Hlavní obsah
Miroslav Hanuš Foto: Jan Handrejch, Právo

Miroslav Hanuš: Každý tanec bolí jinak

„Myslím, že vybíhat jako nejstarší vůbec není špatná startovní pozice,“ říká šestapadesátiletý herec a divadelní režisér. Všem, kdo ho znají jako představitele podrazáků, alkoholiků a kreténů, slíbil překvapení: ve StarDance je za vtipného elegána.

Miroslav Hanuš Foto: Jan Handrejch, Právo
Miroslav Hanuš: Každý tanec bolí jinak

Když jste dostal nabídku k účasti ve StarDance, jaká pro a proti jste zvažoval?

Pro účast mluvilo hlavně to, že po 35 letech na jevišti se mi otevřela šance zkusit zase něco jiného. Už na gymplu jsem moc rád tancoval, aniž bych to nějak zvlášť ovládal, bavily mě i taneční a plesy. Teď to beru jako příjemnou příležitost se trochu rozhýbat, sporty mě totiž moc nelákají, třeba běh mě vyloženě otravuje.

Proti stála zkušenost řady mých kolegů, kteří soutěží prošli a shodně předpovídali, že to bude moc bolet.

StarDance je v plném proudu a odborný poradce, tanečník a choreograf Jan Onder u toho nemůže chybět.

Foto: Jan Handrejch, Právo

A bolí?

Už míň. Nohy si pomalu zvykly, zpočátku je ty tři čtyři hodiny tance denně hodně zaskočily. A nejenom nohy. Je zajímavé, že každý tanec bolí jinak, protože v každém vykonáváte jinak nepřirozené pohyby: tango se tančí v přikrčení, tak přece nikdo nechodí, ve waltzu se pohybujete na špičkách, což taky není přirozené. U dalších tanců mě postupně navštívily bolesti kyčlí, stehen, lýtek, achilovek a nakonec mě vzala záda. Vše zpestřené občasnou křečí. Hlavně pohyb u latiny, kde pořád někam vystrkujete kyčle, mi přijde nenormální. Rozhodně pro mě, Evropana z Dejvic. StarDance však neberu jako soutěž, ale jako zábavu a přátelské setkání s kolegy. Budu to dělat pro radost.

Užíváte si noblesu, která ke společenskému tanci patří?

Ve fraku jsem jako doma. Když jsem na gymplu a pak ještě i na DAMU vymetal plesy, měl jsem krásný frak z první republiky, pocházel z teplické operety. Takový jsem už nikdy na sobě neměl: byl ušitý z materiálu, který dnes nenajdete, takový nedokážou vytvořit ani v NASA. Taneční frak, ve kterém v soutěži tančím, mě dost zklamal, protože se jen jako frak tváří. Má nenormálně vysoký pas, asi aby se vytvářel dojem, jak máme dlouhatánské nohy. Košile pod ním není košile, ale jakási náprsenka našitá na body. A celé to je z nějakého strečového materiálu.

Mám daleko radši tanec jako společensky uznávaný způsob, jak objímat cizí ženu

Překvapilo vás, jak se společenský tanec od vašich studentských let změnil?

Když jsem někdy před 35 lety sledoval v televizi taneční soutěže – pamatuju se třeba na přenosy z Ústí nad Labem, které moderovala Marta Skarlandtová – působily ty tance nějak lidštěji. Teď se z toho stal sport, a to se mi moc nelíbí. Mám daleko radši tanec jako společensky uznávaný způsob, jak objímat cizí ženu. Dnes se to zdokonalilo do poněkud nelidské podoby.

S o 36 let mladší taneční partnerkou Adrianou Maškovou si prý v případě vítězství před kamerami konečně potykají.

Foto: archiv ČT

Desítka „hvězd, které tančí“ bývá pokaždé sestavena tak, aby byla co nejpestřejší. V jaké „roli“ vidíte v tomto ročníku sebe?

To je jednoduché: jsem doyenem. Když mě do soutěže lákali, přesvědčili mě argumentem, že tam budu „zastupovat starší vrstvu národa“, aby viděli, že i v tomhle věku je možné tančit. Tím mě náležitě rozčílili a já ze vzdoru přikývl.

Profesionální tanečníci, kteří nás vedou, jsou letos všichni noví a velmi mladí, třeba moje taneční partnerka Adriana je o 36 let mladší než já. Vykáme si, ale když vyhrajeme, tak si před kamerami potykáme.

V Americe můžete vidět v přímém přenosu třeba smrt nebo porod. Nabízíme evropskou softverzi události v přímém přenosu. Potřebujeme na to ale hlasy diváků – tímto je k tomu vybízím. Vidíte, nejenom tančím, ale i taktizuji. Dnešní svět si to prý žádá. A to ještě nevědí, že tam nebudu za taťku, ale za vtipného prošedivělého elegána! Což bude jistě pro všechny, kdo mě znají jako představitele podrazáků, alkoholiků a kreténů, překvapením.

V seriálu Případy 1. oddělení jako intrikující šéf kriminalistů mnoho sympatií na rozdíl od Ondřeje Vetchého (vlevo) nebudil.

Foto: archiv ČT

Vaše manželka Jana je vystudovaná tanečnice. Plyne z toho pro vás v přípravě nějaká výhoda?

Vůbec ne, studovala klasický balet, pak účinkovala v baletu Československé televize – na to jsem pyšný, tam byly jen samé nohaté krasavice. Pak začala učit tanec a jevištní pohyb na DAMU. Zabývá se scénickou choreografií, což je úplně jiný obor. Když do své choreografie potřebuje nějaký společenský tanec, obrací se na specialistu.

Jak jste se seznámili?

Poznal jsem ji ve čtvrťáku na DAMU, kde ona jako posluchačka posledního ročníku choreografie a taneční pedagogiky na HAMU začala vyučovat tanec. Za někoho tenkrát zaskakovala. K opravdovému seznámení došlo po několika letech, když jsem na Kladně režíroval Limonádového Joea a ona k tomu dělala choreografii.

Jaký vztah k tanci mají vaše tři dospělé dcery?

Díky mamince chodily celé dětství do tanečního studia, takže tancují velmi dobře. Z naší rodiny tančím nejhůř já a budu to teď předvádět v přímém přenosu v televizi. Utěšuje mě jen, že když jsem s nimi tančil na jejich maturitních plesech, chválily mě za pohybovou eleganci. Jen si nejsem jistý, zda s ní v soutěži vystačím.

S manželkou Janou, taneční pedagožkou a choreografkou, se poznali již za studií. Vychovali tři dcery.

Foto: Profimedia.cz

V rodině jste mezi čtyřmi ženami jediný muž. Cítíte se jako menšina, která se musí bít za svá práva, nebo si v tom naopak libujete?

Řekl bych, že si libuji. Vůbec nelituji, že ani jedna dcera není syn. A je to vlastně i výhoda. Ten, kdo je tu jediný, a tedy jedinečný jedináček, jsem JÁ. A proto je třeba si mě hýčkat. Moje ženy to chápou. Chválím je za to. Přestože mě teď vyslaly do StarDance.

Plánujete, že když vám to ve StarDance půjde, budete jako několik vašich kolegů po skončení soutěže objíždět různé plesy a společenské akce a tančit tam?

No, to uvidíme podle výsledku. Ale nic proti tomu nemám. Roli tanečníka jsem ještě nehrál. Protože je třeba si přiznat, že se všichni pokoušíme co nejlépe a nejzábavněji zahrát roli tanečníka. Opravdový tanečník ze mě za tři měsíce asi nebude. Ale pokud pohled na mě někoho potěší, prosím.

Já se třeba na tanec dívám rád. A velmi lituji, že dnes u nás neexistují žádné kabarety ani varieté. Hned bych tam chodil.

V Divadle v Dlouhé, kde byl v angažmá 22 let, stále účinkuje v inscenaci Romeo, Julie a tma.

Foto: Martin Špelda

Hudba a tanec hrají nezanedbatelnou roli ve vašich divadelních režiích.

Třeba moje dramatizace knihy Roberta Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě zlehka, kterou jsem v Divadle ABC režíroval, se odehrává v tančírně argentinského tanga.

Mojí láskou je ale rokenrol. Na plesech to za mých časů vypadalo tak, že do půlnoci hrál taneční orchestr a pak nastoupil bigbít. Jednou přišla hrát skupina, s níž se na pódium zvláštním způsobem přikymácel obtloustlý člověk v černých brýlích a spustil – Miki Volek. To byl pro mě zásadní zážitek.

Začal jsem se zajímat o jeho osud: byl to člověk, který se absolutně oddal rokenrolové hudbě a nic jiného nedokázal. Byl závislý na své mamince, když zemřela, byl úplně ztracený a skončil jako bezdomovec. Napsal jsem o něm pro kladenské divadlo hru Jak umřít na rokenrol.

V Jiráskově Lucerně hraje na téže scéně zloducha v podobě panského vrchního.

Foto: Martin Špelda

Škoda, že ve StarDance rokenrol nemáte.

Bohužel. Nedávno jsem se byl podívat na koncert rokenrolových veteránů, zpívali tam Pavel Sedláček, Karel Kahovec, Viktor Sodoma. Co si budeme povídat, jejich publikum je už dost v letech, sedmdesátníci, osmdesátníci, mnozí s holemi, berlemi. Jakmile ale chlapi hrábli do kytar, okamžitě vystartovali, odhodili hole a celý večer protancovali. Ale jak! Figury, zvedačky, tancovali tím nejkrásnějším způsobem: když jim to už na jednu stranu nešlo, trsali jen na tu druhou.

Čišela z toho skutečná radost. Pro mě to byl mnohem větší zážitek než sledovat mistrovství světa se vší perfektní dokonalostí a strakatými kostýmy. Důkaz toho, že tanec tu bude pořád, odejde až s lidstvem.

Jste, pokud jde o jeho budoucnost, pesimista, nebo optimista?

Jsem realista, který rád sní. Snad lidstvo tuhle zatáčku své existence vybere. Snad se naučí s novými technologiemi zacházet tak, aby ho nezahubily. Jejich vývoj jde dopředu neuvěřitelným tempem a neuvěřitelným tempem ovlivňuje naše životy. Pamatuji se, že před nějakými sedmnácti lety měli v Divadle v Dlouhé mobil asi tři lidi. Kdo ho dneska nemá, je jouda.

Jako Jan Werich s Lubošem Veselým v roli básníka Vladimíra Holana ve hře Hadry, kosti, kůže uváděné ve Švandově divadle.

Foto: Jakub Jíra

Nepotřebuju mít věci, které jsou chytřejší než já. Což jsou dneska skoro všechny

Jak jste na tom vy?

Chci být trochu jouda, a tak si ho třeba na půl dne vypnu. Chápu, že jsou profese, kde to nejde. Ale u mě? Když mi někdo chce dát práci, tak napíše esemesku, a já se mu ozvu.

Jak vidíte, mám tlačítkový telefon a stačí mi. Nepotřebuju mít věci, které jsou chytřejší než já. Což jsou dneska skoro všechny. Využívám jen to, co potřebuju, nechci se dát uštvat. Nevadí mi být doyenem s tlačítkovým telefonem.

Proč jste po 22 letech odešel z Divadla v Dlouhé?

Divadlo se posunulo směrem, který není úplně moje parketa, a tak jsem si řekl, že je čas rozhlédnout se i jinde. Už jsem to měl udělat dřív, ale jsem takový ten staromódně loajální člen kolektivu. Bylo to ale hezkých 22 let. Potěšilo mě, že jsem okamžitě dostal několik nabídek.

V seriálu Ulice jako lokální politik Hložánek za velkého sympaťáka není.

Foto: archiv TV Nova

Která vás zaujala?

Ve Švandově divadle měla minulý měsíc premiéru komorní hra Hadry, kosti, kůže. Je o vztahu Jana Wericha a básníka Vladimíra Holana, jejichž rodiny žily v letech 1948 až ’68 pod jednou střechou ve slavné vile na Kampě. Holan se po emigraci Jiřího Voskovce nastěhoval do jeho přízemního bytu. Nebylo to úplně idylické soužití. Holan v té složité době volil izolaci, Werich, kterého hraju, volil jako „národní klaun“ jistý kompromis.

Pro mne to je představení o toleranci: i když byly jejich životní hodnoty a postoje rozdílné, v mnohém spolu nesouhlasili, nepovažovali toho druhého za špatného člověka. Když se mi něco nelíbí nebo mě nezajímá, neznamená to přece, že to je špatné. Místo by tu mělo být pro všechny.

Patříte k lidem, kteří se angažují v celospolečenských záležitostech?

Ano. Nemám ale rád velké davy, takže to už musí politici hodně zlobit, abych se tam vydal. A že zlobí dost. Rozhodně příliš na to, že jsou vlastně moji zaměstnanci, neboť je platím ze svých daní. Ale jinak využívám postavení člověka, kterého žádají o rozhovory, k vyjádření svých názorů, celkem často.

Nejvíc se ale snažím projevovat obyčejně angažovaně v běžném životě. Třeba když si někdo drze zaparkuje na místě pro invalidy. Jen proto, že se mu nechce stát o kus dál. V podobných případech bezohlednosti a hrubiánství jsem připraven mu to vytknout. Moje ženy mě sice tahají za rukáv, že to má řešit policie. Ale nesouhlasím. Máme to řešit všichni. A také si sami udělat pořádek doma. Například mě hodně štve, že dobrá polovina řidičů, které potkávám, něco kutí za jízdy s mobilem. A přitom všichni vědí, že je to nesprávné a nebezpečné. Takže jim touto cestou vzkazuji, že by zasloužili na holou.

A také jsem člověk, který rád platí daně. Takovou snahu podělit se s ostatními o to, čeho jsem dosáhl, považuji v dnešní době za projev občanské angažovanosti. Jsem sociálně založený, považuji se i za levicového voliče, jenže nemám koho volit.

Dalšího lumpa, tentokrát novodobého mafiána, si zahrál v seriálu Svět pod hlavou. Ruku spravedlnosti představoval Václav Neužil.

Foto: archiv ČT

Kde byste tenhle problém neměl?

Líbí se mi idea sociálního státu, jaký mají třeba ve Švédsku: už slyším, jak někteří křičí, že tam všechno seberou na daních, jaký je tam odliv mozků… Ale kupodivu lidé odtamtud neprchají, a co se týče spokojenosti obyvatelstva a kvality života, na nějaký krach to taky nevypadá. Rozhodně jsou před námi.

Angažuji se také pro Člověka v tísni, něco pro ně i točím. Potkávám tam skvělé lidi, třeba velmi erudované odborníky ve finančnictví. Udělali velkou kariéru někde v bankách a v nějaké fázi se rozhodli nasměrovat svůj život jinam. Mají tolik, že by se v klidu mohli věnovat jen sobě, ale oni se věnují druhým. Toho si považuju.

Překvapilo vás, že popularita k vám přišla až ve velmi zralém věku?

Nad tím neuvažuju. Byl jsem úspěšný divadelní herec a byl jsem spokojený. Uspokojovalo mě to a stačilo mi to. Nejsem příliš ambiciózní. Postupně přicházely i jiné nabídky. A měl jsem to štěstí, že to bylo do projektů, které se něčím vymykaly.

Máte jistě na mysli úspěšný seriál Případy 1. oddělení, kde jste ztělesnil záludného intrikujícího majora Korejse.

Bylo to výborně napsané, jedním ze dvou autorů byl legendární kriminalista Josef Mareš, který perfektně znal prostředí. Navíc mě nechali tu figuru dotáhnout. Postava Korejse je údajně esencí několika nepopulárních šéfů pražské kriminálky. Není málo těch, kteří si myslí, že je to napsáno podle určitého člověka. Rozhodně se o tom v policejním sboru dost mudrovalo. Mně na tom nezáleželo, protože to byl prostě „můj“ Korejs. Stejně jako další výlupek, lokální politik Hložánek v Ulici.

Předsedu polistopadové české vlády Petra Pitharta, který se marně zasazoval o zachování Československa, ztvárnil v seriálu České století.

Foto: archiv ČT – Karel Cudlín

Diváci ale umí překvapit: jednou ve vlaku ke mně přišel pán a požádal, zda by se se mnou mohl vyfotit. Samozřejmě jsem svolil a zeptal se ho, zda je divák 1. oddělení, nebo Ulice. On zavrtěl hlavou, že se na tyhle věci nedívá, ale že mě viděl jako Petra Pitharta v Českém století. To mě potěšilo.

Setkal jste se s ním v rámci přípravy na natáčení?

Ano a ne. Jednou jsem jel rovnou z natáčení Českého století metrem domů a najednou koukám, že proti mně sedí Petr Pithart. Bylo mi hloupé k němu přistoupit a říct mu, že jsem se před chvílí z něho v ateliéru „svlékl“. Takže jsme se setkali, jen on o tom nevěděl.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků