Hlavní obsah
Magdalena Reifová Foto: Jan Handrejch, Právo

Magdalena Reifová: Dárky doma losujeme

Až se 24. prosince sejde její rodina u stromečku, čekají ji velmi napínavé chvilky. Nikdo totiž ani neposílal dopis Ježíškovi, ani nevyslovil jakákoli přání. V domácnosti známé herečky, dabérky a zpěvačky Magdaleny Reifové (55) o dárcích rozhoduje tombola. „Já jsem loni takto získala cédéčko Dády Patrasové, manžel baletní sukénku,“ směje se.

Magdalena Reifová Foto: Jan Handrejch, Právo
Magdalena Reifová: Dárky doma losujeme

Je barevná, napadne vás při pohledu na ni na první dobrou. Zářivé tóny oblečení nosívá ráda a tvrdí, že v jejím věku je černá dobrá jen k jednomu účelu: na pohřeb. Je rázná, dojde mi, když na otázku „Na co vás pozvu?“ odpoví: „Na panáka.“ Ani se jí ovšem nedivím. Scházíme se po mnohahodinovém natáčení televizního pořadu Kouzelná školka.

„Dělala jsem žabičky, klokany, blechy… Musíte pochopit, že si s vámi čaj nedám,“ směje se. A já zdůrazňuji, ten panák byl jeden jediný. A doplňuji: tolik energie, již v sobě Majda – tak jí říkávají děti – i po téhle práci měla, jsem u nikoho ze zpovídaných dlouho nevnímala.

A ještě něco. Málokdy se stává, že i v dospělosti v jiných vidíte jejich dětskou podobu. Magda Reifová své slavné dětské role nezapře. Před kamerou začínala v sedmdesátých letech minulého století a kromě pohádek se objevila v mnoha dnes už ikonických dětských filmech. Kdo by si nepamatoval třeba Pány kluky nebo Jak se točí Rozmarýny od Věry Plívové Šimkové… A v dětském světě vlastně zůstává dodnes.

Klokan, žába, promiňte, jste zralá dáma. Neříkáte si občas: mám tohle zapotřebí?

Ne, vždyť je to přece krásné. Stále mě baví si hrát, a ještě mě někdo za to platí. V dětech problém navíc zpravidla nevidím. Někdy mě spíš nebaví lidi kolem.

Představte si situaci: hrajete pohádku, malí v sále napětím ani nedutají. Najednou se jedna maminka zvedne, postaví své dítě přede mě na jeviště a chce udělat fotku. A co mám dělat já, že?

No, já bych měla chuť jí dost vynadat.

Já jsem jen rozhozená. Vím, že mi paní zkazila půlku představení, ale musím situaci nějak ustát. Vůbec, mobily jsou zlo. Je běžné, že rodiče vedle sebe potomky posadí, a jakmile se začne hrát, projíždějí vlastní telefony. Ty samozřejmě do tmy, pološera svítí.

Proto máme s Petrem Vackem představení Hurá na duchy! ukazující, co všechno se v divadle nedělá. Děti se válejí smíchy, a najednou, opět někdo z první řady, zuřivě fotí, jak my blbneme. Co dodat?

Nic. Vy se však asi moc rozčilovat nesmíte. Vím, že máte kardiostimulátor.

Občas žertuju, že se mě zbavíte tím, že mi vypnete baterky… Já se ale moc neřeším. Nejsem paní bebíčko. Vždyť já jsem až na předoperačním vyšetření před nějakou banální operací zjistila, že jsem prodělala dva infarkty.

A to vám nebylo špatně?

Na tohle jsem odpovídala i lékařům. To víte, že bylo. Ale lehla jsem si a čekala, až to přejde, což je prostě moje povaha. Když k tomu přidáte mou profesi, můj věk, musím se snažit. Dělám jako jiní do poslední chvíle, že jsem ready.

Podívejte, to je můj diář na rok 2019 (ukazuje klasický papírový sešitek – pozn. red.). Už v něm mám zapsané točení Kouzelných školek, pár divadelních představení. Ostatně školku jsem natáčela již týden po operaci srdce.

Vážně se nešetříte.

V mém povolání jsou termíny pevně dané dlouho dopředu. Vždyť já i před operací přemlouvala doktory v pražském IKEM, aby ji o pár hodin posunuli, že točím. No, neuspěla jsem. Dostala jsem budíka, nějak se zmátořila a opět šla do procesu. Prostě trhlá herečka…

Zkusíme to vzít chronologicky. Narodila jste se biologovi a archivářce. Jak se z podobné rodiny dostává ke kumštu?

Nemůžeme to přeskočit? Ale dobře, já vám přece jen ve zkratce odpovím. Rodiče měli aerovku. Jezdívali s ní na srazy, závody, na nichž jsem bývala spolehlivě nejmladší. Jednou na jeden přijeli lidé z televize, z pořadu Vlaštovka. Bylo mi asi pět. Oni se líbili mně, já jim. Měla jsem velké oči, hezké vlásky, začala jsem před kamerami putovat.

České děti jí vnímají jako Majdu z Kouzelné školky.

Foto: ČT Pavla Černá

Počítám dobře, že jste tedy v televizi půl století?

To rozhodně. Těch výročí mám teď víc. Za chvíli to bude 20 let, co jsem začala s Kouzelnou školkou, koncem listopadu mi bylo 55 let.

U pětek zůstaneme. Je to 25 let, co jste propůjčila hlas Chůvě k pohledání, Fran Fine.

Já si myslím, že je to déle. Tak třicet let.

Kariéru máte rozhodně dlouhou, nelitujete, že jste „jen“ herečkou dětských pořadů?

To taky není pravda. Natočila jsem spoustu věcí pro dospělé, dlouho jsem hrála v běžném divadle. Faktem je, že jsem většinu z toho stihla do listopadu 1989. Záhy po něm jsem měla rychle za sebou tři děti a život mě nasměroval jinam. Navíc, neumím žádný cizí jazyk, což je pro hodně projektů limitující. Teď se mi ale vybavuje – víte, že jsem hrála ve fríštině?

Promiňte. Nějak si nespojuji tuto řeč s konkrétní zemí.

Mluvili jí Frísové žijící mimo jiné na území dnešního Nizozemska. Právě tam jsem koncem 80. let dostala velkou roli v historickém seriálu. Oblékli mě do kroje, dřeváků.

V tomhle jsem mimo jiné v jedné scéně rodila v močále, plácala se ve studené vodě, jiní na mě házeli úhoře, kteří okamžitě umrzali. V době natáčení bylo totiž minus patnáct.

Nešlo o týrání zvířat?

Týrali spíš mě. (smích) Před záběrem jsem ještě dostávala kostku ledu do pusy, aby mi z ní nešla pára… On jinak i ten seriál byl krutý. Já v něm navíc dostala roli neoblíbené sousedky, na niž křičívalo několik bab najednou…

Jo, tohle bylo moc kruté. Chápete? Řvou na vás, vy jim nerozumíte, a musíte se trefit do záběru.

Kruté, vážně. Ale co texty ve fríštině?

Roli, deset patnáct stránek, jsem se učila foneticky, nazpaměť. Měla jsem k tomu učitele, abych vše vyslovovala správně. Text mi nahráli i na magnetofonový pásek a já si ho přehrávala. Jenže tohle vážně nebylo nejhorší.

Nejhorší bylo zjistit, kdy mám začít mluvit, protože jsem kolegům cizincům samozřejmě nerozuměla. Mylně jsem se navíc domnívala, že to nějak uhraju na tehdejší československý způsob točení: záběr, stop, klap. Ovšem v Nizozemsku se už pracovalo moderně, na čtyři kamery, vše se stříhalo až ve studiu.

Takže průšvih?

Ani ne, leckdy jsem byla lepší než domácí herci, kteří mluvili jen holandsky. (smích)

Jak jste se – jako Češka – vůbec za socialismu do podobného projektu dostala?

S sebou si nás, herce, mimo jiné i Aňu Geislerovou, vzal kameraman Vláďa Smutný, který na seriálu pracoval. Podobně si přizval třeba osvětlovače…

Teď si vzpomínám ještě na jednu svou dospěláckou roli, ve Švédsku. Hrála jsem v češtině, ženu Bedřicha Smetany v česko-švédském projektu. Točilo se v Göteborgu, kde Smetana, jehož hrál Švéd, skutečně na čas žil.

Sledovala jste, jaký měl seriál a film divácký úspěch?

Jak jsem obstála ve fríštině? Víte, já se na své věci jako divačka až na výjimky nedívám. Mám hodně ráda například snímek režiséra Jiřího Svobody Jen o rodinných záležitostech o dusivé atmosféře v Československu 50. let. Viděla jsem ho poměrně nedávno. Řeknu vám, je stále výborný, ač vznikal před téměř třiceti lety.

Od pana režiséra to tehdy byla vůbec odvaha, nejen tematicky. Obsadil řadu herců, kteří, podobně jako já, podepsali Několik vět (dokument Charty 77 – pozn. red.). Měli pak neoficiální zákaz objevovat se před kamerami. Jemu to bylo jedno. Řekl nám něco ve stylu: O ničem nevím, chcete roli? A bylo rozhodnuto.

Sama jako dítě zářila v řadě úspěšných filmů. K těm neznámějším patří Páni kluci z roku 1975.

Foto: archív ČT

Snímek je vážně výborný, v tom se shodneme. Nicméně moc lidí ho nevidělo, že?

Divíte se? Natáčený byl na podzim 1989, ve „špatný“ čas. Přiznám se, že jsem ani netušila, že pan Svoboda má vysokou funkci v KSČ. Stejně by mi to bylo jedno. Jsem apolitická, obdivuju jeho tvorbu, proto jsem práci s ním považovala za čest. Navíc, on je velmi slušný, šikovný člověk.

Scénář byl taky krásný, napsal ho Václav Šašek. Snímek prostě, ač výjimečně obsazený, kvalitní, doplatil na dějiny. Je to škoda! To vám říkám já, zarytá nečlenka pionýra, nečlenka SSM (Socialistického svazu mládeže – pozn. red.), nečlenka KSČ.

To vám nevadilo v kariéře?

Ač jsem snad ve všem tomhle byla vždy zásadně proti, mohla jsem hrát. Vím, že jsem měla dost štěstí, mí šéfové byli hodní. Jako ředitel pražského Divadla E. F. Buriana. Jednou ročně si mě pozval a nabídl mi členství v nějakém podobném spolku. Odpověděla jsem: Necítím se být dostatečně vyspělá. Tím to haslo. Nikdo mi nikdy kvůli tomu nevyhrožoval.

A kdyby vám někdo vyhrožoval?

Nestalo by se asi nic. Kdyby zaznělo Neprodloužím vám smlouvu, asi pokrčím rameny a řeknu: Tak jo. Šla bych dělat něco jiného, třeba plést svetry.

Svetry?

Já pletu ráda. Ale vrátím se k situaci kolem listopadu 1989 a k Jiřímu Svobodovi. Nerozuměla jsem tomu, proč na něj ti, kterým dával práci a kteří měli také ty červené knížky, najednou házejí špínu. Jmenovat nikoho nebudu… Asi je to život.

Patří k němu, že jste se od 90. let zaměřila na děti?

Jistě, měla jsem hned tři, rychle po sobě. Užívala jsem si je doma. Do toho jsem začala dabovat, což si mě taky našlo samo. Mohla bych asi vážně dělat cokoliv.

Vlastně počkejte. Cokoli ne. Na poště bych neuspěla, neumím vyplnit ani složenku. Tohle nedávám, stejně jako daňová přiznání. Podobné činnosti hodnotím: kategorie kouzel, abrakadabra.

Stejně přirozeně k vám přišla v roce 1999 i Kouzelná školka?

Ano, stejně jako loutka František, která mě v ní doprovází. Od začátku se střídáme hlavně já s Michalem Nesvadbou. Natáčím dva dny měsíčně: obvykle pondělí a úterý, kdy vznikne pět dílů. Dneska jsme se tak sešly po podobném maratonu naplněném žabičkami, blechami…

Teď mě čeká psaní scénářů, abych věděla, co dál. Budu zase odpočívat, polehávat, hledat inspiraci. Podobný způsob tvorby kdysi zaujal mou tchyni. Hrozně hodnou ženskou, nicméně moc to nechápe.

Já zase chápu ji. Povalování na gauči rovněž nepovažuju za moc tvůrčí.

Vidíte, jenže já musím koukat na jiné pořady, zapínat si počítač, televizi, listovat v knihách. Občas si přitom něco napíšu. Odskočím si do lesa, do města. A pak se jednou za čas proberu, přijde kýžený nápad. Může dorazit klidně ve dvě v noci, spolehlivě mě vzbudí.

A co když nedorazí?

Jé, to se stává. Pamatuji si, jak jsem psala knížku pohádek. Chyběla mi poslední. Ilustrátorka Sylva Francová mi napjatě psala: Majdo, jak je to s tím krtkem na nádraží? Já odpověděla: Člověče, stojí před pokladnou, ztratil rodiče. Ona reagovala: Výborně, nakreslím vlaky, koleje, asi tu pokladnu. Za dva dny píše: Jak to dopadne? Já na to: Krtek tam furt stojí a neví. (smích)

Chudák krtek. To tam jen tak stál týden?

No jasně. A pak odjel do Radotína se radovat. (smích)

S kolegou Petrem Vackem

Foto: Profimedia.cz

Vrátím vás na chvíli k dabingu. K Chůvě k pohledání. Proč ta Fran tak ječí?

Já jsem v češtině proti herečce (Fran Drescher – pozn. red.) slabý odvar. Ona pochází, teď nechci urazit nikoho z USA, ze státu, kde žvatlají, mluví vysoko. Asi takhle (zaječí – pozn. red.). Musela jsem se hodně snažit, abych se k ní alespoň přiblížila.

S režisérem Tondou Navrátilem jsme hledali vhodnou podobu, aby si vše sedlo. Já do toho pak dost šlápla. Výrazně nám napomohl i překladatel originálu do češtiny, úpravce, pan Petr Hnilo. Musel se s řadou dílů poprat. Fran totiž řešívá často skutečně lokální věci, jimž Američané rozumějí, jenže Evropany míjejí.

Je to, jako by se všichni smáli tomu, že pán domu přijde v červených trenýrkách, a děti by mu je pak pálily na zahradě. To pochopíme my, Češi, ovšem Američané se ztratí hned v úvodu. Pan Hnilo, to snad mohu prozradit, proto musel vymyslet několik dílů, my – dabéři – jsem se trefovali do úst herců s úplně jinými vtipnými replikami, než oni říkali.

A povedlo se. U seriálu se už léta smějí i čeští diváci. Řeší vztahy mezi muži a ženami. Naučil něco i vás?

Že se nestrká hlava do trouby? (smích) Ne, vůbec. Takhle to nemám. Mě sitkomy neberou. Možná jsem viděla pár dílů Kroku za krokem, v Cosby Show jsem dabovala jednu z dcerek… Při podobné práci se moc nesmějete, řešíte spíš timing, abyste se trefila herci do úst.

Takže nic z Fran vás neovlivnilo?

Manžel se občas směje, že bych se měla oblékat jako ona, jenže podobný styl jsem si nemohla dovolit ani před deseti patnácti lety. Přiznávám se ale, že mě hodně bere. U nás bych Fran přirovnala ke zpěvačce Kláře Vytiskové. Její šílenosti mě vážně baví. Možná i to se mi líbí na hraní, na divadle, televizi, filmu. Můžu si například zahrát masového vraha.

A po tom toužíte?

Vždyť je to super, změnit se v někoho jiného. Na chvíli úplně vypnout. Zase je to o hraní si. Teď vám taky ještě něco řeknu upřímně: nepovažuju se vůbec za žádnou herečku.

Prosím?

Mám na mysli takové ty typy kolegů, co na jevišti nechávají duši, někdy skoro rozum, s rolí umírají, pláčou, aby diváky uhranuli. Myslím si prostě, že když Reifová nebude v televizi ani na jevišti, nic se nestane. Národ plakat nebude. To je ostatně můj celoživotní přístup. Divadlo sice miluju, ovšem se stejnou láskou budu plést ty omílané svetry.

Takže nemáte žádnou vysněnou roli?

Kdybych si mohla vybrat, tak něco ve stylu Tajemný hrad v Karpatech, Limonádový Joe. Mám slabost pro nadsázku. Komedie, konkrétně humor ve stylu Cimrmanů, kde se říkají věty: Květuška sama vinula. To by mi ke štěstí stačilo.

Od tohoto se dostanu k Vánocům. Díváte se, vy herečka, na nějaké pohádky?

Mám velké děti, nejstaršímu je třicet, nejmladšímu dvacet pět. Takže televize s pohádkami u nás dávno neběží. Pravda, jsou filmy, jež nestárnou. Tři oříšky pro Popelku, Jak vytrhnout velrybě stoličku… I když si je nepustím, jdu jen kolem obrazovky, vždy si sednu, dokoukám je. Podobných věcí mám pár, ty novější mě moc nebaví.

A co tedy máte spojené s Vánocemi?

Hele, já jsem se za ta léta naučila hlavně sebe nehonit. Nestresovat se, neuklízet.

Vůbec?

V posledních letech na to peču. Když byly děti malé, snažila jsem se moc a moc mít všechno dokonalé. Noc před Štědrým dnem děti spaly u dědečka, abych všechno dohnala. Dřela jsem dvacet hodin: luxovala, smýčila, myla okna, zdobila jolku…

A když mi děti na Štědrý den vpluly ve dvě odpoledne do bytu, ve čtyři to v něm vypadalo, jako by se tam nic podobného nedělo. Takže, na Vánoce je hlavní mít pohodu. Mým nynějším úkolem, myslím to zcela vážně, je vyrobit svůj bezkonkurenční vánoční bramborový salát a cosi osmažit.

Kamarádi přinášejí plné tašky věcí. Ty se očíslují, uloží pod stromeček a následuje nějaká hra: s kostkou, losování… Můžete vyhrát mikrovlnku, stejně jako mýdlo s jelenem. Záleží jen na Ježíškovi.

Rybu?

Děláme víc druhů řízků, aby si každý mohl vybrat. Když je hotov, děje se vůle boží.

Takže přece jen přijde Ježíšek a přinese vám dárky?

Na ty jsme před lety vyzráli. Znáte to, jedno dítě tvrdívalo: Chci počítač. Druhé: Potřebuju nový telefon. Třetí také něco vyžadovalo. Rodina se na vše skládala, ale tohle není překvapení! A jelikož jsme dávno velicí, na Ježíška nevěříme, rozhodla jsem se, že budeme dárky doma losovat. Máme proto vánoční tombolu.

Ta vypadá jak?

Už jsem ji propracovala, ale na začátku byl nápad nakoupit pro všechny co největší blbosti. Stály mě dohromady sedm set korun, dražší snad byl balicí papír na ně. Pod stromečkem se tehdy ocitlo snad padesát věcí, které se rozdávaly způsobem: padni komu padni.

Jeden dostal vrtulník, co létal. Představte si, kluk, třicátník, najednou štěstím bez sebe z hračky! A všichni mu ji záviděli! Idea se ujala, dokonce se šíří dál, do rodin kamarádů. Přicházejí k nám, případně k naší dceři poté, co doma dojedí své saláty a ryby, splní své rituály. Přinášejí plné tašky věcí. Ty se očíslují, uloží pod stromeček a následuje nějaká hra: s kostkou, losování…

Můžete vyhrát mikrovlnku, stejně jako mýdlo s jelenem. (smích) Záleží jen na Ježíškovi.

Co dal loni vám?

Loni? Cédéčko Dády Patrasové, to mě potěšilo hodně. (smích) Rubikovu kostku, již neumím složit, miniaturní kulečníček… Manžel vyhrává úplně nejlepší věci, má snad na to patent. Před dvěma roky získal krásnou růžovou baletní sukénku. Tu nadýchanou do Labutího jezera.

Unosil ji?

Po Silvestru mi v ní přinesl snídani do postele.

Skvělý muž!

To on je. Zpět k Vánocům. Díky tombole se nám vrátily ty jiskřičky do očí. Takové to dětské očekávaní, co já asi od toho Ježíška dostanu. Několik let taky plánuji, že udělám skříň s betlémem.

Viděla jsem ji u jednoho starého pána. Šlo o velký kus nábytku otevírající se jen na pár dnů v roce. Uvnitř září ten betlém. A když svátky skončí, dvířka se zavřou a čeká se na další rok.

Hezké, ovšem ne moc praktické.

Uvažujete žensky. Já taky. Mně by stačil menší prádelníček. Musím se do něj na jaře pustit, jenže to si říkám poněkolikáté. V březnu mi to přijde divné, v říjnu je pozdě. Tak čekám na vnoučata, aby mohla u mé kouzelné truhly dělat: Wow!

Doma mám už dřevěný základ: Pannu Marii, Josefa a Ježíška, které jsem kdysi dostala. Zbytek figurek bude z nějakého těsta, samotvrdnoucí hmoty. Tak si brzy, potřetí, napíšu do diáře na duben: Udělat betlém! Času mám dost. Makat na něm opravdu začnu, až mi jakékoli z dětí řekne: Mami, budeš babička.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků