Hlavní obsah

Na prostitutkách leží stigma, říká šéfka Rozkoše bez rizika

Novinky, Andrea Zunová

Má být prostituce legalizovaná? Hana Malinová tuto snahu podporuje. Je jednou z nejpovolanějších - o problematice prostituce ví snad všechno. Je totiž generální ředitelkou občanského sdružení Rozkoš bez rizika, které se o ženy vykonávající nejstarší řemeslo světa, stará.

Foto: Profimedia.cz

Pokud si prostitutky platí sociální a zdravotní pojištění a budou platit i daně, měly by být společností respektovány.

Článek

Co vede politiky ke snahám legalizovat prostituci?

Jde jim o víc věcí. Za prvé, chtějí uklidnit lid a za druhé jim jde o zdanění. Rozdělila bych to tak, že jeden zákon se týká přímo osob, které sexuální služby poskytují, a druhý těch, kteří vedou instituce – což jsou majitelé či provozovatelé různých nočních klubů, eskortních služeb, privátů.

Při analýze zákona, který reguluje práci mužů a žen v sexbyznysu, jsem vycházela z jedné věty, kterou o sobě prohlašují Angličané: Občan musí dělat dvě věci - zemřít a platit daně. Obdobný přístup mají k prostituci v Německu a ono jim to docela funguje. Jen pro srovnání - jejich úprava zákonů má jednu stranu a naše 76. Jenže protože se jedná o velmi intimní sféru, myslím, že tu úpravu v zákoně nelze řešit takhle detailně.

Dospěla jsem k názoru, že pokud si ty ženy platí zdravotní pojištění a sociální zabezpečení a většinové společnosti pošlou nějaké daně, tak bychom je měli respektovat a chránit. Ten respekt se týká i jejich anonymity. Protože to právě funguje v Německu.

Tam máte své daňové číslo, ale můžete se registrovat třeba na svoji přezdívku. Když jste známá v tom kterém klubu pod přezdívkou Nicole, tak tam někde v těch horních patrech, kde ten rejstřík není přístupný veřejnosti, může být uvedeno pravé jméno. Není to jako u nás - veřejně přístupný rejstřík živností. Tak nějak bych si to představovala i v Česku.

Dává to i určitý obraz do jaké míry je ta osoba v sexbyznysu dobrovolně. V okamžiku, kdy přestává platit daně, může to signalizovat, že něco není v pořádku. Český návrh Zákona o regulaci prostituce bohužel nese mateřská znamínka místa, kde vznikl – Ministerstvo vnitra. I když se za léta, co se na něm pracuje (je to přibližně od roku 1992), změnil, zliberalizoval, je to stále o nás bez nás.

Osoby, kterých se to týká (42 % z nich jsou matkami) mají strach ze ztráty anonymity a postihy, které jsou v zákoně navrženy – 50 000 až 2 milióny, otevírají obrovský korupční prostor.

Foto: Markéta Malinová

Hana Malinová

Nevznikne tím ale také prostor pro nucenou prostituci?

Fakt, že si platí daně, jim poskytuje určitou legální ochranu. V sexbyznysu když platíte daně, můžete třeba vymáhat nezaplacené poplatky. Kuplířství je trestné. Když budete mít licenci a řeknete, támhleten mě vydírá, já platím daně a on mi všechno bere a já ty daně nemůžu pořádně platit, tak máte nějakou páku.

Jde většinou o dospělé lidi, kteří se musí naučit chovat se dospěle. Aby věděli, že když platí daně, mají povinnosti, ale také svá práva. Ve zmiňovaném Německu trvalo deset let, než se začaly podávat žaloby na nezaplacení sexuálních služeb. Samozřejmě na tom mají velký podíl neziskové organizace.

Je vaše sdružení přizváno ke spolupráci na zákoně o legalizaci prostituce?

Jsme přizváni. Např. jsem současným tvůrcům nové podoby návrhu zákona poskytla výsledky našich průzkumů. A můžu uvést jeden problémový příklad, kdy byly naše připomínky respektovány. Registrace má celorepublikový charakter. Nejdříve to vypadalo, že každý správní obvod bude mít své registrované sexuální pracovníky a pracovnice. Ale sexbyznys je o mobilitě. Řada podniků láká zákazníky na obměnu atd. Takže, když přejdu z Prahy 5 na Prahu 6, nebo z Prahy 2 na Prahu 5, musela bych zaplatit 50 000 korun pokuty? Na změnu má přece každý živnostník, nebo OSVČ právo.

Jak by to bylo vedené?

Pokud by se ta živnost, nebo OSVČ mohla registrovat anonymně, tak by to mohlo být v pohodě. My nejsme tvůrci zákona, ale snažíme se spíš doporučovat, protože ty situace a prostředí známe. Říkáme, co by mohlo fungovat a co už ne, vysvětlujeme, že čím je více represí, tím se zvyšuje závislost na pasácích atd.

Doporučovali bychom např. to, co říká novozélandský zákon, tedy že vynucení si nechráněného sexu ze strany zákazníka je posuzováno jako ublížení na zdraví. Provozovatelky samy chodí na zdravotní prohlídky, protože ví, že nesmí šířit sexuálně přenosné infekce, že je to trestný čin. Ví, že musí své zdraví chránit a poskytovat jen bezpečný sex. Větší efekt na epidemiologickou situaci čili na šíření sexuálně přenosných infekcí bude mít, když nechráněný sex nebudou nabízet a požadovat také majitelé klubů.

Nemělo by se to ale týkat jen majitelů klubů, ale všech těch, kdo své služby nabízí v inzerci; nabízení nechráněného sexu by vedlo k odebrání licence, oprávnění, nebo povolení, ať to bude nazváno jakkoli. Je prostě důležité určit mantinely.

Varující ale je, že 95 % žen nabízejících sexuální služby se setkává s tím, že muži chtějí sex bez kondomu. A z nich je 89 % ženatých, nebo má stálou partnerku. Muži se chovají velmi nezodpovědně. Turci si například nechávají narůst dlouhý nehet na malíčku a tím protrhávají kondomy. Oni prostě v této fázi sexu nemyslí.

Doba se změnila a v době internetu je nesmyslné dělat hony na čarodějnice. Dnes je totiž takové množství nekontrolovatelných možností v „balení“ zákazníků, že je to opravdu spíš o tom, jací jsou občané. O jejich kázni.

Kde vidíte finanční úniky?

To je věc, která se podceňuje. Velké úniky jsou např. v přeplácení taxikářů. O tom se vůbec nemluví. Jim se platí 500 - 2000 korun za to, že přivezou do klubu zákazníka. Když je to luxusní klub, tak má 1000 korun klub, 1000 holka a 2000 taxikář. Taxikářská lobby to nerada slyší, ale takto to funguje.

Začínalo se na pětistovce, ale teď už jsou to někdy i dva tisíce. Jsou kluby, které jsou vysloveně závislé na taxikářích, kam nikdo náhodně nepřijde, když to není na doporučení. Proto se jejich provozovatelé snaží držet centra města, kde jim zákazníka odchytne nějaký černošský student na ulici, a nechtějí tyto tipy zprostředkování. Tady se točí velké peníze.

Jaký je věkový průměr sexuálních pracovnic?

Jsou to dospělé ženy. Průměrný věk těch, co k nám chodí, je kolem 28 - 29 let. Těch nad 40 zase moc není. Nezletilou si žádný klub nevezme na triko. Jestli je někde na ulici, to se může stát, ale dnes je na ulici, resp. venkovních stanovištích, 10 - 12 procent žen.

Na všech leží stigma. Nikdo se nechlubí, že pracuje v sexbyznysu. U více než poloviny o tom neví nikdo, jen ona. Ani nejbližší rodina.

To k tomu mají i jiné zaměstnání, nebo jak to vysvětlují?

To ne. Třeba řeknou, že dělají v pekárně noční služby, nebo že jsou společnice, barmanky cokoli.

Co je největší problém, který jim brání v začlenění se do normálního života?

Peníze. Ony mají všechny charakteristiky novodobé chudoby. Jsou absolventky něčeho bez praxe. Navíc, některé na to vážně nemají, jsou třeba negramotné. Když už se vyučí, nebo dodělají střední školu, je v jejich životopise černá díra. A proto jim je vždycky nabídnuta minimální mzda. Když sežene zaměstnání a dostane desítku, tak je ráda, dvanáct tisíc už je úžasných.

Dalším problémem je, když jsou to samoživitelky. No a většina z nich si takhle řeší dluhy. A další věcí je, že mají na sobě třeba exekuci a v okamžiku, kdy mají oficiální peníze, tak jim na ně skočí.

Foto: Markéta Malinová

Hana Malinová

S čím se na vás nejčastěji obracejí?

Nejvíc chodí na zdravotní prohlídky. V rámci sociálních služeb jsou problémy s bydlením, partnerem či partnerkou, dluhové poradenství. Nejsme experti na všechno, děláme s nimi individuální plánování, spolupracujeme s jinými organizacemi. Řešíme také nekonečné příběhy ztracených občanek.

Sociálních služeb využívá spíše taková ta nižší úroveň, vrstva. Obrací se na nás s drogově sociálními problémy atd. Třeba mají problémy i s tím, jak zažádat o práci. U pohovoru totiž třeba svádějí. I to se může stát. Mají totiž naučenou jednu cestu k cíli, ale ono o to vždycky nejde.

Ty z vyšších pater do sexbyznysu vstoupily, aby si vyřešily problémy. A jsou ve fázi nějakého řešení. Spíš využívají služeb individuální terapeutky, když mají psychické problémy.

Pro některé fungujeme jako korespondenční adresa. A také sem chodí hrát divadlo. To je pozitivní aktivita. Přibrali jsme i kluky – čtyři s námi hrají v naší poslední hře Učitelka a Oidipus. Mají zkušenosti s chudobou. Jsou třeba prodavači Nového prostoru. To je také jedná z těch možností, jak si vydělat peníze, aniž by na ně skočili exekutoři. Oni každý výtisk prodají za 40 a pro ně je z toho 20 korun. To byste se divila, kolik je tam bývalých podnikatelů.

Kdo všechno s vámi hraje divadlo?

I sexuální a bývalé sexuální pracovnice, jedna herečka dělala Phone sex, tedy sex po telefonu. To je jedna z našich velmi nadaných hereček. Nebo s námi hrála matka a časem začala i dcera. Je to zvláštní propletenec vztahů.

Teď máme za sebou dvě premiéry. Dostali jsme dvě ceny. Jednu za textovou předlohu a jednu za herectví. Jsme sociální divadlo. A nyní před sebou máme dvě představení v Praze. 26. května chceme uvést v divadle La Fabrika, již zmiňované představení Učitelka a Oidipus a 10. června budeme hrát totéž v divadle Semafor. Přijďte se podívat a sledujte naše webové stránky www.rozkosbezrizika.cz

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám