Malé hvězdy z televizních obrazovek

Devítiletá Maruška je živel. Chvíli neposedí, na gauči se kroutí, přetahuje si tričko přes kolena, pořád by něco povídala. S tatínkem Nikem, Čechoameričanem, mluví anglicky, s maminkou Lenkou česky. Má dvě národnosti, a když bude mít štěstí, může se jednou prosadit třeba v Hollywoodu. Navíc její příbuzní bydlí nedaleko. Zatím ale chodí do třetí třídy na pražských Vinohradech.

Svou kariéru začala ve třech a půl letech ve Státní opeře Praha. Jako baletka v Kouzelné flétně. „Mařka má po tátovi hudební nadání. Je hyperaktivní, hýbe s ní muzika, jako malá tancovala i na cinkot lžičky v hrníčku, když jsem si míchala kávu. Ještě jí nebyly tři roky, když jsem ji vzala na Letní hereckou školu do Doubí u Třeboně. Můj tehdy třináctiletý syn Bronislav tam byl už potřetí,“ vypráví osmatřicetiletá maminka Lenka Page, která na škole fungovala jako jakýsi noční dozor.

„Přes den všichni měli nabitý program, v noci jsem se o ně starala já. Broňu ale hraní bavilo jen okrajově, zajímala ho technika, zvlášť zvukařská a osvětlovací práce. Zvukařina se taky stala jeho povoláním. Mařka ale ze všeho byla jako u vytržení.“

V té době jí známá poradila, aby dceru přihlásila na baletní konkurz do Státní opery. Bylo jí tři a půl roku a brali až od čtyř let, Maruška byla z dětí nejmenší. „Asi po třech hodinách mi volali – myslela jsem si, že to nezvládla a tím to končí. Jenže oni se ptali, jestli by nemohla vystupovat ve večerních operních představeních. Pro Madame Butterfly a Kouzelnou flétnu potřebovali maličké dítě.“

Nejdřív bylo ale třeba zjistit, jestli to tak malé dítě na jevišti zvládne. „Připravovali jsme ji postupně, krok za krokem. Zašli jsme na představení, pak jsme se s Mařkou procházeli po jevišti, aby si zvykla. Poprvé se objevila v opeře Kouzelná flétna. Byla na scéně asi jen minutu a půl, ale až na konci.“

Hraje tam devět dětí. Do divadla musely přijít už v sedm večer a čekaly až na závěr, kdy na ně dojde řada. Užívaly si však líčení, kostýmy, poznaly zákulisí.

V Madame Butterfly byla Maruška jediné dítě, na jevišti strávila podstatně víc času a odehrála dost představení. Byla tak malinká, že směla jen na jedno až dvě představení za měsíc. Tohle všechno se konalo až do konce její první třídy, protože aktivní a nebojácná holčička byla na jevišti jako doma. K tomu chodila do opery na pohybovou přípravu a na tanečky. Baletní výuka, která jí začala v sedmi letech, už Marušku nebavila. V opeře tedy skončila.

Baletní hvězda z ní sice už nebude, ale dveře do showbyznysu zůstaly otevřené. Roztomilá tvářička, komunikativnost, taneční i pěvecké vlohy a herecká průprava děvčátku pomohly, aby v castinzích nezapadla. Krátce po posledním představení v opeře ji pozvali na kamerové zkoušky do filmu Tomáše Vorla Instalatér z Tuchlovic a také do seriálu Ulice. Obojí vyšlo a celé rodině začal nový život.

„V Ulici toho někdy bylo moc, točilo se třeba devět obrazů za den, takže jsme byli unaveni. Ale to se nestávalo moc často. Dvakrát jsme měli být ve studiu v šest ráno, proto jsme s tátou museli vstávat v pět,“ říká ustaraně Maruška. V seriálu hraje jedno z dvojčat maminky Michaely Maurerové, její sestřičkou je Ida Chloubová.

„Zprvu jsme měli dohodu, že děti budou točit v běžný čas a ne víc než tři čtyři obrazy denně,“ upřesňuje paní Lenka. „Natáčení ale naruší i letní prázdniny, kdy je volno jen měsíc, a o Vánocích je volno pouhý týden. Jinak jsme byli vždy k dispozici. Mařka měla tři až osm natáčecích dní v měsíci.“

„Jednou jsem kvůli natáčení nemohla jet na školu v přírodě a další rok jsem musela přijet o den dřív,“ povzdychne si školačka. „Spolužáci berou moje hraní dobře. Jednou mi jeden řekl, že ani tu bublinu nemusím hrát. Říkáme si takové blbiny, ale nereagují nějak špatně.“

Zážitky z Vorlova filmu Instalatér z Tuchlovic Marušce zůstávají stále v paměti. „Bylo to hrozné, mlátili mě do hlavy!“ líčí dramaticky dívenka a své herecké vlohy rozhodně nezapře. Její rošťácký výraz v očích jasně říká, že žádnou trvalou újmu neutrpěla.

„Je tam scéna, kdy se děti tahají o nářadí instalatéra, který ve škole něco spravuje. A jeden chlapeček ji flákne francouzským klíčem po hlavě. Filmaři našli hodně akčního razantního hocha, hrál to skvěle, jen byl trochu neukočírovatelný. Na povely Uber! absolutně nereagoval,“ upřesňuje se smíchem maminka.

Francouzák byl naštěstí jen z tvrdé gumy polepené molitanem, jenže scéna se musela přetáčet snad dvanáctkrát. A to už byly údery dost cítit. Tehdy byla paní Lenka na svou dceru pyšná, protože se zachovala jako profesionálka.

„Asi po pěti ranách režisér nařídil pauzu a Maruška za mnou přišla se slzami na krajíčku – chtěla jsem jít za panem Vorlem, že končíme, ale Mařka se napřímila a řekla, že to dá. A šla a dotáhla to. Na konci ji pan režisér pochválil,“ dodává s tím, že skloubit natáčení seriálu i filmu byl pro ni opravdu pořádný logistický oříšek. Dařilo se to jen s vypětím všech sil.

A nejde jen o to, aby dítě bylo včas tam, kde má, aby se předem dobře naučilo texty, a přitom nezanedbalo školu a mělo i čas samo pro sebe. Film se například natáčel mimo Prahu, a i když se filmaři snaží přizpůsobit natáčecí časy dětem, někdy se prostě nedaří. Hodiny čekání na záběr je třeba něčím vyplnit a děti zabavit.

„Hry měla na starosti speciální asistentka, a protože tehdy byla docela zima, měla Maruška k dispozici vytápěný karavan. Samozřejmě že přišly chvíle, kdy s ní bylo k nevydržení, jako s každým dítětem, ale faktem je, že zatím ji herectví a všechno kolem natáčení baví. A to je to hlavní. Jestli u toho vydrží, je jiná věc. Do ničeho ji nutit nebudeme. Mám radost z toho, že i když je taková neposeda a trochu divoška, natáčení ji naučilo kázni a tomu, že jsou chvíle, kdy jde všechno stranou a nastupuje povinnost,“ konstatuje hrdá maminka.

Jednapadesátiletý tatínek Nik je profesí konzultant, radí hlavně českým firmám, jak lépe komunikovat se zákazníky. Podle dcery krásně zpívá a hraje na příčnou flétnu. Maminka Lenka se zabývá obchodem a marketingem. Jako malá hrála divadlo a s láskou taky zpívá, i když tvrdí, že jen pro otrlé a svou vlastní potěchu.

„Přemluvila jsem tátu, že pojedeme historickou Route 66. Má blízko kamarády, tak je navštívíme, jinak by mu neodpustili, že se nestavil. Půjčíme si karavan a vezmeme taky babičku Moniku,“ líčí Maruška své plány na léto, ve kterém nezapomene ani na své prarodiče ve vesničce Přílepy nedaleko Rakovníka.

Kromě hraní, zpívání a tancování ráda kouká na televizi nebo tráví čas s kámoškami, hodně čte, i anglicky, učí se na klavír a těší se za babičkou a dědou do New Havenu.

„Největší radost mi ale udělali máma s tátou, když šli kupovat stolek pod akvárium a místo toho přinesli terárko a dva hady. Jmenují se Brumbál a Severus Snape jako v Harrym Potterovi,“ směje se šťastně Maruška.

Sedíme v pražské kavárně Frída. Jedenáctiletý Kryštof čte zaujatě knihu, promluví jen na vyzvání. Jeho sedmiletá sestra Johanka si kreslí, ale vnímá, co si s jejich maminkou Romanou povídáme. Obě děti jsou pravnoučaty herce Ilji Racka staršího, který žije také v Praze, vídají se však jen málo.

„Dědečka Ilju známe líp, jezdí za námi z Ostravy,“ řekne pohotově Johanka a nepřestává kreslit. „Ale když měl bráška premiéru Malého prince v Národním divadle, tak přišel i pradědeček.“

Ilja Racek starší je samotář, nikam moc nechodí, ovšem Kryštofovi píše krásné dopisy, a dokonce zavolal, když se dozvěděl o tom, že jeho pravnuk bude hrát na Nové scéně Malého prince. Ilja Racek mladší je ředitelem opavského divadla, předtím vedl divadlo v Plzni. Na premiéře také nechyběl. Jeho syn Filip vystudoval v Písku Filmovou akademii Miroslava Ondříčka a je externím režisérem na Primě. Herecké geny se tedy v rodině naplno projevily až ve čtvrté generaci.

„Přede dvěma lety jsme šli s Kryštofkem na konkurz Malého prince a vzali ho. Měl výhodu, že tu knížku už znal. Zkoušení ho bavilo, textu rozumí, dokonce někdy měl jinou představu než režisér Vladimír Morávek,“ směje se Romana, která pracovala ve zpravodajství v České televizi a na Primě. Teď je na volné noze, občas něco natočí, ale hlavně běhá kolem dětí.

„Líbí se mi ta scéna, jak se had pere s pilotem, a když jsem na planetě s lampářem. A dobrý je také byznysmen. Nezdá se mi, že by to bylo těžké. Když zapomenu text, nahodí mi ho někdo kolem. Diváky vůbec nevnímám, ani když běhám v hledišti po schodech,“ líčí své dojmy Kryštof.

Představení, které začíná ve 20 hodin, je na programu většinou v pátek a sobotu, aby ráno nemusel vstávat, a navíc má ve škole hodnou paní učitelku. Při zkoušení v divadle téměř nechodil do školy, tak mu nakopírovala látku, aby vše mohl dohnat doma.

Rodiče obou dětí jsou z Ostravy, ale potkali se v Praze a tam také žijí. Romana Svobodová v mládí dělala krasobruslení, její táta byl hokejista, proto chtěla, aby její potomci sportovali. Brzy však zjistila, že mají úplně jiné zájmy než ona.

„Johanka krásně maluje, chodí na balet a gymnastiku, Kryštof nejradši ze všeho čte, píše fantazie, pustil se dokonce do knihy. Když má čas, hraje fotbal a jezdí na skatu. Oba hrají na piano. Pokud je volný víkend, jezdíme na chalupu, v zimě lyžujeme u babičky z matčiny strany. Má penzion v Beskydech,“ vyjmenovává Romana.

Kryštof je celou dobu v kavárně zabraný do knihy Marka Haddona Podivný případ se psem. „Je to o klukovi, který je geniální na matematiku, ale je autistický. Jeho pohled na svět je velice zajímavý. Jinak mám rád řecké báje, Percyho Jacksona, to je napůl člověk, napůl bůh, a vlastně všechny mytologie,“ vysvětluje školák.

„S tatínkem se také hodně bavíme o mimozemšťanech, o podstatě vesmíru a dohadujeme se, jestli je Bůh, nebo ne. Jestli by byl, tak si ho představuji jako život, protože život je jedna z mála věcí, které nejdou vysvětlit,“ sdělí Kryštof a znovu se začte.

„Cestu k umění si našli sami. Já jsem vlastně ani jednu jejich aktivitu nevymyslela. Kryštof se mi zcela vymkl kontrole, začal brzo číst, přednášet, tak jsme ho přihlásili do Dismanova dětského souboru. Bylo mu šest let.

Johanka v roce a půl recitovala, v pěti letech šla za bráškou do Dismaňáku. Ve třech letech byla v Ostravě na Prodané nevěstě, kterou režíroval dědeček Ilja ml., a byla úplně nadšená. V Plzni viděla Popelku a Lakomce a v Národním Rusalku,“ vypravuje Romana. „A pokaždé soustředěně sleduje brášku na Nové scéně v Malém princi. Sedává v poslední řadě na dvou polštářích vedle mixpultu. Já zůstávám dole v kavárně, už jsem to představení viděla mockrát.“

Zásluhou Dismanova souboru mají školáci skvělou průpravu k herectví. Nejenže se pohotově vyjadřují, mají báječnou artikulaci a velkou zásobu slov, ale zachovávají si i přirozenost, jsou spontánní. Johanka je do všech projektů, které Dismanův soubor má, hodně obsazovaná. Jako předtím její bratr. Teď ji čeká krásné představení ... a bolelo nebe.

Kryštof hraje kromě Malého prince ještě malého Andreje v představení Oblomov v pražském Divadle v Dlouhé a objeví se ve druhé části filmové trilogie Zahradnictví 2 – Dezertér.

Obě děti účinkovaly i ve filmu Tomáše Hoffmana Bezva ženská na krku. Johanku si vybrali do Specialistů a v létě bude po boku Kláry Trojanové natáčet film Děti samotářů.

Kryštof i jeho maminka připouštějí, že bývají někdy unavení.

„Nemohla bych pracovat na plný úvazek, když mají děti takový zápřah. Ale na prvním místě zůstává škola. Kdybych zjistila, že polevili ve škole, zruším jim natáčení nebo divadlo. Jinak hraní je perfektní trénink na paměť. Dnes mají děti problém přednést básničku, ale prvňáček Johanka zarecituje dvoustránkový text. Jsem na své děti hodně pyšná. Kryštof teď udělal přijímačky a v září nastupuje na osmileté gymnázium.“

Nesměřuje na konzervatoř, Kryštof totiž nechce být hercem. „Budu vědcem, chci se zabývat kvantovou fyzikou,“ upřesňuje. A Johanka okamžitě kontruje: „Já budu herečka, malířka a ještě kulisářka. Budu malovat kulisy.“

Když filmaři do českého hororu režiséra Jiřího Sádka Polednice hledali k Anně Geislerové dceru, pozvali také tehdy desetiletou Karolínu. Přihnala se v teplákovce rovnou z tréninku a měla rozcuchané vlasy z nagelovaného drdolu.

„Měla jsem předvést scénu, jak naštvaně rozdupávám čerstvě zasazené kytky,“ vzpomíná Karolína na konkurz před dvěma lety. „Máme zahrádku a nikdy bych kytky nepošlapala. Když se ta scéna opravdu filmovala, moc mi nešla. Pořád jsem se smála a ani jsem o tom nevěděla.“

Tvrdí, že natáčení hororu pro ni nebylo hrůzostrašné, spíš zábava. Přesto se chvilkami bála.

„Hlavně když Aňa ječela, že viděla Polednici. Ona totiž strašně řvala. Měly jsme spolu scénu, kdy se pereme, a Aňa mě škrábla do ruky, tak jsme spolu bojovaly. A musela jsem se učit nenávistné pohledy. Říkali mi, abych si představovala nějaké zlé věci,“ vypráví dívka z pražského Chodova, kde chodí do šesté třídy a také do oddílu moderní gymnastiky.

V šesti letech chodila Karolína spolu se svou starší sestrou Johanou rok na dramatický kroužek. Na konci roku pro rodiče připravovali představení a Kája hrála ovečku. Když se jí maminka ptala, jestli se nemusí naučit nějaký text, řekla, že už ho umí. Poprosila ji, ať ho přednese. Klekla si na kolena a řekla: „Bééé, Bééé!“ Možná i proto vyměnila dramaťák za něco akčnějšího. Zvolila sport.

„Moderní gymnastiku začala trénovat až v sedmi letech, ale všechno brzy dohnala. V její první sezóně se dokonce stala přebornicí Prahy. Další roky si vozila medaile, jen loni, kdy už hodně natáčela v seriálu Ohnivý kuře a trénovala méně, šly výsledky trochu dolů. Momentálně přivezla stříbro ze závodů za sestavu se stuhou,“ vypráví maminka Táňa Lipowská.

Na otázku, jestli dcera neplní neuspokojené ambice svých rodičů, reaguje hned. „Jsme s manželem oba bývalí sportovci. Manžel byl dokonce juniorským mistrem Československa v karate-kumite a členem národní reprezentace. Vždy jsme chtěli, aby naše děti sportovaly.”

Určitě jsme si ale nepřáli mít z holek za každou cenu vrcholové sportovkyně. Kája si však gymnastiku tak zamilovala, že teď trénuje tři až pět hodin denně a v sezóně i v sobotu.

V případě herectví naše ambice šly úplně mimo nás. O to víc je pro nás překvapivé i příjemné vidět, jak se Káji v herectví momentálně daří.“

Po filmovém natáčení Polednice vstoupila Karolína plynule do seriálu Ohnivý kuře. Její maminku hraje Kristýna Leichtová. Může tedy už srovnávat.

„S Kristýnou je to stejné jako s Aňou, jen se jí nebojím. Tahle seriálová maminka je míň šílená,“ směje se Kája. „Seriál je takový honem, honem, všechno rychle a hotovo. Třeba v Polednici se o mě starala Helča Poláková (kid couch). Těsně před točením scény jsem se teprve s její pomocí učila texty. V Kuřeti všechno umím dopředu.

V Polednici bylo určitě nejhorší běhání ve vedru po rozpáleném poli. To mě dokonce museli chladit vodou a ledem. Ještěže jsem měla svůj karavan, do kterého jsem mohla zalézt a třeba se i osprchovat. A Kuře? To je taková pohodička.“

Přestože je víc na očích, než většina jejích vrstevníků, nezpychla.

„To, že hraju, neznamená, že jsem jiná. Ne každý ale má tu možnost, i když by chtěl, a já si toho fakt vážím. Ve škole se ke mně chovají úplně normálně, nijak to neřeší. Učitelé jsou fajn, mám individuální plán a oni se se mnou domluví, kdy a z čeho mě budou zkoušet.“

Školu zvládá bez problémů a za rok chce dělat přijímačky na šestileté gymnázium. Nedělá si starosti ani při natáčení. Trému mívá nejvíc na závodech.

„Jsem sice už ostřílená závodnice, ale stejně mi tréma dělá větší problémy. Na natáčení nejsou žádní rozhodčí. Na soutěži si musím hlídat, aby mi něco nespadlo, aby se mi všechno povedlo, i když tady musím taky trochu hrát. Musím přece udělat dobrý dojem na rozhodčí, ne?“ směje se.

Maminka Karolíny pracuje v oblasti mimoškolních aktivit dětí a volnočasových aktivit dospělých, její manžel je vysokoškolský pedagog. A další směnu oba musí absolvovat s dětmi.

„Když byly holky malé, opravdu jsem si připadala jako taxikářka. Denně jsem je vozila 10 km do školy na Chodov a stejně tak do všech možných kroužků. Teď, když jsou holky větší, už si tam většinou dojedou samy. A při natáčení je už Kája úplný profík, protože se připravuje sama a v ateliéru tam s ní taky nikdo není. Taxikařina nám však částečně zůstala a musíme to s manželem nějak skloubit dohromady, aby byla Kája všude včas.“

Na nabitý program si už v rodině zvykli a Táňa Lipowská si ani nemyslí, že by její dcera tak trochu ztrácela dětství. „Jen má prostě méně času na hlouposti. Nezná nudu a taky se naučila dobře hospodařit s časem. Natáčení stejně jako sport je pro ni velká zábava!“ říká maminka.

„Baví mě trochu sociální sítě. Se ségrou natáčíme vtipná videa. Občas pomůžu s vařením nebo i sama něco jednoduchého uvařím,“ přidává se Karolína, která se ještě nerozhodla, čím chce být. „Ježíš! Třeba bych pokračovala v herectví. Ale zatím mi přijde, že mám čas na to, abych si vybrala, jaké budu mít povolání.“

Program na léto už má rodina jasný. Paní Táňa se ani nemusí dívat do kalendáře.

„Holky nejdříve pojedou skoro na dva týdny na filmový tábor, potom následují dva týdny u babičky a dědy v Třinci na Moravě, pak pojedeme všichni asi na dva týdny do německých Alp.

Kája má pak týden gymnastické soustředění a poslední týden se loučí s prázdninami většinou v klidu doma. Samozřejmě nastává otázka, jestli se třeba neobjeví nějaká další role, což by ty plány na léto změnilo. Zatím víme, že v červnu bude točit malou roli ve filmu Bikeři. Tím ale hlavní prázdniny neohrozí.“