Hlavní obsah

Herečka Jana Stryková: Ani po Dokonalém světě se můj život nezměnil

Právo, Mirka Nejedlá

Produkční Vanda v seriálu Dokonalý svět – tak ji asi zná většina televizního národa. Do smluvené kavárny přiběhla i se svou kolií Jonášem s dvouminutovým zpožděním kvůli sněhové kalamitě. „Omlouvám se,“ vykulila obrovské oči a rozesmála se. Její úžasné výbuchy smíchu nás pak provázely celým rozhovorem.

Článek

Známou jste se stala výraznou rolí v seriálu Dokonalý svět. Do té doby jste asi stav, kdy vás lidé poznávají na ulici, neznala. Je příjemné být populární?

Že jsem točila Dokonalý svět, je pro mě fantastické, moc mě ta práce bavila už proto, že jde o seriál natočený s velkým nadhledem, který si ze světa módy a lifestylových časopisů dělá v podstatě legraci. To mě na tom bavilo. Líbí se mi i výsledek, i když jsem neviděla všechny díly.

Ano, je příjemné být známou. Ale na druhé straně to neznamená, že předtím jsem nic nedělala. Já jdu už osm roků v divadle z premiéry do premiéry, myslím si, že jsem se během těch let rozhodně neflákala. Ani po Dokonalém světě se můj život nezměnil. Nebydlím ve vile, nekoupila jsem si lepší auto, nijak zvlášť jsem nezbohatla a Hollywood mi taky nezavolal.

Mrzí vás to?

Co? Že mi nezavolal Hollywood? Jasně že mě to mrzí.

Takže vám nevadí, že vás lidi poznávají jako seriálovou Vandu z Dokonalého světa, a ne Hedu Gablerovou, kterou skvěle hrajete v pražském Švandově divadle?

Určitě ne. Beru to, jak to je. Kdybych zabila prezidenta, byla bych mnohem slavnější, než když budu dostávat každý rok Thálii. Možná by mi zavolal i ten Hollywood. Divadlo je zkrátka luxusní záležitost, uvádí se, že do divadel chodí čtyři procenta populace. Většina lidí v této republice tedy nikdy v divadle nebyla.

Praha je v tomhle výjimečná a úžasná. A můžu vám říct, že jsem pokaždé překvapená, že lidi mají ještě po práci chuť a energii na něco přijít. Že jsou dokonce ochotní se zamyslet a podívat se na tragédii, jako je Ibsenova Heda Gablerová. Televize je mnohem větší médium, ale i tak. Když budete herečka, tak nebudete nikdy tak slavná jako fotbalista. Protože o fotbal se prostě zajímá víc lidí.

Takže nezbývá než se naučit čutat do mičudy, nebo se s tím smířit…

Já jsem se s tím úplně smířila a vyrovnala. Počet divadelních diváků je vlastně směšný. I internet nás převálcoval. Většina se raději podívá na pořad v televizi, než aby šla do divadla. I když budete vystupovat v té nejhloupější estrádě, budete slavnější, než když budete hrát v divadle. Ale já herectví kvůli slávě nedělám.

Vaše maminka pracovala jako divadelní inspicientka. Odtud vzešla vaše touha stát se herečkou?

Nesnila jsem o tom, že budu herečka. Když čtu rozhovory herců, jak si od dětství představovali, že jednou dostanou Oscara, přemýšlím, jestli si dělají legraci, nebo to myslí vážně. Já jsem o ničem podobném nikdy nesnila.

Proč jste tedy šla na DAMU?

Divadlo mě hodně zajímalo. Pohybovala jsem se v tom prostředí od dětství, dokonce jsem už jako malá i hrála. Po maturitě jsem nejprve začala studovat v Brně na Masarykově univerzitě divadelní vědu. Jenže mě to nebavilo, tak jsem šla na DAMU.

Šla jste na DAMU a nechtěla jste být herečka?

Asi to zní nabubřele, moje povolání mě strašně baví, dokonce bych řekla, že čím dál víc, ale v době, kdy jsem se hlásila na DAMU a dostala jsem se tam, jsem neměla pocit, že budu herečka.

Čím jste tedy chtěla být?

Dobrým člověkem. (smích) Dělat věci, které by mě bavily. Že bych si toužila pověsit na krk ceduli s nápisem Jsem herečka, to mě vždycky děsilo. Možná mě k podobnému přístupu přivedla zkušenost z advokátní kanceláře, kde jsem pracovala jako asistentka.

Zazvonil telefon a v něm se ozvalo: „Doktorka Bouchnerová, mohla bych mluvit s magistrou Bouchnerovou?“ To byly matka s dcerou. Přišlo mi to strašně komické. Nikdy jsem netoužila stát se někým. Chtěla jsem život zajímavě prožít, zjistit, proč tu jsem.

Přišla jste na to?

Zatím ne. (smích) Asi jsem tady, abych to poznala.

Vraťme se ještě k Dokonalému světu. Postava produkční Vandy čeká vytoužené dítě. Vám je jednatřicet, jak to máte se vztahem k mateřství?

Zatím mám Jonáše (pohladí svou krátkosrstou kolii, která se uvelebila pod stolem). Děti vůbec neplánuju a připadá mi to jako úplné sci-fi, ale myslím si, že je to přirozený stav, že dokud dítě nemáte, tak si to neumíte představit. Samozřejmě že děti chci, mám pocit, že to patří k životu, ale v téhle chvíli na ně nemyslím.

Jsem pokaždé překvapená, že lidi mají ještě po práci chuť a energii přijít do divadla, a dokonce se zamyslet.

Údajně se v nejbližší době objevíte v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Koho tam budete hrát?

Kateřinu Vránovou, sestřičku, která přišla z Prahy do malého města. Asi bych neměla rozebírat víc, ale je to taková trochu kontroverznější postava.

Není Ordinace v růžové zahradě už trochu nastavovaná kaše?

Seriál je svým způsobem vždycky nastavovaná kaše. Samozřejmě že pokud byste děj a způsob vyprávění seriálu umělecky porovnávala třeba s Hedou Gablerovou, seriál prohraje. Ale to nelze takhle srovnávat. Heda Gablerová je absolutně dokonale strukturálně vypracované drama, ale seriál takto rozpracovaný není a nemůže být, jinak by tam už nebylo o čem hrát. O čem chcete hrát dvě stě dílů?

Výjimky ale existují…

Ano, můžeme spekulovat o tom, že existují skvělé seriály, jako je britský Jistě, pane premiére, ale to jsou anekdoty, velmi chytře napsané, ale postrádají naváznost. Seriál je jiná disciplína. To je, jako byste chtěla, aby člověk, který běhá sprint, měl tělo jako vytrvalostní běžec. Herectví může být někdy i exkurze do věcí, které vám nejsou úplně nejvlastnější. Ve všech věcech, v nichž hraju, se snažím hrát co nejlépe, ale ne na všechno bych šla jako divák. Protože kdybych měla hrát jenom v tom, co bych si jako divák vybrala, tak bych taky vůbec nemusela hrát. Jsem hodně vybíravá.

Na co byste šla jako divák?

To nechci říkat v rozhovoru.

Nebojíte se, že si sice zahrajete v seriálech a stanete se známou, ale přijdete o skvělou roli ve filmu?

To nebezpečí tady samozřejmě je. Na druhé straně já jsem v seriálech nehrála hodně dlouho a žádnou filmovou roli jsem taky nedostala. Takže já si na kdyby nehraju. Na jedné straně jsem poměrně racionální a na druhé intuitivní, a když přijde nabídka, spočítám všechna pro a proti. Každá role vám může přinést hodně dobra, ale zároveň strašně moc zla. Jsou filmoví, ale i divadelní režiséři, kteří by vás v životě neobsadili, protože hrajete v seriálu, toho jsem si vědoma.

Jako Heda Gablerová ve Švandově divadle jste výborná, zřejmě i skvělým vedením režiséra Daniela Špinara. Znáte se od studií a není tajemstvím, že jste dobří přátelé. Zdá se mi to, nebo si opravdu vybírá hry tak, aby byla hlavní role jako šitá pro vás?

To se vám opravdu jenom zdá. Já jsem s Danielem Špinarem spolupracovala čtyřikrát. Heda Gablerová je naše první spolupráce po šesti letech. Takže to tak není, že by on vybíral hry, abych já si v nich mohla zahrát. On režíruje po celé republice a byla to náhoda.

Rozumíte Hedě?

Heda je mi hodně blízká i proto, že řeší otázku vyzrávání, což řeším i já. I když bych ve svém věku měla být dospělá, necítím se tak. Že bych začala žít praktický dospělý život, nechala spát své sny a touhy a dala přednost racionalitě. I tím, že mně je 31 a Hedě Gablerové v dramatu je 29, jsme si hodně podobné. Právě proto jsem ráda, že se konečně zlomila tradice českých jevišť, kdy postavu hrály herečky kolem pětačtyřiceti let. A ten základní problém hry, kdy se hrdinka rozhoduje mezi dvěma muži, kdy jeden je praktičtějšího ražení a druhý je ten úžasný romantický hrdina, byť pro normální život vlastně nepoužitelný, je asi blízký každé ženě.

