Hlavní obsah

Martin Trnavský: Dnes je život hodně nahrazen virtuální realitou

Právo, Lucie Jandová

Setkání s ním je zážitek. V malé cukrárně na kraji Prahy, kousek od místa, kde se svou partnerkou Bárou Munzarovou žije, mě stihne zahrnout úvahami, tipy na zajímavé knížky či myšlenkami o současné společnosti. To prokládá parodickými scénkami, skoro jako na divadle. „Jsem a navždy už zůstanu solitér,“ řekne vzápětí šestačtyřicetiletý herec vážně.

Foto: Tomáš Lébr

„Krize středního věku? Asi bych měl vědět, o čem je. Proto o ní v divadle hraju,“ říká herec.

Článek

Na obrazovce se objevujete po delší době jako kriminalista Luboš Bach v seriálu Temný kraj. Čím to, že vás bylo vidět méně?

Věnuju se naplno zejména divadlu a své Divadelní společnosti Frída – už sedmnáct let. V něm vidět jsem. Je pravda, že jsem se v posledních třech letech také hodně věnoval Nadaci Munzarových, v jejíž správní radě zasedám. Nadačním vkladem je dům na Vinohradech. Bylo zapotřebí ho kompletně zrekonstruovat, tak jsem se toho ujal.

Čemu se věnuje Nadace Munzarových?

Je to rodinná nadace, která existuje tři roky. Jejím účelem je mimo jiné podporovat umělce, sportovce, ale také školství, zdravotnictví atd. Předsedou je pan Munzar. Dům byl v dezolátním stavu, žilo v něm osm rodin ze dvaadvaceti možných. Teď je opravený, plně obsazený a jeden z nejhezčích na Vinohradech.

Měl jsem štěstí na řemeslníky. Našel jsem čtyři mladé kluky, kteří si založili firmu Blackstone stav. Jsou multifunkční, pořád se vzdělávají, práce je baví. To se jen tak nevidí. Ti nás zachránili. Mám už takovou povahu, že musím o všem, co dělám, všechno vědět, než se rozhodnu. Nosil jsem tu rekonstrukci v hlavě tři roky čtyřiadvacet hodin denně. Teď ale jako chlap mám pocit, že za mnou konečně něco stojí.

Foto: archív Divadelního spolku Frída

V představení Rošáda, které napsal pro svůj Divadelní spolek Frída, hraje se svou partnerkou Bárou Munzarovou.

Konečně?

Ano, je to něco jiného než divadlo. Něco hmatatelného.

Jste původně elektrikář. Neváháte vzít do ruky nářadí?

Vůbec tomu nerozumím. Těm chlapcům jsem prozradil, že před JAMU mám za sebou sice tři a půl roku elektroučiliště, potom čtyři roky dálkového studia elektroprůmyslovky při zaměstnání v Energetických strojírnách Brno, ale jediné, co dokážu, je maximálně vyměnit žárovku. Všechno jsem nechal na nich. Měl jsem štěstí, že jsem kolem sebe dokázal sdružit inteligentní lidi, které to navíc i bavilo. Tak jako ve Frídě.

Tohle vám asi jde.

Asi ano, umím lidi nadchnout a přesvědčit.

A pak se vám dostal do ruky scénář Temného kraje a vy jste kývl.

Ano, zavolali mi, poslali první díl a mně se líbil.

Co se vám líbilo?

Že to je dvanáctidílné a uzavřené. A že se hodně točí v exteriérech. Dlouho jsem žádný seriál netočil, tak jsem ani nějak neváhal. Že se sešla i výborná parta a byla tam dobrá atmosféra, byl bonus, který jsem ani nečekal.

Otevřete si rád dobrou detektivku?

Ne, detektivky nečtu, moc mě to nebaví. Raději čtu jiné žánry.

Pamatuju si moment, kdy jsem při pohledu do zrcadla po ránu zaznamenal, jak mi mizí mladické oči. Jak mi kluk odchází z tváře

Co vám tedy leží na nočním stolku?

Teď jsem si koupil knížku Tajný život stromů. A taky mám rozečtenou knížku, velmi čtivou, jmenuje se Mnich, který prodal své ferrari. A pak Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tollea.

Foto: archív Divadelního spolku Frída

Kam až dostala učitele chemie láska k hudbě, se diváci dozvědí v představení Rapper. Sekundují mu v něm Dominika Červinková a Anet Antošová.

Zajímá vás, jak si povídají stromy?

Velmi. Kdysi, bylo mi asi sedmnáct, mě potkala zvláštní paní, zřejmě vědma, ale ne podvodnice, protože mi nic nenutila. A ta mi řekla: Jednou budete rozumět řeči stromů. A studujte planety. Nechápal jsem, co tím myslela. Když jsem tu knihu uviděl, vzpomněl jsem si na ni. Víte, čím se dorozumívají stromy?

Nevím. Čím?

Vůní. A pak mají pod zemí svůj internet. Svůj hlavní svět. Mě baví spíš takové knížky. A příběhy? Ty raději píšu, než čtu.

Jaké jste napsal v poslední době?

Vloni vznikla dvě představení, která jsme společně s Jakubem Nvotou napsali pro Frídu. Jedno se jmenuje Rošáda, hraju v něm s Bárou, Marikou Procházkovou a Radimem Novákem. Druhé je monodrama, které se jmenuje Rapper. Je o učiteli hudební výchovy, který miluje klasickou hudbu a snaží se pochopit hip hop a mladou generaci.

Pochopil jste díky tomu hip hop a mladou generaci vy?

Snažil jsem se v rámci studia, ale vím, že ho nikdy výrazně poslouchat nebudu. Ale co se týče například rapu, musím uznat, že jde o velmi těžký žánr, když se dělá dobře. Ano, mnozí ho odsuzují, protože se v něm objevují vulgarismy a je to celé divoké. Ale dobrý raper si svoje texty píše sám, jsou jeho osobním vyjádřením. Musíte být také velmi pohotová. Jeden raper, říká si A-F-R-O, mě vcelku dost baví, hlavně jeho skladba Definition Of A Rap Flow.

Foto: archív Divadelního spolku Frída

Komediální one man show o druhořadém herci je hra s názvem Kolega Mela Gibsona, kterou uvádí rovněž Divadelní spolek Frída.

Obecně se v rapu vyskytuje hodně agrese.

V dechovce je zase hodně sentimentu… Rap je pro mladé.

Proč jste si vybral zrovna rap?

V představení Kolega Mela Gibsona mám scénu, kdy asi deset vteřin rapuju. Pozval jsem do divadla pár mladých lidí z marketingu, chtěl jsem mít zpětnou vazbu a nechat si poradit, jak pojmout propagaci představení na internetových sítích. A je zaujalo právě to rapování. Mně se to nelíbilo, jim ano.

A jak jsme se o tom bavili, dostal jsem nápad na nové představení. O tom, jak já, který mám rád klasiku a letos stejně jako loni navštívím některé koncerty Pražského jara, se bavím s mladými lidmi o hiphopové scéně a snažím se ji i je pochopit. A funguje to, lidé na to chodí. Takhle vzniká autorské divadlo. Představení má myšlenkovou pointu, je současné, srozumitelné a podle reakcí i zábavné. Uvažujeme a pracujeme jinak, nejsme státní sektor.

Pomáhá vám v mezigeneračním dialogu Anička, kterou vychováváte se svou partnerkou Bárou?

Ta je ještě velmi mladá, je jí čtrnáct. Lidem, o kterých jsem mluvil, je čtyřiadvacet. A mně je šestačtyřicet, o tom to je.

Foto: archív TV Prima

Jako vyšetřovatel Bach s šéfkou pražské kriminálky, kterou v seriálu Temný kraj hraje Zdena Studénková.

Připadáte si starý?

Jak kdy. Mám hodně zkušeností. Jsem dost aktivní člověk. Každý herec by si měl v sobě uchovat dětskou duši. Být hravý. Měl by moudřet s věkem, ale zůstat otevřený a vnitřně svobodný.

V čem mladé nechápete?

Nemám s nimi problémy. Doba je ale jinde. Třeba se divím, že Anička dokáže mít hodiny otevřený iPod a povídat si zároveň s šesti kamarády. My se potkávali v parku na hřištích. Mohou spolu být okamžitě a neomezeně, jak dlouho chtějí. Ale chybí tam živočišnost, vůně, dotyk, dobrodružství.

Dnes je život hodně nahrazen virtuální realitou. Vezměte si třeba Facebook. Koho ale opravdu nechápu, jsou youtubeři. Je to fenomén doby, který neodsuzuju, ale opravdu mu nerozumím. „Koupila jsem si rtěnku, je mi fajn a teď jdu na tramvaj.“ (paroduje) Bum, milión zhlédnutí. Nechápu.

Já dělám upoutávky na divadlo, které jsou promyšlené, mají hlavu a patu, atmosféru, ale takovou sledovanost zdaleka nemají. Je fakt, že youtubery nesledují divadelní diváci, je to především fenomén náctiletých. Tahle generace už bude diametrálně jiná díky této, jak se tomu říká? Technologické revoluci. (směje se)

Jak byste s mládím dnes naložil vy?

Velmi jsem obdivoval 60. léta, dobu, kterou jsem nezažil. Kdybych žil tehdy, měl bych karavan Volkswagen, chodil polonahý a ve vlasech měl květiny. A zpíval bych a hrál na kytaru. Bylo to svobodné a tvůrčí období. S tím, co nastupuje teď, už nemám moc společného.

Foto: Bontonfilm

Pravidla lži je film Roberta Sedláčka z roku 2006, kde se sešel s Martinem Stránským a Klárou Issovou.

Snažíte se tento pohled zprostředkovat i Aničce?

Anička je jiná. Je to hlavně skvělou výchovou a vedením Báry a vůbec celé rodiny, ve které žije. Chodí na Montessori školu, kde mají heslo Pomoz mi, abych to dokázal sám. A to je na ní velmi vidět. Je to zázrak, jak je empatická, citlivá, jakou má ve svém věku sociální inteligenci. Protože ji baví jazyky, pokukuje po nějaké mezinárodní střední škole. Všichni jí fandíme a děláme všechno pro to, aby měla cestu otevřenou.

Jedna z novějších her, kterou uvádíte, je Rošáda. Je o stárnoucím chlapíkovi, co přišel o práci. Vy jste o práci nepřišel, odkud ta inspirace?

Týká se to mé generace a je to o krizi středního věku. Že někam přijdou čtyřiadvacetiletí manažeři, stanou se lídry a čtyřicátníky se zkušenostmi vyhodí, což není neobvyklá situace. A krize středního věku? Nu, asi bych měl vědět, o čem je. A proto o tom hraju.

Jak jste ji prožíval?

Pozitivum na stárnutí je, že by s ním měla přijít moudrost, pokud nezůstane jen u artrózy. (směje se) Pamatuju si moment, kdy jsem při pohledu do zrcadla po ránu zaznamenal, jak mi mizí mladické oči. Jak mi kluk odchází z tváře. Mám ale kolem sebe v divadle dost mladých lidí a fakt, že ho dělám svobodně už sedmnáct let, mi možná pár vrásek ubral.

Foto: archív ČT

Nevyzrálého lékaře Hynka, který se oženil s grafičkou Sylvií (Sandra Nováková), hrál v televizním filmu Tchyně a uzený.

Vaše partnerka Bára hrála ve Vinohradském divadle. Přijala už komornější scénu Frídy za svou?

To byste se musela zeptat jí. Ale co já vím, zvykla si a je tu šťastnější než ve státním divadle. Jsme svými pány, můžeme si naprogramovat svůj čas a vůbec život, jak chceme. Každý měsíc máme tak týden volno a můžeme někam odcestovat.

Já taky začínal v sedmadvaceti letech v pražském Činoherním klubu a potom v Městském divadle Brno, kde jsem hrál klasické role. Vím, co to je. Ale být odkázán na to, jestli a kdo mě vůbec obsadí? Být po vůli něčím náladám a manýrům? To nechci. Občas, když slyším, jak mladí vyhazují starší zkušené bardy z divadel, soptím. V mém případě by vyletěli oknem. Ne, to po mně nemůžete chtít. Jsem a navždy už zůstanu solitér.

Vstoupit do seriálu vám nevadí?

Ten beru tak, že herce ukáže. Hrát v divadle nestačí, televize pomáhá popularitě. Myslím, že televizní seriály se začínají lepšit. Mají výtvarnější stránku, dobrou kameru, konečně už postupně vylezly z papundeklových kulis.

S Bárou hodně cestujete. Kam vyrážíte?

Máme obytný vůz, sedm a půl metru dlouhý, což je v podstatě malý dům na kolečkách, kde je všechno potřebné. Přes Nový rok jsme byli na horách v italské Marmoladě. Protože se stále ještě věnuji sportovnímu jachtingu, často zakotvíme někde přímo u vody. A také jezdíme každou zimu do Thajska. Letos jsme ale nebyli, tak jsme poslali po našich trasách Jirku Langmajera. Bára je totiž taková cestovní agentura, píše si deníky a sbírá informace o místech bez turistů, která si sami objevíme.

Máme rádi Asii. Mám tam leckde pocit, že jsem v sanatoriu. V takové obrovské, klidné bublině. Vyhledáváme spíš klid. Navíc v Asii vždy zjistíme, jak člověk vlastně nic nepotřebuje. Žádné baráky, šperky a další zbytečnosti. Stačí silné auto, abyste se mohli přemísťovat z místa na místo, tam nejsou silnice jako u nás. A pak už jen bambusový bungalov, dvoje kalhoty a jedno tričko…

Zjednodušuji, ale uvědomíte si podstatu bytí. A to jsme zatím nebyli tam, kde je ta energie cítit ještě víc, někde nahoře, vysoko v horách, mezi mnichy, kam bych se taky jednou rád vydal.

Foto: ČTK

Sportovnímu jachtingu se věnuje už od raného mládí.

Cestování dává i nadhled, odstup od toho, co se děje doma.

Zkuste si desátý den na malém opuštěném ostrově v Thajsku, jakým je třeba Ko Bulon, zajít na internet a pustit si do hlavy zprávy. Připadal jsem si jako ve filmu z Harryho Pottera, kdy ho napadli mozkomoři. Úplně to ze mě vysávalo energii. Chtějí vaše pozitivní emoce a implantovat do vás ty negativní. Proto jsme nemocní a musíme se léčit. Ale pozor, ne vyléčit. Jde o to, vytáhnout z vás peníze. Přitom by stačilo se od toho jen oprostit, vypnout to. Věnovat se sami sobě a nenechat se rozptylovat a ovlivňovat.

Někdy mám z naší společnosti divný pocit. Kdybych ho uměl namalovat, maloval bych zvířecí tváře, kterým teče slina. Znám třicátníky, kteří by z fleku mohli dělat milicionáře nebo pomocnou stráž VB. To mě děsí. Proto mám obytný vůz, partnerku, se kterou svět vidíme stejně, vlastní Divadelní společnost Frída, kde jsme svými pány a kde se snažíme lidem rozdávat pozitivní energii a radost.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám