Hlavní obsah

Markéta Bidlasová: V blízkosti smrti není dobré ztrácet čas blbostmi

Právo, Dana Kaplanová

Píše divadelní hry a filmové scénáře. Ten poslední natočil režisér Zdeněk Tyc, jmenuje se Jako nikdy a je celý o umírání. „Není to ponuré, naopak, vždyť blízkost smrti nás učí žít,“ říká Markéta Bidlasová (43), matka tří dětí.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Markéta Bidlasová

Článek

Od dětství vás zajímaly příběhy, výtvarné umění, literatura a hlavně divadlo. Kde se to ve vás vzalo?

No… U nás doma se uměním žilo. Moji rodiče jsou výtvarníci. Tatínek dělal celý život plakáty a expozice v muzeu, maminka je bytový architekt. Naši nám, mně a mé starší sestře Kateřině, dnes scénografce, četli nahlas spousty knížek, vymýšleli si pro nás pohádky (každý měl takový svůj „seriál“ se svými hrdiny), hráli nám loutkové divadlo, prohlíželi si s námi tlusté knihy s dějinami umění, jezdili jsme po hradech a zámcích.

Pak, asi ve třinácti, jsem byla na svém prvním dospělém divadle. Představení Shakespearova Romea a Julie mě ohromilo a de facto inspirovalo k chození do amatérského divadelního souboru. Jenže tam jsem velice rychle zjistila, že pobyt na jevišti pro mě asi nebude to pravé. Ale chtěla jsem být u divadla, a tak jsem hledala, co jiného bych tam mohla dělat, když ne hrát.

Nejlepší je napsat hru, ne?

(směje se) Vzala jsem to přes výtvarno. Docela dlouho jsem si myslela, že po maturitě půjdu na scénografii. Měla jsem výbornou, milovanou učitelku češtiny a ona mi odmítla dát doporučení. Tenkrát mě to strašně ranilo, cítila jsem se ukřivděná. Měly jsme se navzájem rády a takhle mě zradit? Řekla mi, že se podle ní na tenhle obor nehodím a budu se tam trápit. Dnes jí dávám za pravdu. Můj tehdejší přítel mi pak poradil, ať tedy zkusím dramaturgii. Já sice netušila, co to je, ale vzhledem k tomu, že mě podpořila také paní profesorka, tak jsem se přihlásila na DAMU, úspěšně složila zkoušky a vystudovala ji.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jaká jste byla jako malá holka?

Takový mimoň. Pořád jsem četla, snila a mluvila si pro sebe. Nosila jsem v sobě různé postavy a příběhy. Ve druhé třídě jsem sice napsala tiskacími písmeny několikastránkový román, ale celkem vzato jsem byla spíš mrákotná a hrozilo, že to tak i zůstane, všechno vevnitř. Asi bych mohla krásně prožít život třeba jako knihovnice nebo si s příchodem počítačů jen hrát víc a víc hry. Nebo koukat na seriály. Naštěstí mě probudilo divadlo.

Mimochodem, výtvarno zůstalo, jste krásně barevně sladěná, fialový svetr, brýle ve stejné barvě.

Já ale většinu života prožila oblečená hlavně do černých šatů. Schovávala jsem se do černé. Teprve kolem čtyřicítky objevuji barvy, přestávám se jich bát.

Také Lucie Bílá chodí stále v černém.

To dělá hodně lidí. Černá je bezpečná, člověka není vidět, nevyčnívá. A nemyslete, já stejně v té černé ještě napůl vězím.

Co se změnilo kolem vaší čtyřicítky?

V sedmatřiceti letech jsem v závěru třetího těhotenství přišla o dítě. Do porodu zbývaly dva měsíce, když náhle ustaly pohyby a děťátku přestalo tlouct srdce. Doktoři příčinu nikdy nezjistili. Stalo se to vlastně v takové ztracené fázi mého života. Měla jsem sice docela zajímavou práci – pracovala jsem jako dramaturg ve Švandově divadle v Praze –, dobrého muže, dvě děti, jenže stejně – cítila jsem se… Jak to říct… No, na mělčině.

Jak to?

Vidím souvislost třeba s tím, že v naší rodině se nenosily konflikty. Postupně se teď učím chápat, že konflikty jsou strašně důležité a není dobré se jich bát. Bezkonfliktnost vnímám jako uťápnutost, snahu vyhnout se nepříjemnostem, kdy vlastně neřeknu svůj názor, zvlášť když hrozí, že by mohl být dost jiný, než mají ostatní. Takže jsem s mnoha věcmi v životě nebyla spokojená, ale nedala jsem to znát. Vlastně myslím, že jsem si to ani nechtěla připustit.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Do doby, než jsem přišla o dítě, jsem si tak dětsky myslela, že ať dělám, co dělám, tak že to se mnou nakonec dobře dopadne, že se o mě vždycky někdo nějak postará. Tahle událost mi ale příslovečné růžové brýle rozbila.

Jaké to bylo bez nich?

Těžké. V následujícím období mě hodně podporoval můj muž, obě děti, ale nejvíc mi asi pomáhaly sebepoznávací semináře, kam jsem chodila a kde jsem o všem mohla mluvit a „prohlížet si svůj život“ s dalšími lidmi. K těmhle seminářům mě inspirovala sestra, která na ně chodila, a já na ní viděla, že se mění. Taky nebyla zrovna spokojená, ale najednou měla odvahu s tím něco dělat, třeba se rozvést. Její proměna mě zajímala. I já jsem potřebovala zjistit, kdo vlastně jsem. Našla jsem si na internetu lektorku, přihlásila jsem se na seminář a začala s dobrodružstvím sebepoznávání.

Mohla jste vyhledat také psychoterapeuta.

Jistě, to mohla, jenže ty semináře tak pomohly, že jsem ani nemusela. Bezprostřední bolest trvala týdny, občas si vzpomenu dodnes, ale do dvou let jsem porodila zdravou holčičku a tím to nejbolestnější období skončilo. Začala jsem se učit starat se víc o sebe, orientovat se sama v sobě a ve svých pocitech.

Foto: archiv Markéty Bidlasové

Markéta (uprostřed) a její sestra Kateřina (vpravo) v době, kdy obě hrály divadlo.

 Co jste zjistila?

Že je spousta věcí jinak, než si myslím, že nemám jednou provždy pohádkové manželství, že nikdy nebudu dokonalá a šťastný konec mi nikdo nezaručí. Když mi umřelo dítě, byli vedle mě doktoři a nedokázali mi pomoci, stál tam manžel, ale také byl bezmocný. A modlení taky nepomáhalo. Jestli jsem nějaké zbytky víry měla, tak v tu chvíli mi přišlo, že na nebi nikdo není a že jediný člověk, který mi může pomoci, jsem já sama. A zjistila jsem taky třeba, že nejsem tak nezkušená a neschopná, že mám sny, a když za nimi půjdu, nemusí být nedosažitelné. A začala jsem taky chápat, že je to práce na celý život.

Jaké sny máte?

V dětství jsem chtěla psát romány, pak být kriminální vyšetřovatelkou a později také mít divadlo, no, chtěla jsem toho v životě stihnout hodně. Jenže předtím, než mi umřelo miminko, jsem víc a víc věcí odkládala, měla jsem na všechno čas. Říkala jsem si – až děti povyrostou, až bude víc klidu, až toho budu víc vědět. Ale kdy nastane ten čas plnit si sny a nosit barevná trička? V důchodu? A tak jsem se o to začala pomaličku pokoušet hned.

Už to, že se vám narodila holčička, bylo dobré znamení.

Určitě. Bylo mi 39 let a chtěla jsem ještě zažít ten pocit, že porodím zdravé dítě. Pravda, těhotenství bylo náročné, protože jsem hodně trpěla úzkostí, jestli se situace nebude opakovat. Ale Marjánka je zdravá.

Foto: archiv Markéty Bidlasové

Letní pohoda na chalupě s Františkem a Marjánkou. Na slunci se vyhřívá bernský honič Arčí.

Proberme vaše děti. Co dělá nejstarší Jan?

Honza studuje vysokou školu zaměřenou na počítačovou podporu archivnictví, bydlí v Hradci Králové, kde má prarodiče. Františkovi je devět, chodí do čtvrté třídy a Marjánce jsou čtyři.

Jací jsou?

Honza už žije naplno svůj život a mám dojem, že žije hlavně svou kapelou, ti malí boří představu o divokém chlapci a hodné princezničce. U nás je to otočené. Fanda je jemný, hloubavý, hezky se s ním povídá a Marjánka je dračice. Ráda tancuje a zpívá, vzteká se s velkou vervou.

Váš manžel je členem činohry Národního divadla. Napíšete mu také roli?

Zatím jsem pro něj nic nenapsala, což mi občas žertem vyčítá. Kdeže je to monodrama, co jsem mu před třinácti lety, když jsme spolu začali chodit, údajně slíbila? Ale on je každopádně cenným prvním čtenářem všeho, co napíšu.

Foto: archiv Národního divadla

Jan Bidlas s Martinou Preissovou při nedávné premiéře komedie Jedenácté přikázání ve Stavovském divadle.

Napsala jste scénář k filmu Jako nikdy. Proč ten mnohoznačný název?

Hlavní postavy jsou v životní situaci, která je nutí vnímat a prožívat čas svých životů jako nikdy předtím a možná i jako nikdy potom. Najednou silně cítí tep vlastního srdce, chuť jídla, vůni vzduchu, sílu slunce. Hlavní hrdina umírá a já si představuji, že má přesto chvíle, kdy vnímá vše strašně intenzivně. Jako nikdy.

Celý film je o umírání, ale není ponurý, i když končí smrtí.

Snažila jsem se, aby nebyl ponurý. Psala jsem ho šest let. První myšlenka přišla po smrti mého miminka, kdy jsem cítila, že jednak chci psát, potřebuji psát, a pak, že se taky potřebuju nějak porovnat s faktem smrti. První verze skončila v šuplíku a vždy jednou za čas jsem se k ní vrátila. Pak jsem scénář dala přečíst svému kamarádovi režisérovi Zdeňku Tycovi. Jemu se líbil, ale neměl na něj odvahu. Nicméně po delší době se k příběhu vrátil, to už jsem měla další verzi, rozkošatěla jsem ji. Nakonec příběh zaujal i producenta Ondřeje Trojana a film byl natočen.

Ve filmu umírá otec, kterého hraje Jiří Schmitzer, nikoli miminko.

Nechtěla jsem téma zpracovat úplně autobiograficky. Spíš jsem si chtěla blíž prohlédnout, co vlastně asi smrt je. O co tam může jít a co to se mnou dělá. Načetla jsem hromadu knih a třeba i rozhovorů a osobních příběhů na internetu. Spoustě lidí umírá někdo blízký a je dobré mít možnost si o tom povídat. Jenže my to většinou neumíme a plácáme se v tom. Velmi mě ovlivnila kniha francouzské psycholožky a zakladatelky hospiců Marie de Hennezelové Smrt zblízka: umírající nás učí žít. V blízkosti smrti není dobré ztrácet čas blbostmi.

Ano, vaše filmové postavy ho rozhodně neztrácejí. Mluví bez vytáček, věcně, sprostě, otevřeně, až naskakuje husí kůže. Ty dialogy jste psala vy. Jak víte, že to tak je?

Tak si to představuji, už není čas si na něco hrát, ti lidé ve filmu si vyjasňují vztahy. Také Zdeněk Tyc smrt „studoval“ po svém, například navštěvoval hospice. Jsou-li ale příběh, dialogy a atmosféra filmu pravdivé, to nakonec musí každý divák posoudit sám.

Čerpala jste z příběhu vašeho otce, který úspěšně bojoval s rakovinou?

Víte, že ani moc ne? Nedokázali jsme se ani zdaleka bavit tak otevřeně.

Foto: archiv Markéty Bidlasové

Prvorozený Jan dojíždí za rodinou z Hradce Králové. Na snímku s mladším bráškou Františkem a maminkou.

Ulevilo se vám, když jste scénář dopsala?

(dlouho mlčí) Vždycky jsem měla radost, když jsem dopsala nějakou verzi. Završilo se to natočením filmu a tím, že ho lidé mohou vidět. Vlastně asi ano, ulevilo se mi.

Natočil ho režisér podle vašich představ?

Zdeněk Tyc zákonitě do příběhu vnesl i svoje vidění, některé věci předělal, o něco jsme se i hádali. Učím se přece chodit do konfliktu a nebát se. Máme se rádi a o to víc jsou ty debaty nutné a cenné. I následné zkoumání, jak to ten druhý myslí a proč, a hledání oboustranně přijatelného řešení.

Herecké výkony i námět jsou zralé na ceny. Jenže – nebudou se lidé filmu o smrti trochu bát? Každý má svých trápení dost.

Možná ano, já sama nemám ráda drásavé filmy, nesnáším horory, zato se ráda dívám na pohádky, fantasy filmy nebo detektivky. Chápu, že člověk nezajde běžně po práci na film o smrti. Ale o víkendu už by možná mohl. (zasměje se) A když už se divák nenechá odradit a do kina zavítá, najde třeba i překvapivé nebo dost vtipné momenty a rozhodně by nemusel odcházet s depresí.

Co teď píšete?

Teď chvíli nic, protože jsem dopsala dvě věci, které spějí k realizaci. Jednu točí Česká televize a jmenuje se Kozy léčí. Je o ženě v krizi, která ji vyřeší tím, že si pořídí kozí farmu. Druhá je divadelní hra, a ta se začne v lednu zkoušet v pražském Divadle Komedie. Je to detektivka o manželském vztahu. Jmenuje se Her Master’s Voice – Hlas jejího pána. Ústřední dvojici si zahrají Eva Vrbková a Jaromír Nosek.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Co děláte ve volném čase?

Máme chalupu, která vyžaduje hodně práce a času. Založila jsem například bylinkovou zahrádku, pečujeme o ovocné stromy. Tam je od jara do podzimu vždycky co dělat.

Jste šťastná?

Já myslím, že štěstí jako setrvalá blaženost je chiméra. Rozhodně jsem ale teď nejspokojenější, co jsem kdy v životě byla. A pořád vidím prostor, kam bych ještě mohla jít. Stále objevuji další sny.

Třeba co?

Třeba bych chtěla napsat scénář k filmové pohádce a taky příběh o milostném vztahu lidí po padesátce. Taky uvažuju o tom, že se naučím lyžovat a taky líp plavat. Pak se mi zdá, že je současné umění hrozně daleko od lidí a lidi daleko od umění. S tím bych chtěla něco udělat. No a hlavně – pořád vnímám, že se dost bojím, pořád ještě jsem do černé hodně schovaná. A tak můj hlavní sen je vylézt ještě mnohem víc ze strachu do života, učit se to a učit to i další lidi.

Markéta Bidlasová

Narodila se 4. 2. 1970 v Hradci Králové.

Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu šperkařskou v Turnově a dramaturgii na DAMU.

Je lektorkou sebepoznávacích seminářů Principy života.

Z prvního vztahu má syna Jana (23).

S hercem Janem Bidlasem vychovává syna Františka (9) a dceru Marianu (4).

Reklama

Související témata:

Související články

Yvetta Simonová: Vdala jsem se za publikum

Její sametový hlas, úsměv a hlavně písničky, které jdou jakoby mimo trendy, si pamatují už tři generace posluchačů. Za pár týdnů oslaví pětaosmdesátku –...

Výběr článků

Načítám