Martin Finger: Lůzři se hrají dobře

Chtěl jsem být v kondici, tak jsem tu začal trénovat s kamarádem, který učí na fakultě tělovýchovy a sportu. Docela tvrdé tréninky to byly, na to, že jsem založením kavárenský povaleč. Jenomže kvůli nedostatku času plán, že budu pravidelně tužit tělo, nevychází.

Ne. Můj život je naprosto nepravidelný. Jakmile si tělo a mysl na něco zvyknou, je změna. Když vstávám pět dní ve 4.15, budím se tak i další týden.

Seriál je jiný svět, nejde do hloubky. Byl jsem maximálně spokojený v divadle. Teď hraju méně a přemýšlel jsem, jaké další věci budu dělat. A taky mě začalo štvát, že spousta lidí v takových projektech existuje a může si dovolit koupit auto nebo jet s rodinou na dovolenou. Já dřel od nevidím do nevidím a vyžíval jsem jen tak tak. Když jsem dostal nabídku na Ulici, řekl jsem si, že s tím, co umím, ze seriálu zkusím vyždímat maximum.

Potěšilo mě, že realizační tým je příjemný. A postava Evžena Šmída se hraje skvěle: kvartální alkoholik, na to nemusím nic moc studovat, jen si upravím slovíčka, aby nešustila papírem. Baví mě to. Je to lepší, než kdybych hrál nějakého čestného spravedlivého pana doktora, lůzři se hrají dobře.

Nepředabovali. Bylo to těžké, protože když nemluvíte v rodném jazyce, nemyslíte v něm. Naučit se text umí každá cvičená opička, ale pokud byly změny, musel mi někdo poradit a já se nové dialogy musel nadřít, nemohl jsem improvizovat. Při natáčení mě režisér, Slovák Michal Kollár, chválil tak, že jsem se bál, abych nezpychl, pak mi řekl, že přemluvíme jen místa, kde mám prý maďarský akcent.

Představte si. Dabingu jsem se ale nevyhnul, když jsem namlouval českou verzi pro tuzemská kina. Říkal jsem si, že na Slovensku mě pomluví Slováci za slovenštinu a Češi doma za nepřirozenost, protože hlas není kontaktní, ale studiový.

Stoprocentně. Přehnanej.

Strašně. S nároky na sebe se vypořádám, prostě víc zaberu, když s něčím nejsem spokojenej. Ale jako herec jsem závislý na spoustě dalších lidí. A když nejsou stoprocentní, jak bych chtěl, trpím.

Vnitřně. Nemůžu při natáčení nebo při zkouškách v divadle vytvářet dusno tím, že bych se rozčiloval a křičel. Hodně lidí o mně řeklo, že jsem klidná síla, protože se snažím problémy vyřešit ne přes emoce a rozčilování, ale fakticky. Samozřejmě že nervy mi občas ulítnou. Jsem jenom člověk.

Vědí, že jsem přísný tatínek. Když se s nimi učím, hlavně chci, aby tomu rozuměly, nememorovaly něco, o čem nemají ani ánunk. Mladší dcera Rozárka chodí do třetí třídy, nedávno jsem jí vysvětloval dělení se zbytkem, nechápala to a určitě na mně viděla, že se vztekám, když jsem to vysvětloval podesáté, ale nezvyšoval jsem hlas.

Začala jemně natahovat, v tu chvíli jsem měl blik do minulosti: viděl jsem sám sebe, když mě přesně tuhle látku učila máma. Seděl jsem na židličce v kuchyni našeho panelákového bytu v Šumperku, vzteky jsem kopal do stolu a brečel. Tak jsem se vydýchal a pokusil se dceři dělení vysvětlit pojedenácté.

To netuším… Starší dcera Anežka je v osmičce a už za mnou moc nechodí. Občas kvůli nějakým projektům, třeba nedávno o Jungmannovi. Nebo se přijde poradit s angličtinou, doháníme spolu gramatiku.

To se mi těžko posuzuje. Při školních vystoupeních se napůl stydí a napůl se chtějí předvést, jejich výkon je paralyzovaný. Když jsme sami, talenty napodobovací a karikovací vidím, pohybové taky. Anežka se našla v muzikálech – nejen jako divák, začala se věnovat tanci a bude chodit na zpěv. Kdyby se některá z dcer chtěla vydat na herectví nebo podobný obor, nebudeme jim bránit, ale ať tu cestu zvolí až po střední škole.

Ve filmu, který se odehrává začátkem devadesátých let, mám roli vyšetřovatele vražd, bývalého estébáka, který to hraje na obě strany. Tajemný člověk, o kterém nevíte, co si myslet.

Než jsem ho otevřel, měl to u mě spočítané: estébák rovná se záporná postava. Což je špatně, nemůžu ho odsoudit dopředu, abych z něj mohl udělat živého člověka, musím za něj naopak kopat. Zjistil jsem, že on byl vždycky zvyklý taktizovat a hrát to na vícero stran a teď to dělá taky.

Jemně. Dělal jsem si legraci, že jsem konečně mohl být jako Bruce Willis. Tak zásadní věci jako on jsem nezažil, občas jsem vytáhl zbraň, utíkal jsem, měl jsem bitku na hřbitově. Homeopaticky proti Bruceovi, ale takovou akčnost zažívám při natáčení málokdy, tak jsem si ji užíval.

To jsme si užili před zeleným plátnem. Milimetrovou práci, aby se to dalo trikem „namontovat“ do prostředí. V reálu jsme točili scénu, jak se pereme ve vodě, chtěli jsme ji zvládnout na jeden záběr. Byla noc, zima, netušili jsme, kolikrát pojedeme, a nakonec to bylo natočené na první klapku. Už několikrát se mi potvrdilo, že čeho se člověk bojí, dopadne dobře.

Nejdřív ano. Ale řekl jsem mu, ať mi pošle scénář. Pak jsme psali další a další verze, bylo jich sedm nebo osm. Že jsem se k těm vzpomínkám vracel, ve mně vzbuzovalo spoustu emocí, ale k Ondřejovi jsem měl důvěru, protože není povrchní lovec senzací.

S velkou licencí. Kdybych hrál sám sebe a ty události by nebyly upravené, bylo by to pro mě těžké a pro diváky nudné: asi bych jen seděl, mlčel a nic nedělal.

Prý jsme město a jeho obyvatele dehonestovali. Ti, kteří chtěli být slyšeni, se rozčilovali. Ve filmu přeslechli nebo nechtěli slyšet, že Šumperk máme rádi. Vytvořili jsme příběh postav, které se vracejí na maloměsto po dlouhé době, takže ho vidí jinou optikou, ale rozhodně nebyl cíl někoho urážet, dělat z místních blbce.

Od první třídy, bydleli jsme vedle sebe na starém sídlišti, pak jsme se rozestěhovali a chodili každý na jinou základku. Znovu jsme se potkali na gymplu a čtyři roky jsme se od sebe nehnuli.

Skeč šou Nádraží pro Českou televizi, s klukama z Partičky. Každý máme několik postav figurek, co pracují na nádraží nebo se kolem něj pohybují. Od ředitele po bezdomovce. Je to založené na dokonalých kostýmech a maskách.

Za drážního psychologa, pravidelného cestujícího, sekuriťáka. Zatím jsme natočili šest dílů. Televizní práce mě teď potkává celkem dost, je móda kriminálek, tak mám za sebou několik rolí vrahounů a teď budu v jedné trojdílné sérii policajt.

Konečně si užiju povolání, po kterém jsem toužil jako kluk. A přes léto mě čeká natáčení velké role ve filmu Honzy Hřebejka, podle scénáře Petra Jarchovského. Těším se.

Od šesté třídy. Tehdy jsme jeli na zámek do Kroměříže a najednou mě napadla otázka: „Tati, kdo byl největší detektiv na světě?“ Táta okamžitě vypálil: Sherlock Holmes. Měli jsme o něm asi šest knížek od Doyla, hned první mě chytla. Začal jsem se zajímat o kriminalistiku víc a skutečné příběhy, které vycházely v časopisech, jsem si lepil do sešitu.

Když běžel seriál Dobrodružství kriminalistiky, měl jsem historii jednotlivých metod dávno nastudovanou. Chtěl jsem jít na práva, ale nedostal jsem se, jak jsme s Ondřejem hráli divadlo, tak jsem se nešprtal, na přijímačky jsem přišel vyzívanej.

Další rok mě vzali do nultého ročníku, ale už jsem nedostal odklad z vojny, musel jsem narukovat. Na vojnu za mnou přijel Ondra, už student herectví, dal mi přihlášku na DAMU, ať ji podepíšu. Já že ne, že jsem nikdy nechtěl mít hraní jako práci. „Nekecej a podepiš,“ hučel do mě. Monology na přijímačky jsem si připravoval po nocích ve skladu s maskáči a plynovými maskami.

Igor byl na vojně můj „starej“. Dělal přijímačky na JAMU, tam jsem mu přihrával já. Nevzali ho, byl přihlášený i na DAMU, ale rozmyslel si to, k přijímačkám jen jel se mnou. Komise se divila, že proč nedělá zkoušky taky, on argumentoval, že nemá ty tři stovky k přihlášce, tak se na něj složili. Ocitli jsme se spolu v ročníku.

Byl jsem paf. V prvním ročníku jsme hostovali v Zimní pohádce a já byl očarovaný, že stojím na jevišti první scény v zemi s Josefem Abrhámem a Libuškou Šafránkovou. A že můžu z portálu sledovat pana Kemra nebo Somra, abych se od nich něco přiučil. Nebo od Oldy Kaisera, se kterým jsem měl štěstí hrát ve dvou věcech.

Národní divadlo je jako továrna a to mi nesedí. Měli jsme tam s Igorem, Romanem Zachem, Pavlem Řezníčkem a Tomášem Komárkem, který se už divadlu nevěnuje, po škole slíbené nějaké konkrétní role, ale nedošlo na ně. Že možná později. My byli nedočkaví, přišla nabídka z Činoherního studia v Ústí, tak jsme smlouvu na další rok v Národním roztrhali.

Když jsme na pohovor s šéfem činohry Ivanem Rajmontem šli, byly v nás malé dušičky. Přestože nás na DAMU učil. Stejně Jan Kačer, za ním jsme se šli poradit. Řekl, že nejde o to, odněkud utéct, ale vědět, kam jdeme. Netušili jsme, jak se nám, cucákům, bude v Ústí dařit, ale chtěli jsme to zkusit.

Rajmont seděl v kanceláři, ptal se, proč nechceme pokračovat, a tvářil se děsně přísně. My jsme mu to vysvětlili, on vzal připravené smlouvy, řekl „dobře“ a roztrhal je. V tu chvíli přestal být šéf, říkal nám kluci a fandil nám, protože sám v Ústí začínal.

Naše parta v Ústí se po sedmi letech začal rozkládat, což u divadelního organismu bývá, a v tu dobu mi zatelefonoval Dušan Pařízek. Nastala nejfamóznější éra, která se mi mohla přihodit.

Měl jsem několik nabídek včetně Národního, ale z hostování jsem věděl, že je dost malá možnost z pozice herce ovlivnit celkovou podobu inscenace. Na malých scénách ano. Je to kolektivní práce, to mě bere nejvíc. S Ondřejem zkouším rád. Pokud režíruje i hraje jako v Americkém bizonovi, nemá metr tak přísný, protože to všechno neusleduje, ale moc bych si přál zkoušení, kdy bude jenom režírovat. Aby mi dával víc za uši.

To je v pořádku, tak je to přece i v životě. Takoví morálně pokřivení kriplové a hajzlíci se pohybují všude kolem nás a nemusí to být zlodějíčci takhle malého řádu, můžou být klidně v politice. A třeba nám i vládnou. Nejde o sociální prostředí, ale o charaktery.

Bezostyšnost. Samozřejmě je těžké orientovat se v informacích, co je pravda a co není, proto mám rád živé vstupy, nesestříhaný materiál. Hodně se dá poznat ze sledování Otázek Václava Moravce. Nebo když jsem se po „lánské schůzce“ intrikánů proti Sobotkovi díval na rozhovor s hejtmanem Haškem a viděl jeho vystrašené oči. Říkal jsem si „ty lžeš“, ještě před tím, než ho Daniela Drtinová ze lži usvědčila.

Kdo nám to tady vládne? A ono se nic nestalo, v politice je dál. Když se ho na to jeho lhaní někdo zeptá, připadá si ublíženě, že už je to přece dávno. Bezostyšně kariéristický amorální svět jede dál.