavedené praxi vydělávalo široké daleké okolí. Čekající museli někde jíst, případně spát… Zisky plynuly i jinak.

„Pacienti často odhazovali nepotřebné lahvičky do příkopů. Jedna paní tady si zjistila, že se vykupují. Sbírala je, vymývala v potoce. Nakonec k ní musely přijet dva náklaďáky, aby vše odvezly. Utržila za ně velký obnos peněz,“ vypráví kronikář.

Tvrdí, že si pamatuje, jak bohatli na Mikoláškovi jiní, ovšem že by podváděl on, si nemyslí.

Plně také chápe jeho postoje v době protektorátu, kdy jeho pomoc vyhledávala elita třetí říše. „Co měl dělat?“ pokládá mi řečnickou otázku. Mikolášek se ostatně nikdy netajil tím, že hrdinou není.

„Rozumí se samo sebou, že jsem takového člověka od svých dveří zahnat nemohl, stejně jako by ho nemohl vyhnat lékař. Znamenalo by to zhola zbytečnou sebevraždu, a já jsem nikdy hrdinou nebyl,“ uvedl v autobiografii. Hájil se také tím, že i jemu za války šlo o život.

Řidič a Hudson

Konkrétně zmínil předvolání do obávaného pražského Petschkova paláce, sídla gestapa, kde před komisí, mimo jiné Fritzem Kiesewetterem (později spoluzodpovědný za likvidaci Lidic – pozn. red.) analyzoval 29 lahviček. Uspěl, čímž získal pacienta, o nějž nestál: hvězdu třetí říše Martina Bormanna. Ten ho v Hradečnu navštívil nejméně třikrát se žlučovými kameny.

Styky s Němci měly léčitele při poválečném účtování stát kariéru i domov. Nařízenému transportu se vyhnul jen díky jinému mocnému muži z řad nových vládců ČSR. Šlo o navrátilce z koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, předsedu Ústřední rady odborů Antonína Zápotockého, jemuž zachránil nohu zasaženou snětí před amputací. Pozdější prezident mu to nikdy nezapomněl.

Příběh Jana Mikoláška, kterého ztvárnil Ivan Trojan, si zvolila pro svůj nový film slavná režisérka Agnieszka Hollandová. Nazvala ho Šarlatán. Premiéru bude mít příští rok na jaře.

Foto: Marlene Film Production

„Však také Zápotocký za ním, než se stal prezidentem, jezdíval. Pamatuji si, jak nám, klukům, občas kopl míč, když spadl do silnice a oni šli kolem,“ líčí pan Kovanda.

Vlivné zastání bylo důvodem, proč pacienti přicházeli do tamní ordinace ještě v dobách, kdy se tvrdě účtovalo s nepřáteli socialismu, a proč mohl Mikolášek zaměstnávat vlastní personál. Patřil k němu i řidič, jenž ho vozil opravdovým bourákem, Hudsonem 1947, který léčitel koupil v 50. letech od slavného tenisty a hokejisty Jaroslava Drobného.

Rozkaz z Hradu?

Další prezident Antonín Novotný ale v Mikoláškovi viděl jen šarlatána tahajícího z lidí peníze…

„Zatkli ho doma uprostřed noci. Nenechali jej ani převléct z pyžama. Do rána z vily zmizely obrazy, koberce, sekačka. Vše, co mělo cenu,“ vzpomíná kronikář.

Léčitel byl obžalován z krácení daní, korupce, předražování bylin a nedovolené stavby. Rozsudek zněl: tři roky vězení, propadnutí majetku, včetně obřích zásob bylin, zákaz činnosti a pozbytí občanských práv na pět let. Ve vězení pobyl ještě o pár měsíců déle.

Po propuštění v roce 1964 se do Jenštejna natrvalo nevrátil. Azyl mu ve své vile v pražských Strašnicích poskytl primář Karel Urbánek, bývalý ředitel Státního zdravotního ústavu.

Z kdysi luxusního jenštejnského sídla je již desítky let dům seniorů, jenž původní vilu přestavbami pohltil.

„Z těch dob nám tu zůstaly jen dva krásné krby uvnitř a dva balkony venku. Ale třeba by se u nás panu Mikoláškovi líbilo. Mezi klienty jsou i ti, co si na něj pamatují,“ říká Jiří Ploner, ředitel zařízení, a dodá: „Pozlacená socha ze zahrady zmizela už dávno…“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků