Hlavní obsah

Módní návrhářka Michaela Čapková: K šití mě přivedly babičky

Právo, Lenka Hloušková

Na schůzku přichází oblečená v černé. „Dává mi pocit jakési neviditelnosti. Navíc nemusím řešit, co k sobě barevně ladí. Toho si zažiju dost a dost v práci,“ směje se Michaela Čapková. Sedmadvacetiletá moravská módní návrhářka, jejíž práci tleskají i v cizině. Teď tam boduje kanafasovou kolekcí inspirovanou první republikou.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Michaela Čapková

Článek

Viděla kus světa. Strávila tři měsíce v Londýně, a to v prestižním studiu Steven Tai. Tvořila šest týdnů v Tibetu. Oděvy představila na velkých akcích v Tokiu, Hamburku, New Yorku, Vídni a Maastrichtu.

Říká, že cestuje především díky své pedagožce Liběně Rochové a jejímu asistentovi: „To oni zařizují, shánějí granty, pak nás hodně podporuje škola, tedy UMPRUM.“ Právě tam nyní nastupuje do posledního ročníku magisterského studia.

Při pohledu na vaši prvorepublikovou, kanafasovou kolekci jsem si vzpomněla, že babička měla z kanafasu kostkovaný ubrus. Vaše oděvy ale vypadají o dost jednodušeji.

Vy i většina současníků si pamatujete kanafas z 50. a pozdějších let, kdy ho začaly zdobit kostičky veliké zhruba 2,5 na 2,5 centimetru. Přišly z Francie.

Pro dřívější, československý kanafas – s nímž pracuju já – bylo spíš typické proužkování, určitá hrubost. K čemuž jsem se v kolekci Artefacts vrátila. Vnímám ji navíc hlavně jako výtvarný experiment, v němž hledám nové přístupy či pohledy na módu. Vždyť samotný proces, myšlenka může být základem pro další tvorbu.

Asi obecně hledáte dobře, když mají o vaši práci zájem ve světě.

(smích) Snažím se nenudit. Jinak k tomuhle projektu, na jehož konci bylo patnáct oděvů kolekce, jsem se dostala na škole, v rámci celoročního ateliérového projektu Power of Identity – Memory Fashion Message.

Vznikal tedy na UMPRUM pod vedením Liběny Rochové jako klauzurní a semestrální práce. Ukazuje právě na to, jak se dokáže materiál proměňovat v čase a při troše snahy pozvednout až na umělecké dílo.

Než jsem se do něj pustila, hledala jsem věci, které nový stát tehdy formovaly. A asi nikdo nebude překvapený, když shrnu, že to byla řemesla: textilní průmysl, sklářství…, a já je do své kolekce „jen“ spojila. Vznikly modely současných forem, jimž říkám utěrkový, peřinový, košilový…

Foto: archív Michaely Čapkové

Kolekce Artefacts připomíná první republiku. Na snímcích přehlídka v Maastrichtu.

Když jsme u historie. Jak dlouho se kanafas u nás prokazatelně používá?

Stopy vedou zhruba do 15. století. Šily se z něj vždy zpravidla účelové, interiérové věci typu peřiny, závěsy, utěrky či tradiční sukně „konofasky“. Jejich název odráží původní konopné vlákno, z něhož látka na ně vznikala.

Podle všeho se kanafas líbí stále. Dva modely z něj vzbudily počátkem roku velký ohlas v Tokiu, kam jezdíme jako studenti ukazovat své práce. Podobně uspěly později, na jaře v nizozemském Maastrichtu. Teď mě s nimi čeká v listopadu Londýn, příští květen asi newyorský Design Week. Ten je ovšem ještě v řešení.

A teď na podzim do toho všeho přišla Praha se zářijovou akcí We´re next v prostorách Veletržního paláce, kde jsem byla už potřetí, a zanedlouho budou Artefacts k vidění na jedné z přehlídek Designbloku.

Ve vašem podání kanafas nicméně přece jen získává jistou zdobnost, že?

Tím jsem splnila právě zadání školního projektu. Na látku jsem přidala krystaly s dokonalým brusem, šatony vyráběné Preciosou. Čímž jsem modely posunula v čase. Zároveň poukazují na dlouhou tradici našeho sklářského a bižuterního průmyslu.

A ta zdobnost? Je jaksi skrytá. Na první pohled nejsou kamínky téměř viditelné, oděvy promění až pohled druhý. Vybrala jsem si pro tvorbu schválně ty úplně nejmenší a jeden šatonek po druhém lepila do proužků. Na kanafasové látce s hrubou strukturou se zatřpytí jen v určitých momentech.

Vaše kolekce jsou na první pohled náročné na prostor. Kde je děláte?

Ve škole, v ateliéru. Ale není obzvlášť velký, super vybavený. V uplynulém semestru se to ještě dalo. Máme tam dva stroje plus jeden na kůži, obuvnický. Sejde-li se nás u nich dvacet, začne šílenství. Každý máme jiné nitě i režim. Stále se vše prostřídává, jedou se nocovky.

A doma stroj máte?

Mám dokonce vlastní studio, v domě u rodičů na Moravě. Vždycky jsem totiž počítala s tím, že zůstanu ve Zlíně. Jenže pak nějak vyšla ta Praha. Po šesti letech v ní asi zůstanu.

Žádný Londýn, Maastricht, Tokio…?

Mně se ve světě líbí, ovšem spokojená jsem doma. Když vezmu například ten Londýn, je na mě už moc rychlý. Hodně lidí, stres. Radši pracuju ve větší pohodě.

S tím nějak souvisí váš pracovní odskok do Tibetu? (smích)

To byla super zkušenost. Jela jsem tam úplně sama. Reagovala jsem tehdy na prosbu jednoho páru – oba na Karlovce studovali indické a tibetské vědy a v Tibetu také rok a půl žili. Dostali se ke mně před dvěma lety právě přes Liběnu. Tehdy jí poslali e-mail, zda jim nemůže doporučit nadšence ochotného pomoci jejich kamarádovi s rozjezdem podnikání ve zpracovávání jačí a ovčí vlny v tibetských horách.

Šlo o firmu Snow Yak a šály. Měl je představit na pekingském fashion weeku a hledal někoho, kdo by mu pomohl s kolekcí. Nejlépe ze západu, protože na východě takoví lidé spíš nejsou, a nejlépe studenta, aby nestál tolik peněz.

Foto: archív Michaely Čapkové

Cestou do Tibetu si splnila jeden ze svých velkých životních snů.

Tohle na vás sedělo.

Sedělo, původně jsem ale zaváhala. Vzpomínku, kdy jsme se o nabídce dozvěděli, mám ovšem v hlavě stále. Zrovna jsme deinstalovali klauzury, když nám Liběna e-mail přečetla. Zasnila jsem se a hned mě napadlo: to je nereálné. Okamžitě se mi vybavily všechny možné komplikace. V klidu jsem tak odjela na Moravu, ale myšlenka na Tibet se vracela a vracela.

Nakonec jsem tomu páru napsala, věděla jsem, že na téhle práci nevydělám ani neprodělám. Majitel továrničky platil cestu, bydlení nabízel u sebe, plus přidával menší peníze jako mzdu.

Takže pro odvážnou studentku práce snů?

Odměnou pro mě byl samotný Tibet.

Předpokládám, že jste nebyla jedinou zájemkyní.

Bylo nás tehdy pravda několik. Jenže já jsem se asi onomu páru na naší pražské schůzce líbila nejvíc. Záhy jsem věděla: jedu. Za dva týdny mi kupovali letenku směr Tibet.

Čím jste je tak zaujala?

Asi náturou. Úplně každý by Tibet nezvládl. Jsem veselá, spíš buddhistka než křesťanka. Východní filozofie v sobě prostě cítím.

V oblasti jsem byla. A řeknu vám, cítění je jedna věc, praxe druhá. Málokde jste ve světě ztracenější. Ani angličtina vám tam moc nepomůže. (smích)

Na tohle jsem narazila hned při letu do Asie. Asi třikrát jsem přestupovala. Na jednom mezipřistání kdesi v horách jsem vyšla z letadla s davem. Najednou jsem se ocitla v hale, kde si všichni vyzvedávali kufry. V tu chvíli jsem tušila, že je cosi špatně. Pomyslela jsem si: Asi jsem neměla vystupovat. Zeptat se nebylo koho. Anglicky kolem mě nikdo neuměl.

Měla jsem ovšem obrovské štěstí. Svou vizáž. Tehdy jsem nosila dlouhé zrzavé vlasy do pasu, prostě Evropanka jak vyšitá. Takže se za mnou najednou objevila letuška, chytla mě za ruku a dovedla zpátky do letadla. Okamžitě vzlétlo. A já v něm opravdu byla jako pasažérka sama.

Co byste dělala, kdyby vám to uletělo?

Dodnes nevím. Byla jsem navíc bez peněz. Ale všechno se stane tak, jak má. (smích)

S touhle filozofií jste tam zapadla, co?

Ani ne. Nebudu vám nic nalhávat, zprvu to byl šok. Nejen kulturní. Strávila jsem v Tibetu šest týdnů. První dva tři jsem hledala inspiraci, studovala tradiční oděvy, klasické jupky, které se zavazují za rukávy v pase a dělají se z nich sukně. Když je rozvážete, máte z nich naopak kabátec s kapucí.

Řešila jsem technologii, formu. Chtěla jsem totiž ve své kolekci propojit tibetskou tradici s evropským pohledem. Ostatně takhle to chtěl i majitel továrničky, aby mohl později výrobky vozit i do Evropy.

Foto: archív Michaely Čapkové

Tradiční tibetské jupky mají řadu využití. Mohou sloužit jako svetr i sukně.

Zdařilo se to?

Já nevím. Přehlídka proběhla, jenže jak, to vám neřeknu. Na konci spolupráce jsme se jaksi nedohodli. V severovýchodním Tibetu panuje striktní patriarchát a on měl evidentně problém s tím, že jsem ženská. Že mu mluvím do řemesla.

Konečnou podobu kolekce jsem nikdy neviděla. Odjížděla jsem s tím, že si nepřeju, aby byla prezentovaná pod mým jménem.

Takže byl Tibet pro vás zklamáním?

To ani náhodou! Jako zážitek byl skvělý. Žila jsem v horách, tři a půl tisíce metrů nad mořem. Zprvu dva týdny ve městě Labrang, kde je třetí největší tibetský buddhistický klášter. Super! Dokonalá meditace. (smích)

Jak v téhle oblasti nikdo neumí anglicky, za celý svůj pobyt jsem pořádně mluvila se dvěma lidmi: s jedním mnichem, druhým byl ten můj šéf.

O čem jste si povídala s mnichem?

Já jsem s ním hlavně snídala. A to hned čtyři hodiny. V Tibetu se prostě nikam nespěchá. Jedli jsme a on měl na kolenou obrovský tibetskoanglický slovník. A každé slovo v něm hledal. Nijak nám to nevadilo. Naopak, bylo to moc milé. Stejně jako celý klášter plný mnichů. Je jich tam asi patnáct set. Od sedmiletých chlapečků po staré pány.

A kde byla vůbec ta dílna na výrobu šál?

Asi tři a půl hodiny jízdy od Labrangu. V malé vesničce, v čistě nomádské oblasti, kde se stále žije v jurtových stanech. Rodina majitele v ní ale měla takovou menší chatku. Spala jsem v ní sice na zemi, ovšem střecha nad hlavou je střecha nad hlavou. Jen s tou hygienou to bylo horší. Žádné WC, žádná sprcha. Na toaletu se chodilo jednoduše, na pole.

Co mytí?

Musela mi stačit venkovní pumpa. Ráno na mě vždy místní hleděli, jak si čistím zuby. To vůbec neznají.

Dá se v těchto podmínkách přemýšlet nad módou po evropsku?

Jasně že dá. Musela jsem zůstat uvnitř Evropankou, abych vůbec mohla pracovat. I když do tohoto stadia jsem se, pravda, postupně dopracovala. Považuji za svůj úspěch, že ve znamení totálního rozkladu byl jen první týden pobytu. Nebyla jsem schopná se koncentrovat, přemýšlet, cokoli plánovat. V tamní dílně jsem také neměla ani nezbytné vybavení pro práci…

Foto: Petr Hloušek

Michaela Čapková

Teď vám do toho skočím. To už jako problém vidím.

Vidíte, s tím jsem si poradila. Jsem plánovací typ. A pro jistotu jsem si z domova vezla základní věci: pravítka, příložníky na střihy, střihové papíry, tužky, šití… Díky nim vznikly prototypy, podle nichž se následně v dílně šilo.

Ručně, nebo na stroji?

Stroj v dílně byl. Jen na něm nikdo nikdy nešil. Rozjela jsem ho až já. Tak snad stále běží, tedy šije. (smích)

Být „tou módní návrhářkou“ je vaším snem od dětství?

Definitivně jasno jsem měla již na základní škole. Po ní následovala studia návrhářství v Uherském Hradišti, bakalář na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, obor design oděvu. Až pak jsem zamířila do Prahy.

U Liběny jsem se za šest let posunula úplně někam jinam, výš. Pro studenty dělá neuvěřitelně mnoho. Sice jsem u ní začínala znovu od prváku, protože to jinak nešlo, nicméně nelituju. Letos jdu na UMPRUM do posledního ročníku, tak snad se vzděláváním končím. (smích)

I když ve hře je ještě doktorát, ale to bych studovala snad do pětatřiceti. Zatím nevím, nevím.

A k šití vás přivedla maminka?

(smích) Ta naopak vůbec nešije. K šití mě přivedly spíš babičky. Společně jsme tvořily něco na panenky a tak. O mém směřování rozhodlo opravdu až Hradiště, kde jsem se naučila dělat věci tak, jak by se dělat měly. Včetně technologie.

Zdá se, že dobře. Titul magistry ještě nemáte, ale vaše kolekce již úspěšné jsou.

Některé ano. Loni se třeba dařilo mým pláštěnkám Soulmates, podobně jako Artefacts také v nizozemském Maastrichtu. Organizátoři tamního Fashionclasche si mě předtím vybrali na pražském design SUPERMARKETu.

Tohle výběrové řízení vypadá jak?

Prostě. Několikrát se u mého stánku zastavili, modely si pečlivě prohlíželi a po jedné z přednášek jsem si navíc popovídala s Nawie Kuiperovou, jednou ze zakladatelek a organizátorek tohohle festivalu. Následně přišel loni v červnu ten úspěšný Maastricht.

Zabalila jste před ním pláštěnky, vybrala kasičku, případně bankovní konto a vyrazila?

Ano, pláštěnky jsem sbalila, ovšem většinu nákladů na tuhle cestu hradila Česká centra. Konkrétně to v Rotterdamu. Financovalo mi převoz kolekce, ubytování, cestu… Řídí ho tam skvělá Hana Schenková, která dělá pro začínající české designéry hrozně moc.

Vraťme se ke kanafasu. Dá se vůbec nosit?

Dá, i když je méně poddajný. Navíc mé modely jsou opravdu spíš umělecká díla. Nejsou ani nijak lehké. Jejich kraje začišťuji tím, že je lepím, slouží mi k tomu zažehlovací pavučinky prodávané na papírových rolích. Jednotlivé kousky oděvu k sobě pak lepíte teplem a tlakem. Tenhle proces vše moderně provzdušní.

Naopak staré techniky, včetně prvorepublikových, počítají mimo jiné se zakládáním, dvojitým prošitím, což působí archaicky.

Foto: Česká centra

Jak se podobné věci pak perou?

Opatrně a v ruce. Nicméně čistírna je pro ně vždycky lepší. A asi se budu opakovat, ale Artefacts není úplně nositelná kolekce. Je objektová, volná. Nechtěla jsem udělat čistě komerční věc. Nesměřovala jsem s ní k zákazníkům.

Jenže z něčeho žít musíte, ne?

Dělám, co se dá. Leckdy mimo obor. Prodávala jsem v design shopu, občas beru zakázky. Pravda, na ně ale při škole moc času nezbývá. Proto je lepší být třeba dva dny v týdnu v práci, kde dělám úplně jinou činnost než módu. Domů tak odcházíte takzvaně s čistou hlavou. Zakázka mi vezme vždy víc času.

Kdybych od vás přece jen chtěla šaty, kolik peněz si mám připravit?

Tak především, já šaty nešiju. Jen jednou jsem oblékala do plesovek holky usilující o titul Miss Academia 2011. A už nikdy více. Jednoduše je necítím. Nedělala bych ani ty svatební. Vždyť svatební den je něco mimořádného, intimního, já bych se do něj vstupovat neodvážila…

Nejradši šiju kabáty, pláště, svrchní oděvy. Velké formy. Kus oděvu, na němž cítíte kus práce. A když investujete do kabátu, originálu, designového kusu, jde o nadčasovou věc. Můžete ho nosit třeba dvacet let. Ty plesové šaty? Vezmete je dvakrát a hledáte jiné.

Co jste si ušila naposledy jen pro sebe?

Bundu ve stylu bomber, vzadu má sklady, což byl poznávací prvek jedné z mých kolekcí. Pak si běžně šiju spíš rychlovky, například mikinu. Něco potřebuju, tak si ji za hodinu spíchnu.

Za hodinu?

Jo, jsem sice běžně pedant na detaily, ale když oblečení nosím já, vítězí účelnost. Vezmu látku, střihnu jednoduchý střih a dám kusy dohromady. Je-li oblečení pro mě, je mi líto na ně vynaložit čas. Radši ho zužitkuji jinde. Investuju do něčeho jiného. Na své oblečení čas prostě nevynakládám.

Dá se tedy v Česku uživit jako módní návrhářka? Navíc mladá?

Těžko říci, nemám s tím, zatím, zkušenosti. Myslím si, že jo, ale musíte dělat sem tam tvůrčí ústupky. Musíte to dělat především s láskou, naplno. Jinak věřím, že se jednou oborem uživím.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám