Hlavní obsah

Nakladatelka Barbora Baronová: V českém veřejném prostoru jsou ženy málo slyšet

Novinky, Kristýna Čtvrtlíková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Barbora Baronová původně vystudovala žurnalistiku, posledních pět let je v čele malého nakladatelství wo-men, v němž vydala i několik vlastních knih. Jako první vznikl literární dokument Slečny o ženách, které se rozhodly zůstat neprovdané. Za publikaci Intimita loni společně s fotografkou Ditou Pepe získaly ocenění Magnesia Litera.

Foto: archiv Barbory Baronové

Nakladatelka a literární dokumentaristka Barbora Baronová

Článek

V české společnosti je podle Baronové stále znatelná nerovnost příležitostí mužů a žen – svou prací se tak snaží posílit postavení žen.

Co vás vedlo k založení nakladatelství wo-men, zaměřeného na ženy?

Když jsme s Ditou Pepe udělaly naši první knihu Slečny, snažily jsme se knihu v její ambiciózní výtvarné podobě designéra Milana Nedvěda uplatnit v několika kvalitních českých nakladatelstvích. Protože jsme ale nakonec nechtěly dělat kompromisy, rozhodla jsem se knihu vydat sama.

Původně jsem nepřemýšlela o našem vydavatelství jako o vydavatelství knih pro ženy – vždyť u nás vznikly dvě publikace ve spolupráci s fotografem Jindřichem Štreitem. V posledním roce jsem si ale velmi vědoma toho, jak málo prostoru dostávají ženy v českém veřejném prostoru, a proto teď už cíleně pracuji výhradně na knihách realizovaných ženami.

Média na sílící hlasy žen nereagují.

V našem malém týmu jsou samozřejmě i muži – skvělý grafik Jakub Wdowka nebo kluci kolem tiskáren Helbich a QuatroPrint, ale co se obsahu knih týče, chci teď cíleně podporovat práci žen.

Má pomlčka v názvu vašeho nakladatelství nějaký zvláštní význam?

Nakladatelství se jmenuje schválně wo-men s pomlčkou uprostřed odkazující na ženy i muže.

Vaše knížky obohacuje o fotografie Dita Pepe. Proč jste si vybrala zrovna ji?

Setkání s Ditou byla kombinace šťastné náhody v podobě společné přítelkyně a absolutního tvůrčího střetu. Vedle knihy Slečny jsme společně realizovaly dokument Měj ráda sama sebe, pro který nám poskytl rozhovor sociolog Zygmunt Bauman, a knihu Intimita. Paralelně s tím jsme natočily a nafotily dokument o ženách v JAR, Japonsku a teď naposledy v Austrálii.

Foto: archiv Magnesia Litera

Fotografka Dita Pepe (vlevo) a nakladatelka Barbora Baronová při převzetí ocenění Magnesia Litera v kategorii nakladatelský čin roku 2016 za publikaci Intimita

S Ditou si lidsky nesmírně rozumíme, obě jsme maximalistky a absolutně zapálené do práce. Ze dne na den jsme ochotné se sbalit a jet podpořit práci té druhé na opačnou stranu zeměkoule. Myslím, že jsme si obě vzájemně velkou inspirací. Máme se rády a vážíme si práce té druhé. A s Ditou je navíc ohromná legrace.

Když zmiňujete dokument, co vás zaujalo na ženách právě z těchto států?

Do žádné z těchto zemí jsme nejely cíleně kvůli nějakému konkrétnímu tématu. Když jsme dostaly příležitost vycestovat, vždy jsme témata objevovaly až v procesu tvorby.

Nechci nic zobecňovat, ale v JAR jsme potkaly hodně žen, které hovořily o tom, jak velké míře násilí a agresivity musí čelit. Japonky oproti tomu vyprávěly, jak se dnes snaží emancipovat a trochu se vymanit z jediného prostoru, ve kterém se dlouho fakticky pohybovaly, kterým je rodina. V Austrálii jsme dlouze debatovaly o etice života, ženách ve veřejném prostoru a příležitostech.

Foto: Dita Pepe, Radim Peško

Jeden z plakátů projektu European Eyes on Japan

Vidět svět jinak mě nesmírně obohacuje. Ne všechno, zejména názory na některé věci bez konkrétní zkušenosti, je ale bohužel přenositelné do českého kontextu.

Vaším společným počinem s Ditou Pepe je mimo jiné kniha Slečny o fenoménu neprovdaných žen v Československu. Jak jste tyto ženy hledala?

Neprovdaných žen je v české společnosti poměrně hodně, a tak jsem oslovila své přátele, jestli někoho neznají. Pomohl i článek v médiích, na který několik žen zareagovalo a které jsem poté do knihy zařadila.

Myslíte si, že česká společnost stále vnímá svobodné ženy jako „horší“ než ty vdané?

Nejenom svobodné ženy, ale ženy obecně. Jak je možné, že mají české ženy navzdory rovnosti zakotvené v ústavě i zákonu stále o 22 % nižší platy? Proč je ženám, které se nevdají, znemožněno podstoupit umělé oplodnění?

Proč, když si pustíte veřejnoprávní televizi nebo rozhlas, na vás hovoří vesměs muži-odborníci? Proč o nás stále rozhodují poslanci, a ne poslankyně? Proč nemáme ženskou kandidátku na prezidentku, kterou by od začátku výrazně podporovali i muži? Proč je nežádoucí o sobě říkat, jsem feministka?

Foto: Petr Hrubeš

Z publikace Slečny

Ve společnosti se v postavení žen jen těžko něco změní, pokud budeme konzumovat stále pouze svět interpretovaný muži. Mně osobně se už převládající perspektiva mužů tlačená veřejným prostorem nelíbí. Škoda, že ani média, od kterých by člověk očekával vyváženost, na sílící hlasy žen nereagují. Přitom rovnost příležitostí je otázkou etiky!

V další knize Intimita, kterou opět doplňují fotografie Dity Pepe, se věnujete ženám na okraji společnosti. Snažíte se bořit tabu?

Mainstreamovou optikou by se mohlo zdát, že se jedná o ženy na okraji. Ale spíš bych řekla, že jsem umožnila šesti ženám podělit se s ostatními o zkušenosti jejich vlastního mikrosvěta. Cílem bylo nabídnout naprosto unikátní perspektivu žen, které se ve svém životě potýkají s řadou předsudků a stereotypů.

Foto: Petr Hrubeš

Obálka knihy Intimita

Nedávno jsem přemýšlela, jak těžké je prosadit si svoji vlastní cestu. Lucii nacpal stát jako malé nemocné dítě do ústavu, Martě odebrala nemocnice na dva měsíce handicapovanou dceru, Betynka se musela začít živit vlastním tělem, protože ji stát v krizovou chvíli nepodržel.

Knihou Intimita se spíš snažím poukazovat na to, proč jsme v životě nuceni dělat různá rozhodnutí, která mohou zvenčí vypadat nepochopitelně. I skrze tyto příběhy bychom se měli učit, jak dělat společnost lepší a třeba i jaké zákony schvalovat. Realita vypadá jinak než od stolu Poslanecké sněmovny. Domnívám se, že určitá míra angažovanosti je v dokumentární práci potřebná a dokument by měl mít ambice něco změnit.

Měla jste vůči zpovídaným ženám nějaké předsudky, které se během práce ukázaly být mylné?

Ne.

Byly ženy z Intimity ochotné se svěřit vám, dalo by se říci neznámému člověku?

Otázkou vztahu dokumentaristky a dokumentované osoby se teď zabývám v rámci své disertace. Zajímavou paralelu k tomu jsem našla v textech pojednávajících o feministickém vědeckém výzkumu.

Existuje celá řada strategií, jak se k dokumentované (zkoumané) osobě přiblížit, ve hře není jenom gender, ale také rasa, postavení ve společnosti nebo zkušenosti zkoumané ženy.

Foto: Petr Hrubeš

Snímky fotografky Dity Pepe v publikaci Intimita

Ani já jsem vždy neuspěla a musela se vzdát silného příběhu. Dokumentární práce je o moci. Snažím se ji proto při rozhovorech vyvažovat, aby byly obě strany na stejné úrovni. Dokumentovaná žena nesmí mít pocit, že ji vykořisťujete, zároveň nemůžete podlehnout manipulaci. Celá dokumentární práce je o etice a balancování.

Jak těžké je prosadit literární dokumenty na dnešním knižním trhu? Přeci jen nás knihkupectví zavalují uměle vytvořenými bestsellery…

Záleží na tom, co rozumíte pod pojmem „prosadit se“. Nevydávám knihy proto, abych na nich a priori vydělávala peníze. Mnohem spíše mi jde o kultivaci českého kulturního, společenského, intelektuálního prostoru.

Vybírám si témata, knihy a spolupracovníky podle toho, aby svou prací motivovali čtenáře přemýšlet v jiných souvislostech, vnímat druhé jako lidské bytosti, ne jako outsidery, parazity, provokatéry, nepochopené umělce, arogantní intelektuály a tak dále, a to čistě jen na základě stanovisek, se kterými se oni sami neztotožňují.

Kvalitní věci se vždy prosadí, někdy stačí pomoct se strategií.

Specifikem našeho nakladatelství je to, že se zabýváme dokumentární, potažmo stylizovaně dokumentární tvorbou kombinující literaturu a fotografii. Silně mě ovlivnila kniha Bibliodiversity od australské nakladatelky a feministky Susan Hawthorneové.

Nastiňuje, že malí nakladatelé by měli přispívat k diversitě názorů ve společnosti a publikovat knihy nabízející perspektivy těch, na které mainstream a masová kultura nemyslí. Jsou to vedle žen i lidé jiného světonázoru, rasy, náboženského vyznání, sexuality nebo třeba i staršího věku.

Autory svého nakladatelství si aktivně vybíráte sama, nebo se spíš oni ozývají vám?

Ozývá se mi poměrně dost autorů a autorek, ale protože vydáváme specifický žánr, musím bohužel odmítat i hodně kvalitní věci. Když v nějaké knize vidím potenciál, pozvu autora nebo autorku na nakladatelský workshop Sám sobě nakladatelem / Sama sobě nakladatelkou, který několikrát do roka pořádám, kde se je snažím podpořit v tom, aby knihu vydali sami. Kvalitní věci se vždy prosadí, někdy stačí pomoct se strategií nebo poradit, jak na marketing nebo financování.

Co plánujete do budoucna?

S Ditou pracujeme na našich knižních i výstavních projektech, pro disertaci postupně natáčím rozhovory s českými a zahraničními dokumentaristkami, které mi poskytují cennou zpětnou vazbu na mou vlastní dokumentární práci.

Dokumentovaná žena nesmí mít pocit, že ji vykořisťujete, zároveň nemůžete podlehnout manipulaci.

V nakladatelství chystáme pro příští rok několik knih, dokumentárních i teoretických. Několik let jsem se snažila přestat knihy vydávat, protože je to skutečně náročná práce, navíc na úkor mé práce dokumentární, ale zpětně vidím, jaký má smysl. Chtěla bych k vydání knihy povzbudit co nejvíce jedinců, zvláště těch, kteří se dnes ve společnosti jen stěží prosazují, aby vznikala unikátní umělecká a dokumentární díla navzdory velké globalizaci trhu.

V neposlední řadě se snažím dotáhnout koncept nového dokumentárně-nakladatelského workshopu pro příští rok. A ráda bych se ještě konkrétněji věnovala prosazování vícera ženských hlasů do veřejného prostoru. Věřím, že vyslechnout si více pohledů na svět z nás udělá lepší a tolerantnější národ.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám