Hlavní obsah

Miroslav Hanuš: Jsem absolutně nesoutěživý typ

Se svou rolí sroste vždycky dokonale – ať už hraje vrchního vyšetřovatele, nebo nebezpečného vraha. „Vůbec nejradši mám ale postavy outsiderů,“ přiznává Miroslav Hanuš (58). Právě takovou ztvárnil v minisérii Podezření, kde jako roztržitý advokát zachraňuje zdravotní sestru neprávem obviněnou z vraždy.

Foto: Petr Horník, Právo

Miroslav Hanuš

Článek

Stalo se vám někdy, že jste někoho šmahem odsoudil?

Já se sice považuju za cíleně tolerantního člověka, který se snaží vůči lidem nevymezovat, ale ne vždycky se mi to podaří. Takže asi ano.

Například kdy jste se na někoho díval skrz prsty?

Problém mívám třeba s lidmi, kteří řvou v tramvaji do mobilu. Oni to možná nejsou úplní nevychovanci, ale já se takovému soudu neubráním. Vadí mi to. Současně je to pro mě hodně fascinující věc, protože nechápu, jak někdo může takto ztrácet ostych, někteří lidé do těch svých telefonů křičí i úplně intimní věci. A všichni okolo samozřejmě ztichnou a poslouchají. I já poslouchám.

Jeden psycholog mi jednou vysvětloval, proč to tak je. Říkal, že pro ty posluchače je to prostě napínavý. My totiž slyšíme vždycky jenom půlku toho hovoru, druhá nám zůstává skryta. A tak přemýšlíme, co se asi tak děje na druhé straně. Je to pro nás taková detektivka. Takže nakonec posloucháme, i když nás to vlastně vůbec nezajímá.

Jakou tramvajovou detektivku jste si vyslechl naposledy?

To už si nepamatuju, já totiž tramvají jezdím docela málo. Po Praze se pohybuju spíš na vespě. Ale nějaké hovory jsem vyslechl.

Petr Batěk: Snil jsem o kočovném životě v maringotce

Styl

Dal naopak vám někdy někdo nezaslouženou nálepku?

Často. Jsem herec a těm lidi dávají nálepky pořád. Třeba tuhle se mi stalo, že jsem šel po ulici a naproti mně kráčela nějaká dáma. Najednou ke mně přistoupila a řekla: „Já se vás bojím!“ A šla dál.

Lidi mě totiž hodně znají ze seriálu Stíny v mlze, kde hraju toho Hrbka, co kuje něco nekalého a skoro nemluví. S tím si mě spojují. Jsem proto rád, že jsem dostal v minisérii Podezření úplně jinou roli – takového normálního sympaťáka. (Ztvárnil roztržitého advokáta Nováka.)

Takže se vám hrál advokát Novák dobře?

Ano, protože já mám rád role outsiderů. Nebo lidí, kteří se jako outsideři na první pohled zdají. Líbilo se mi, že je to takový popletený jouda, kterému pořád něco hapruje – jednou má vybitý počítač, podruhé díru v ponožce, potřetí zapomene tužku.

Divák si myslí: „To bude průšvih, s tím ta obviněná sestra všechno u soudu projede.“ Ale ne vždycky je ten první dojem správný.

Má ta postava něco společného i s vámi?

Každá postava, kterou hraju, má se mnou něco společného. Já totiž do každé vkládám něco ze sebe, jinak by to snad ani nešlo. Třeba advokát z Podezření se obléká ledabylým způsobem, což dělám i já sám. Mám to rád.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Spolu s Adrianou Maškovou v televizní soutěži StarDance v roce 2019.

Jednou mě kvůli tomu dokonce propíral bulvár. Vyfotili mě, když jsem si šel do bufetu tady za rohem něco koupit a vzal jsem si svoje vysoké zimní boty. Jenomže jsem si je nezapnul, takže mi plandaly. Asi to nevypadalo úplně upraveně. No a druhý den vyšla fotka s velikým titulkem: „Na jevišti elegán, v životě vagabund.“

Já jsem si toho fotografa všiml, ale ani mě nenapadlo ztrácet s někým takovým čas. Kašlu na to, bulvárem se nezabývám. Ale znám kolegy, kteří by takové focení na tajňačku jen tak nepřešli.

Často zmiňujete, že když vám to režiséři dovolí, rád si svou roli dotváříte po svém. Platilo to i tady?

Jasně, i tady jsem si s tou rolí pohrál a některé věci si dovymýšlel. Třeba když advokát Novák přijde večer do svého bytu, tak uklouzne po hračce. To byl můj nápad, protože já jsem po nějakých kostičkách rozházených po zemi ujel mnohokrát. K té postavě roztržitého joudy se mi to navíc hodilo.

