Hlavní obsah

Hana Hindráková: V Keni jsem mzungu. Běloška

Lenka Hloušková, Právo, Lenka Hloušková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Do Afriky před lety odjížděla se snem, že ji spasí. „Byla jsem hodně naivní,“ říká Hana Hindráková. Česká spisovatelka, jež dobyla i keňský knižní trh. Její exotické příběhy ukazují také odvrácenou stranu kontinentu, jenž je Evropě tak blízko. Ale i daleko…

Foto: Petr Hloušek, Právo

Hana Hindráková

Článek

Píše doma, u stolu pod oknem, v menším bytě v Mníšku pod Brdy. O kousek dál má online koutek, který v posledních měsících využívá pro besedy se čtenáři, respektive spíš se čtenářkami. Klasickou výmalbu zdi nahradila velká tapeta s palmou rostoucí kdesi u pláže.

„Musela jsem se přizpůsobit době, lockdownům, kdy bylo vše zavřené. Přednášky jsem dělala z obýváku, s dětmi v zádech. Se čtenáři jsem se propojovala na dálku,“ popisuje máma prvňáčka a několikaměsíční holčičky a taky autorka devíti knih inspirovaných Afrikou. Jde většinou o romány a poslední titul (vyšel pod názvem Můj africký příběh) má vyskládaný za jídelním stolem. Zájemcům jej rozesílá sama.

Budu dobrovolnice!

„K cestování mě přivedl táta,“ vrací se rodačka z Trutnova k začátkům vášně, jíž v jejím životě dělala protiváhu snad jen láska k tanci. Právě táta ji vzal poprvé do Afriky.

Z dovolené z Egypta si odvezla pár výrazných, až typických vzpomínek: jak ji chtěli místní směnit za velbloudy, jak to tam krásně vonělo a jak zdolali Mojžíšovu horu…

Milena Holcová: Nejlepší zážitky začínají průšvihem

Styl

Někde tam se rozhodla, že se vydá dál, do savan, do pravé, „černé“ části kontinentu. Zvolila Keňu. O možnosti dostat se tam jako dobrovolnice se dozvěděla z nástěnky před jednou z přednášek na vysoké škole, kde studovala obor cestovní ruch a rozvojovou pomoc.

Foto: archiv Hany Hindrákové

V Keni pomáhala, ale také ji procestovala.

„Pod inzerátem bylo i číslo. Moc jsem o všem nepřemýšlela, hned jsem na ně zavolala,“ popisuje. Vzápětí nastoupila do čtyřtýdenního kurzu a po jeho absolvování již věděla: ono to vyjde, já skutečně pojedu! Netají se ani tím, že nikdo z jejího blízkého okolí z plánované cesty nadšený nebyl.

„Táta se mnou dokonce přestal úplně komunikovat, když jsem poprvé odletěla. A nezměnily to ani další cesty. Jeho strachy jsem pochopila až poté, co se mi narodil syn.“

Safari v Keni je bezohledný masový hon na divoká zvířata

Cestování

Chodící peněženka

Do Afriky odjížděla jako začínající spisovatelka. Opravdový impulz, že se jí stane, ale přišel až po příletu do Keni, v roce 2005. Přes počáteční nesnáze tam nakonec zůstala skoro dva měsíce, jak si naplánovala.

„Snadné to nebylo. Bála jsem se létat. V Keni jsem zase hodně řešila malárii, z níž jsem měla vážně obavy,“ podotýká s tím, že všechny strachy záhy zdolala, a i tu malárii dokázala opakovaně překonat. Všechny náklady na pobyt, od pojištění po stravu, si přitom platila z vlastních zdrojů.

Od začátku se snažila hlavně mezi Keňany zapadnout, což nebylo lehké. Byla bílá, žena, mladá, pravděpodobnost toho, že se může stát terčem napadení, se tím úměrně zvyšovala. Navíc tato kombinace v Africe vyvolává ještě jiný, pro turistu nevítaný dojem: že jste bohatá.

„Místní jsou zvyklí, že jim bílí stále cosi dávají. Leckteří nás proto vnímají jako chodící peněženky,“ hodnotí.

Foto: archiv Hany Hindrákové

Rozdíly v životní úrovni proti Evropě jsou podle ní místy až obrovské.

Byla pro ně mzungu, běloška, která musí mít peníze. Smířlivě ale dodá, že za ten to pocit si Evropané, Američané mohou vlastně sami. Ne všechny finance směrované na dobročinnost byly a jsou vynakládány účelně. Občas jejich vyplácení provází chaos. Přiznává, že řešila i možnost, že dobrovolnictví vzdá.

Její ne vždy lichotivé postřehy zesilovaly i kulturní rozdíly, na něž narážela téměř na každém kroku. Stále musela uvažovat o tom, kam půjde, co a kde bude jíst, zda se domů stihne vrátit po setmění, zda může vejít do této uličky…

Muž, tchyně a kamarádi

„Nebyla jsem taky zvyklá na špínu, na chudobu, na HIV, na opuštěné děti v ulicích. Na to, že všichni v Keni jedí rukama… Sen o tom, že někoho spasím, se mi rychle rozplýval,“ shrnuje.

Po návratu domů začala o svých zážitcích přednášet. Do Keni se pak jako dobrovolnice ještě několikrát vrátila. A jelikož ráda na cesty vyráží s doprovodem, vzala tam snad všechny své blízké. S výjimkou táty. „Nejlepší spolucestující je má úžasná tchyně,“ hodnotí.

Foto: archiv Hany Hindrákové

„Důležité je pomáhat konkrétním lidem, hlavně opuštěným dětem,“ říká.

V roce 2007 došla k závěru, že chce místním pomáhat jinak, že nadnárodní pomoc nemá moc smysl. V lednu 2008 proto založila vlastní neziskovou organizaci Fair. Rozhodla se pomáhat konkrétním lidem.

„Nadšení mi vydrželo do roku 2014, kdy jsem její činnost ukončila,“ uvádí s tím, že v tu dobu už cítila, že tohle není směr, který kontinent jednou zachrání. „Vlastně nevím, proč Evropané došli k závěru, že je potřeba Afričany naučit, jak se mají o sebe postarat.“

Láska ke Keni ji následně zavedla k jinému projektu, lépe řešeno produktům – ke korálkům. Šperky z nich vyrábějí HIV pozitivní ženy v chudinské čtvrti Ngando v Nairobi. Ona je prodává v Česku prostřednictvím projektu Dárky s myšlenkou a peníze jdou na skutečné potřeby rodin. Podobná pomoc je přímočařejší, její dopad viditelnější.

Setkání s Josephem

„V tu dobu jsem už psala. Romány Děti nikoho a Nezlomný vyprávějí o těch opuštěných. Živořících v ulicích,“ líčí.

Za osudové setkání označuje moment, kdy potkala jednoho „obyčejného“ kluka. Joseph „Njoro“ Njoroge má osud podobný statisícům jiných Keňanů. Dětství strávil na ulici. Na rozdíl od drtivé většiny se z ní ale dokázal dostat, najít si práci, založit rodinu a začít pomáhat jiným. Pro ohrožené děti v Nairobi vybudoval nový domov.

Základem úspěchu je podle něj zbavit nezletilé závislosti na alkoholu a drogách, látkách, jež jim pomáhají přežít v situaci, kdy je rodiče opustí, případně se o ně nestarají.

Joseph se stal i hrdinou Hančina nejúspěšnějšího románu Nezlomný. A navštívil ji doma, v Mníšku pod Brdy. „Tady se stal na chvíli skutečnou celebritou,“ podotýká spisovatelka s tím, že právě s touto knihou zase ona prorazila v Keni. Vydalo ji tam nakladatelství Moran Publishers pod titulem Unbreakable.

Prodává se dobře, o čemž svědčí její plánovaný dotisk. Výtěžek z prodeje věnuje paní Hana Josephovi, který peníze používá na pokrytí chodu domova pro děti ulice. „Chce změnit jejich vnímání ve společnosti. Ukázat, že to nejsou hyeny, že byly kdysi šťastné, že měly rodiče… Keňané se jich často bojí. Zapomínají, že jsou to děti, vidí v nich jakýsi odpad.“

Čas na svahilštinu

Kniha se podle ní dobře prodávala i u nás. Úspěšné byly v Česku i jiné tituly. Hlavně Smrtící byznys o falešných lécích v Africe, román, jenž na vydání v Keni zatím čeká.

„Mnohdy bych si přála, aby tyhle věci byly fikcí. Nejsou, bohužel. Prodávají se tam léky, kde jsou hlavní složky jed na krysy, nemrznoucí kapalina, leštidlo na parkety,“ vyjmenovává namátkou. Další knihy i studium témat měly následovat, jenže pravidelné cesty mezi kontinenty zastavila pandemie.

„Najednou jsem měla spoustu času. Nejdřív jsem se litovala, pak jsem se začala realizovat jinak. Mimo jiné se zase učím svahilsky,“ uvádí. Lektorku Lucy si našla přes internet, žije v Nairobi.

Foto: archiv Hany Hindrákové

Její exotické příběhy ukazují také odvrácenou stranu kontinentu, jenž je Evropě tak blízko. Ale i daleko…

Za největší osobní změnu v posledních dvou letech ovšem považuje jinou událost – narození druhého dítěte, dcery. Díky ní už ví, že si svahilštinu vyzkouší v terénu nejdřív za tři roky, covid, necovid.

„Není ani kam spěchat, nic mi neuteče,“ podotýká s tím, že chudinské čtvrti, kam jezdívá, se stejně moc nezmění. Výjimkou není ani nairobská Kibera, kde na 2,5 km2 žije milion lidí. „Působí tam kolem šesti set neziskovek, životy místních se ale nezlepšují,“ konstatuje suše a s odstupem.

Čekání na skutečný život

Aby ho získala, musela si projít mnoha slumy, ztratit se v nich (samozřejmě v doprovodu keňských přátel), dostat se do vypjatých situací po setmění i potkat řadu hodných lidí…

A o tom všem vyprávějí její romány. Knihy, které – jak má zjištěno – nejraději čtou ženy po padesátce. Hledají v nich většinou dobrodružství, které samy nikdy nezažijí. Často žijí na jižní Moravě, v Praze nebo ve východních Čechách. V místech, kam jezdívala přednášet.

„Těším se, až se opět osobně potkáme. Online prostor vyměníme za realitu. Na leden se mi už diář plní. Malou budu brát s sebou,“ říká paní Hana s tím, že zůstává hlavně českou autorkou.

Touhy zlepšovat život jiným kdesi daleko v ní ale zůstaly: „Když pomůžete byť jedinému dítěti z ulice znovu důstojně žít, bydlet, chodit do školy, má to rozhodně smysl. Tím neříkám, že to občas není dřina. Někdy ani ty děti nechtějí opět přijmout řád vyžadovaný majoritou. Když to ovšem s nimi vzdáte, je to škoda.“

Ostatně Josephovy zkušenosti z terénu a z činnosti jeho centra ukazují, že podobný přístup se nakonec vyplatí úplně všem.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám