Hlavní obsah

Karel Heřmánek: Závist bývá v Čechách často jedinou formou uznání

Právo, Dana Braunová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Fešák Hubert, pohádkový Lucifer i tatínek Popper ve filmu Karla Kachyni Smrt krásných srnců, jeden z vůdčích herců slavného období Činoherního studia v Ústí nad Labem a Divadla Na zábradlí, osmnáct let principál nejúspěšnějšího pražského soukromého divadla. To by si mohl napsat na vizitku třiašedesátiletý Karel Heřmánek.

Článek

Teď neprožívá nejradostnější období. Grantová komise pražského magistrátu už potřetí jeho Divadlo Bez zábradlí odsunula do kategorie amatérských a začínajících souborů nebo jednorázových projektů. To znamená pro divadlo doslova existenční ohrožení, protože finanční příspěvek, bez něhož se žádné divadlo neobejde, je nepatrný a nejistý.

Karel Heřmánek nechápe, oč je Divadlo Bez zábradlí horší než třeba Divadlo Komedie, Fidlovačka, nebo dokonce Rock Café či klub Roxy, které dostávají pravidelně čtyřleté granty, zatímco jeho divadlo jen jednoletý, určený právě pro ty začínající nebo amatéry.

Proč vás jednoletý grant tak rozzlobil?

Tenhle likvidační přístup trvá už tři roky. Nemůžeme dlouhodoběji plánovat, oslovovat režiséry, autory, a hlavně nemůžeme zajistit zaměstnancům a hercům, se kterými chceme spolupracovat, existenční jistotu. Přitom nám město vloni prodloužilo nájemní smlouvu do roku 2018, takže to moc nedává smysl. Proč by nám město prodlužovalo smlouvu, když by s námi nebylo spokojené? V mnoha projektech je nám partnerem, třeba při festivalu Slovenské divadlo, který organizujeme už patnáctý rok.

Třeba jste špatně hospodařili.

To určitě ne. Z auditu, který se vloni dělal v pražských divadlech, vyplynulo, že máme nejlepší hospodářské výsledky. Jsme z 80 procent soběstační, ale na těch zbývajících 20 procent nákladů grant potřebujeme.

Nemluvě o tom, že za dvacet let, kdy máme divadelní prostory paláce Adria pronajaty, je už technické vybavení ve špatném stavu a je nutné je obnovit. Předpokládali jsme, že i to grantová komise zohlední.

Co jste tedy udělali špatně?

To kdybych věděl! Vloni jsme na pražské scéně odehráli 339 představení včetně představení pro děti a seniory, k tomu 44 zcela vyprodaných zájezdových představení. Myslím, že takovou bilancí se nemůže pochlubit žádný jiný činoherní soubor.

Kde je podle vás zakopaný pes?

V tom, že se úspěch nepromíjí. Závist bývá v Čechách často jedinou formou uznání. Obávám se, že problém je nejspíš na straně managementu druhých divadel. Házení klacků pod nohy má v Česku tradici. I v divadelní oblasti, stačí si přečíst Werichovy paměti. To, že na nás lidé chodí, ročně máme 100 tisíc diváků, o něčem vypovídá.

Házení klacků pod nohy ze strany grantové komise, která se o naši práci ani nezajímá - většina členů neviděla jediné naše představení - je urážkou mnohaleté práce celého souboru a v neposlední řadě i našich diváků.

Asi neprožíváte nejradostnější období. Věnoval jste Divadlu Bez zábradlí 18 let života.

A nejen svého. Mnoho lidí je tady celou dobu, podíleli se na budování repertoáru, nebyla to lehká cesta, a když jsme po ní kus ušli a máme se už za čím ohlédnout, a teď bychom o to všechno měli přijít?

Nelitujete, že jste se do toho pustil?

Ani na okamžik. Jenom už z těch překážek cítím velkou únavu. Tohle je druh podnikání, které bez příspěvku státu nebo obce nebo sponzorů nelze dělat. My jsme před 18 lety měli být první vlaštovkou transformace divadel, ke které nakonec nedošlo.

Jak to?

Je pár divadel, která mají status společnosti s ručením omezeným nebo obecně prospěšné společnosti, ale větší část přežívá v socialistickém modelu. Nemusí platit nájem, energie, dostávají od města velké peníze. Mohou mít tudíž mnohem levnější vstupenky.

Kdyby to bylo v jakékoli jiné oblasti podnikání, říkalo by se tomu nekalá konkurence. Nejvíc peněz paradoxně spolknou divadla, kam moc diváci nechodí.

Jste z toho otrávený?

Jsem, ale na jevišti mě to pokaždé přejde. To je pro mě ta nejlepší duševní hygiena.

S jakými představami jste divadlo zakládal?

Když se po roce 1989 rozpadlo Divadlo Na zábradlí, většina z nás odešla a bylo to spojeno s určitou hořkostí. Hlásili jsme se k odkazu Divadla Na zábradlí a tak název Divadlo Bez zábradlí byl takový truc. Startovali jsme s Jiřím Bartoškou, Ladislavem Mrkvičkou, Mirkem Dlouhým, Petrem Pospíchalem, Pavlem Zedníčkem a dalšími s představeními Evalda Schorma, která z repertoáru Divadla Na zábradlí postupně mizela. To, že jsme po pěti letech ve vysočanském Gongu uspěli ve výběrovém řízení do bývalého Divadla za branou, nás nesmírně povzbudilo.

Jenže v Gongu jsme se nemuseli starat o budovu, zázemí, bylo to mnohem jednodušší. Tady se staráme o 3200 metrů čtverečních a to obnáší velké náklady a administrativu.

Nebyl jste na to sám. O administrativu a produkci se z velké části stará vaše žena Hana.

Mám štěstí, že mám doma někoho, kdo moje pracovní problémy dobře zná a prožívá je se mnou. To je velká výhoda, nedokážu si představit, že bych byl s partnerem, kterému by moje problémy nic neříkaly. To by se určitě negativně projevilo. Nás to naopak stmeluje.

Jak vznikl festival slovenského divadla?

Upekli jsme to s Milanem Lasicou, který začal dělat na Slovensku festival českého divadla. Byl to takový protest proti rozdělení Československa. Prvním souborem, které jsme pozvali, byla bratislavská Astorka se Cyranem Milana Lasici. Pronajali jsme si na tři večery vinohradské divadlo a všichni kroutili hlavou, že jsme se zbláznili. Kdo půjde po rozdělení na Slováky! Byl to velký risk, ale vyšlo to. Pamatuji si, že jsme ani neměli na plakátovací plochy, a tak jsme chodili po různých obchodech a prosili je, abychom tam mohli vylepit plakát.

Tak ale vznikla krásná tradice a letos pořádáme 15. ročník. Moc se těším na představení Slovenského národního divadla Tančírna v karlínském divadle. Doufám, že bude hrát i pan Chudík. Přijede také Astorka a Radošínské naivné divadlo.

Je pro vás jako principála svůdné přidělovat si role?

V tom jsem velmi opatrný. Myslím hlavně na divadlo a spíš hledám role pro kolegy, kteří s námi pracují. Jsou inscenace, kterých si skutečně považuji, i když v nich nehraji, například muzikál Cikáni jdou do nebe nebo inscenaci Alice Nellis Když tančila s mimořádným hereckým výkonem Zuzany Bydžovské. Skvělé je i představení Příliš drahá Matylda s Jiřinou Jiráskovou, Vladimírem Dlouhým a Veronikou Freimanovou.

Sám ale zavřený v kanceláři nesedíte…

Hraju třeba už 15 let ve Třech mužích na špatné adrese. Režíroval je ještě v Gongu ruský režisér Boris Ščedrin. Je to italská intelektuální komedie, která se ale ve světě vždycky hrála jako vážný filozofický traktát. Naše inscenace je trochu bohatší o skvělý humor, který je v textu obsažen. Autor sem často jezdí a je z našeho představení nadšený.

S Jirkou Bartoškou jsme se po letech opět sešli ve hře Milana Kundery Jakub a jeho pán, kterou jsme spolu poprvé hráli v roce 1975.

V čem je to představení po pětatřiceti letech jiné?

Zestárli jsme a snad i zmoudřeli. Na téhle Kunderově hře je úžasné, že ji může hrát mladá dvojice i starší.

Změnili se i diváci a jejich reakce?

Před devětaosmdesátým se Jakub hodně politizoval, přesně jsme věděli, kdy zazní potlesk. Teď diváci zase začínají reagovat, to je vždycky signál. Třeba na začátku, kdy říkám: Bohužel, Jakube, myslím, že vím, kam jdeme.

Vy už také máte na svém kontě dvě divadelní režie.

To je spíš důsledek toho, že v naší situaci nemůžu oslovovat režiséry. Celkem mě to baví, ale jsem hrozně netrpělivý, chci hned výsledek. Vždycky říkám hercům, že by bylo ideální, kdyby byli připraveni jako muzikanti v orchestru. Dodnes žiji ze spolupráce s Evaldem Schormem. Už před mnoha lety mě vybízel k tomu, abych režíroval. On byl režisér, který měl rád, když jsou herci spoluautoři představení. A já do toho vždycky rád mluvil.

S Evaldem Schormem jste spolupracoval v Ústí nad Labem i v Divadle Na zábradlí.

Bylo to v dost dusivém období, chodili jsme do divadla trochu jako do bunkru. Diváci to brali stejně. Když jsme večer odcházeli z představení, lidé si před divadlem rozkládali spacáky, aby se na ně, až se otevře pokladna, dostaly lístky.

Vždycky jste měl manažerské sklony?

Asi ano. Když jsme odcházeli z Ústí, hráli jsme velmi úspěšné představení Profesionální žena. Přišlo mi líto, že by to mělo skončit, a tak jsem to zorganizoval jako zájezdové představení. Pak nás, po stovkách repríz, někdo udal, že to je protisocialistické představení a zakázali nám to.

Teď zápolíte zase s jinými běsy. Co je horší?

Všechno se opakuje, jen kostýmy se mění. Vždycky je to v lidech.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Házení klacků pod nohy má v Česku tradici, potvrzuje principál Divadla Bez zábradlí.

Stále platí, že vás nebaví filmovat, protože vás nebaví filmy, které se teď točí?

Čas od času nabídky dostávám, ale když je porovnám s tím, co jsem dělal, tak se mi do toho nechce. Do seriálů zásadně nejdu. Je to degenerace řemesla. Nelíbí se mi, jak se to dělá, nesedí mi ani ten žánr. Jsou to takové věšáky na reklamy.

Jaký jste šéf?

Asi vám tady každý řekne, že výbušný. Ale pak mě to hned přejde. Takže ty moje výbuchy asi ani neberou moc vážně.

Máte dohromady pět dětí, vydalo se některé v otcovských stopách?

I když z toho velkou radost nemám, tak oba starší synové. Jeden studuje v Písku filmovou režii, druhý je v prvním ročníku na DAMU. Ve studentském divadelním souboru hrál už na gymnáziu.

Co vaše dvě dcery z prvního manželství?

Jedna dcera je výtvarnice, druhá se věnuje fyzioterapii, obě hrají s kapelou Bellamy Moon.

Jakému se věnují žánru?

Ony to moc nezařazují, pro mě to je takový něžný pop a moc se mi to líbí.

Vašemu nejmladšímu synovi je devět. Jak si užíváte pozdnější otcovství?

Já už bych mohl být dávno dědečkem, ale říkám, že na nikoho není spolehnutí, a tak si dělám vnoučata sám. Ale vážně: Víc si to vychutnávám, ale už nedokážu dělat všechny ty skopičiny, které jsem dělal se staršími dětmi.

Jaké bylo vaše dětství?

Nádherné. Prožil jsem je na žižkovské periférii. Tatínek byl strojvedoucí, maminka modistka. Heřmánci byli všichni muzikanti, mně se to vyhnulo, ale moje děti hudební cítění mají. Studoval jsem stavební průmyslovku, maminka si přála, abych byl architektem. Mě to docela bavilo. Dokonce když Evald Schorm odešel z Činoherního studia v Ústí, chtěl jsem s divadlem skončit. Rodinu jsem měl v Praze a byl jsem rozhodnutý, že se vrátím k profesi. U rýsovacího prkna jsem ale vydržel půl roku.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Zní to obligátně, ale rodina. Zjišťuji, že začínám být stejně starostlivý jako moji rodiče: Kde jsi, proč nevoláš? Své jsem si odžil, třeba období v Ústí a Na zábradlí byla dost bouřlivá. Vlastně to skončilo, když jsem začal mít odpovědnost za divadlo.

Já myslela, že řeknete, když jste si vzal Hanku.

No, to samozřejmě taky!

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám