Hlavní obsah
Matěj Ruppert Foto: Petr Horník, Právo

Matěj Ruppert: Učitelé v mateřských školách jsou nejvíc opomíjení

Jakmile vešlo ve známost složení poroty letošní SuperStar, nebylo pochyb o tom, kdo v ní bude nejzábavnější. A čerstvý čtyřicátník Matěj Ruppert nezklamal. Jeden z největších showmanů české pop music (a také majitel hlasu úctyhodného rozsahu) však zároveň o hudbě, soutěži i světě kolem vážně přemýšlí.

Matěj Ruppert Foto: Petr Horník, Právo
Matěj Ruppert: Učitelé v mateřských školách jsou nejvíc opomíjení

Jakou roli jste v porotě dostal? Hodného, nebo přísného?

Jsem tam hlavně sám za sebe. Rozhodně tam nejsem za suchara, spíš do toho vnáším humor a nebojím se udělat si legraci ani sám ze sebe. Člověk musí mít na paměti, že před ním jsou kluci a holky, kteří od své účasti v soutěži očekávají hodně a často o sobě mají naprosto nereálné představy.

Velmi pečlivě musíte zvážit, co řeknete. I v případě, že je soutěžící dobrý. Není lehké říct, že bude daleko lepší, když se v životě napře do úplně jiných věcí, než je zpěv. Že se svět nezhroutí. Ať se to raději dozví v patnácti než třeba v sedmadvaceti.

Jak to berou?

Bývají zklamaní, ale zbytečně. V patnácti jsou většinou nevyzrálí: vidíte, že dobře zpívá, že v sobě něco má, a víte, že pro něj nebo ni bude lepší, když dva tři roky počká. Bude chodit na zpěv, s partou kámošů budou třískat do kytar.

Nemám rád děti na pódiu. Dětství by měly trávit jinde, řádit někde venku. Malinko jsem to zažil sám na sobě. Začínal jsem jako dítě ve folklórním souboru Rosenka a těžce jsem to snášel. Pokaždé jsem se modlil, aby ten koncert zrušili. Jakmile jsem vlezl na pódium, cítil jsem se tam šťastný, protože jsem rozený exhibicionista. Ale předtím jsem prožíval muka a to mám dodnes. Zpocené dlaně, pořád lítám na záchod. Tohle by přece dítě nemělo zažívat.

Rozhodujete se jako porotce těžko, nebo máte hned po pár tónech jasno?

Nikdo nemáme patent na pravdu. Mně se nemusí líbit věci, které se zase jiným velmi líbí, a opačně. Hudba není sport, nedá se změřit na metry nebo sekundy. Proto je tak těžké rozhodovat v hudebních soutěžích i o hudebních cenách. Každý máme jiná kritéria.

Kolik světově uznávaných zpěváků neintonuje čistě ani nejsou majiteli velkých hlasů. Třeba Bob Dylan, který svými písničkami ovlivnil celé generace. Možná si pamatujete, že se před lety, v roce 2005, soutěže zúčastnil Tomáš Klus a jeden porotce mu řekl, že se v showbyznysu uchytí jen těžko. A hle, za sedm let Tomáš vyhrál Českého slavíka a je dnes po zásluze nejúspěšnějším písničkářem. Jeho hlas přitom nemá rozsah srovnatelný s Karlem Gottem nebo Vojtou Dykem. Má ale vypravěčskou osobitost, která lidi oslovuje. To mám v soutěži na paměti.

Nesmím hodnotit jen techniku hlasu, k čemuž jako zpěvák inklinuju. Hledáme superstar, což neznamená jen dobře zpívat, počítá se i to, co interpret vyzařuje, jak vypadá.

Máte už nějaký tajný tip na vítěze?

Mám, ale v žádném případě ho nebudu prozrazovat. Mezi lidmi, kteří postoupili dál, superstar JE. Neřeknu ani, zda to je žena, nebo muž. Ani zda je z Česka, nebo ze Slovenska. Z předchozích soutěží je jasné, že nestačí vyhrát, nejdůležitější je vítězství obhájit. Natočit dobrou desku, napsat nebo si nechat napsat dobré písničky, dobře je nazpívat.

Soutěží teprve všechno začíná. Kdo ustrne, končí – jako se stalo většině vítězů. Na druhou stranu, kdo je opravdu zajímavý, ten prorazí, aniž by vyhrál. Soutěž může otevřít dveře nejen vítězi.

Jako porotce chce do pěveckého klání SuperStar vnést humor.

Foto: archív TV Nova

Svým způsobem jste taky začínal v pěvecké soutěži.

Přirovnávat SuperStar třeba ke Caruso show, kde jsem se v šestnácti objevil, to je jako srovnávat Metropolitní operu a ochotnické divadlo. Vůbec jsem do toho tenkrát nešel kvůli pěveckým ambicím, ale chtěl jsem pomoct. Produkční tam dělala maminka mého nejlepšího kamaráda. Když zpočátku chodili po ulicích a lákali lidi, aby šli soutěžit, nikdo nechtěl, protože to neznali, nevěděli, o co jde. Přemlouvali své příbuzné a kamarády, u kterých tušili, že umějí aspoň trochu zpívat. Celé to bylo nahrané.

Zpočátku jsem nechtěl, ale pak mi volala ta kamarádova maminka, že jim vypadl soutěžící, že to musím zachránit. Dodneška si myslím, zda to na mě s mojí maminkou, která dělala v televizi kostymérku, neušily. Zpíval jsem tam naprosto otřesně.

Zeptám se vás ještě na Českého slavíka, jehož pořadatelům jste v roce 2013 vrátil cenu…

Měl jsem problém s tím, že pořadatelé ankety měli pocit, že mají právo někomu říkat, co má, či nemá hrát a zpívat. Řekl jsem jim, že jejich úkol je sečíst hlasy a vyhlásit výsledky, ne lustrovat, co je kdo zač.

Ze soutěže tenkrát vyloučili rappera Řezníka. Jeho tvorba se mi vůbec nelíbí, ale některým ano, a proto mu poslali hlas. Řekli mi na to, že ho přece nemohli na vyhlašování zvát, vždyť má sprosté texty. To nemuseli a chápal jsem, že ho tam nechtěli nechat vystupovat. Na to měli právo: vyhlásit výsledky a zároveň vysvětlit, proč nebyl na předávání pozvaný. Cenu mu mohli poslat poštou. Nikdo ale neměl právo ho vyhazovat z hlasování.

Na počátku pěvecké kariéry s maminkou Renátou, která pracovala jako kostymérka především v České televizi. Jeho tatínek tam byl rekvizitářem.

Foto: ČTK

Předminulý rok mi volal pořadatel, že se na vysokou příčku dostane skupina Ortel. Řekl jsem mu, že má dvě možnosti: zachová se stejně jako minule, tedy vyloučí ji z hlasování, jako vyloučili Řezníka.

Ortel se mi nelíbí daleko víc než Řezník. Je to xenofobní kapela s velmi problematickými texty, které si zahrávají s nebezpečnými věcmi. Jenže tisíce lidí si evidentně myslí opak, a jejich hlas se tedy proto nebude počítat?

Radil jsem druhou možnost: nechat hlasování běžet, a pokud se umístí na horní příčce, nezvat je na předávání. Ve společnosti takových lidí bych se třeba já ocitnout nechtěl. Nakonec to dopadlo tak, že tam vystoupili a svůj nesouhlas projevili jen dva lidé: Radek Banga a Iva Pazderková. Jinak tam publikum, složené z představitelů naší populární hudby, tleskalo a přišlo mu to v pořádku.

A vám?

V pořádku mi to nepřišlo, já tam ale nebyl. Chápu skupinu Ortel v tom, že zpívá o něčem, co cítí jako společenský problém – otázka je, kdo ho vyvolal a proč a jestli je tak velký, jak se to z jejích textů jeví. Podle mě není, ale bylo by na druhé straně krátkozraké ho bagatelizovat. Už proto, že se třeba týká našich sousedů. Proto bychom ho měli řešit s EU, neměli bychom se trhat, bezpečnostně jsme přece v Evropě jeden na druhém závislí.

Co říkáte na názor, že české kapely mají zpívat česky?

Ať si každý zpívá, jak chce. Neposuzoval bych žádnou českou kapelu podle toho, zda zpívá česky, nebo anglicky. Hlavně ať je dobrá. Skupinu ABBA taky nikdo nepotahoval za to, že zpívá anglicky, a ne švédsky, ani Nory z A-ha. Není to pro mě principiální věc.

S Monkey Business od začátku zpíváme anglicky, ale asi deset let mluvíme o tom, že bychom chtěli zpívat i česky. Mám ale trochu strach, jak bych zněl. Rozhodně se tím nechceme svazovat. Děláme, co jsme zvyklí, a vedle toho zkoušíme nové věci.

Na koncertech Monkey Business čeká pokaždé na diváky kostýmové překvapení.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Jak jste se vůbec k Monkey Business dostal?

Přivydělával jsem si na střední škole brigádami při natáčení reklam a videoklipů. Asistenta kamery tam dělal Pavel Mrázek, basista Monkey Business. Bavili jsme se o hudbě a zjistili jsme, že máme podobný vkus.

Na nějaké dotočné jsem po pár pivech začal zpívat nějakou písničku skupiny Bee Gees, Pavlovi se to líbilo a zmínil se, že s Romanem Holým plánují založit novou kapelu a hledají zpěváka. Šli se ještě podívat na koncert mé tehdejší kapely, to se jim sice moc nelíbilo, ale stejně mě pozvali na zkoušku. Vzali mě a jsem tam osmnáctým rokem.

Trému máte pořád?

Mám. Jen nezvracím už několik dnů před koncertem. Před vystoupením se mnou stejně nic není. Zjistil jsem, že mi pomůžou dvě tři pivka, nesmí jich být víc. To ze mě tréma trochu spadne. Je třeba říct, že ji nemám ze strachu, že budu zpívat falešně nebo že mi vypadne text. Je to ze strachu, že to zkazím kolegům, mé milované kapele. Jsem jejím frontmanem, na mně leží největší odpovědnost, jestli bude koncert zábavný, jestli se dobře rozjede.

Po pár písničkách musíte něco říct a musí zaznít něco zábavného: Čau, lidi, jak se máte, nestačí, to říká každý. Hodně mi pomáhají kostýmy, staví mě do určité role. Měli jsme třeba z divadla půjčené rokokové kostýmy a já začal mflufit jako kníže pán, rozdával jsem bonbóny, samo mě to vedlo.

Z ceny Akademie populární hudby Anděl pro skupinu roku se v roce 2010 radoval se zpěvačkou Tonyou Graves a klávesistou Ondřejem Brouskem.

Foto: ČTK

Co považujete za váš největší úspěch?

Že jsme spolu osmnáct let a nikdy jsme se výrazně nepohádali, že lidi stále zajímáme. Zazářit, natočit úspěšnou desku a jet pak koncertní túru, to se podaří hodně skupinám. Ale zajímat lidi osmnáct let…

Pak si cením dílčích úspěchů jako spolupráce s takovými hudebníky, jako jsou Ashley Slater (slavný americký trombonista a zpěvák ze skupiny Freak Power – pozn. red.) nebo zpěvák a basista skupiny Black Sabbath Glenn Hughes.

Vystudoval jste střední pedagogickou školu. Pohrával jste si někdy s myšlenkou, že byste se stal učitelem?

Ne. Nebyl jsem studijní typ, s vysokou školou jsem nepočítal. Chtěl jsem ale mít maturitu a teta mi poradila, abych to zkusil na pedagogickou, protože tam prý budou vděční za každého kluka. Úspěšně jsem ji absolvoval, ale hned po prvních praxích v mateřské škole a družině mi bylo jasné, že to nemůžu dělat.

V roce 2009 vystoupil s britským zpěvákem a baskytaristou Glennem Hughesem, bývalým členem legendárních kapel Deep Purple a Black Sabbath.

Foto: ČTK

Málokdo si uvědomuje, jak těžké to je zaměstnání. Učitelé v mateřských školách jsou přitom nejvíc opomíjení. Mateřská škola je ve výchovném procesu nesmírně důležitá. Dítě se tam poprvé dostává do nějaké vzdělávací instituce, získává první zkušenosti s výchovným procesem. Je trestuhodné to podceňovat.

Právě tam by mělo jít nejvíc peněz. Ve třídě je pořád 30 dětí, přitom by byl nejvíc třeba individuální přístup, to znamená tak 12 dětí ve třídě. Máte-li v ní jedno dítě s lehkou mozkovou dysfunkcí (ADHD), jako jsem měl já, je to neuvěřitelně psychicky i fyzicky náročná práce. Navíc vám každý den hrozí kriminál, běda když se dítěti něco stane. A to s nimi musíte chodit na procházky, kde se ocitáte třeba s 30 dětmi na ulici a odpovídáte za jejich bezpečnost. To si nikdo nedokáže představit.

Jak jste se jako dítě v tehdejším školství se svým handicapem vyrovnával?

Dnes je ADHD běžně uznávaná diagnóza a učitelé si s ní vědí rady. Tenkrát mě popotahovali po různých psychologických poradnách, kde mě chtěli poslat do zvláštní školy a cpát prášky. Rodiče se s tím nesmířili a vzali mě k profesoru Zdeňku Matějíčkovi, což je legenda české dětské psychiatrie. Vyšetřil mě a napsal dobrozdání, že jsem normální dítě, a jestli chtějí někomu dávat prášky, ať si je vezmou sami. Když se mnou neumějí pracovat, ať se vrátí do školy nebo k němu na proškolení. A ať mě nechají na pokoji.

Máte přece jenom na svém kontě nějaký pedagogický úspěch?

Ve škole, kde jsem byl na praxi, jsem měl děti naučit písničku, kterou neznaly, a předvést ji vedoucí praxe. Naučil jsem je Ach synku, synku, což je moje oblíbená. Vedoucí praxe sice namítala, že to úplně není písnička pro druhou třídu mateřské školy, ale naučil jsem je všechny sloky a hezky jsme ji za mého klavírního doprovodu přezpívali.

Po mnoha letech na mě po koncertě volá nějaká sedmnáctiletá slečna: „Pane učiteli, pane učiteli!“ a spustila tu písničku. Byla to jedna z mých „studentek“. To jsem měl slzy na krajíčku.

Budete učit zpívat i svoje dcery?

Zatím nespěchám, starší Anežce jsou dva a půl, menší Marušce půl roku. Otcovství si užívám, holčičky jsou hodné a milé. Jsou to samozřejmě starosti, ale hlavně pro moji ženu Terezu. I když jsem dost doma a snažím se pomáhat. Po dětech jsem toužil, viděl jsem u kolegů a kolegyň, jak obohacují život, ale správně jsem počkal na tu pravou.

S partnerkou Alicí Stodůlkovou se protančili v soutěži StarDance na 4. místo.

Foto: Milan Malíček, Právo

Před pár dny jste oslavil čtyřicetiny…

Pořád mám pocit, že mi je jednadvacet, když jsem nastupoval do Monkey Business. Popřemýšlel jsem, zda se mi už něco za těch 40 let podařilo.

A co jste si řekl?

Že dosud jsem měl v životě štěstí, protože jsem dělal jen věci, které mě bavily. Přál bych to každému. To člověk nemusí být jen zpěvák nebo herec. Myslím si, že třeba truhlář k tomu má daleko blíž, protože není tak závislý na tom, zda a kdo ho osloví. Já měl obrovskou kliku, že mě osud svedl dohromady s kluky a holkami z Monkey Business.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků