Hlavní obsah
Po pěti letech strávených převážně prací v terénu si znovu zvyká na kamery v televizním studiu. Foto: Milan Malíček, Právo

Martin Řezníček: Ameriku mám rád, i když ve spoustě věcí jsem k této zemi kritický

Pokaždé, když se přihlásil z USA nebo přilehlé oblasti, vypadal na obrazovce jako ze škatulky. „Jednou za šest neděl jsem chodil k holiči a tím to končilo,“ odpovídá Martin Řezníček (41) na otázku, jak za oceánem, kde do loňského roku působil jako zpravodaj České televize, pečoval o svůj zevnějšek.

Po pěti letech strávených převážně prací v terénu si znovu zvyká na kamery v televizním studiu. Foto: Milan Malíček, Právo
Martin Řezníček: Ameriku mám rád, i když ve spoustě věcí jsem k této zemi kritický

„Vždycky jsem se snažil, abych na sobě neměl špinavou nebo zmuchlanou košili, na to divák není zvědavý, stejně jako na unavený obličej, který jsem ale bohužel dost často musel ukazovat, protože jinak to prostě nešlo. Nepoužíval jsem žádné přípravky, které by mou tvář dělaly esteticky přijatelnější, občas kromě pudru, abych se ve světle neleskl,“ vypráví novinář, který se po návratu na pražské Kavčí hory stal moderátorem Horizontu ČT24.

Na co jste se po pěti letech strávených v zahraničí těšil?

Pracovní tempo v Americe bylo nesmírně náročné. Člověk nikdy nevěděl, co se stane, jestli nebude muset najednou odcestovat na druhý konec téhle obrovské země, kde se vlastně pořád něco děje.

Na výlety s rodinou jsem si často brával košili, sako a kravatu, kdybych se musel vrátit a rychle udělat přímý vstup do vysílání. Tahle situace nebyla dlouhodobě snesitelná, ale pět let člověku přiroste k srdci.

Referování o filmových Oscarech patřilo k jeho každoročním povinnostem.

Foto: archív Martina Řezníčka

Neptala jsem se jen na pracovní život.

Těšil jsem se na Prahu a na jídlo, i když z toho jsem rychle vystřízlivěl. Taky na kamarády a na to, že můžu sednout na kolo a za půl hodiny být mimo město. V Evropě je na rozdíl od USA vůbec všechno rychleji dostupné. Letadlem jste za hodinu dvě v jiném světě.

Po čem se vám naopak stýská?

Po kamarádech, po známých, po tom, že jsem přicházel do styku s neuvěřitelným množstvím zajímavých lidí. Každodenní kontakt vždy s někým jiným mi chybí.

Drive (průbojnost, tah na branku – pozn. red.) lidí, snaha dosáhnout toho nejlepšího za každých okolností a nebrat neúspěch jako fatální selhání, ale způsob, jak se posunout. Tohle myšlení mi na USA bylo odjakživa sympatické. Ameriku mám moc rád, i když ve spoustě věcí jsem k té zemi kritický.

Nakazil jste se tím?

Já jsem měl vždycky pocit, že dělám věci, jak nejlíp umím, že to neflákám, což přirozeně rodině nemuselo být pokaždé příjemné. Nemyslím si tedy, že bych změnil pohled na svět svým pobytem v USA, ale uvědomil jsem si, že mi to v Česku trošku chybí.

Rozdílů byste asi našel víc.

Po návratu domů byla pro mě podstatná jedna změna. Zatímco v USA jsem zodpovídal úplně za všechno, od vymýšlení tématu po domlouvání rozhovoru, objednání letenek a hotelu, půjčení auta, vyřizování daní až po pojištění domu, teď si zvykám na to, že v televizi je zodpovědný každý za něco jiného. Když potřebuji něco kolem počítače, musím počkat, až dorazí odborník.

O rozhovor s bývalým ministrem zahraničí Henrym Kissingerem usiloval asi rok. Získal ho nakonec jen proto, že hlavním tématem byl Václav Havel.

Foto: archív Martina Řezníčka

Zase mluvíte o práci. Ale co třeba česká mentalita?

Asi by se mi v ní žilo hůř, pokud bych byl cizinec a neznal bych ji, jenže já jsem věděl, do čeho se vracím. Myslím si, že tahle země má neskutečný talent, akorát ho ne úplně využívá. Spousta lidí založila vlastní malé podniky, jiní se zase snaží něco dokázat ve vědě. Je neuvěřitelné, že přes administrativní překážky, které jim stát klade, dokážou fungovat.

Méně příjemné je jednání s úřady, kdy má člověk pocit, že se dostal do známých situací z Hlavy XXII, ze kterých není úniku. Rozdíl je v tom, že náš systém je na jednu stranu rigidní, ale zároveň ohebný, když člověk ví, jak na něj.

V USA je naopak přesně definovaný a nepříjemný, když se do něj na začátku snažíte proniknout, ale jakmile se vám to podaří, můžete v něm perfektně fungovat.

Přes tamní pravidla vlak nejede, že?

Čím déle tam člověk pobývá, tím více chápe, že dodržování pravidel je potřeba, aby země držela pohromadě a nerozpadla se minimálně na jednapadesát jednotlivých států.

Mně třeba trvalo, než jsem si ujasnil parkování ve Washingtonu. Další příklad mám z rodiny spolužáků našich dětí, která nás pozvala na večeři, když nám zemřel křeček. Snažili se nás uchlácholit a ulehčit situaci, jenže je podezírám z toho, že to nedělali z čiré empatie, ale proto, že se to v takových situacích zkrátka očekává.

Před hotelem v Las Vegas, kde loni na podzim došlo k nejmasovější střelbě v dějinách USA. Útočník z okna svého pokoje zabil 58 lidí a více než 500 jich zranil.

Foto: archív Martina Řezníčka

To mi na Americe nepřipadá vždycky příjemné, a proto jsem si našel kamarády mezi lidmi, u kterých tento rys nepozoruju. Chtěl jsem, aby byli přirození a říkali věci na rovinu. I když na ně Evropan může někdy působit až příliš otevřeně, jakmile pochopí, že to není neslušnost, jenom jiná kultura, tak je komunikace pro obě strany jednodušší.

Takže po této stránce jste měl dobrou zkušenost?

Myslím, že ano, i když zdaleka ne u všech. Dám příklad: naše děti po počátečním velmi těžkém období, kdy pořádně nemluvily anglicky, ve třídě excelovaly. Syn dokonce vyhrál olympiádu ze zeměpisu na úrovni celého Washingtonu a v literární soutěži skončil třetí.

Přesto moje žena, která s rodiči spolužáků přicházela do styku častěji než já, cítila jistý distanc kvůli tomu, že jsme cizinci. A to byly naše děti úspěšné, a nakonec mluvily tak dobře, že nikdo nepoznal, že jsou z Česka!

Do USA jste odešli v době, kdy synovi bylo šest a dceři o rok méně.

Marek předtím chodil půl roku do české školy, takže už uměl alespoň číst a psát, ale stejně to pro něho byla terapie šokem. Zpočátku měl velké problémy se domluvit. Na papírek jsme mu napsali několik českých obratů s fonetickým překladem do angličtiny, aby si třeba mohl říct, že potřebuje na záchod.

Když po pěti letech, kdy v USA končí základní škola, absolvoval slavnost téměř na úrovni vysokoškolské promoce, až mi to vhánělo slzy do očí. Uvědomoval jsem si, jak se kluk, který nejdřív nevěděl, která bije, během několika let neuvěřitelně posunul.

Před Kapitolem, kde sídlí Kongres USA, jste ho mohli zahlédnout mnohokrát.

Foto: archív Martina Řezníčka

Co jim kromě jazyka pobyt za oceánem dal?

Určitě kulturní rozhled. To, že jsou ve třídě s lidmi z Ruska, Afriky a Jižní Ameriky, že svět není černobílý. Nebojí se dálek a poznávání nových věcí. Dcera navíc začala hrát fotbal, což je v Americe u malých holek běžnější než u nás.

Tady už za Duklu pokračuje na poloprofesionální úrovni. Podává dobré výkony, a to ji žene dál. Hraje v obraně, kde je na můj vkus až příliš tvrdá. Nezakoušejí to jenom ostatní děti na trávníku, zejména kluci, proti kterým hrají většinu zápasů, ale i já, když si spolu zakopeme.

Vždycky byla velice houževnatá, a pokud se do něčeho zakousne, tak nepustí. To se týká i školy. Zatímco Marek nad spoustou věcí mávne rukou, Kláru štve, když jí jde něco hůř než ostatním. Syn zase tím, jak jsme cestovali, získal obrovský zájem o zeměpis. Hraje sice volejbal a plave, ale dělá to spíš pro udržení tělesné konstituce.

Jeho velkým snem je studovat práva na Yale (univerzita na severovýchodě USA – pozn. red.). Když jsme jednou byli v okolí, donutil mě, abychom tam jeli na prohlídku. Rád by se stal prezidentem společnosti National Geographic. (usmívá se)

Byla při adaptaci dětí výhoda, že vaše žena je speciální pedagožkou a psycholožkou?

V oblasti vzdělávání je velice erudovaná, což dohromady s vysokou mírou empatie určitě pomohlo. Na začátku nechtěla, abychom z Česka odjížděli v půlce školního roku, a měla v tom velice dobrý odhad.

Prosadil jsem sice svou, ale pak jsem litoval. Její odbornost přišla vhod zejména v tom, jak sociálně vystupovat a dávkovat učení. Každý nám sice říkal, že malé děti se anglicky naučí raz dva, ale ukázalo se, že všechno chce svůj čas. První půlrok se jenom rozkoukávaly, než se odhodlaly k prvním slovíčkům a větám. Jistotu v jazyce získaly až tak po roce a půl. Pak už mluvily anglicky i mezi sebou, což trvá dodneška.

Se synem Markem, dcerou Klárou a manželkou Hanou Sotákovou bydleli ve washingtonské čtvrti Georgetown.

Foto: archív Martina Řezníčka

Třeba jim to zůstane?

Aby si maximum z toho, co se naučily, uchovaly, chodí na anglické kurzy pro bilingvní, kde si taky rozšiřují slovní zásobu. Ale s jazykem je to u nich zajímavý proces. Zpočátku jsme je nutili, aby četly anglicky a sledovaly americké filmy a seriály. Pak jsme to zase potřebovali vyvážit, takže se zaměřily na češtinu. Teď jsme rádi, že používají oba jazyky. Občas komolí slova nebo kopírují anglický slovosled do české věty, ale už to není téměř poznat.

Odhaduji, že práce zahraničního zpravodaje vyžaduje dobrodružnou povahu.

Především schopnost odjet kdykoli a kamkoli si situace žádá, protože jen velmi malá část témat se dá pokrývat z kanceláře v hlavním městě. Pokud se stane něco nečekaného, jako přírodní katastrofa, hromadná střelba nebo rasové nepokoje, musíte být schopna zabalit si během chvilky.

Asi dva týdny po úderu hurikánu jsme se chystali na Portoriko. Když naše zavazadla už byla na palubě letadla, začal narůstat počet obětí hromadné střel­by v Las Vegas a já se svým šéfem řešil, kam tedy máme odletět. Nakonec jsem přistoupil k přepážce a požádal, aby nám vyndali bagáž, a zamířili jsme do Las Vegas.

Situace vás naučí, že když jedete třeba do hurikánu, musíte si sbalit dostatek vody a jídla, až si člověk připadá jako v armádě.

Musíte se také pořád koukat kolem sebe, mluvit s lidmi, protože i večer se známými vás může přivést na zajímavé téma, což se mi stalo několikrát. Párkrát jsem dokonce sedl do auta, jezdil po Washingtonu a hledal obrazově zajímavé věci, ze kterých by mohla vzniknout pěkná reportáž. Člověk musí mít zkrátka chuť a být odhodlaný stále cestovat a spát pár hodin denně.

V rámci rodinné dovolené navštívili Antelope Canyon v Arizoně.

Foto: archív Martina Řezníčka

Rodina asi nebyla nadšená, že?

Během volebního roku jsem byl celkem tři měsíce mimo a rodina mě příliš neviděla. Pak jsem se jim to snažil vynahradit. Jezdili jsme na výlety, chodili do galerií a muzeí, ale bál jsem se vyjet z Washingtonu na více než pár hodin, protože se mezitím mohlo kdekoliv něco přihodit.

Když zemřel Fidel Castro, což bylo v období amerického svátku Díkuvzdání, které jsme trávili s přáteli, musel jsem volno přerušit a hned další den referovat o amerických reakcích a plánovat cestu na Kubu.

I když jsme v Americe zůstávali na dovolenou, věděl jsem, že pokud se stane opravdu něco velkého, tak jsem nejblíž, a je tedy logické, že mi šéf zavolá a řekne: Sorry, musíš to udělat.

Jednou jsme jeli na dovolenou do Kostariky a v džungli nebyl signál, což je možná jediný způsob, jak se odstřihnout. Ještě jednou se to stalo na Aljaš­ce, ale jinak je Amerika signálem dost dobře pokrytá.

Předpokládám, že s akčností musí jít ruku v ruce i praktičnost.

Situace vás naučí, že když jedete třeba do hurikánu, musíte si sbalit dostatek vody a jídla, až si člověk připadá jako v armádě. Když jsme byli v Houstonu, tak první teplé jídlo jsme měli po pěti dnech.

Je taky potřeba myslet na to, že nebudou fungovat benzínové pumpy, a mít s sebou kanystr, abyste někde nezůstali viset. Pak by se ani nedala poslat reportáž, protože by se nemohl nabít notebook a kamera. Hotel jsem vybíral tak, aby byl na vyvýšenině, abychom mohli fungovat, pokud by přišla ještě větší povodeň, než se čekala. Musíte zkrátka myslet v několika různých plánech a organizovat.

Při narozeninové oslavě s maminkou a sestrou Renatou.

Foto: archív Martina Řezníčka

Diváka nezajímají technické komplikace ani to, že jste spala jen dvě hodiny. Stalo se nám, že jsme ve tři ráno přiletěli do Texasu, kde vybuchla továrna na hnojiva. Co nejdřív jsme museli nasednout v Dallasu do auta, jet něco natočit, sestříhat a poslat do hlavních zpráv (v Česku bylo o 7 hodin víc – pozn. red.).

Důležité je, aby si člověk mohl říct, že do toho dal maximum. Příprava je základ, ale potom je to možná i otázka štěstí.

Na techniku se dalo vždycky spolehnout?

Během jednoho hurikánu se nám dostala do objektivu vlhkost, takže se nedalo natáčet, o rok později přestal ze stejného důvodu fungovat zvuk. Někdy se to spraví tím, že na to začnete v hotelu foukat fénem, ale něco opravitelné není.

Kdybych neměl kontakty na lidi, kteří nám mohli půjčit náhradní kameru, byli bychom namydlení.

Zažíval jste někdy strach?

Měl jsem zvláštní pocit, když jsme ve škole, kam chodily mé děti, natáčeli, jak by se žáci měli zacho­vat, kdyby přišel střelec. Když vidíte vlastní děti, jak se na takovou situaci chystají, je vám z toho úzko, ale zároveň vás to nemůže paralyzovat. A tak to bylo se vším.

Měl jsem spíš strach, že nestihneme uzávěrku, ne že někde něco bouchne. Když jsme například jeli v Houstonu po dálnici na živý vstup, protože v jednom podjezdu byla voda, ve které se utopilo už několik aut, a my nemohli pokračovat.

V kubánské Havaně při čekání na příjezd urny s popelem Fidela Castra.

Foto: archív Martina Řezníčka

Při rasových nepokojích v Baltimoru lidi rabovali, až se místo necelou hodinu od Washingtonu rázem změnilo v třetí svět. Přestala platit jakákoli pravidla a stát se mohlo úplně všechno. Jenže v tu chvíli jsem tam byl kvůli tomu, abych podal svědectví, co se děje, a jestli vám u toho bude činěno nějaké příkoří, to člověk zrovna nevnímá.

Než vypukla úplná anarchie, natočili jsme, jak během pohřbu zastřeleného černošského mladíka házeli studenti cihly, kameny a kusy armatur, které nám lítaly kolem hlavy, a my jsme se jako na Blízkém východě skrývali v autobusové zastávce.

Nechal jste kvůli stresu v Americe kus zdraví?

Nechal jsem tam dost vlasů i jejich barvy. Ráno jsem se probouzel mezi pátou a šestou, už v posteli jsem se díval do pošty a hned věděl, co se po mně bude chtít.

Vždycky jsem se zajímal o věci kolem sebe a snažil se jim přijít na kloub.

Právě ten neviditelný, ale permanentní stres je věc, která se určitě za pár let nějak projeví. Rozhodně to není povolání, které by člověku prodlužovalo život.

Budete se za oceán vracet?

Pokud bude možnost, tak zcela jistě, ale i když zůstalo několik míst, která jsem úplně neprobádal, teď je asi na čase začít dětem ukazovat Evropu a naši zemi, aby pochopily, odkud pocházejí.

A co další pracovní destinace?

Myslím, že bude záležet na tom, co bude dělat pracovně moje žena a jestli se tomu bude moci věnovat i na dálku. Hlasy dětí už taky mají větší váhu než kdysi a my je nebudeme do ničeho nutit. Jsem si jistý, že žena s rodinou by nejely do destinací typu Ruska a Číny, kde je běžný život komplikovanější, i když novinářsky to může být velice zajímavé.

Jak jste kromě angličtiny jazykově vybaven?

Pokud bych oprášil němčinu a francouzštinu, asi bych je dokázal používat na profesionální novinářské úrovni. Zbytky španělštiny někde ve mně jsou.

Proč jste se vlastně rozhodl vystudovat novinařinu?

Vždycky jsem se zajímal o věci kolem sebe a snažil se jim přijít na kloub. Říkal jsem si, že tohle je asi profese, která by mému naturelu vyhovovala nejvíc.

V roce 1995 maturoval na obchodní akademii.

Foto: archív Martina Řezníčka

Trošku jsem psal, i když ne nijak dobře. Své první povídce, kterou jsem stvořil asi v deseti letech, se dneska směju. Šlo o soubor detektivek se zběsilou zápletkou. Je to zajímavá sonda do věku, ve kterém dílo vzniklo, a do klišé, které člověk zaslechl.

S odstupem času mě například pobavila pasáž, jak žena jednoho detektiva ve Francii uklízí jeho kancelář.

Už v deseti letech jsem napsal: To víte, když se v něčem snaží udělat pořádek ženská, je v tom ještě větší nepořádek než před tím. (usmívá se)

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků