Herečka Ivana Korolová chystá svatbu. Tradiční obřad mít rozhodně nebude

„Světlé vlasy jsem měla mít, abych se trochu odlišila od ostatních děvčat, která byla tmavovlasá, jako jsem já,“ vysvětluje herečka.

„A taky proto, že moji maminku hrála Pavla Tomicová, a ta má světlé vlasy. Jako matka a dcera jsme tak víc ladily. Maminku mi hrála skvěle, byla s ní sranda, ale uměla se mnou i pěkně smýknout. To se pak skoro omlouvala, že hraje zhurta. Líbilo se mi, že jejího manžela a mého tátu hrál její skutečný manžel Ondřej Malý. Byli naprostí profíci, do poslední chvíle si zkoušeli texty, to jsem obdivovala. Poctivý a profesionální přístup všech herců byl pro mě velkou školou,“ tvrdí mladá herečka.

„Kvůli natáčení Četníků jsem se v létě u moře nesměla opalovat. Měla jsem roztočeno a opálená pleť by se nehodila do doby první republiky. Jedenáct dní u moře jsem chodila v dlouhých rukávech, klobouku a brýlích, namazaná faktorem 50. Opaluju se moc ráda, takže to pro mě bylo jako za trest!“ směje se.

Zamýšlí se i nad dobou, v níž se vyprávění o četnické stanici na pomezí Čech a Slovenska odehrává.

„Muselo to být těžké a jsem ráda, že nežiju tehdy, ale dnes. Taková holka jako Stáňa jistě neměla na růžích ustláno. Už jen tlak, co si o vás řeknou ostatní, musel být svazující. Toho se totiž pořád má filmová maminka v seriálu bojí, a kam mě to dovede, uvidíte.“

I když se na každé natáčení těšila, scéna na seně, kde hrála se svým seriálovým milým Robertem Hájkem, jí utkvěla v paměti.

„Musel se úplně vysvléct a pak se na mě vrhnout. Já dostala pokyn cudně sjet očima z úrovně jeho očí až k zemi. Pro Roberta to muselo být těžké, stát přede mnou úplně nahý. Byla jsem natolik kolegiální, že jsem se opravdu nepodívala nikam jinam než do očí a na zem. Ale pak jsem si vyčítala, že jsem se aspoň nemrkla,“ žertuje drobná černovláska.

Letošek považuje za zlomový rok. Čekají ji totiž velké změny. Hlavní je ta, že s přítelem, bubeníkem Jiřím Veselým po šesti letech vztahu chystají svatbu. „Chtěli bychom, aby bylo ještě teplo, takže to vypadá na září,“ odpovídá na otázku kdy.

„Detaily teprve začínáme řešit, ale zatím se na všem shodujeme. Chceme, aby to byla hlavně fajn párty. Žádné krmení se navzájem polévkou a podobné zvyky. Tradiční obřad to rozhodně nebude,“ má jasno.

Žádost o ruku byla romantická. Přítel ji přednesl při sněhové vánici v Krkonoších. „Hory oba milujeme a v létě do nich vyrážíme taky, na pěší túry. Na svatební cestu bychom chtěli jet do Himálaje. Ne snad vylézt přímo na Mount Everest, ale aspoň někam, kde na něj pěkně uvidíme,“ usmívá se a přidává historku o tom, jak její vztah s muzikantem začal.

Bylo to na koncertě společné kamarádky a impulz k seznámení dala Ivana. Když ji Jiří na první schůzce doprovázel domů, měli si tolik co říct, že došli k Ivaně před dům až v půl čtvrté ráno.

,,Čekala jsem s ním ještě skoro hodinu na zastávce, než mu jel autobus domů, a těšila se, že se aspoň obejmeme na rozloučenou. On se mě ale ani nedotkl, a naopak dost odměřeně odjel. Tenkrát jsem to vyhodnotila, že budeme možná fajn kamarádi, ale nic víc. Na další schůzce se už ale vše vyvíjelo jinak a bylo jasné, že náš vztah je výjimečný, což si myslím dodnes.“

Snoubenci spolu občas vystoupí i v kapele, kde Ivana zpívá a pro kterou se snaží skládat písničky. „Baví nás to. Jiří mě někdy učí bubnovat, já na klavír hraju od pěti let, takže hudba je jedna z věcí, co nás spojuje.“

Vedle hry na klavír Ivana vždy ráda zpívala i tancovala. Rozhodnutí přihlásit se na hereckou konzervatoř proto přišlo zcela přirozeně. Maminka právnička ani tatínek pracující ve státní správě mu nijak nebránili. Opustit rodné Pardubice a dům na náměstí, ve kterém její rodina žije po generace již více než sto let, pro ni nebylo jednoduché. Praha ji ale okouzlila, a hlavně už od čtvrtého ročníku začala hrát.

Poprvé to bylo v muzikálu Tajemství v divadle Kalich. „Přistoupila jsem tam narychlo a svou malou roli jsem se musela doučit z DVD. Zkoušku jsme měli jen jednu a tu kvůli mně režisérka Mirjam Landa přerušila, protože jsem něco drobného pokazila. Jak já se tehdy styděla!“

Od té doby uplynulo už více než deset let a Ivana získala zkušenosti i v jiných muzikálech. Právě v nich může uplatnit své pěvecké i pohybové schopnosti, i když svého činoherního vzdělání si váží.

„Učitelé jako Jana Preissová či Jaroslav Satoranský nám dali mnoho,“ podotýká. Do stejného ročníku s ní chodila i herečka Marika Šoposká, s níž se přátelí doteď a která jí půjde i jako svědkyně na svatbu.

,,Jsme nejlepší kamarádky už deset let. Na konzervatoři jsme spolu bydlely na intru, pak v garsonce, když se vdávala, svědčila jsem jí a dnes jí hlídám syna. Dospíváme spolu!“

Ivana vystupuje i jako Leontýnka v muzikálu Ať žijí duchové, jako Markétka v Mefistovi či jako Denisa de Flavigny v operetě Mam’zelle Nitouche. V téhle inscenaci, kterou uvádí divadlo F. X. Šaldy v Liberci, dokonce zaujala tak, že je za ni navržena na letošní cenu divadelní Thálie.

„Nemohla jsem tomu ani uvěřit,“ tvrdí Ivana a dodává, že radost z nominace má obrovskou.

„Tu roli jsem celkem dobře znala, protože jsem s pár písněmi přišla do styku už při přípravách na konzervatoř. Navíc hraju několik let v adaptaci Mam’zelle Nitouche v divadle Semafor. Tahle verze je jiná, upravená a pozměněná Jiřím Suchým, takže se mi dodnes pár dialogů a písní v hlavě plete.“

Když později dostala do ruky celou partituru pro postavu Denisy, hlavou se jí honily pochyby a říkala si, jestli na to vůbec má.

,,Je to pro mě nejtěžší zpívání, s jakým jsem kdy přišla do styku. Představení má tři hodiny a s kolegou Lumírem Olšovským skoro neslezeme z jeviště. Hrát s ním i s ostatními kolegy je radost a já se v Liberci cítím moc dobře. Od šatny až po jeviště. Dnes jsem ráda, že jsem na roli kývla, šla do toho po svém, a hlavně že můj přístup zafungoval. Přece jen jsem herečka, a ne operetní diva!“ uzavírá.