Hlavní obsah

Ondřej Sokol: Je ohromně nakažlivé být doma sám

Právo, Klára Říhová

Kšiltovka a tmavé brýle stále patří na ulici k jeho základnímu vybavení. I tak je člen populární televizní Partičky nepřehlédnutelný. A po premiéře černé komedie Krásno, která je jeho režijním debutem ve světě filmu, jen tak svým příznivcům neunikne. Přesto, nebo proto, je úplně nejraději sám doma.

Foto: ČTK

Jedna z vypjatých scén filmu Krásno – na snímku Ondřej Sokol (Adam), Jana Krausová (kamarádova macecha Blanka Horáková) a Zuzana Stavná (její dcera Monika).

Článek

Na schůzku dorazil v dobrém rozmaru ze zkoušky hry Harolda Pintera Zrada v Činoherním klubu, kde po dlouhé době hraje i režíruje. „Asi jsem po filmu nabral odvahu. Navíc v té hře hraje jeho spoluautor a můj kamarád Martin Finger, tak jsem si řekl, že to zkusím. Takhle jsem totiž kdysi na divadle začínal a byl to strašlivý zážitek, režírovat sám sebe. Je dobře, že jsou to dvě profese. Ale já jsem se dobrovolně rozhodl, že si zase způsobím trauma,“ naladí hned zkraje černý humor.

Ve filmu Krásno jste obsáhl dokonce tři profese: herec, režisér a spoluscenárista. To se netlouklo?

Scenáristu jsem dělal dlouho dopředu, takže ne. A psaní mě strašně bavilo. Zrovna včera jsem na kus filmu koukal – a z rozhovoru s Jardou Pleslem jsem byl úplně nadšený. Až pak jsem si uvědomil, že jsem ho napsal celý já! Bylo to setkání aspoň s něčím dobrým ve mně.

Jinak se té kombinace profesí báli spíš všichni kolem. A byly i pokusy situaci řešit jinak. Že bych sám nehrál nebo měl někoho, kdo mi bude radit s režií. Kdyby nešlo o tak osobní téma a specifický styl, jakým jsme to s Martinem psali, asi bych kývl. Ale představa, že budu sledovat nějakého idiota, jak mě hraje, to nechci zažít!

Jak vlastně scénář vznikl?

Čekal jsem jednou na jakousi novinářku, která zavolala, že bude mít hodinu zpoždění. Jsem zvědavý, kdy ji zase potkám, většinou totiž mám to hodinové zpoždění já. No a jak jsem měl najednou čas v hlavě probírat ledacos, vzpomněl jsem si na strašnou událost, která se stala v Martinově rodině. Jeho matka se za podivných okolností utopila a otec byl podezírán, že v tom má prsty. Přišlo mi to skoro jako vnuknutí, za odměnu, že jsem byl někde konečně včas. A než ta paní přišla, měl jsem hotový celý scénosled.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Mluví se o hororové komedii – detektivce ve stylu bratrů Coenů…

Já bych to nazval spíš filmovým překvapením. Byl bych nejraději, kdyby ten film lidi překvapil, zaskočil, nebyl pro ně úplně běžný. Aby si ho neodškrtli jen jako nějaký další snímek, na který zapomenou. Aby pochopili, že na život se nedá dívat jen z jednoho úhlu.

Kolik procent je realita a kolik fikce?

Je to fikce, ale některé scény se staly opravdu. V běžné detektivce většinou vidíte vraha i celou událost. Jen Hitchcock to v pár snímcích vynechal. A u nás to taky chybí. Snažili jsme se udržet to zoufalství, kdy si každý myslí něco jiného, protože o tom, co jste neviděli na vlastní oči, nevíte, jak bylo. A už se to nikdy nedozvíte.

Pro Martina byla okolnost, že policisti jeho tátu zatkli a za 24 hodin zase pustili s tím, že nemají důkazy, strašně složitá. Přišel tak o maminku i o tátu, protože se s ním přestal stýkat, změnil si jméno… Já ho pořád nutil, abychom to nějak vyřešili, říkal jsem: Zajedeme do Šumperka a vyšetříme to sami. Což jsme naštěstí neudělali. A film je taková fikce, jak bychom to asi domrvili, kdybychom se do toho pustili.

Tím, že vznikl, jste se s tou událostí vyrovnali, došlo ke katarzi?

Pro Martina určitě, bylo to něco jako holotropní dýchání, katarze. A já si uvědomoval, k čemu jsem svého kamaráda přinutil. Nechal jsem ho říkat věci, které by už asi nikdy říkat neměl.

Lidi si představují, že když je film o smutných věcech, chodí tam herci se zasmušilým výrazem. Ale reálně se člověk chová úplně jinak. Ten večer, co se Martin o smrti své mámy dozvěděl, se se mnou chvíli i smál. Takže jsme se pokusili o takové nekonvenční vidění.

Jaký byl návrat do rodného Šumperka?

Byl jsem tam za posledních dvacet let asi třikrát. S divadlem. Všichni herci šli do města, jen já rychle přeběhl z autobusu do šatny, kde jsem spal až do představení, odehrál jsem a zase mazal do autobusu. Město jsem dlouho nechtěl vidět, měl jsem k němu složitý vztah. Ne že bych ho přímo nenáviděl, ale zdálo se mi, že to, k čemu mám talent, tam nemůžu uplatnit. Chtěl jsem pryč. Taky mě tam štvali lidi, takové to maloměsto…

Foto: Petr Hloušek, Právo

Ještě nedávno uvažoval o tom, že bude čerpat energii ze stromů. Dnes jí má na rozdávání.

Zatímco teď?

Teď už to bylo krásné. Natáčením se všechno úplně převrátilo. Město se chovalo úžasně, poznal jsem skvělé lidi od radnice až po kompars. Měl jsem po operaci kolene, tak jsem si tam koupil kolo, abych v pauzách trénoval. Jel jsem jednou k večeru po parku a přistihl jsem se, jak nahlas říkám: Možná už nikdy nebudu šťastnější. Až jsem se toho lekl

Proto jsem rád, že předpremiéra vzbudila v Šumperku velkou diskusi a ten ladovský obrázek zase trochu smazala. Netěší mě, když je něco příliš černobílé, jednoduché. Myslím, že jsme spoustu šumperských rodáků vyděsili, na Facebooku probíhá diskuse, co jsme si dovolili… A tak už jsem zase jednou nohou na staré koleji.

Zahrál si taky váš devítiletý syn. Jak to bral?

Adámka to moc bavilo. Obě moje děti mají bohužel k tomuhle řemeslu kladný vztah, sám jsem se na tom podepsal, když jsem je obsadil do hry Vánoční koleda. Což mě úplně netěší. Ale je to od nich tak čisté, že nemám tendenci jim to zakazovat, jen neustále opakuji, že herectví je otřesné povolání. A že kdybych nebyl ještě režisér, už bych si dávno ustřelil palici nebo skončil ve cvokárně.

V čem je Adamovo dětství jiné než to vaše?

Lepší je určitě v tom, že má otce. Já jsem ho neměl, respektive měl, ale jinde. Nejdřív jinde v Šumperku, pak v Kanadě. Můj táta byl úžasný, protože byl imaginární. Většinu jeho vlastností jsem si jako dítě vymyslel, představoval jsem si ho jako ideálního chlapa, a tím pádem jsem měl vzor. Čímž mě myslím docela dobře vychovával. Vrátil se, když mi bylo osmnáct, a bylo hezké, jak jsme se pak poznávali. A je to hezké pořád… Ale jsem rád, že moje děti tátu mají, i s chybami.

Foto: archív Činoherního klubu

S Jitkou Ježkovou v komedii Dámský krejčí o umění manželské lži Georgese Feydeaua.

Čemu by se měly podle vás vyhnout?

Vyhnout by se měly třeba křižovatce na Olšance, kde to jezdí fakt hrozně. Vím taky určitě, kterým bytům a lidem by se měly vyhnout… Říkáme si věci poměrně na rovinu, takže už mají seznam.

Ale jsem šťastný, že hodně čtou. Já nejsem koncepční člověk, jsem nepořádný, žiju ve zmatku. Ovšem jako otec funguju myslím velmi dobře, vždycky se je snažím, podobně jako herce, pro něco zapálit. Třeba pro umění, i když to zní barvotiskově. Jsem s nimi myslím ještě poctivější než s herci, protože mi to snad jednou vrátí. Zatím mám pocit, že z nich rostou dobří lidé.

Chytila vás filmová režie, chcete pokračovat?

Zalíbila se mi až tak, že se musím krotit, abych dodržel svůj slib, že bych chtěl v životě natočit jen pět dobrých filmů. Nechci jít z režie do režie. To, že jsme Krásno psali takovou dobu a nemusel jsem přitom řešit jiný film, se na výsledku projevilo. Stejně jako se projevuje kvalitní příprava na divadle. To bych chtěl dodržet, ale přitom budu rád režírovat co nejdřív! I když mě možná druhé natáčení poučí, že není pořád slunečno.

Máte oblíbeného režiséra, film?

Můj nejoblíbenější film, který mě nejvíc zasáhl, je Taxikář Martina Scorseseho s De Nirem v hlavní roli. Pak se mi líbí Magnolia Thomase Andersona, všechno od Woodyho Allena, taky hodně snímků bratrů Coenů, i když některé jsou víc formální než obsahové a některé naopak neskutečné, jako Barton Fink. Zbožňoval jsem i Bergmana – každý jeho film jsem viděl určitě dvacetkrát.

Dvacetkrát?

Já jsem byl divnej, vždycky. První film, který jsem si dal v téhle sadě, byl otřesný východoněmecký snímek Zpívej, kovboji – s Deanem Reedem a Vaškem Neckářem v roli kovbojů. Skutečně šílený film, který mě ale tak nadchl, že jsem na něj chodil denně.

Foto: ČTK

Národní divadlo, Hamlet, rok 1999. Poznáte Vladimíra Javorského a Ondřeje Sokola?

U Krásna jste využil v Česku nový fenomén – tzv. crowdfunding čili veřejnou sbírku. Byl zájem?

Byl. Koupit jste si mohla různé věci a zážitky od návštěvy střižny, hraní v komparzu, až po uvedení jména v titulcích. O to byl zájem největší a způsobil nám docela problém, protože titulky jsou nekonečné. Takže víme, že příště to musí být dražší. Lidi na tenhle přístup ještě nejsou zvyklí, ale svoje statisíce přinesl. A něco jsem investoval i já ze svého, z honoráře za Partičku.

Partička patří stále k nejsledovanějším TV pořadům. Nechystáte nějaké změny, posun?

Začínáme dělat věci, které jsme dlouho odkládali, protože jsou technicky náročnější, jsou k nim potřeba projekční plochy nebo green screeny. Hlavně Michal Suchánek a já myslíme na to, že by se to mělo nějak rozvíjet. Nás Partička pořád tak baví a je to tak úžasný způsob života, že by byla hrozná škoda, kdyby skončila.

U Partičky lidi oceňují, že jde o jeden z nejpravdivějších pořadů. Vidí obyčejné blbé zadání i to, jak se s ním obyčejně a blbě pereme.

Kromě televize s ní pořád jezdíme po divadlech a zájem je obrovský. Já dřív divadelní zájezdy nesnášel, protože představení se na nich obvykle zbortí. Ale nám často právě nové prostředí spíš pomůže.

Co lidi nejvíc oceňují?

Lidi baví hravost, že jsou svědky toho, jak to vzniká. Ale nejvíc podle mě oceňují, že jde o jeden z nejpravdivějších pořadů vůbec. Vidí to obyčejné blbé zadání i to, jak se s ním obyčejně a blbě pereme. Ale je to pravda! Je to autentické a na nic si to nehraje. Zatímco u jiných pořadů vnímají, že jim televize lže, ať jde o vyumělkované inscenace, nebo zprávy a dokumenty, u nichž pak zjistí, že všechno bylo jinak.

Co by asi řekli vašemu humoru Voskovec s Werichem?

To je moje bolavá kapitola. V jednom rozhovoru jsem řekl, že jejich humor je podle mě přežitý. A editor vypíchl titulek, že jejich humor pokládám za mrtvý. To si přečetl člověk, jehož si vážím, a opřel se do mě na internetu. Což mě strašně ranilo. Na druhou stranu jsem tím dospěl, zbavil se své ikony.

Foto: Petr Němeček

V létě přijde do kin nový film Jana Hřebejka Zakázané uvolnění. Ondřej jako ženich, Zuzana Stavná jako nevěsta.

Ale díky tomu, že znám řadu příhod ze soukromí Brodského, Menšíka nebo Sováka, troufnu si tvrdit, že by náš humor ocenili. Rozhodně se neobracejí v hrobě proto, že používáme sprostá slova. Nejoblíbenější Menšíkova věta přece byla: Pánové, byl jsem teď venku a mně svítí hovno! Časem zjistíte, že ti stěžovatelé se jen za něco schovávají, potřebují dát nálepku své nenávisti, vytáhnout do boje transparent.

Vaše děti se na Partičku dívají?

Ano a líbí se jim. To jsou jediné chvíle, kdy si říkám, že bych měl být slušnější. Ale zase bylo dobré, když si s námi zkusil zahrát jeden redaktor a naše manažerka mu řekla, aby v případě, že bude mít trému, použil sprosté slovo, to že zafunguje vždycky.

Když se dostal do úzkých, udělal to – a nastalo mrazivé ticho. Tak jsem byl rád, že oba zjistili, že nejde jen o to říct sprosté slovo. To je jako atomová zbraň, musí se použít ve správnou chvíli.

Kde máte svoji hranici mezi zábavou a vulgaritou?

Mně nevadí, když mě věci pobuřují, rozhoduje, zda jsou vtipné. Pak toho snesu spoustu. Když jsem poprvé viděl italsko-francouzský film Klec bláznů, šokovalo mě, kolik tam bylo na tu dobu extrémně explicitních výrazů. A mě to strašně bavilo, protože to prostě je vtipné.

Dnes už mě šokuje máloco, ale jsem rád vyvedený z míry. Protože o ten kus se moje duše posune někam, kam nejsem zvyklý chodit. A zjistím třeba, že je škoda, že jsem tam nešel.

Takže v rámci smíchu neuznáváte žádná tabu?

Nic takového si nesmíme u Partičky říkat. Jakmile si dáme nějaký limit, najednou to není svobodné. Už se to stalo, když na nás byla podaná žaloba, říkali jsme si, co bychom měli a co ne, a zjistili jsme, jak nás to omezuje. Jistou selekci můžeme dělat až posléze ve střižně. Kolikrát si naopak o něčem už na scéně říkáme, že to je strašlivé – a výsledný zážitek není vůbec špatný. Je to jako výlet do temné, vykřičené části města. Trochu se tam bojíte a zároveň vás to trochu baví.

Nezlobí se na vás v klasickém divadle, že si takhle „blbnete“?

Zlobí, hodně. Vím, že většina kolegů nás nechápe. Ale zase se dobře selektuje. Zjistil jsem, kdo je kamarád a kdo si na něho jen hrál a označuje nás za odpad. Je v tom určitě i závist. Ale jsem tomu rád, jen houšť, ať trpěj!

Brzy vás taky uvidíme v Hřebejkově komedii Zakázané uvolnění. Koho hrajete?

Ženicha v den svatby, tedy nastávajícího manžela Zuzky Stavné, která hraje i v Krásnu, což je docela vtipné.

Foto: Bontonfilm

Nezapomenutelným Richardem v komedii Alice Nellis Perfect Days probudil zájem z řad fanynek i fanoušků…

Dal byste si ještě někdy svatbu v reálu?

Jako vlastní? Myslím, že ne. K tomu, abych chtěl vztah stvrdit svatbou, aby pro mě byla tak důležitá, bych musel chtít děti a rodinu. Jenže ty už mám. A když si představím, jak moc mě ještě budou potřebovat a kolik energie jsem schopen vyvinout… I na to skoro nebudu stačit.

Nikdy neříkej nikdy, ale prostě tu chci být hlavně pro svoje děti. Tím pádem asi u žádné svatby neskončím, jedině snad kvůli prachům. (smích)

Ale před vztahy se neuzavíráte?

No… řeknu vám, je ohromně nakažlivé být doma sám. Opravdu. To je taková paráda! Určitě se neuzavírám, ale přece jen je nebezpečně milé dělat si, co chci, najít hrnek tam, kde ho postavím, a když ho neumyju, bude tam stát neumytý. Já se třeba někdy probudím ve čtyři ráno a dívám se na film. Mám takový nesouvislý režim. A to, jak si pamatuju, partnerky těžko snášejí. Že se stále odmítám domluvit na nějakém školním řádu vztahu.

Dáte si taky někdy volno? Jedete na dovolenou?

Pojem volno neznám, z tohoto pohledu jsem v životě ještě prakticky nepracoval. Většinou mám kliku, že dělám, co mě baví. Ani po natočení Krásna jsem neměl pocit, že jsem unavený a musím vypnout. Já se vypnul tam. Jediné, co potřebuju, je se vyspat. Jinak mám volno prakticky pořád.

Teď jsem byl s dětmi lyžovat v Alpách a bylo to úžasné. Chci vzít Esterku do Londýna. Má totiž vztah s Benedictem Cumberbatchem a touží ho vidět…

Foto: archív TV Nova

A máme tu opět Partičku a Richarda Genzera...

Co vás letos čeká?

Mám čím dál méně rád plánování a představy, co budu dělat. Protože se to většinou nesplní nebo to nějak hapruje. Lidi jsou zvláštně nervózní, když dlouho nerealizují své projekty, tak jsem se rozhodl, že nebudu plánovat nic. A jsem díky tomu hrozně vyklidněný. Okolí úplně ne, ale já ano.

Chybí vám něco ke štěstí?

Určitě. I když si myslím, že jsem extrémně šťastný. Vlastně nemám potuchy, jaké štěstí si zasloužím. Možná bych si spíš zasloužil plameny pekelné, a proto jsem vděčný za každý kousek štěstí. Samozřejmě bych byl rád třeba systematičtější. Ale to bych zase ztratil takový rokenrol v životě. Jsem prostě už delší čas král momentální spokojenosti. Pořád ještě kraluju!

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám