Markéta Hrubešová: Co se má stát, se stane

Jmenoval se Oznamuje se láskám vašim a tehdy mladičká herečka v něm měla milostnou scénu s Lukášem Vaculíkem. Tu jí museli povolit rodiče. „Pan režisér Kachyňa mě pak měl tak trochu pod dohledem. Denně pro mě tehdy jezdil autem a vozil mě na natáčení. Jednou jsem se o dvě minuty zpozdila. On se na mě otočil a pronesl: Tohle by si nedovolila ani Nataša Gollová, Markétko,“ vzpomíná herečka. Před Karlem Kachyňou cítila velký respekt a ne jinak je tomu v případě Václava Vorlíčka.

„Moje role je tak maličká, že když kýchnete nebo se skloníte pro popcorn, neuvidíte mě,“ žertuje.

„Ale jsem za ni vděčná. Je to sice jen pár vět, ale kdyby mi pan Vorlíček řekl, že moje postava bude němá, vezmu ji stejně.“ Práce na příběhu Saxány po čtyřiceti letech ji bavila. Už proto, že jako dítě film Dívka na koštěti milovala. „Teď, po letech, jsem na něj vzala svou pětiletou dceru. Byla okouzlená a zejména scény s čarodějnou dlouhou rukou se jí moc líbily. Celou dobu seděla jako pěna a dobře se bavila. Je vidět, že jednoduché příběhy s osou dobro a zlo fungují pořád.“

Více než před kamerou se však Markéta poslední dobou pohybuje v kuchyni. Jako kuchařka už získala věhlas. Nejen mezi vděčnými strávníky, ale i u veřejnosti. Její knížka jednoduchých receptů pro zaměstnané ženy s názvem Tak vařím já jde na dračku. „Je pravda, že poslední dobou točím méně. Herců je spousta a příležitostí je málo. Moc se v tom nebabrám. V mé profesi je důležité udržet si duševní zdraví. Sebedůvěru. Kdybych se třásla z toho, že mi teď nechodí velké role, k čemu by to bylo?“

Ostatně věří na osud. Všechna důležitá setkání na první pohled vypadají jako velká náhoda, ale ve skutečnosti jsou podle ní řízena osudem. Jako to s jejím manželem, fotografem Davidem Krausem, s nímž žije už devátým rokem, z toho čtyři roky jako manželka.

„Osud nás svedl dohromady hned nadvakrát,“ vzpomíná. „Když mě fotil poprvé, proběhly mezi námi silné sympatie a velká přitažlivost.“ Markéta i David ale v té době byli zadaní, tak nechali vše vyšumět do ztracena. Nicméně za pět let fotografovala novou sérii snímků a za objektivem znovu nestál nikdo jiný než David Kraus. Osud je svedl k sobě podruhé.

„V té době už jsme byli oba zase volní. Chytli jsme se napodruhé a už se nepustili. Co se má stát, se prostě stane.“ O svém muži mluví i po letech s láskou. „Jsme na sebe hodní,“ shrnuje. „Jasně že nám někdy povolí nervy. Třeba když jsme unavení a přetažení. Nicméně nikdy jsme nepřekročili hranice slušnosti. Nikdy bych třeba nepoužila silná slova, protože ve vzteku si lidé řeknou někdy i věci, které se nedají vzít zpátky. Já se nerada hádám, podle mě je lepší v takovou chvíli odejít a nechat situaci uklidnit. Protože jakmile k sobě ztratíte úctu, je konec.“

Herečka a známý fotograf na sebe měli štěstí. Pořád si rádi povídají, těší se na sebe a stýská se jim po sobě. „Umíme ale vycítit, kdy ten druhý chce být sám.“ Před pěti lety se jim narodila dcera Christel. Markéta se jí věnovala opravdu naplno. Kojila ji skoro do dvou let a příliš se nevyspala.

„Do ničeho ji nenutím. Zpívá, začala hrát na flétničku, ale aby chodila každý den do nějakého kroužku, to ne. Honit ji nechci. Dětství by si měla užít.“ Z čeho ale u dcery nesleví, jsou požadavky na základní slušnost. V tomto duchu ji vede odmalinka. „Kolikrát se na dětském hřišti divím, že děti neznají slůvka prosím nebo děkuji, ale jenom já chci. To je pak s dcerou tak trochu vyučujeme, jak si o něco říct,“ směje se.

Maminka podle ní sice může být kamarádka, ale musí to mít hranice. „Děti by měly vědět, že maminka se poslouchá, a vůbec by měly mít k rodičům úctu,“ shrnuje Markéta, která nevylučuje, že by malé Christel mohl časem přibýt sourozenec.

Svůj čas teď dělí mezi domov a kuchyni (to zejména) a divadlo, jemuž se věnuje v Divadelní společnosti Josefa Dvořáka. Tam znovu nastudovali legendární představení S Pydlou v zádech a úspěšně s ním brázdí vlasti české. Od roku 2007, kdy zazářila v televizním filmu Boží duha, natočila seriál Ach ty vraždy a ukázala se v zajímavé inscenaci z českého podsvětí Domina, větší roli nedostala.

V Boží duze jejího „dvorního“ režiséra Jiřího Svobody se předvedla ve velké charakterní roli a kritiky si ji nemohly vynachválit. Příběh ženy, která se vrací na místo válečné tragédie, při níž byly výměnou za klid revolučním gardám obětovány místní dívky, ji před kamerou svedl dohromady s Milanem Kňažkem. Její úsporné a přitom emotivní herectví přispělo k úspěchu filmu na motivy románu Jaroslava Durycha.

Kdo by však čekal, že se od doby role charakterních, vnitřně silných žen jen hrnuly, mýlil by se. A tak se začala naplno věnovat koníčku, jenž přerostl ve skutečný zájem: vaření.

Donutila ji k němu vlastně nouze. Markéta začala s kariérou brzy a po úspěchu jejího prvního filmu brzy následovaly další: Sedím na konári a je mi dobre, Žiletky a později třeba Golet v údolí. Půvabná herečka se brzy osamostatnila a ve dvaceti letech se odstěhovala od rodičů.

„Jedna z prvních věcí, kterou jsem bez rodičů zjistila, byla absence teplého jídla,“ vybavuje si. A tak se pustila do vaření. Ve čtyřiadvaceti si uvědomila, že ji příprava jídla zajímá víc, než je obvyklé. Hltala nové recepty, sama je vymýšlela, četla literaturu a časopisy o gastronomii. „Myslím, že jsem za tu dobu nasbírala dost zkušeností,“ říká. „Dnes vím, jak která surovina reaguje, kdy je třeba jí přidat na teplotě, a kdy ji naopak sundat z plotny.“

Kvalitní recepty a znalost věci jsou pro dobrou kuchařskou knihu základem - ovšem při listování kuchařkou jedí většinou i oči. A tady měla výhodu, protože lákavé fotografie jídel pořizoval její manžel. Spolupráce prý byla dobrá, jen někdy se trochu rozcházeli v představě, jak pokrm servírovat a jak nasnímat. „Největší problém byl s cibulovou polévkou,“ směje se. „Vyfotit hezky polévku je zkrátka těžké.“ Vařit je podle ní třeba, když má člověk dobrou náladu a chce se mu připravit hezkou chvilku blízkým či návštěvě.

„Pokud se necítíte dobře nebo jste unavení, je lepší jít do restaurace,“ radí. Sama se každou návštěvu snaží pohostit. Nejhorší pro ni je, pokud návštěvníci prohlásí: My už jsme jedli. „Ale to stejně nikdo nedělá, protože všichni vědí, že u nás se dobře jí,“ dodává s úsměvem.

Jídlo včetně předkrmu, polévky, hlavního chodu a desertu už servírovala osmnácti návštěvníkům naráz. Rekord ale má z letošního pražského knižního veletrhu, kde grilovala zeleninu pro dvě stě hostů. „Snažila jsem se, aby recepty byly srozumitelné, pokud možno jednoduché a rychlé. Sama vím, že když má někdo práci a rodinu, ale chce kvalitně vařit, je rychlost nezbytná,“ říká o své kuchařce.

„Věřím na věci mezi nebem a zemí, ale zároveň si myslím, že je to tahání čerta za ocas, odpovídá na otázku, zda by se šla poradit třeba k jasnovidce nebo kartářce, jestli ji čeká nějaká velká role. „Mezi těmito lidmi je spousta šarlatánů. Jistě, jsou mezi nimi i ti, co opravdu nějaké schopnosti mají. Ale ani za nimi bych nešla. Věřím, že co se má stát, se stane. Nechci si stěžovat, nechci mluvit ublíženě, samozřejmě bych chtěla dál točit, to nepopírám, ale situaci, která je, beru jako fakt. Jak říká Ferlinghetti: Svět je báječné místo k narození!“