Samozřejmě jsem se ale vždycky ptal pana režiséra Michala Blažka, jestli to není moc, jestli se mu to líbí. On mi ale vždycky řekl: „Ne, není to moc, je to prostě normální člověk.“

Táta začínal jako lékař na Kladně. Když přišel den výplaty, říkal: „Tak já jdu na šití.“ Horníci se totiž namazali a porvali

Přinesl jste do natáčení i nějakou vlastní zkušenost z nemocničního prostředí? Část minisérie se tam odehrává a váš tatínek byl známý lékař…

Ne, k tomu jsem nic nepřinesl. Můj táta byl sice opravdu známý urolog a já jsem za ním občas na kliniku Ke Karlovu chodil, ale že bych to prostředí bůhvíjak znal, to říct nemůžu.

U nás v rodině to totiž žádná tradice nebyla, můj táta šel na medicínu jako jediný. Navíc se pro ten obor rozhodl až na vojně, předtím vystudoval peďák a stal se učitelem s aprobací čeština, tělocvik. Pak ale zjistil, že učení není nic pro něj, a dal se na medicínu.

Ani vám doma nic nevyprávěl?

Ale to jo, nějaké historky si od něj pamatuju. A to hlavně z doby, kdy pracoval v nemocnici na Kladně. Tehdy začínal jako chirurg, ještě neměl ani specializaci na urologii.

Třeba pokaždé když přišel den výplaty, říkal: „Tak já jdu na šití.“ Kladno totiž bylo plné horníků z ubytoven, kteří se po výplatě namazali, porvali a pořezali o půllitry. Bylo to hodně drsné prostředí a ten den měli na chirurgii hodně práce.

Zažil jste u něj někdy nepříjemné sestry? Chovaly se některé z nich jako hlavní hrdinka v Podezření?

To ne. Nezažil jsem je ani u něj, ani sám jako pacient. Možná to bude tím, že tehdy jsem byl doktorský synek a dnes jsem zase herec, který se občas vyskytuje na obrazovce. Takže když někam přijdu, všichni jsou vstřícní.

Foto: archiv ČT

V seriálu Dobrodružství kriminalistiky z roku 1993. Na snímku s hereckými kolegy Marcelou Peňázovou a Tomášem Töpferem.

Většinou. Samozřejmě vím, že problém s nepříjemnými sestrami existuje, lidi o tom hodně mluví, ale já to fakt neznám.

Když jsme se dotkli vašeho otce… Jaké jste měl vůbec dětství?

Takové hodně pracovní. Můj táta byl totiž ambiciózní a měl potřebu pořád něco budovat. Když už to nebyla kariéra v nemocnici, tak to byl barák. Třeba tenhle dům, ve kterém teď sedíme, jsme postavili rukou společnou.

Vypadalo to tak, že jsem každý den přišel z gymplu domů, hodil tašku do rohu a začal chystat materiál pro zedníky a meloucháře. Skládali jsme tvárnice a cihly, stavěli lešení. O víkendu jsem potom roztočil míchačku a dělal maltu. Přivezli nám písek, cement a vápno, já jsem to sám složil a namíchal. Skoro všechna malta, díky které tento dům drží pohromadě, je moje.

Bavilo vás to, nebo to byla spíš otrava?

Bavilo mě to. V tom jsme si s tátou docela podobní, oba jsme vždycky měli rádi manuální práci. Oba jsme taky docela šikovní, i když on asi o trochu víc. On měl dokonce takovou schopnost, že uměl pracovat oběma rukama stejně. Dokázal úplně stejně psát i operovat.

Jiří Vyorálek: Nesmíme si dovolit luxus být v klidu

Styl

Vážně?

Ano. Někteří lidi to tak mají. Častěji jsou to ženy, protože využívají obě mozkové hemisféry najednou, někdy se to ale vyskytne i u chlapů. Třeba u mého táty. Je to pak pro ně veliká výhoda. Třeba můj otec díky tomu nemusel pořád obcházet operační stůl – když to potřeboval, jenom si prohodil nástroje.

To jsem nikdy neslyšela…

Ne? My máme v rodině takových lidí víc. Umí to třeba i naše teta Ema. Ta zvládá psát souběžně oběma rukama, dokáže to i zrcadlově nebo od konce. Nikdy to přitom necvičila. Umí taky odříkat jakoukoliv větu pozpátku.

Vaše rodina je asi nějak evolučně napřed…

Teta Ema je ale z rodinné linie mojí ženy. Pokrevně s ní příbuzný nejsem… (směje se.)

Foto: Bioscop

Miroslav Hanuš coby „taťka“ a nejvyšší dvojí hráč v mocenské hře. Komedie Vyšehrad: Fylm dorazila do kin v dubnu letošního roku.

Měl jste kromě budování domu i nějaké další koníčky?

Ne, já jsem nikdy žádné koníčky neměl. Odjakživa nesouhlasím se sportem, nelíbí se mi na něm ta soutěživost. To pro mě není, já jsem absolutně nesoutěživý typ.

Pokud jsem někdy nějaký pohyb provozoval, tak to bylo jen velmi zvolna a pro zábavu. Zvolna jezdím na kole, mám rád i pomalou turistiku. S chutí si taky zalyžuju. Jenže v zimě je v divadle sezona, takže ani to mě neuvidíte dělat často.

Když doma večer otevřu lednici, papoušek na mě pokřikuje: „To nesmíš!“

Co neřesti?

To taky ne. Nikdy jsem nekouřil ani nepil. Mně totiž bývá po alkoholu hodně špatně. Ale ne až druhý den, mně je zle hned. Čili mně nikdy nebyla dána příležitost přijít alkoholu na chuť a soustavněji se mu věnovat.

Jedinou neřestí, kterou jsem kdy pěstoval, byly sladkosti – pokud se dá vůbec sladkostem říkat neřest. Ty jsem měl vždycky hodně rád a klidně bych si je dával každý den. Hlavně rýžový nákyp, buchtičky se šodó nebo povidlové buchty.

Musím se ale krotit, protože od pětatřicátého roku se ve mně něco zlomilo a metabolismus mi přestal pracovat tak dobře jako předtím. Začal jsem být oplácanej. Dokonce už i papoušek mi říká, když otevírám ledničku: „To nesmíš!“

Vám papoušek zakazuje chodit do ledničky?

Ano. (směje se) Když jsem tu sám a otevřu lednici, řekne: „To nesmíš!“ Vůbec nevím, jak na to přišel, proč si to spojil právě s ledničkou, ale pokřikuje na mě. Tutéž větu asi odposlouchal tak, že úplně stejně napomínáme našeho kocoura, když se k papouškovi začne nebezpečně blížit. Taky mu říkáme, že nesmí. Žako tedy asi pochopil, že půjde o nějakou zakazovací frázi, a začal ji používat.

Umí ještě i jiné kousky?

Umí. Strašně rád likviduje mobily a brejle. Jakmile najde na stole opuštěný mobil, který má klávesnici, tak ji rozebere doslova na atomy. Mně už takto jeden totálně zničil, já totiž pořád tlačítkové telefony používám.

Teď už má ale utrum, protože jsem si pořídil nový – potřeboval jsem to kvůli internetu a aplikaci WhatsApp, na které se organizují mí studenti z DAMU. A ten nový telefon už je véčkový. Takže když domluvím, tak ho zaklapnu a papoušek se ke klávesnici nedostane.

Role tatínka Ivety Bartošové mě poznamenala, zmodraly mi kvůli ní vlasy

Dokáže taky překřičet televizi, v tom je obzvlášť zdatný.

No a taky umí slušně popřát dobrou noc. Vždycky když jdeme spát a začneme v pokoji zhasínat, řekne: „Dobrou noc!“ Je to slušně vychovaný papoušek.

Foto: Voyo

Jako otec budoucí popové princezny Ivety Bartošové v minisérii Iveta. Matku zpěvačky ztvárnila Alena Mihulová a samotnou malou Ivetku si zahrála Terezie Holá.

Když se ještě na chvilku vrátíme k herectví, zanedlouho vás uvidíme i v další minisérii o zesnulé zpěvačce Ivetě Bartošové. Ztvárníte tam jejího tatínka. Jak se vám hrála tato role?

Tahle role mě poznamenala, zmodraly mi kvůli ní vlasy. Vidíte? (Ukazuje na svou kštici.) Hraju totiž tatínka mladistvého, který měl v té době černé vlasy, takže mi maskéři museli před každým natáčením obarvit šediny.

Bohužel tím, jak se to pořád dokola barvilo a smývalo, mi nakonec vlasy zmodraly. Měl jsem s tím pak docela problém při jiných filmovačkách, protože kamery jsou dneska hodně citlivé, takže jsem na nich vypadal jako taťka Šmoula. Museli mě pro změnu přestříkávat nahnědo.

Jaký byl vůbec otec Ivety Bartošové?

Byl to takový zemitý člověk z hor, který celý život pracoval rukama a byl na to hrdý. Od začátku si nepřál, aby Iveta opustila Beskydy a vyrazila do Prahy. Měl totiž k Praze dost odtažitý vztah a nevěřil jí. Showbyznysu už vůbec nefandil. Na svých holčičkách naopak hodně lpěl.

Kryštof Bartoš: Víc než orlické vraždy mě zajímaly zločiny bílých límečků

Styl

Překvapilo vás na tom příběhu něco?

Co mě nepřestává překvapovat, je to, jak je ten příběh silný. Tragický osud křehké princezny z Frenštátu pod Radhoštěm, kterou ten svět úplně sešrotoval. Ale úplně! Je to velké téma, které stojí za zpracování.

On je obecně fascinující každý příběh, který končí tragickou smrtí. Platí to nejenom o Ivetě Bartošové, ale třeba i o rokenrolovém zpěvákovi Miki Volkovi, o kterém jsem napsal pro kladenské divadlo hudební faustovskou variaci Jak umřít na rokenrol.

Jakou roli byste si přál teď?

Já jsem spokojený s tím, co život přináší. Většinou to, co mi nabídnou, hraju. Mě to totiž pořád hodně baví.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám