Hlavní obsah
Petr Stach Foto: Petr Hloušek, Právo

Petr Stach: Věčný singl, který miluje samotu

Patnáct let hrál Petr Stach divadlo, aniž by ho znalo moc lidí kromě návštěvníků dětských představení divadla Minor. Těsně před čtyřicítkou se to zčistajasna obrátilo, když mu režisérka Agnieszka Hollandová svěřila roli bratra Jana Palacha ve filmu Hořící keř a následovala nominace na Českého lva. Zanedlouho přišly populární Případy 1. oddělení a role v divadle velkých hereckých jmen v Ungeltu.

Petr Stach Foto: Petr Hloušek, Právo
Petr Stach: Věčný singl, který miluje samotu

Nebál jste se, že jako herec na volné noze přijdete v době koronavirové o živobytí?

Hlavně jsem se snažil neklesat na mysli. Určitě to měl každý těžké a za sebe jsem se modlil, aby to co možná nejrychleji přešlo a mohli jsme se věnovat radostnějším věcem.

Žádný pravidelný plat jako herec na volné noze nemám, takže teď je můj příjem nula. Něco mám našetřeno, ale že bych s tím vydržel třeba půl roku, tak to ne.

Pomaloval jsem stohy omalovánek a najezdil kilometry s autíčky.

Za normálních okolností mám na vymýšlení katastrofických scénářů velký talent, ale kupodivu v kritických situacích mám tendenci hledat spíš to pozitivní, přinejmenším katastrofické scénáře neživím.

Jak vím, máte k tomu ten nejlepší motiv, malého syna.

Když jsem byl sám malý, představoval jsem si, jak jako vousatý horal chodím po horách se synem. Vousy mi tedy dopřány nebyly, syn však zaplaťpánbůh ano. Mám dvouletého Filípka, který mi dělá velkou radost. Už se v něm i začínám vidět, protože se u něho projevují některé moje rysy, třeba vzteklost.

Mám v něm takové zrcadlo, třeba vidím, že vztek vůbec k ničemu nevede. V téhle době mám příležitost s ním být hodně a intenzívně. Pomaloval jsem stohy omalovánek a najezdil kilometry s autíčky. Teď se těším, že jak povyroste, koupím mu batoh a společně vyrazíme do těch hor.

Takže jste konečně založil rodinu?

Klasickou rodinu jsem nezaložil, pořád žiju sám, Filípkova maminka s ním za normálních okolností žije jinde. Po určitých životních zkušenostech jsem usoudil, že je pro mě single život příhodnější. Mám svoji samotu rád. A myslím, že to tak vyhovuje i Filípkově mamince.

Máte společnou profesi?

Kdeže! Je právnička. S mým oborem nemá nic společného, je pragmatická a racionální, Filip v sobě bude mít zajímavý mix emotivna a racionálna.

Jako kapitán Anděl v oblíbeném seriálu Případy 1. oddělení stíhal zločince s buldočí vytrvalostí.

Foto: archiv ČT

Šikovné právničce tedy mohly nechtěné herecké prázdniny přijít vhod.

Zdá se, že ano, má v klidu svůj home office. A já si taky nestěžuju, že je teď starost o syna víc na mně.

Poradíte si tedy i s praktickými věcmi, jako je přebalování, vaření, uspávání?

Přebalování je hračka, něco uvařit taky umím a spaní nám ani jednomu nedělá problém. Jediná nevýhoda je, že je malý skřivan a budí se hodně brzo, zatímco já jsem nastavený opačně.

Tahle situace jednou skončí, jak budete mít péči o syna rozdělenou dál?

Žádnou oficiálně určenou střídavou péči stanovenou nemáme. Normálně se dohodneme, jsme v přátelském kontaktu a vycházíme si maximálně vstříc. Nepochybuji o tom, že to tak bude i nadále.

Formální střídavá péče by u mě vzhledem k nepravidelnému rozvrhu nefungovala. Lidé se musí domluvit, a je-li vůle na obou stranách, neměl by být problém.

Po čem se vám tedy v profesním životě nejvíc stýská?

Po setkávání s diváky a kolegy. Když se představení povede, okamžitě vidíte, že diváky nadchlo, pobavilo. Když se vytvoří kolektivní energie, která člověka povznese, nakopne, je to skvělý pocit, který nelze přes záznam na kameru přenést. Nedochází k tomu automaticky u každého představení, nikdy se to neví dopředu, je to alchymie.

Divadla přestala hrát těsně před premiérou nové hry, ve které jste měl v Ungeltu účinkovat.

Hra se jmenuje Vejšlap a napsal ji britský dramatik Peter Quilter. Považuji ho za mistra dialogů, paní Hana Maciuchová, s níž v jiné jeho hře hraju, přirovnala jeho dialogy k bublinkám šampaňského.

Jde o příběh tří čtyřicátníků, kteří se potýkají s nastupující krizí středního věku. Což je pojednáno s nadhledem a humorem.

Je to přesně rok, co vůbec nepiju, a musím říct, že mi to vůbec nechybí.

Je vám pětačtyřicet, projevuje se nějak krize středního věku i u vás?

Zatím ji nepozoruji a nechystám se kupovat silnou motorku ani na cestu kolem světa. Snad se projevuje jen v tom, že se mi ráno hůř vstává. Když mi bylo dvacet, mohl jsem jít na zkoušku, odehrát představení a ještě pak vyrazit na večírek. Energii už musím rozumně rozkládat.

S Hanou Maciuchovou ve hře britského dramatika Petera Quiltera 4000 dní na scéně Divadla Ungelt.

Foto: Jan Malíř

Měl jsem rád pivo, ale nějak mě to začalo zmáhat a přestaly mě bavit ty řeči, které se po jeho hojnějším vypití vedou. Je to přesně rok, co vůbec nepiju, a musím říct, že mi to vůbec nechybí, mám víc energie a cítím se celkově líp.

Jak jinak pečujete o svou fyzickou kondici?

Do posilovny nechodím, to mě nebaví. Rád jezdím na kole. Dřív jsem jezdíval po Praze, ale teď už se v tom provozu bojím, takže naložím kolo do auta a jezdím mimo město. Čím dál tím víc vyhledávám pobyt v přírodě, rád spím pod širákem v lese, mám pocit, že stromy kolem mají duši.

Na věci, které mě štvou, se tam dokážu dívat s odstupem, až mi často přijdou jako malichernosti. Líbí se mi představa, že se můžu schoulit do náruče přírody a nechat se chovat. Samota mi nevadí, samotu mám rád a v lese si ji užívám nejvíc. Přírodu čím dál víc vnímám jako nejlepší prostředek k péči o fyzické i duševní zdraví.

Vždycky jste byl samotář?

V podstatě ano. Zpočátku jsem jezdil s partou, protože to patřilo k věku, a měl jsem dojem, že jezdit jen sám vyžaduje hodně odvahy. Časem jsem přišel na to, že tomu tak není. Naopak to je osvobozující. O samotě vnímám přírodu daleko intenzivněji.

Těšíte se, až se zase bude naplno moct jezdit do exotických dálav?

Vůbec nemám potřebu jezdit někam daleko. Nemyslím, že bych tisíce kilometrů odtud o sobě zjistil něco nového, na co bych v lese dvacet kilometrů za domem nepřišel.

Pocházíte z Jablonce nad Nisou. Máte nutkání se vracet ke svým kořenům?

Stále raději se vracím do Jizerských hor. I když třeba Šumava je krásná, nemám tam tak intenzívní pocit, že jsem doma, že mě ty hory vítají. Jizerky mám prochozené, kamkoli zavítám, mám pocit, že tam patřím.

Sice jsem v Jablonci vyrůstal na sídlišti, ale lesy tam začínají hned za paneláky. Je mi líto, že dnešní děti tolik možností nemají.

Vyrůstal jsem za socialismu, kdy bylo všechno rozbordelené, nikomu nijak nic nepatřilo, mohli jsme všude vlézt. Dneska je všechno oplocené, má to nějakého majitele, prostor na blbnutí se zúžil.

Vy zřejmě nejste z umělecké rodiny. Kde se ve vás takové sklony vzaly?

Děda byl poloprofesionální muzikant. Kromě toho, že byl truhlář, hrál po práci na saxofon s kapelou na zábavách. Maminka dělala ve fabrice, táta měl pojízdnou prodejnu, objížděl malé vesnice v Jizerských horách, jako malý kluk jsem s ním občas jezdil.

S Davidem Švehlíkem v Baladě o pilotovi, natočené podle novely Jiřího Stránského o poválečných osudech československých letců v Británii.

Foto: Milan Malíček, Právo

Původně jsem se vyučil číšníkem, pak jsem šel na vojnu a po ní mi došlo, že číšníka dělat nechci. Pořád se mi komediantství honilo hlavou, a tak jsem si dálkově dodělal na hotelové škole maturitu, bez ní jsem se na divadelní fakultu přihlásit nemohl. Na činoherním herectví jsem se dostal do třetího kola, ale nakonec mě nevzali.

Zkusil jsem to ještě na katedru alternativního divadla a vyšlo to. Byla to ode mě drzost, normálně se uchazeči připravují s lektory. Já zašel do knihovny, půjčil jsem si nějaké monology a sám se jich pár naučil.

Jak vzpomínáte na léta strávená hraním pro děti v divadle Minor?

Hraju tam pořád. Minor asi před devíti lety zrušil stálý soubor, jehož jsem byl šestnáct let členem, ale ve dvou inscenacích vystupuju dodnes. Mám tu scénu rád, je tam jiná atmosféra, hravější, muzikálnější, takže zúročím své hraní na saxofon a příčnou flétnu.

Nijak velké sebevědomí evidentně nemáte. Co s vámi udělal příchod do divadla velkých jmen, jakým je Ungelt?

Když jsem tam přišel poprvé, měl jsem stažený zadek. Tu obrovskou trému jsem se ale rozhodl přetavit v maximální nasazení. Zavřel jsem oči a šel do toho po hlavě. Za ty čtyři roky jsem se tam taky hodně naučil.

Do filmového světa jste vstoupil díky filmu Agnieszky Hollandové Hořící keř, ve kterém jste ztělesnil Jiřího - bratra Jana Palacha. Jaká to byla spolupráce?

Bylo mi skoro čtyřicet, ale žádnou zkušenost před kamerou jsem neměl. Paní Hollandová je zvyklá na zkušené herce, nijak se mnou nezabývala, čímž mě znejistila, a tak jsem se ptal asistenta režie, co se děje. „Když ti nic neříká, tak je spokojená, buď v klidu,“ uklidnil mě.

Ve filmovém dramatu Hořící keř (2013) ztělesnil bratra Jana Palacha Jiřího, maminku Libuši Palachovou Jaroslava Pokorná.

Foto: HBO

Měl jste možnost pracovat s ještě jedním fenomenálním režisérem, Milošem Formanem.

Jak je mým zvykem, měl jsem na počátku zkoušení Dobře placené procházky v Národním divadle obrovskou trému. Jeho filmy jako Amadeus, Vlasy a Přelet nad kukaččím hnízdem jsem obdivoval a představa, že budu něco předvádět před někým, kdo režíroval největší světové hvězdy, mě hrozně svazovala. Bylo mi jasné, že to musím nějak prolomit.

Asi třetí den jsem na zkušebně našel na zemi pětikorunu. Zvedl jsem ji, šel za Milošem, podal jsem mu ji a v žertu mu řekl: „Pane Formane, to máte za to, co jste udělal pro světový film.“

On si tu pětikorunu ode mě vzal a povídá: „Počkej, Stachu, to ti ještě budu muset dvě koruny vrátit.“ Tímhle vtipným nadhledem se pro mě ledy prolomily. Na druhou stranu, když s něčím nebyl spokojený, uměl to dát razantně najevo.

Při zkouškách klidně řekl: „S tímhle běž do pr…, na tohle se nebudu koukat!“ Jsem každopádně vděčný osudu, že jsem ho mohl poznat a pracovat s ním.

Česká televize už poněkolikáté v hlavním vysílacím čase opakuje Případy 1. oddělení, kde jste hrál jednu z hlavních rolí.

Mám radost, že se tento seriál povedl a že se divákům natolik líbil, že se opakuje. Velkou zásluhu na tom mají scenáristé Jan Malinda a Josef Mareš, který v Praze dlouhá léta vedl vyšetřování vražd.

„Čím dál tím víc vyhledávám pobyt v přírodě, rád spím pod širákem v lese, mám pocit, že stromy kolem mají duši. Na věci, které mě štvou, se tam dokážu dívat s odstupem, až mi často přijdou jako malichernosti.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Na rozdíl od jiných kriminálek napsaných vystudovanými scenáristy to mělo punc opravdovosti, naprosto to odpovídalo realitě a diváci to poznali.

A kromě toho asi z vlastních zkušeností znali nějakého sebestředného a záludného šéfa, který nám tam, řadovým kriminalistům, otravoval život.

K hezounovi z fitka jsem měl vždycky daleko a už to tak zůstane.

Měl jsem velké štěstí, že jsem v Případech 1. oddělení mohl pracovat. Celý můj život je ostatně snůškou šťastných náhod.

Jak se po zkušenosti s úspěšným seriálem díváte na práci kriminalistů?

Není jim co závidět. Pořád se v práci setkávají s hroznými lidskými tragédiemi. Nejsem si jistý, jestli bych tolik neštěstí dokázal unést.

Byl jste mezi kriminalisty nejmladší a zároveň jste měl slabost pro ženy a ony pro vás. Lichotilo vám to?

Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Tým měl prostě být barvitý… Mně se třeba daleko víc líbila role, kterou hrál Miroslav Vladyka, což byl takový zábavný otloukánek. Míra se s ním opravdu vymazlil. Ňoumové se vždycky hrají líp než princové.

Hrál jste někdy prince?

Ne, a od začátku jsem věděl, že na něj nejsem typ. K hezounovi z fitka jsem měl vždycky daleko a už to tak zůstane.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků