Hlavní obsah

Lucie Černíková: Věřím v osudové náhody, které vlastně náhodami ani nejsou

Právo, Klára Říhová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

„Tebe bych nechtěl mít doma!“ říká jí Jiří Suchý po představení zjazzované operety Mam'zelle Nitouche. Půvabná blondýnka na jevišti srší temperamentem, rozhazuje s vervou nadávky a zpívá jako o život. V civilu je představitelka výrazných rolí divadla Semafor (ale taky herečka deseti seriálů, jedenácti muzikálů a sedmi pohádek plus sólová zpěvačka a moderátorka Kouzelné školky na ČT) překvapivě plachá a introvertní. A její životní cesta působí až neuvěřitelně přímě a lehce. Je tomu opravdu tak?

Foto: Petr Hloušek, Právo

V televizi byla Lucie naposled k vidění v seriálu Modrý kód, ale asi nejvíc se zapsala jako barmanka Dorka v Ordinaci v růžové zahradě. Poslední premiéra v Semaforu byla Začalo to Westpoketkou.

Článek

V den našeho setkání se spikly živly. Mně klekl mobil, takže jsem se marně pokoušela zjistit, kde se mladá herečka zasekla. Ona mi naopak nemohla dát vědět, že se zdržela v Hybernii na zkoušce muzikálu IAGO, kde bude hrát a zpívat Desdemonu. „Zpoždění jsem nabrala taky u kadeřnice a následně na rychlém obědě. Takže se moc omlouvám,“ přihnala se s provinilým úsměvem právě v okamžiku, kdy jsem už balila novinářská fidlátka. Ale pak běželo vše jako na drátku.

Seznam vašich rolí a aktivit by zabral půl strany. Navíc jste maminkou tříleté Sofie, jak to všechno stíháte?

Musím. Potřebovala bych den nafouknout aspoň na 48 hodin. Nechci malou ošidit o moji přítomnost, někdy nechápe, proč musím odejít zrovna ve chvíli, kdy si chce hrát. Můj největší úkol teď je, aby se to obešlo bez stresu a pláče. Mám naštěstí bezva manžela, s nímž se snažíme střídat. Pomáhají i babičky a dědečkové, ale jedni žijí v Rakovníku a druzí až na Moravě. A taky využíváme chůvičku – naši kamarádku, je už osvědčená hlídačka a Sofinka si s ní rozumí.

Svěřila byste ji i robotu? Prý z nich brzy budou společníci a právě hlídačky dětí.

Ta představa mě trochu děsí. Ale pokud se to ujme a bude to normální, asi bych si zvykla. Je fakt, že Sofinku zrovna roboti dost fascinují, tvrdí, že je má ráda… Dokonce si na ně často hrajeme. Chvíli ji to baví, ale pak přijde a škemrá: Mamí, nebuď už robot, buď maminka!

Roste z ní zpěvačka nebo bubenice po tatínkovi?

Všechno dohromady. V cizím prostředí má nejdřív trochu ostych, ale jakmile se otrká, začne se předvádět. Tancuje, zpívá, umí už krásně celou písničku Sluníčko, sluníčko..., takže z ní možná roste další generace pro divadlo Semafor. Pan Suchý ho chce ještě aspoň deset let provozovat, mohla by to tedy stihnout.

Vedle dětských melodií je chytlavá na texty písní, které se učím do divadla. A často mě s nimi překvapí. Teď pochytila docela hodně z Desdemony. A opravuje mě, když se spletu. Naštěstí v textech není ta hra tolik dramatická jako v akci. Do divadla ji raději nevezmu, nechci, aby se dívala, jak jí škrtí maminku… Samozřejmě taky zaníceně bubnuje: do stolu, křesla, gauče, autosedačky… Bubny si dokáže udělat téměř ze všeho, což prý její tatínek taky dělával.

Foto: Petr Sankot

Koncert s Bohemia Big Bandem.

To musí být u vás veselo. Jste spíš pro volnou výchovu, nebo pevnější mantinely?

S tím se aktuálně dost potýkáme. Ideální je najít nějakou zlatou střední cestu. Chci se s dcerkou na věcech domlouvat, ne striktně přikazovat. Má ale svoji hlavičku a zkouší, kam až může zajít. V tu chvíli je potřeba určité mantinely nastavit, akorát je člověk musí podat tím správným způsobem. Empaticky. A pak na nich trvat a jít příkladem. Což se s manželem teprve učíme.

Každopádně chci, aby byla Sofinka samostatná, zdravě sebevědomá, aby se zbytečně nebála a nepěstovala v sobě žádné strachy. Aby si věřila a šla svojí cestou…

Říkáte to tak, jako byste podobné pocity znala?

Byla jsem jako dítě docela zakřiknutá a ani dnes nejsem typický bavič společnosti. Ale v divadle si to kompenzuji, tam se můžu schovat za roli a oprostit od všeho, i sama od sebe. Na jevišti se uvolním a projevím emoce přirozeně, bez zbytečné kontroly. A u Sofinky bych ráda, aby taková byla i normálně. Trochu mi taky nahání strach technika, tablety, mobily, počítače… Doufám, že to nebude její jediný zájem. Závislosti je třeba vyeliminovat.

Jak vzpomínáte na svoje dětství v Rakovníku?

Bylo jedním slovem krásné. Vůbec jsem nevnímala, že by mě naši vychovávali. Asi jsem byla dost přizpůsobivá, hodná holka, vše plynulo hladce. Žádné vzpoury, protesty, útěky ode mne nečekejte. Takže ani nebyl důvod k přísnosti. Rodiče jsou oba učitelé, věděli tudíž, jak na mě. Nepřetěžovali mne, ale ani jsem si nemohla dělat úplně vše, co jsem chtěla. Jako rodina jsme drželi hodně pohromadě, jezdili jsme na výlety… Dodnes máme fajn vztah.

Kde se u vás vzala vášeň pro muziku a divadlo?

Táta hraje na kytaru a zpívá, má kapelu Merkur, s níž hrává na zábavách, plesech, oslavách. Doma jsme vždycky zpívali, ať už lidovky, Beatles, nebo písničky ze Semaforu. Maminka byla spíš přes výtvarno. Já si říkala, že by se mi líbilo být učitelka nebo zpěvačka, od školky jsem veřejně vystupovala, v pokojíčku jsem si pozpěvovala s kvedlačkou místo mikrofonu, chodila jsem do hudebky na zpěv a klavír, do sboru a nakonec do dramaťáku. Ve čtrnácti jsem jela se školou do Prahy na muzikál Dracula a tehdy jsem si pomyslela: jednou bych s nimi na tom jevišti chtěla stát! Tam se zaselo semínko.

Byla jsem jako dítě zakřiknutá a ani dnes nejsem typický bavič. Ale v divadle můžu pustit emoce z uzdy

Hudebně mě ovlivnil taky o osm let starší brácha Michal, poslouchal pop, klasiku a hlavně swing, například Ellu Fitzgeraldovou. Tam začala vášeň pro tuto hudbu, která je pro mě zosobněním čisté radosti a zároveň hudební brilantnosti. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka jsem nastoupila do swingového Bohemia Big Bandu, se kterým vystupuji dodnes, nebo s vokální formací The Swings… A z bráchy je malíř naivních obrazů.

Měla jste v Praze nějaký opěrný bod?

Šla jsem úplně do neznáma a bydlela jsem nejdřív na internátu. Ale byla jsem vším nadšená, školou i životem. Připadala jsem si najednou dospěle. Zároveň jsem v těch devatenácti začala hrát v muzikálech (první byla Kráska a zvíře) a v seriálech. V pohádce už o tři roky dřív: v pěvecké soutěži Caruso Show jsem totiž vyslovila přání zahrát si v pohádce, viděl to ten správný člověk – a druhý den jsem dostala pozvánku na konkurz do pohádky Silák a strašidla. No a zároveň jsem nastoupila do Semaforu.

Foto: Petr Sankot

Divadlo Semafor – komedie Zlomené srdce lady Pamely – jedna z mnoha temperamentních rolí.

Šla jste taky na konkurz?

Já už v šestnácti napsala dopis panu Suchému a přibalila kazetu svého zpěvu s dotazem, zda by pro mě neměl roli. Odpověděl, že mají zrovna po premiéře a nikoho nehledají. Ale za tři roky zazvonil telefon a pozvali mě na konkurz do Pokušení svatého Antonína. Byla jsem hrozně nervózní, lidí fůra, ale vyšlo to.

Dnes považuju Semafor za svoji divadelní rodinu. Moc si toho vážím, je tam bezvadná atmosféra. Radost, kterou každý večer předáváme rozesmátému publiku, funguje i v zákulisí. Jiří Suchý i Jitka Molavcová jsou mé velké vzory, obdivuju jejich vitálnost, co vše zvládají i jak jsou autentičtí. A ten jejich smysl pro humor a souhra ve dvojici! Prostě zázrak, přírodní úkaz.

Čím jsou podle vás přitažlivé písničky a hry Jiřího Suchého už pro třetí generaci mladých herců i diváků?

Složení publika je opravdu pestré, od pamětníků až po děti. A zajímavé je, že čím mladší publikum, tím bouřlivější reakce. Což je důkazem toho, že chytrý a poetický humor nestárne a podobně nastavené lidi pobaví a pohladí po duši. Jiří Suchý už je zkrátka takový, i v civilu odpoví na každou banální otázku vtipně a neotřele.

Lukáš je o pět let mladší. Měla jsem i starší partnery, ale nepřišlo mi, že by byl méně vyzrálý, naopak!

Kdo vám dal nejlepší radu do života?

Rad jsem dostala spoustu, ale většinu z nich jsem zase pozapomínala nebo jsem jich využila v ten daný okamžik. Momentálně se řídím vlastní radou: Nenechám si nikým a ničím zkazit dobrou náladu! Dám hodně na mého manžela, jeho úsudky a rady jsou pro mě důležité. Dokáže mi poradit tak dobře, jako bych na to přišla sama. Postaví mě na zem a zaostří na realitu.

Potkali jste se na konzervatoři?

Dal nás vlastně nevědomky dohromady profesor na korepetici, když jsme nacvičovali na můj absolventský koncert. Zároveň jsme spolu účinkovali v Bídnících, kam Lukáš nastoupil do orchestru. Přiznám se, že zatímco z jeho strany to prý byla láska na první pohled, z mé až na druhý. Poprvé jsem si ho nevšimla. Pak už ale pokaždé. Vyzařoval nesmírně pozitivní energii, pořád se usmíval, byl milý, empatický. Takže se s ním člověk mohl uvolnit, nebylo třeba si na nic hrát. Tím mě dostal.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Herečka a zpěvačka Lucie Černíková

Že je o pět let mladší, vůbec nevnímám. Měla jsem dřív i starší partnery, ale nepřišlo mi, že by byl Lukáš méně vyzrálý, naopak. Stal se pro mě ochráncem a štítem. Máme podobný pohled na věci a stejný vkus, dobře se doplňujeme. Umí se otáčet i v kuchyni. Je expert na minutky a italskou kuchyň, já zase na českou klasiku a polévky.

Bubnuje stále u Ewy Farne?

Dávno ne, dnes hraje v Čechomoru, Limetalu a jiných příležitostných partách. Taky skládá muziku a máme za lubem zkusit si nějaký společný projekt. I v hudbě jsme si navzájem rozšířili obzory. Ale v autě pouštíme na přání Sofinky písničky z Kouzelné školky, přes to nejede vlak. Ta je náš dirigent.

Jste pořád usměvavá, dokáže vám něco zkazit náladu?

Ale ano, někdy bývám unavená, vyčerpaná. S dítětem je to jako na houpačce. Na zprávy se raději moc nekoukám, co neovlivním, to neřeším. A naopak co jde, snažím se vyřešit hned, každé nedorozumění je nejlepší si okamžitě vyříkat. Momentálně mě mrzí nedobré vztahy v našem domě. Je rozdělený na části a jedna hází klacky pod nohy druhé. Místo sousedského spolužití převažuje nevraživost, což je škoda. Snad se to zlepší…

Čím se nejrychleji vyladíte do pohody?

Různě, ta negativní energie musí nějak ven. Jednou pomůže fyzická práce, úklid, jindy si koupím něco na sebe. I dobré červené víno dokáže povznést ducha a uvolnit stres. Nebo dobré jídlo.

Foto: Petr Sankot

S Michalem Holáněm v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Podle horoskopu jste Střelec, vnímáte se tak?

Nejsem myslím typický Střelec, ale v něčem to sedí. Potřebuju svobodu a nesnesla bych, kdyby mě partner v něčem omezoval, taky intriky jsou mi cizí… Jdu si za svými sny. Ale třeba nedostatkem taktu, který má být Střelcům vlastní, netrpím. Někdy jsem taktní až moc.

Jsme v jádru národ ateistů, v co věříte vy?

Věřím v osudové náhody, které vlastně náhodami ani nejsou. Že si člověk svým jednáním a přemýšlením přitahuje do života věci, osoby, příležitosti, situace. Snažím se fungovat podle toho. Věřím na všudypřítomnou energii, která se vždy projeví. Ať jste pozitivní, nebo negativní, hned se na vás nabalí další události podobného ražení. Je dobré si to uvědomit a podle potřeby se nastavit jinak.

Dokážete se uvolnit a relaxovat, nebo stále jedete jako motorek?

Odpočívám s rozkoší, ale musím na to mít čas. To si pak zajdu na masáž nebo na kosmetiku, s dcerou chodíme do solné jeskyně, protože nám to pomáhá na různé rýmičky, kašlíky, alergie… Sport? Snad jen tanec. A cvičím pět Tibeťanů. Jinak ráda čtu, momentálně odborné publikace o výchově, naposled mě zaujala kniha Aha! Rodičovství. Ale teď se chystám na beletrii od kolegy Jiřího Štědroně Každej šéf je vůl.

Na ulici vás stále poznávají jako Dorku z Ordinace?

To nevím, občas slyším něco jako „to je ona”… Ale je fakt, že tenhle seriál je opravdu masově oblíbený, a navíc ho reprízují, takže barmanka Dorka stále žije, i když tam už nehraju.

Je milé, když mě lidé poznávají z divadla, z koncertu nebo třeba z působení s Vláďou Hronem. Tomu jsem napsala dopis, stejně jako panu Suchému. Zadal mi naučit se jeden duet a pak mě rovnou pozval do Slaného na natáčení jeho pořadu Jsou hvězdy, které nehasnou. Loni jsme spolu absolvovali velké turné v rámci oslav jeho padesátin a k vánočnímu duetu jsme natočili videoklip.

Zpět k barmance: mohla byste ji dělat v civilu?

Tak to by mě asi nenapadlo, i když v seriálovém baru jsem se cítila dobře. Možná proto, že jsem to neměla tak náročné jako ve skutečném, drinky za mě připravovali rekvizitáři. Po barech jsem taky nikdy moc nevysedávala, leda v těch divadelních. Teď, když zrovna večer nehraju, trávím čas nejvíc doma a lahvinku si otevřeme s manželem.

Foto: Dušan Dostál

S manželem, bubeníkem Lukášem Pavlíkem a dcerou Sofinkou.

Oslovila vás nějaká postava ve filmu nebo divadle? A zatoužila jste po ní?

Nechávám příležitosti volně přicházet, neohrnuju nos nad žádnou zajímavou nabídkou. Naopak tím, že jsem se nikdy k ničemu neupínala, získala jsem role jako Maria ve West Side Story nebo Cosette v Bídnících, které byly snem spousty muzikálových zpěvaček, ale mně to docházelo postupně…

Baví mě i záporné postavy, kde se můžu beztrestně vyřádit. Třeba v Mam'zelle Nitouche jsem primadona Corinna, taková afektovaná fúrie. S chutí zuřím a ječím, až Jiří Suchý říká, že by mě nechtěl mít doma. V životě tak uječená nejsem, i když křičet, zvlášť po tomhle tréninku, umím.

Vůbec mám pocit, že některé výraznější role se odrážejí i v civilu. Třeba v seriálu Poslední sezóna jsem hrála členku sprejerské party, jedinou holku – a během natáčení jsem trochu zhrubla, chovala jsem se víc jako kluk, byla jsem agresívnější. Dnes se už dokážu od postavy odstřihnout.

Takže si nenosíte práci domů?

To zase někdy ano. Doma se musím učit. Dokonce přemluvím manžela, aby mi nahrával dialogy. A posledně, když nebyl po ruce, se se mnou učila Sofinka!

Jak s ní prožíváte léto?

Pestře. Byli jsme na Krétě, poprvé všichni tři spolu. A pak jsme objížděli babičky, vyráželi na výlety… Rádi jezdíme do přírody, na hory, abychom Sofince ukázali i jiný život než městský. A až trochu povyroste, přidáme památky a muzea…

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám