Článek
Ještě pořád platí, že nemůžete pít?
To platí. Nicméně i přes protesty pana doktora si dám jednou za měsíc pivo. Ale častěji to nealkoholické.
Takže degustace vín, při kterých jste rozeznával i jemnější chutě, se už nekonají?
Naposledy před pěti lety. Kdysi jsem je opravdu na Moravě dělal a dokonce s výtečným úspěchem. Bavilo mě to, ale to už je minulost.
Bez alkoholu se dost oklestí společenský život. Jak to nesete?
Ze začátku jsem trpěl. Teď se nejpozději v jednu, v půl druhé zvednu a jdu domů. Nejhorší jsou ty večírky, kde si lidé myslí, že když se nemluví, je to špatně a nesmí být chvíli ticho. A kde po mně chtějí, abych vyprávěl zábavné historky.
V momentě, kdy začínají být všichni na večírku na úplně jiném moři, prostě odcházím a už mě to ani nijak zvlášť netrápí. Účastnil jsem se večírků na letošních jubilejních Karlových Varech, stejně tak i kulaté padesátky Činoherního klubu. Dám si tak jedno pivo a pak asi dvanáct birellů.
Jaké to je?
Nic mi to nedělá se zažíváním a je to lepší než pít celou dobu colu nebo vodu.
Alkohol je taky dost mocné sociální přibližovadlo. Jak překonáváte tohle?
Těžko. Jsem totiž vlastně dost plachý člověk. A introvert k tomu, i když tak nevypadám. Přibližovat se k lidem mi prostě nejde. To se nezlomí, to neumím.
Náhradní mechanismus, jak se uvolnit, jste nenašel?
Ani ne.
A jak nesete mlčení ve společnosti?
Mlčení je výtečné a mně nijak nevadí. Bohužel večírky jsou od toho, že se lidi chtějí bavit, a ne mlčet. Takže já to chvíli vydržím a pak zdrhám. Tohle už se moc nesrovná.
Možná záleží na tom s kým? S panem Rudolfem Hrušínským starším se prý mlčelo báječně.
S někým se mlčí dobře a já si to dokážu živě představit. A s panem Hrušínským bych si zamlčel moc rád. A v rámci rodiny nebo přátel je to taky něco jiného. Třeba s mým bratrem taky umím mlčet. Je to krásné a přitom se nádherně bavíme. Nemusíme si povídat za každou cenu.
Esoterika má za to, že nemoci mají prvotní příčinu v psychice. Taková vysvětlení ale vy asi nemáte moc rád?
Budete se divit, ale taky jsem se tím zabýval.
A u nemocí slinivky se říká, že dotyčný neumí přijímat sladké od života.
No možná. Anebo taky dávat, pokud budu mluvit konkrétně o sobě. Mám tuhle otázku prozkoumanou, ale víc bych to nerad prozrazoval, to je osobní věc. Zůstaňme u toho, že je problém dávat a přijímat.
Proměnila vám nemoc pohled na život?
Ne tak docela. Tedy ne že bych to všechno věděl až v momentě, kdy mě to skolilo. Ke změně se schylovalo už déle. Ale řešení pro mě bylo tak složité, že jsem asi potřeboval trochu nakopnout. Ta patálie se slinivkou už bylo jen takové konečné razítko, že je to tak.
V seriálu Vinaři si zahraje chlapíka pod pantoflem, kterého diriguje manželka v podání Vlaďky Něrgešové.
Souviselo to i s tím, že se vám před dvěma lety překulila čtyřicítka? Mimochodem, už byste mohl být i senátorem!
Vážně? Sebe bych ve vedení jakéhokoli státu vidět moc nechtěl.
Proč? Byl byste despota?
To nevím, ale spíš neschopný. A tu neschopnost bych možná despotismem zakrýval.
V plánování u mě bojuje několik osobností a každá chce něco jiného. Matematické myšlení mám v pořádku, ale to ještě neznamená, že mám uspořádaný život.
Byla tedy čtyřicítka přelomová?
Toho si vědom nejsem. Dříve se lidi dožívali čtyřicítky a dnes je člověk ve stejném věku považovaný za mladého. Když budu mít štěstí, tak jsem v půlce. Ale to bych tedy měl obrovskou kliku.
To jsou jednoduché počty. Nicméně první lístky do kina, kdy vám počítač uměl ukázat, kde budete sedět, se kdysi prodávaly v kině v České Kamenici. Bylo to podle vašeho počítačového programu. Býval jste matematik?
Ano. Na střední škole jsem jezdil na matematické olympiády. Ale byl jsem spíš jen průměrný matematik.
Kvůli té průměrnosti jste se jím nestal?
Asi rok po gymplu jsem se ještě matematikou zabýval. To jsem právě udělal tento program. Ale pak už mě začaly lákat rockové kluby a podobné věci.
Takže plánování a logické myšlení je vaše silná stránka?
Logické myšlení mi funguje, s plánováním už je to horší.
Ale? Vždyť jste na volné noze, tudíž sám sobě manažerem?
V plánování u mě bojuje několik osobností a každá chce něco jiného. Matematické myšlení mám v pořádku, ale to ještě neznamená, že mám uspořádaný život. Spíš naopak. Sám tomu nerozumím. Sám sobě totiž psychologem nejsem. Docela by mě zajímalo, jak může být člověk matematik a zároveň totální bordelář.
Nesouvisí to náhodou s odkládáním?
Tak to jste uhodila hřebík na hlavičku. Odkládání, to je moje specifická vlastnost.
Víte o tom, že máte v místě svého bydliště početný dívčí fanklub, který na vás číhá po natáčení?
Fakt? Pod okno mi tedy nikdo nechodí. Ale tuhle na mě zvonil někdo v pět ráno.
Vy o svých fanynkách nevíte?
No, o těchto ne. Neozvaly se mi. Asi se bojí.
Zřejmě vypadáte příliš nepřístupně.
Zřejmě. Když chodím po ulici, tvářím se normálně. A když se já tvářím normálně, vypadá to, že mě něco štve. Máme to v rodině. Myslím, že to mám po tátovi.
A vy jste přitom jenom zamyšlený.
Přesně tak!
Jako svérázný vyšetřovatel Oliver Hajn zabodoval u diváků v Kriminálce Anděl. Na snímku s představitelem policejního počítačového experta Michalem Novotným.
Některé scény z Kriminálky Anděl, kde jste hrál, se točily kousek od vašeho domu. Dal jste tip na lokalitu?
No, nebyla to úplně náhoda. U nás se točilo dokonce několikrát. Druhá a třetí řada seriálu se točila v ateliérech Hostivař, takže se štáb snažil situovat co nejvíc scén na Prahu 10.
Projevil jsem přání, zda by bylo možné, abych některý natáčecí den mohl jen vyjít z bytu a točit přímo před mým vchodem. To se sice nepodařilo, protože kameramanům se nelíbila moje ulice, ale točilo se za rohem, asi sto metrů od mého domova.
Vaše postava kapitána Hajna byla hodně populární. Vy jste si ji doplácal, jak jste někde řekl. Šlo to i ve Vinařích, kteří právě startují?
Tam nemusím. Petr Kolečko mi napsal roli jednoduchého vesnického debila. Vracím se tedy k tomu, co jsem hrával před Kriminálkou Anděl. S tím se prostě nedá nic dělat.
Vesničana tam hrajete vedle dominantní partnerky. Neumím si vás moc představit jako uťápnutého chlapíka.
Hrát dominantního muže vedle Laďky Něrgešové není možné. Zaplať pánbůh je to tak ale napsané.
S Petrem Kolečkem jste toho natočil a zahrál hodně. Dáváte přednost práci s lidmi, které znáte?
Petrovi Kolečkovi říkám Dietl třetího tisíciletí. Píše toho hrozně moc. Už ani nevím, zda točím něco od něj nebo od někoho jiného. Rád dělám se známými lidmi, ale nijak mi to nebrání jít i jinam.
Třeba v Padesátce, novém filmu Vojty Kotka, hraju s Ondrou Pavelkou a Kubou Prachařem. Mimochodem, název filmu Padesátka je dvojsmysl. Znamená to vzdálenost i věk.
Svérázného tatínka ztvárnil ve filmu Martin a Venuše režiséra Jiřího Chlumského v roce 2012.
Ve filmu hrajete běžkaře, na divadle zase stojíte ve finále Wimbledonu proti Jakubu Prachařovi ve hře Federer–Nadal. Je to náhoda?
Ale já vůbec nemám ambici hrát sportovce! Můj sen je hrát člověka, který má hlavní roli, ale celý film nebo divadlo leží v posteli. Ta postel by se mohla i hýbat, aby to nebylo tak statické. A může být i z kopce, ale já bych v ní jen ležel.
Mezi vašimi hlavními rolemi ve filmu jsou dost velké pauzy. Po Grandhotelu jste si na další počkal sedm let. Přišla ve filmu Martin a Venuše, ale to už jsou dva roky. Myslíte, že budete čekat zase tak dlouho?
V Padesátce je několik hlavních rolí a já mám jednu z nich, takže to zase není tak strašné.
Vida, sedmiletý interval se výrazně zkrátil.
Ale třeba David Ondříček taky natočí film za sedm let. Tuhle jsme žertovali, že jich bude mít stejně jako Kubrick. A on řekl, že na rozdíl od Kubricka bude mít všechny filmy dobré.
No dobře, ale jak si vysvětlujete ty prodlevy u vás?
Protože si nejsem schopen sám napsat scénář a sám si ho taky zrežírovat. Kdybych to uměl, hrál bych hlavní roli hned a každý rok. Ale protože to neumím, jsem závislý na jiných.
A to vy nerad.
No zrovna tady se s tím nedá nic dělat. Psát scénáře a točit filmy prostě neumím. Na Islandu se ale prý nestuduje režie, jen herectví. Když chce člověk režírovat, musí si v hlavě srovnat myšlenky. Tam se jasně ukazuje, že je možné mít talent na obojí. To třeba Vojta Kotek má.
Na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech představil herec Vojtěch Kotek (vlevo), svůj režijní debut Padesátka, ve kterém hrají kromě Marka Taclíka i Jakub Prachař a Ondřej Pavelka.
Třeba to v sobě taky objevíte?
Problém s věkem nemám, netrápím se, že je mi přes čtyřicet, ale vím jistě, že pokud se to neobjevilo doteď, už to tam nebude. Nemyslím si, že bych po padesátce objevil třeba jinou sexuální orientaci nebo talent na scénář a režii.
Sám sebe už nepřekvapíte?
Překvapuju se pořád, ale nic takhle zásadního se už asi nestane. Tím nemyslím, že bych se nemohl zbláznit, to se samozřejmě stát může. Ale zázrak, že bych třeba uměl léčit rukama, ten se nestane.
Máte v tom jasno. I v tom, že zůstanete na volné noze? Kvůli té svobodě jste kdysi opustil i Dejvické divadlo.
Já už do angažmá nepůjdu.
Převažují výhody nad stresem?
Zatím jo. Zatím si můžu role i vybírat.
Umíte si o ně říct?
Ano. Ale nabídky přicházejí. A i kdyby nic nepřišlo dalších pět let, tak do angažmá nepůjdu. V divadle jsem schopen zařídit si, aby mi někdo něco napsal a zrežíroval. U filmu ne.
Umíte si vyjednat dobré podmínky?
To taky ano.
Do Karlových Varů letos přijel i se svou přítelkyní Pavlou.
Když jste si sám sobě tak dobrým manažerem, jak to, že nemáte dokonale uspořádaný život?
Umím si vyjednat podmínky, to ano. Ale zeptejte se mě, jestli si umím naplánovat svůj osobní čas, a já odpovím, že ne. Jste schopen zapomenout na práci, protože si ji nenapíšete? Ano. Je potřeba, aby vás někdo kontroloval, že to máte napsané? Ano. Promiňte, že dávám otázky za vás, ale jen aby bylo jasno. S postupujícím věkem ten manažer pro mě asi bude potřeba.
A co nespoléhat na zápisky a trénovat hlavu?
Já ji trénuju, paměť mám dobrou. Umím dialog zpaměti za pět minut. Paměť na texty a pak ještě na zbytečnosti mám dobrou.
Letos jste do Karlových Varů přijel s dámským doprovodem. To vzbudilo zvědavost.
Někdy až nemístnou. Měli jsme třeba tiskovku k filmu Padesátka a tam se mě novináři místo na film ptali, jak se jmenuje moje přítelkyně. Takoví mě štvou.
Takže ještě stále platí, že na přítelkyni se vás může ptát jen vaše maminka?
To jsem kdysi prohlásil, protože mně ty věčné otázky vadily. Takže platí.
A jakže se jmenuje vaše přítelkyně?
Pavla.
Ještě jezdíte za Jirkou Macháčkem do Thajska?
Jezdím. S přítelkyní jsem tam byl naposled v listopadu. A nebylo to za Jirkou Macháčkem, ale k němu. On tam nebyl, bydleli jsme u něj v domě.
V představení Federer–Nadal, které dávají v pražském A Studiu Rubín, je mu tenisovým partnerem Jakub Prachař.
Kdysi jste vymyslel název filmu Jedna ruka netleská, což je zenový koan. Jezdíte rád do Thajska. Máte vztah k buddhismu?
Mám k němu sympatie. Nejsem buddhista, ale asi v devatenácti jsem začal číst Kerouaka, přes něj jsem se dostal k zenu. V Thajsku je možné si o tom popovídat, zjistit, že někdo je tam buddhista asi tak, jako tady jsou někteří křesťany. Ale já žádný směr nenásleduju. Sleduju svůj vlastní.
Cestujete rád? Býci, což vy jste, nevyhledávají přesuny.
Aha, vidíte, jak jsem zaváhal s odpovědí? Rád se totiž přemístím, ale pak už jsem zase rád na jednom místě. Ostatní popadnou batohy a jezdí na různá místa, ale já ne. Já jsem zakotven na tom jednom místě a tam jsem schopen se jen dívat na moře. Nepotřebuju se hnout.
Není to škoda jet tolik kilometrů a pak se nehnout?
Není. Takové moře jako tam tady není. Přijde mi škoda to kouzelné místo, které mi dává tolik energie, opustit a hledat jiné.
Takže asi nemáte moc rád ani změny?
To nemám.
A čeká vás nějaká?
Doufám, že ne. Kromě běžných věcí pracovních ne. Ale za roh nevidím. Ačkoli jedna ano, jedna mě potkala. Od prvního srpna trénuju do StarDance.
Chodil jste do tanečních?
Nikdy. Přece nebudu souhlasit s kurzem tance, když bych to uměl. Netuším, zda budu opravdu tančit, nebo co z toho nakonec vyjde. Jestli bude slyšet jen praskání dřeva nebo kostí, to netuším. Mám z toho docela strach. A proto jsem do toho šel. Nešel jsem tam, abych stoupal vzhůru. Chci si to prostě vyzkoušet.
Rozhodl jste se posunout své osobní hranice?
Mělo by to tak být, ale u mě posouvat hranice není jednoduché.
Rozhodně je to příjemnější způsob než třeba seskok padákem, ne?
Mám neodbytný pocit, že seskočit padákem by bylo mnohem lehčí než se naučit jeden tanec.
