Hlavní obsah

Helena Třeštíková: Rodiče by neměli dětem, pokud jsou dospělé, kecat do života

Právo, Klára Říhová

„Od dětství ráda chodím do kina, miluju ten magický okamžik, kdy se v sále zhasne a rozsvítí se plátno,“ říká první dáma českého dokumentu Helena Třeštíková. Čím právě žije a jak ji ovlivnili aktéři jejích filmů? Co nejraději provádí s vnoučaty, proč je nefilmuje ani nefotí? A jak vidí naši společnost v roce 2019?

Foto: Milan Malíček, Právo

"Novoroční předsevzetí si nedávám, ale přemýšlím, že bych oprášila svoji angličtinu. A trochu zhubla…," přiznává sympatická režisérka.

Článek

Líbí se mi váš rodinný zvyk: na přelomu roku každý sepíše jeho plusy a minusy – a pak o nich diskutujete. Co jste tentokrát vypíchla vy?

Je to docela dobrý rituál, člověk se dozví hodně o ostatních i o sobě. Moje hlavní téma loňského roku byla práce na filmu o Miloši Formanovi. Jde o koprodukci ČT a TV Arte, která vyrábí dokumenty o světových osobnostech.

Když mne oslovili, zajásala jsem. Miloš Forman tehdy ještě žil, ale už odmítal stát před kamerou, což jsem chápala. Byli jsme tedy odkázáni jen na archivní materiály. Snímek je hotový, ovšem čeká nás ještě spousta práce, dořešení práv k použitým filmům. Říkám my, spoluautorem je střihač a fajn parťák Jakub Hejna a producenty společnost Negativ.

Trochu jsem se taky zapojila do aktivit kolem hnutí Praha sobě. A významnou akcí byl i filmový festival v Amsterodamu, kde mi udělali v listopadu velkou retrospektivu. Potěšilo mě, že mým ryze českým snímkům rozumějí i jinde, že mají přesah. Zároveň jsem měla za úkol vybrat deset filmů, které ovlivnily moji kariéru.

Foto: Tomáš Třeštík

U dokumentů je důležitá improvizace, nikdy nevíte, do čeho přijdete a je potřeba se přizpůsobit. Ne přizpůsobit situaci sobě, ale naopak.

Patřil mezi ně i některý od Formana?

Jistě. Hoří, má panenko. Forman je guru mého života, jeden z těch, díky nimž jsem se rozhodla pro film. Potvrdila jsem si, že byl i bezvadný chlap a prožil velmi dramatický život. V dětství přišel o rodiče, začínal jako outsider a dokázal se vlastní silou dostat hodně vysoko.

Málo se třeba ví, že jeho první film v USA Taking Off byl propadák a on zůstal bez peněz v těžké depresi. Až po Přeletu nad kukaččím hnízdem se stal hvězdou. Ohromný příběh.

První inspirací se nám stala kniha Co já vím, kterou napsal s Janem Novákem. Dokonce jsme uvažovali, že bychom z ní citovali, jenže pan Novák dostal jinou nabídku a zavázal se k exkluzivitě.

Naštěstí se ukázalo, že o většině témat mluvil v různých dokumentech sám Forman, takže jsme měli nakonec spoustu autentického materiálu. Práce ve střižně byla dlouhá, ale ohromně zajímavá, jak z různorodých materiálů vznikal kompaktní tvar.

Forman zobrazoval Čechy velice kriticky. Nechci zobecňovat, ale jak je vidíte vy?

To je těžké téma. Jistě jsme ovlivnění tím, že žijeme ve středu Evropy, kde se to v historii pořád různě mlelo a skoro nikdy nebyl klid. Lidi si navykli mít pocit, že jsou pořád někým utlačovaní, v současnosti si to myslí o Evropské unii, což mi přijde úplně absurdní.

Jde často možná o obranu, výmluvu pro jejich neochotu se v něčem angažovat. A taky jsme poznamenaní tím, že nemáme moře, chybí nám daleké obzory. Ale já bych nikdy neměnila, tady jsem se narodila, je to můj osud.

Foto: Tomáš Třeštík

Dokument René.

V tom se od vašeho gurua lišíte…

Ano. Roku 1968 jsem dělala au pair v Německu, 18. srpna za mnou přijeli na návštěvu rodiče a 21. jsme s hrůzou v místní televizi sledovali tanky v Praze.

Naši měli špatné zkušenosti s komunisty – táta byl právník, který v rámci akce „inteligence do výroby“ dělal deset let lakýrníka. Takže vážně uvažovali o emigraci. Já je ale přesvědčila, že se musíme vrátit. Blahobyt a sterilní luxus rodiny, u níž jsem v Bonnu pracovala, mě strašně štval (i když jsem tam prvně viděla myčku nádobí – okouzlující předmět!).

Přála jsem si být raději chudá, ale v zemi, kde jde o nějaké ideje. Praha tehdy žila kulturou a já se těšila na praxi do televize, kterou jsem potřebovala kvůli přijetí na FAMU. Nic nebylo jisté, ale podařilo se.

Studovala jsem v nejblbější době, přesto jsem nikdy svého rozhodnutí nelitovala. Je to jako s nešťastnou láskou: čím víc vás její objekt deptá, tím víc ho milujete.

Máte pocit, že se náš národ za posledních třicet let nějak změnil?

Určitě. Přestala cenzura, kdo chtěl, dozvěděl se, co potřeboval. A dozvídá stále. Doufám, že nějaké zrání tu proběhlo. Ale když projdete sociální sítě, narazíte občas na názory, že si jen říkáte: je tohle možné? Co je to za lidi, kde se berou?

Existovali určitě i dřív, akorát jsme o nich nevěděli. Seděli někde v hospodě čtvrté kategorie, na všechno nadávali a vy jste je zaslechla jen náhodně. Jinak mám ale dojem, že kolem žije víc pozitivních, aktivních lidí.

Asi víte, že v pražských komunálních volbách uspělo hnutí Praha sobě, v němž se angažuje moje dcera Hanka. Celý příběh začal už před minulými volbami, kdy se v Praze 7 dala dohromady parta nadšenců se zájmem něco změnit. Udělali několik akcí proti stavbě obřího obchodního centra, proti předražené radnici, kandidovali jako sdružení nezávislých kandidátů Praha 7 sobě – a vyhráli.

Naše čtvrť viditelně rozkvetla, takže se rozhodli, že to zkusí aplikovat na celé město. Vyhráli znovu v Praze 7 a byli úspěšní i ve volbách na magistrát. Z Hanky je radní pro kulturu a z Jana Čižinského podruhé starosta Prahy 7. Z toho usuzuju, že lidi ocení slušnost a dobrou práci.

Foto: Tomáš Třeštík

Dokument Manželské etudy - Strnadovi.

Neodrazovala jste dceru po vašich zkušenostech (dva týdny ministryní kultury) od politiky?

Vůbec ne. Tehdy to byla jiná situace. Hanka říká: Je to výzva a já jsem ji přijala! Učili jste mě přijímat výzvy, tak to dělám.

Zastávám názor, že rodiče by neměli dětem, pokud jsou dospělé, kecat do života. Ani dceři, ani synovi Tomášovi jsem nikdy nemluvila do toho, co chtějí studovat, prostě to vyzkoušeli.

Tomáš se nejdřív hlásil na žurnalistiku, tam ho nevzali, tak za rok zkusil fotografii, kde se výborně našel. Hanka chtěla studovat dokument, a když se to nepovedlo, šla na produkci. Nikomu z nich jsme nic neradili a nic nevyčítali. Jen jim strašně držíme palce.

Jak se stane, že obě děti slavných rodičů se vyvedou? A k tomu nemají problém vystoupit z jejich stínu?

V době jejich puberty, když se vymezovali, jsme s Michalem zažili, že nás moc nebrali. Řešili jsme běžné potíže, blbě se učili, z třídních schůzek jsem se občas vracela zničená. Ale oni nás nevnímali jako známé, nebo dokonce slavné lidi, aby je to nějak poznamenalo. Snad až Manželské etudy se staly obecněji sledovaným počinem…

Tomáš i Hanka používají nové komunikační kanály jako Facebook, Twitter, což Michal už umí taky, já ještě moc ne. Tím zapracovali hodně na své kariéře, profilovali se, udělali si vlastní jméno. Sociální sítě jsou jejich fenomén.

V tom jsme jim nejen nešli příkladem, ale ani neradili, protože jsme vůbec nevěděli, která bije.

Foto: archiv Heleny Třeštíkové

Helena Třeštíková s manželem a dětmi - synem Tomášem a dcerou Hankou.

I vaše snacha Radka je velmi úspěšná – její knihy se stávají bestsellery.

Za tím je příběh jako z televizního seriálu. Když se s ní Tomáš seznámil, byla podniková právnička. Chodili spolu, vzali se… a Radka mi jednou dala přečíst svůj text. Do té doby jsem netušila, že má tyhle zájmy. Text se mi moc líbil, tak jsem ji zkontaktovala s Romanou Přidalovou z nakladatelství Motto, která byla taky nadšená. Knížku vydala a Radka psala dál…

Vůbec nechápu, jak to dělá se dvěma malými dětmi, bez chůvy. Považuju ji za neuvěřitelný přírodní úkaz. Samozřejmě občas pomůžu, ale minimálně. Jsem ještě zaměstnanější než dřív, hlídací babička zrovna nejsem.

Jste doma tři silné ženy Třeštíkovy. Jak se srovnáte, nekutálí se někdy jablko sváru?

Myslím, že ne, i když bydlíme v jednom domě. O to víc se my rodiče snažíme držet zpátky a spíš reagujeme, když děti projeví zájem o nás. To jsme rádi a účastníme se pokud možno všeho, ale nevnucujeme se.

Nechodíme k nim rozhodně bez pozvání. Vídáme se obvykle při oslavách narozenin, občas i při společných obědech a hodně v létě na chalupě…

Kolik je vnoučatům a co s nimi nejraději podnikáte?

Ele je pět a půl a Jonatanovi tři pryč, takže nejkrásnější věk. Když jsme přes zimu o víkendech v Praze, chodím s nimi do kina a divadla, zrovna včera jsme byli v Pidivadle na Sněhové královně. Tam se jim líbí a navíc to máme za rohem. Blízko je taky Bio Oko.

Nebo chodíme na výstavy, vloni jsem s nimi musela jít několikrát na výstavu Kryštofa Kintery do Rudolfina, ty jeho všelijak zavěšené pračky atd. je přímo nadchly.

Foto: archiv Heleny Třeštíkové

Svatební fotografie.

V létě na chalupě na Vyžlovce si děti oblíbily aktivitu, které říkají „výrobko“, což mají asi ze školky. To zkrátka něco vyrábíme – malujeme, děláme z krabiček domečky a různé předměty, polepujeme je. Pak pořádáme výstavy. Naposled jsme vyráběli betlém.

To zní náramně. Natáčíte si je, dokumentujete?

To jsem samozřejmě mohla udělat už se svými dětmi. Jenže jsem měla vždycky pocit, že nesmím práci tahat do rodiny, že to musím oddělovat. I když bych dnes byla ráda, kdybych měla zachycený jejich vývoj. Ale dodržela jsem, že to neudělám – ani tehdy, ani teď.

Dřív jsem docela ráda fotila, nejbanálnější fotky, jako kdokoliv. Ale před časem mi v Buenos Aires ukradli v závěru velké cesty kabelku se vším všudy včetně foťáku. Ten mě mrzel nejvíc, byla v něm spousta pro mne cenných záběrů.

Od té doby jsem zahořkla a nefotím ani na mobil. Říkám si, jak je to pomíjivé. Ovšem máme v rodině fotografa, doklady o běhu času tedy budou…

Co vlastně rozhodlo, že jste se stala dokumentaristkou? Prý vás rodiče zrazovali?

Máma byla výtvarnice, dělala propagační grafiku, a já, jediná dcera, jsem šla na střední výtvarnou školu. Zdálo se logické, že pokud zkusím vysokou, tak UMPRUM – a převezmu její štafetu. Ale mě čím dál tím víc zajímal film a chtěla jsem jít na FAMU.

Táta tehdy zašel za bývalým spolužákem, který šéfoval jedné filmové skupině na Barrandově, a ten ho vyděsil, že svět filmu je hrozný, zvlášť pro ženu. Navíc měli s mámou dojem, že na to nemám povahu a potřebnou dávku sebevědomí, jsem příliš neprůbojná, působila jsem jako neslaný nemastný lívanec. Obávali se, že to bude katastrofa.

Fakt, že mne na FAMU přijali, je proto docela zaskočil. Ale po mých školních dokumentech se přestali bouřit, připustili, že snad dělám něco užitečného.

Dojemné bylo, že mi po prvním profesionálním filmu, během jehož vzniku jsem se vdala, vyčetli v titulcích nové příjmení. Mrzelo je, že už tam není mé původní jméno Böhmová.

Foto: archiv Heleny Třeštíkové

Jak by vypadaly Manželské etudy o mé rodině? Opakovalo by se téma, že se pořád snažím něco dělat a Michal taky.

Film se jmenoval Zázrak a byl o příchodu dítěte na svět. Při něm jste poznala manžela?

Ne, to se stalo o chvíli dřív při natáčení absolventského filmu v hospodě U Glaubiců. Potřebovali jsme natočit scénu s alkoholiky, přivedli jsme si své a místní byli upozornění, že by měli raději zmizet. Ti se pochopitelně hrozně namíchli, že jim do jejich hospody lezou filmaři – a jedním z těch rozčilených „lokálních alkoholiků“ byl právě Michal.

Takže náš vztah začal drobným konfliktem. Slíbila jsem, že jim vše v závěru vysvětlím, vzali jsme si na sebe čísla…

Překvapivě brzy jsme věděli, že k sobě patříme a rozumíme si – a za dva měsíce jsme se rozhodli vzít. Fascinoval mě mimo jiné dochvilností. Nesnášela jsem nespolehlivost, které byl svět bohémů z FAMU plný.

Co vás přivedlo k vašemu pověstnému časosběrnému způsobu práce?

V té době se říkalo „časosběrné“ filmům, snímajícím přírodu, rostlinky. Ty před našima očima vyrostly, rozkvetly, zvadly a uschly. A mě napadlo, že bych mohla zkusit natáčet v průběhu času lidi.

Inspirovaly mne deníky: v nich vidíme nemilosrdnou pravdu každého dne a nevíme, jak se co bude dál vyvíjet. Zatímco vzpomínky jsou poznamenané znalostí výsledků, díky nimž si leccos stylizujeme. O nikom, kdo by to dělal přede mnou, jsem nevěděla.

Teprve později jsem poznala pár podobných projektů ze světa, není to moc oblíbený žánr, je totiž hodně pracný. Vyžaduje trpělivost a výdrž. I finančně je to složité: chcete peníze dopředu a výsledek se ukáže za dlouho. Zpočátku to vůbec nebylo snadné, měla jsem řadu projektů, které se nerealizovaly.

Vy sama jste si psala deník?

Od jedenácti let. Obsahoval kromě jiného pár milostných vzplanutí, okouzlení – a pak poznání, že je to třeba úplný pitomec. Jenže v první chvíli jsem to neviděla. Tuhle metodu jsem tedy aplikovala ve filmu, chtěla jsem život zachytit při činu. A zároveň uchovat pro potomky obraz doby.

Po Zázraku jsem si prosadila v Krátkém filmu, že budu to miminko sledovat dál. Občas jsme něco natočili…

Jednou přišel za ředitelem psycholog s nápadem udělat dokument, proč se tolik manželství rozvádí. Začínal by svatbou a točil by se šest let. Bylo mu řečeno, že existuje šílená režisérka, která do toho určitě půjde. Tím se mi úplně změnil život, naprosto mě to nadchlo a pohltilo.

Měl to být celovečerák pro kina, pak jsme udělali šest dílů pro televizi a já se po čase rozhodla sledovat našich šest manželských párů dál. Nakonec jsme točili 37 let.

Odhadla jste někdy vývoj postav?

Většinou ne, přestože jsem si všímala i drobných náznaků. Ale například dvojice, u níž jsem tipovala, že se rozvedou, je spolu dodnes. A rozpadli se jiní, které jsem odhadovala na celoživotní partnery.

Reálný život se od fabulovaných příběhů liší svou nevypočitatelností. To je zajímavý fenomén. Očekáváme určité lidské typy – jenže život to hrozně porušuje.

Lze říct, že někteří lidé jsou náchylnější k neštěstí a trablům než jiní?

Jako pragmatik a ateista bych měla říct, že ne. Ale je fakt, že určití lidé neštěstí asi opravdu přitahují. Je to trochu v nich, většinou nedovedou domyslet své činy a jejich následky, což hodně věcí ovlivní.

Když si půjčím peníze a nepřemýšlím, zda budu mít na zaplacení, dostanu se do finančních trablů. Když budu pasivní, vše uvidím černě a budu si přehrávat tragické scénáře, můžou se vyplnit – a vyzní to, že jsem si špatný konec přivolala.

Naopak pokud jsem aktivní a jdu do všeho s dobrou myslí, vypadá to, že se mi daří. Přestože se třeba půlka věcí nepovede. Poloplná sklenice působí líp než poloprázdná. Nebýt optimistka, tak „sběráky“ nedělám. Vyhodnotila bych si, že to nemůže dobře skončit. Že lidi odpadnou, nebudou upřímní, nepodaří se natočit nic zajímavého, žádný vývoj.

Pár kritiků tvrdí, že jste příliš laskavá, nejdete na dřeň. Je asi těžké určit hranici, kam zajít, abyste lidi neodradila a zároveň získala pro film, co potřebujete.

Jsem pozorovatel. Netočím filmy o sobě, o tom, jak chci měnit svět, což je určitá linka dnešních dokumentaristů. Občas vystupují i před kamerou, jsou aktivní, razantní, konfrontační. Jde o jiný přístup.

Já nechci nikomu ublížit a řídím se intuicí, kdy je vhodné vypnout kameru nebo co vyhodit ve střižně. Někdo mi vyčítal, že postavy právě jen sleduju a nic s nimi nedělám, ale jak někoho přemluvit, aby třeba přestal fetovat?

Foto: archiv Heleny Třeštíkové

Helena Třeštíková s dětmi, když byly ještě malé.

Jsem smířená s tím, že když vstupuju do veřejného prostoru, můžu se stát terčem kritiky a vlastně mi to zase tak moc nevadí. Je to asi pozůstatek mého mládí – máma byla velmi kritická, ve všem, co jsem dělala. Říkala: Víš, že tě mám ráda a chci, aby ses vylepšovala.

Nemyslím, že by mě všichni kritici měli rádi, ale příliš si to neberu. Občas mi i pomůžou – donutí mě o tom přemýšlet. Zato někteří mladí paradoxně snášejí kritiku hrozně těžce. A kdo není ochoten naslouchat, vlastně si trochu škodí.

Umíte si někdy opravdu dupnout – v práci i v soukromí?

Není to nic, co bych běžně používala. Spíš se snažím jít cestou dialogu. Abych určité věci prosadila, musím si za nimi jít, ale ne tvrdě, dávám přednost drobným každodenním krokům vedoucím k cíli.

Dlouhodobým natáčením jste občas životy svých postav pozměnila – pozitivně?

V něčem možná ano. Někteří aktéři mají pocit, že získali jakousi slávu, která jim pomohla. Vezměte si tragický příběh Marcely, které se zabila dcera: po zhlédnutí filmu se na ni lidi začali skládat, aby se mohla přestěhovat do Prahy z Českého Brodu, kde uvízla hloupou výměnou bytu, od níž jsem ji zrazovala, ale nedala si říct. Šílená depka navíc byla, že jezdila vlakem kolem místa dceřiny smrti.

Naopak negativně se ozval přítel Katky, postavy dalšího filmu: tvrdil, že jsem ji nechala ve štychu. Bulvár bez mého vědomí nachystal naše setkání s Katkou. Byla jsem ráda, že mi na něm řekla, že nejsem hyena, jak jsem byla občas označována, a že jsem jí spíš pomohla.

A vzpomeňte si na Reného, který mi kdysi vykradl byt. Toho jsem myslím ovlivnila hodně, všechny jeho ženy ho obdivovaly jako romantického hrdinu, desperáta, který sestoupil z plátna do reality. Dnes točíme pokračování jeho příběhu a zdá se v pohodě.

Ovlivnili naopak vaši aktéři nějak vaši osobní cestu, pohled?

Určitě. Kdybych se stala výtvarnicí a seděla v ateliéru u stolu, nesetkala bych se s tolika lidmi, situacemi. Díky své profesi jsem si hodně rozšířila obzory a tím i množství témat, o kterých přemýšlím. Přivedla mě k větší toleranci, trpělivosti, nadhledu, empatii, improvizaci.

Nikdy nelze říct: Už vím, jak na to. Každý natáčecí den je jiný, stále zůstává určitá míra nejistoty, nehrozí rutina. Sledováním neradostných příběhů z okraje společnosti častěji dumám nad tím, jak snadno lze sklouznout. A jak by se čistě hypoteticky takovým lidem dalo pomoct. Když jedu tramvají a přistoupí zapáchající bezdomovec, neodsednu si, ale hádám, co ho do té situace dovedlo. A když si řekne o peníze, dám mu je.

Ale v normálním životě moc trpělivá nejsem – třeba když jsme začali jezdit s Michalem na chalupu, rozhodli jsme se vysadit živý plot. Mně se zdálo, že bude strašně dlouho trvat, než vyroste, a tak jsme se k tomu doteď nedostali – už je to přes čtyřicet let!

Nebo jsem měla období, kdy jsem ráda pletla – ale jak jsem spěchala, různě jsem flikovala rukávy, jen aby to už bylo.

Nevyčítají vám doma profesní deformaci?

Všichni. Tvrdí, že se pořád ptám, dělám dokumentaristický výslech. Občas nasadím sérii otázek a oni začnou šílet. Tomáš říká: Mami, ty vůbec nejsi psycholog!

Manžel je naštěstí velký kliďas, s ním konzultuju i všechny pracovní věci, hodně mi pomáhá. Ten je výborný psycholog. My dva jsme se správně potkali a přesně do sebe zapadli. To, v čem je soužití důležité, u nás funguje.

V pár druhořadých věcech se neshodneme, například Michal nechce nikam cestovat. Lákala jsem ho do zajímavých destinací, kam jsem mířila pracovně a líbilo by se mi, kdybychom sdíleli zážitky. Akceptoval pouze New York.

V našich začátcích jsme taky dost chodili za kulturou. Jeho časem přestalo bavit divadlo, pak kino a dnes pomalu i výstavy. Občas se mi ještě podaří ho někam vytáhnout, ale obvykle jdu sama. Není to však zásadní problém našeho života.

Ve svých filmech sledujete hlavně malé dějiny, jak vidíte ty velké?

Optimista nikdy neřekne: Všechno jde do háje, chystejme se na konec. Náš úkol je doufat, že to dobře dopadne, že v lidstvu snad převáží sebezáchovné prvky, které už vícekrát v historii zabránily katastrofám.

I u mých filmů se v archivech dostanu k velkým dějinám, ať šlo o Lídu Baarovou nebo o Miloše Formana. Byly různé katastrofy, kdy asi ani největší optimisté nevěřili, třeba zavření v koncentrácích, v happy-end.

Takže bychom měli intenzivně vnímat, že žijeme v relativně klidné době. Vím, že to pořád někde bublá, velký problém je životní prostředí, vysychání planety ženoucí lidi z domovů k další migraci… Ale věřím, že i s tím si lidi, když zapojí svou chytrost, um a vzdělání, poradí.

Co je vlastně podle vás, pro vás, smyslem života?

To je nejtěžší otázka, kterou si lidstvo klade. A nikdo ji nedokázal zodpovědět tak, aby to bylo jednou provždy jasné. Každý má svoje hodnoty.

Já, pokud budu přízemní, tak dobré vztahy, dobrou práci, pocit smysluplnosti a vědomí, že snad ničemu a nikomu neškodím.

Může se vám hodit na Zboží:

Reklama

Výběr článků

Načítám