Padesátiletý muž neví, jak má vypadat třicetiletá žena. Jeho baví její energie a že má vypnutější tvář.

Právě ženám kolem třicítky se stává často, že zpanikaří a provdají se bez lásky za muže, který jim přijde praktický pro život. Musí to nutně skončit tak tragicky jako v Hedě?

Ne, nemusí. Ve většině případů to naopak skončí velice pozitivně. Asi je hezké vdávat se z velké lásky, každý člověk po tom touží, ale realita letitých vztahů je podle mého jiná a je spíš důležité, aby si ti dva rozuměli. Vztah po mnoha letech stojí spíš na majetku, dětech a hypotékách. Vnímám to jako přijetí reality a zodpovědnosti. Že i tohle je život. Což právě Heda těžce nese, v tom se projevuje její nevyzrálost.

Nejnověji vás můžeme vidět v A Studiu Rubín ve hře Kauza Médeia. Hrajete manželku, kterou opustí partner kvůli milence, a ona se za utrpěnou potupu krutě pomstí. Nepřijde vám její reakce neadekvátní?

Médeia přišla úplně o všechno kvůli lásce k Iásonovi, který se k ní posléze zachoval jako k nepodstatné součásti svého života. Otázkou hry je, jak velkou oběť má člověk pro lásku přinést. Řekla bych, že čím větší oběť, tím větší pád. Médeia už posléze nebojuje o Iásona, ale o svou sebeúctu. Alespoň tak to vnímám já. Já nevím, jestli by ho vzala zpátky, kdyby se chtěl vrátit. To v té hře není. Ani v předloze od Euripida, ani v přepracované zmodernizované verzi dramaturga Petra Kolečka.

Mohla si podle vás Médeia za zradu milovaného muže sama? Třeba právě tím, že přinesla vztahu příliš velkou oběť?

Myslím, že to se může stát úplně každému. Nevím, jak dlouho může žena muže tzv. bavit v dnešní společnosti, kdy nevěra je velice moderní.

Muž se nemusí bát, že ženu přestane bavit?

Muž má vždycky víc možností než žena.

Proč myslíte?

Žena je ukotvená v rodině víc než muž. Je mnohem víc soustředěná na děti, je na ně emočně fixovaná. Muž může snáz se svými city experimentovat. Nechci tvrdit, že nevěra je čistě mužská záležitost, ale to, že muž vymění starší manželku za mladší, je častý jev a pro muže to bývá potvrzení jeho mužnosti. Je to vlastně pochopitelné, protože vedle mladého člověka omládnete, ta lehkost bytí je přece úžasná. Já si už dneska, když se dívám na 18leté lidi, říkám, že jsou zamilováníhodní. To je přece úplná paráda.

Nevidíte to trochu moc jednoduše?

Nemyslím. Z odstupu let už přestáváte hodnotit, jaký ten člověk je, nemáte srovnání. Pro mě je 18letý člověk skoro každý stejný. Stejně tak se padesátiletý muž neorientuje ve třicetiletých ženách. On neví, jak má vypadat třicetiletá žena. Jeho baví její energie. To mu stačí. Že má energii a trochu vypnutější tvář. Nic víc neřeší. Díky ní se může znovu nadechnout. Ten vztah je nezatížený traumaty, která prožíval s manželkou. Je to plné energie, lehké, to je přece nádhera.

V čem vás v nejbližší době uvidíme?

V lednu jsem začala zkoušet v Divadle na Vinohradech s panem Martinem Stropnickým Shakespearova Caesara a v březnu mě čeká další hra dramaturga Petra Kolečka Vejce v divadle Nod, opět s Danielem Špinarem.

Ještě jste mi neřekla nic o Jonášovi. Nejsou fenky klidnější, tudíž vhodnější do města?

Možná jsou, ale já jsem chtěla mít nějakýho pořádnýho chlapa. (směje se)

Jana Stryková

  • narozena 1979 v Brně, vystudovala DAMU, je rozvedená, byla krátce vdaná za kolegu (jméno neprozradila)
  • od 12 let žije v Praze (rodiče se rozvedli, otec zemřel tragicky před šesti lety na Štědrý den při dopravní nehodě)
  • od loňské sezóny hraje v Divadle na Vinohradech
  • zazářila jako Heda Gablerová ve Švandově divadle
  • hraje v A Studiu Rubín (Kauza Médeia) a v klubu Roxy v muzikálu Pornohvězdy
  • kromě Dokonalého světa se objevila v seriálech Letiště, To nevymyslíš!, Trapasy a v televizních filmech Hospoda U Bílé kočky (2009), Stop (2007), Nadměrné maličkosti: Muž, kterého chtějí (2004), Iguo, igua (2003)

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám