Hlavní obsah

Hvězdy ze železáren, kterým se těžko dýchá, ale o to lépe zpívá

Právo, Jiří Sotona

Víte, co mají společného Slavíci Tomáš Klus a Ewa Farna, mladý objev Markéta Konvičková, oceňovaná kapela Charlie Straight nebo úspěšný producent Petr Šiška? Všichni jsou z Třince. „Těžko se nám dýchá, o to lépe se nám zpívá,“ říkají. Proč se zrovna tady muzice tolik daří?

Foto: Petr Hloušek, Právo

Vítejte u nás, jako by říkala zpěvačka Markéta Konvičková. Ač to tak na první pohled nevypadá, Třinec je nejen průmyslové, ale i kulturní město.

Článek

„Jsem ráda, že můžu reprezentovat tak malé a krásné městečko.“ Tak pravila Markéta Konvičková, když se v roce 2009 objevila v soutěži ČeskoSlovenská SuperStar a později to v ní dotáhla až do finále. Snad mi to místní obyvatelé prominou, ale projel jsem už hodně měst, v Třinci jsem byl dvakrát a Markétu bych na základě toho trochu opravil – nepřijde mi ani malé, ani krásné, ani jako městečko.

„Tak co jsem měla říct?“ směje se Markéta, když jí její větu připomenu. Od SuperStar utekly čtyři roky, brzy jí bude devatenáct a na místo setkání v centru Třince přijíždí vlastním autem. Slíbila, že se mnou udělá malou exkurzi po městě a třeba se během ní dobereme i toho, proč se tu tak daří populární hudbě.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Markéta se svým nejvěrnějším posluchačem – Timim.

„Ono to je hezké město, ale spíš tou atmosférou, že se tu všichni znají, než okolím a výstavbou,“ uznává. Určitě byste našli malebnější místa, než je Třinec, jehož polovinu rozlohy opticky zabírají železárny – kovové město ve městě, celé jakoby překryté hnědorezavým povlakem. Pro někoho ale i to může mít své kouzlo.

„Mohli bychom tam projet v noci, to tam jsou vidět fakt dobré plameny a má to takovou hustou atmosféru,“ rozplývá se Albert Černý, třiadvacetiletý zpěvák skupiny Charlie Straight, když mi jmenuje jedno z míst, kam by mě jako turistu vzal. Sám na město nedá dopustit „Já mám nejradši sídliště, kde jsem bydlel v paneláku, ze kterého je výhled na Beskydy. Pro mě je to moc hezké město, protože jsem v něm vyrostl.“

Moc dalších turistických zajímavostí už ale nepřidá. Blízké hory, čajovnu ve městě a pak taky z legrace zmíní zkušebnu své kapely. O místní architektuře by se dalo debatovat dlouho, ale muzice se tu bez debat daří výborně. Jak Markéta, tak Albert s nadsázkou říkají, že za to může vzduch ze železáren. „Krásně nám tvaruje hlasivky,“ tvrdí Markéta. Já ale tuším, že jenom „blahodárným“ smogem to nebude.

Pokroková škola

Zdejší interpreti jsou v posledních letech tak vidět, že už se začínají objevovat vážné i nevážné narážky na třineckou hudební mafii. Vzpomeňme na rok 2010 a vyhlašování cen Akademie populární hudby Anděl. Zpěvákem roku se tehdy stal Tomáš Klus, zpěvačkou Ewa Farna, a kapela Charlie Straight posbírala hned tři ceny za objev roku, album roku a videoklip roku. A to ještě Andělům v minulosti šéfoval jako pořadatel Petr Šiška a v současnosti jeho dlouholetý spolupracovník a kamarád Lešek Wronka.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Tu jsem objevil já. Producent Lešek Wronka je sice patriot, ale jen z toho důvodu si Ewu Farnou rozhodně nevybral.

Oba producenti pocházejí z Třince, oba tam mají trvalé bydliště, i když první z nich si základnu vybudoval v Ostravě a druhý v Praze. Rok 2010 pak skončil tím, že se objevem roku v Českém slavíkovi i hudebních cenách televize Óčko stala Markéta Konvičková a třetí místo ve Slavíkovi získala Ewa Farna. Od té doby všichni v populární hudbě berou Třinec vážně.

Dosavadním vrcholem bylo, když Tomáš Klus dokázal loni jako první zpěvák po třinácti letech počtem hlasů svých fanoušků porazit Karla Gotta. Pokud pomineme extraligové hokejisty, nikdo v současnosti nedělá Třinci větší reklamu než muzikanti.

Ale proč zrovna tady? Všichni, s nimiž jsem to probíral, mi doporučovali zastavit se pro odpovědi nejdřív v místní základní umělecké škole. Nenápadná šedivá budova zapadá do koloritu města, ale jinak se od klasické „zušky“ v mnoha ohledech liší. Její kapacita ve čtyřicetitisícovém městě je úctyhodná – 850 žáků, k tomu dalších 250 v soukromé umělecké škole, která s ní spolupracuje. Ne každý se tu sice učí zpívat nebo hrát, součástí školy jsou kromě hudebního i obory výtvarné, taneční a literárnědramatické, ale právě hudba tu má nejviditelnější úspěchy.

„Nebude to asi z jediného důvodu, ale je pravda, že u nás vždy byly podmínky i pro výuku populárnějších žánrů, nejen zpěvu, ale třeba i hry na klávesy,“ pouští se do úvah ředitel školy Jiří Zabystrzan.

Zásluhu na tom má především bývalý ředitel a současný zástupce Eduard Turoň. „Mým snem vždy bylo, aby se tu kromě klasické hudby vyučoval jazz, populární hudba i rock, aby děti měly možnost si vyzkoušet všechny žánry. Před patnácti lety jsme byli jednou z prvních základních uměleckých škol v republice, která otevřela obor jazzový a populární zpěv. Tím se také dětem naskytla možnost účastnit se různých soutěží,“ vysvětluje.

Foto: Petr Hloušek , Právo

Svým dílem přispívá k úspěchu Třineckých i místní zuška. Populární zpěv zavedl na škole bývalý ředitel Eduard Turoň (vpravo). Učitelka zpěvu Darina Szymeczková vede například i Markétu Konvičkovou.

Ve škole mají profesionální nahrávací studio, před šesti lety tu navíc obnovili kdysi tradiční pěveckou soutěž Zlatá loutna, jíž se účastní i školáci ze Slovenska, Polska nebo Maďarska. „Děti taková příležitost donutí vydat ze sebe maximum,“ dodává zástupce ředitele.

I Markéta Konvičková nebo Albert Černý se v soutěži dobře umístili a v porotě prvních dvou ročníků seděl například Petr Šiška. Ten se tu mimochodem učil hrát na klavír, stejně jako Ewa Farna nebo Albert Černý, kteří nakonec dali přednost zpívání.

Slavní jako jejich vzory

Jedním okem sleduju, jestli se za Markétou při naší procházce někdo otáčí. Občas ano, v hloučku puberťáků čekajících na autobus to zašumí, ale jinak nemám pocit, že by se mladá zpěvačka musela před svými spoluobčany skrývat.

„Ani nevím, jestli se otáčejí. Mám dojem, že už jsou na mě zvyklí,“ říká Markéta. „Když jdu třeba nakupovat jídlo, tak někdy pokukují a přemýšlejí, jestli jsem to já, a pak se třeba ze slušnosti zeptají: Jste to vy? A dodají: Víte, slečno, vy nevypadáte na Markétu Konvičkovou,“ s úsměvem popisuje jednu historku.

Ani vítězství Tomáše Kluse v Českém slavíku prý nevyvolalo takový rozruch, jak by se možná dalo čekat. Něco takového podle ředitele „zušky“ proběhlo možná už před třemi, čtyřmi lety, kdy se dostavily první úspěchy Třineckých. A snad i v reakci na to nemá jeho škola nouzi o žáky.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Ředitel ZUŠ Jiří Zabystrzan doprovází Radka Morcinka, dalšího z možných budoucích pěveckých talentů z Třince.

„Některé školy o ně bojují, ale u nás je přetlak a každým rokem musíme zájemce odmítat,“ říká Jiří Zabystrzan. Ačkoli naprostá většina současných hvězd školou prošla, podle učitelky zpěvu Dariny Szymeczkové se ne vždycky dá talent rozpoznat předem.

„Většina děvčat, co sem přijde, by hrozně chtěla být jako Markéta nebo Ewa, ale to je těžká práce a nedá se to říct dopředu. Myslím, že tu máme i další budoucí talenty, ale ono jde taky o to, kdo a kdy je uvidí, kdo si jich ve správnou chvíli všimne,“ upozorňuje, že nezáleží jen na hlasu, ale třeba i na šikovných producentech.

Zdejší školou prošli i všichni čtyři členové Charlie Straight, a jejich bubeník, třicetiletý Pavel Pilch, hru na bicí i vyučuje. Kariéra v muzice se podle něj dá dělat i jinde než v Praze. „Ne úplně lehce, ta cesta je někdy strastiplná, ale výsledky, co s kapelou máme, dokazují, že to jde. Je jedno, kde bydlíte, pokud máte sílu se vypracovat úplně od nuly,“ myslí si. Nezapomíná, jak v začátcích cestovali s kapelou společně v jednom vypůjčeném autě. „Když na někoho přišla slabší chvíle a řekl, že už na to kašle, ostatní ho podrželi a jelo se zase dál.“

Do Prahy by se přestěhovat nechtěl, stejně jako jejich lídr Albert Černý. „Když už, tak bych zkusil něco odvážnějšího, třeba Londýn nebo Berlín,“ pošilhává zpěvák i za hranice naší země, jež jsou pro naše interprety obvykle i hranicemi hudebními.

Každý s každým

Pokud byste se na vztahy a zázemí třineckých muzikantů podívali zblízka, zjistíte, že je to jeden velký propletenec, v němž se všichni navzájem znají a někdy spolu dokonce bydlí v jednom paneláku.

Jen pro představu: ředitel ZUŠ Jiří Zabystrzan hraje na klávesy v doprovodné kapele Markéty Konvičkové, o kterou se manažersky stará Petr Šiška. Někteří z otců současných členů Charlie Straight v mládí hráli v kapele společně s producentem Leškem Wronkou, který má ve stáji Ewu Farnou…

Snad jen Tomáš Klus do tohoto soukolí na první pohled nezapadá, protože se v patnácti přestěhoval do Prahy, ale z omylu mě vyvede Petr Šiška: „Vždycky s úsměvem dávám k dobru, že Tomáš odehrál svoje první regulérní vystoupení v rámci koncertu mojí skupiny Legendy se vrací.“

Foto: Jan Handrejch , Právo

Andělé 2010 a Charlie Straight: (zleva) Albert Černý, Jan Cienciala, Michal Šupák, Pavel Pilch a Vít Haratek, tvůrce jejich oceněného videoklipu Platonic Johny.

Stalo se to v roce 2007, kdy Klus vyhrál soutěž Zlíntalent a Šiška seděl v porotě. Byl taky možná první, komu začínající zpěvák donesl svoje nahrávky, tehdy ještě na magnetofonové kazetě, do jednoho třineckého baru. „Už tehdy jsem tušil, že je to talent,“ vzpomíná producent, který je známý i jako textař Karla Gotta, Petra Koláře nebo Věry Špinarové a dvacet let v Třinci organizoval festival Noc plná hvězd.

„Krátce po Zlíntalentu jsme Tomáše naložili do auta a jeli s ním na vystoupení do vesnice Nýdek u Třince. Přerušili jsme koncert, vzali jsme ho na pódium a řekli: "Poslechněte si toho kluka, protože ten bude jednou slavnej.“ A ještě jeden výňatek ze vztahového propletence: jak známo, Tomáš Klus a Ewa Farna nějakou dobu tvořili pár. Jak se sblížili? Při společném moderování Andělů v produkci Leška Wronky…

Jak daleko je do Prahy

Sestava muzikantů v třineckém regionu (viz samostatný seznam) je podle Petra Šišky do jisté míry neuvěřitelná, ale on sám za tím vidí i pracovitost místních lidí. „Říká se, že z Třince do Prahy není stejně daleko jako z Prahy do Třince.

Lidé odtud proto vždycky museli být minimálně o padesát procent lepší nebo zajímavější, aby mohli konkurovat tomu, co bylo v Praze na podnose,“ myslí si. S tím souhlasí i Albert Černý. „Možná proto, že jsme taková periferie, to lidi motivuje, aby dělali něco víc. Pro nás není problém cestování jak autem, tak vlakem. Klidně v něm strávíme třeba čtyři hodiny.“

Foto: Petr Horník , Právo

Úspěch i pro Třinec. Tomáš Klus poráží Karla Gotta a stává se Českým slavíkem za rok 2012.

Šiška nepovažuje za nevýhodu, když se muzikant rozhodne ponechat si zázemí v Třinci a nestěhovat se do velkého města. Tomáš Klus sice prorazil v muzice až poté, co přesídlil do Prahy, ale na kořeny nezapomíná.

„Zjistil jsem, že města se liší pouze rozlohou, počtem obyvatel, historií. Jsem na Třinec hrdý, protože jsem patriot. Stýská se mi pořád, ale díky tomu pro mě domov a vůbec Třinec funguje jako místo odpočinku,“ vyznal se ve starších rozhovorech. „Není to nijak výstavní město, ale baví mě tamní mentalita a okolí. Tím, že je to hozený do Beskyd, tvoří ohromný kontrast. Všude plno komínů, ale za pět minut jízdy MHD se ocitnu na nádherném místě plném lesů, hor a luk.“

Producentem z leknutí

Lešek Wronka bydlí v hlavním městě už čtrnáct let, ale domů do Třince jezdí každé dva týdny, jak se mi svěřuje ve své kanceláři v Bontonlandu na Václavském náměstí v Praze. Tuhle naši největší síť prodejen s hudbou koupil před dvěma lety, jeho kancelář je vyzdobená zlatými deskami a plakáty s Ewou Farnou.

Jak sám tvrdí, producentem se stal z leknutí. „Pozvali mě do poroty pěvecké soutěže, kde zpívala jedna dvanáctiletá holka, poskakovala po scéně a byla super, měla talent. Zašel jsem za ní a zjistil, že je z Třince a že je to dcera mých spolužáků z gymplu,“ dokazuje, jak je třinecký „svět“ malý.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Vyprodává haly a kluby po celé zemi, ale na domov nezapomíná. Tomáš Klus je asi nejznámějším třineckým rodákem.

Od začátku si rozuměli i proto, že jsou oba Poláci, ač žijí od narození v Česku. „Vždycky, když se s Ewou bavíme, tak nemluvíme polsky, ale po našem, v nářečí,“ vysvětluje.

Ewa se k otázce jazyka už před časem v našem magazínu vyjadřovala: „Přemýšlím v polském nářečí, protože tak mluvíme doma. V polštině je pro mě jednodušší zpívat, ale lépe se mi mluví česky. Tím, že jsme Poláci žijící na druhé straně řeky Olzy (Olše - pozn. red.), tvoříme národnostní menšinu, všichni se známe a organizujeme pořád nějaké akce. Komunita je to jedinečná.“

Wronka uznává, že vzájemné souznění je pro něj přidanou hodnotou, na druhou stranu je především podnikatel, a proto tvrdí: „Kdyby Ewa neměla talent, nebudu ji protěžovat jen proto, že je z regionu.“

Jen náhoda?

Na Třinecku se tradičně mísily různé kultury – česká, polská, slovenská, v minulosti i německá a židovská. „Třeba Poláci jsou hodně muzikální, to se do toho určitě promítlo,“ říká zástupce ředitele základní umělecké školy Eduard Turoň.

Podle Leška Wronky tu navíc už za minulého režimu působila řada amatérských kapel a jejich rivalita nutila muzikanty na sobě tvrdě pracovat. Současné třinecké hvězdy populární hudby jsou v podstatě potomky této generace talentovaných muzikantů. Jen měly to štěstí, že se narodily do doby, která pro rozvoj jejich kariéry nabízí mnohem víc možností. „Těžko se nám dýchá, o to líp se nám zpívá,“ shrnuje život v Třinci Eduard Turoň.

Markéta Konvičková se teď chystá na vysokou školu, takže rodné město bude muset chtě nechtě opustit. Na jak dlouho, to sama neví. „Věřím, že zvládnu zároveň zpěv i studium. Nechtěla bych se ale domů vracet zdaleka. Třinec má tu výhodu, že je tu soukromí. Zalezete si do svého baráčku a máte klid.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Třinecké železárny jsou jednoznačnou dominantou města.

Všechny zmíněné důvody toho, proč se třineckým muzikantům tolik daří, vypadají velmi logicky. Na druhou stranu – taky to všechno může být jen náhoda.

„Je třeba si uvědomit, že v Třinci ve skutečnosti neexistuje žádná mafie, klan lidí, kteří se scházejí a domlouvají, jak budou dominovat na hudební scéně,“ říká Albert Černý. „Jednotliví hudebníci toho nemají moc společného, každý jsme se vydali trochu jinou cestou, děláme jinou muziku. Společné máme jen to, že jsme kamarádi.“

Kdo pochází z Třince a okolí
Tomáš Klus, zpěvák
Ewa Farna, zpěvačka
Charlie Straight, skupina
Markéta Konvičková, zpěvačka
Renata Drössler, šansoniérka
Beata Hlavenková, pianistka, skladatelka, spolupracovnice Lenky Dusilové
Dorota Barová, zpěvačka a violoncellistka z dua Tara Fuki
Veronika Lukešová, bubenice v kapele Gabriely Gunčíkové
Erich Ciompa, klávesista, spolupracovník např. Evy Pilarové
Patrik Hlavenka, kytarista skupiny Toxique
Jan Ponocný, multiinstrumentalista, spolupracovník např. Mekyho Žbirky
Róbert Mitręga, saxofonista, sólista orchestru Felixe Slováčka
Doga, rocková skupina
Tereza Anna Mašková, zpěvačka, semifinalistka ČeskoSlovensko má talent
Petr Šiška, textař, producent, moderátor
Lešek Wronka, skladatel, producent

Reklama

Související články

Lucie Vondráčková: Na kompromisy není čas

Životní změny zvládá s přehledem, nadšením a půvabem. Za poslední rok stihla porodit syna, být starostlivou mámou, a přitom se vrátit k profesi zpěvačky...

Výběr článků

Načítám