Daniela Kolářová: Za každou ztracenou iluzi zaplatíte vystřízlivěním a kocovinou

Nejdřív to vypadalo, že budeme mít spoustu času. Jenže náš kolega Luboš Veselý natáčel, takže jsme se s Ilonou Svobodovou musely podřídit jeho možnostem a čas se krátil. Nakonec jsem ani nevěřila, že to vůbec stihneme. O to intenzivnější bylo zkoušení. Byla to hezká práce a na premiéru přišlo báječné publikum, které akceptovalo všechnu tu hořkost, absurditu a humor Drahé Mathildy.

Naštěstí francouzských vět užíváme malinko. Pomáhala Ilona a pan režisér Otakar Kosek. Z občasných pobytů ve Francii mám trochu naposloucháno, ale rodilí Francouzi by byli určitě nespokojení.

Mathilda je na svůj věk neobyčejně bystrá. Už při prvním čtení hry mě ohromil způsob jejího myšlení. Až později jsme s režisérem začali uvažovat o fyzickém znázornění. Nechtěli jsme zacházet do naturalistického zobrazování, jenom lehce podpořit představu.

Setkala jsem se tam s úžasnou partou kolegů, mnozí už odešli do hereckého a režisérského nebíčka. V divadle všechno, včetně zázemí, fungovalo na vysoké profesionální úrovni, měla jsem se od koho učit. Nemohu však vynechat společenskou realitu, která rámovala naše životy a možnosti či spíše nemožnosti. Dodnes musím obdivovat dramaturgii, která kličkovala mezi cenzurou, povinnými představeními k různým výročím a hledáním hodnotných her.

Ale faktem je, že divadlo fungovalo jako společenský fenomén díky divákům, uměli číst mezi řádky a gesta herců. Po sametové revoluci se divadlo začalo potácet, cenzura už nic nezakazovala, jenže my jsme nebyli připraveni na moderní evropský repertoár. A ukázalo se, že diváci už nepotřebují tajné vzkazy a chtějí se více smát a bavit.

Nejdřív jsme ho hráli ve Švandově divadle, potom v Divadle Palace a pak Michal Hrubý získal prostor v Divadle Blaník. V těch Vršovicích šlo o jednorázovou objednanou akci.

No, jsou situace, kdy nesmíte přemýšlet, ale řešit. Zkolabovat můžete, až když je po všem.

Ano, a nejhorší je, že na to jako matka nejste připravená. Je to paradox: vychováváte děti k samostatnosti a pak, když se osamostatní, vás to zaskočí. Zůstane prázdná náruč a musíte hledat náhradní hodnotový program. Já jsem se vrhla na přírodu, ta je pro mě velice důležitá.

Cerruti. Používám ho už léta.

Ono je to matoucí. Říkáte si: to je fajn, nebudu muset mluvit tak nahlas a dělat velká gesta. Jenomže každý malý prostor je jiný a moc záleží na jeho akustice a celkovém uspořádání. Ale vnitřní aktivita a nasazení musí být stejné jako ve velkém divadle.

Setsakra ano! Po každém představení si herci říkají: dneska byli bezvadní lidi, nebo naopak.

To byla zvláštní situace. Můj muž byl tehdy na těžké operaci a já jsem na tom nebyla psychicky moc dobře. Při téhle práci mi vrtalo v hlavě tisíc červíků pochybností. A uvědomila jsem si intenzivně, jaké milimetrové vzdálenosti nás mohou vychýlit z normálního stavu někam, kde rozum nehraje žádnou důležitou roli. Myslela jsem si, že od té postavy dokážu odstoupit, ale nebylo to tak snadné. Nedokázala jsem po natáčení ten pocit tak rychle setřást. Stav vystresovanosti a zoufalství nějaký čas zůstával.

Asi to, že se nechám zohavit a nedělám u toho žádné scény. A také mě zajímal pokus o hororový žánr na tohle téma.

Při tom setkání jsem si připadala jako v prvním ročníku na DAMU, kdy se studenti s pedagogy zabývají etudami na dané téma. V tomto případě jsme zkoušeli úzkostné stavy bez verbálního vyjadřování, snažil se mě nasměrovat k vnitřnímu stavu filmové paní Mrázové. Představovali jsme si, jak se nějaké zvíře krčí strachem, nebo útočí.

No, bylo to nepříjemné, ale to platilo pro všechny a zvládli jsme to.

V deváté třídě jsem si je nechala narůst, nosila jsem ohon na stranu jako Jana Brejchová ve filmu Probuzení. Ale jeden učitel mě kvůli tomu tak pronásledoval, že jsem se zase ostříhala téměř dohola.

Některé exteriéry se točily přímo v Ústí nad Labem, takže si vybavuji škaredé, šedivé, smutné ulice. Také to, jak jsem v plavkách a mezi záběry sněžilo, a tak jsme čekali, až sníh roztaje. Bylo to někdy v dubnu, možná v květnu.

Děkuji. Má to praktický důvod: v létě herci mají prázdniny, takže toho filmaři využívají.

Pokud nedojde v rodině k nějaké mimořádné situaci, budu pracovat na zahradě. Něco se mi honí hlavou a ráda bych to realizovala. Zatím jsem byla více v časovém stresu a dělala všechno, když to šlo, a ne kdy by se mělo. Příroda je pro mě nepostradatelná čím dál více. Mám pocit, že plnohodnotně existuji s ní a v ní.

Před třemi lety jsem chodila na pilates, teď cvičím na zahradě. Sousedíme s lesem, chodím na procházky. I v Praze se snažím dostat pěšky, kam jen můžu.

Jsem zaskočená faktem, že je to město ruských podnikatelů a na obchodech jsou nápisy v azbuce. Jistě tam žije několik bývalých spolužáků, ale moc dlouho jsme se neviděli a možná bychom se ani nepoznali. Mám ke Karlovým Varům citový vztah a vždycky jsem trochu nervózní, když tam jedu hrát.

Nebudu zastírat, že mám k tomu silnou vazbu. Dívám se z hlediště a jsem naměkko. Divadlo je opravdu krásné. O dvě podlaží níž stále bublá říčka Teplá, jak jsem to objevila v dětství.

Jsem ignorantka.

Vybaví se mi škola, kamarádi, kopce okolo města, kde jsme lyžovali a sáňkovali, na zamrzlé řece jsme bruslili, to byla moje vášeň. Mívali jsme uhelné prázdniny, třeba dva týdny, ty jsme si opravdu užili. Chodila jsem za maminkou občas do divadla, půjčila mě do pohádky. První roli jsem dostala, když mi bylo devět let, v představení Císařovy nové šaty. V první půlce jsem byla kuchtík a ve druhé ta holčička, co křičí, že císař pán je nahatý!

Ráda na to vzpomínám, všichni na mě byli hodní, pan ředitel Jan Strejček se staral, abych pořád hrála a co nejvíc se otrkala. Ale v srpnu jsem v Praze zažila bratrskou pomoc spřátelených vojsk Varšavské smlouvy. Trvala jednadvacet let.

Sarkasmem například, mimo jiné.

Ano, tehdy se tomu tak říkalo.

Domluvila jsem se s produkcí, že chci mít chlapečka u sebe. Bydleli jsme v prázdném paneláku v Petrovicích, štáb sídlil v Sedlčanech. Se Šimonem mi nejprve pomáhal manžel a pak ho přijela vystřídat tchyně.

Ano, jsem ráda, že si vybrali jiné obory.

Se souborem The Tap Tap asi dvakrát vystupoval můj muž. Teď psal texty písní a se Šimonem se významně podílel na podobě scénáře divadelního představení Nefňuka. U Matěje to dlouho vypadalo, že bude hrát na bicí, ale pak z toho sešlo. Když sem po revoluci vtrhly počítače, začal se o ně zajímat a s uměním byl konec.

Andulce bude šest a Vojtovi tři roky. Nevídám se s nimi, bohužel, tak často, jak bych si přála, ale jsou to zdravě sebevědomé děti, jejich maminka se jim hodně věnuje. V létě za námi jezdí na zahradu. Andulka půjde v září do první třídy.

Znám takové ženy. Od podzimu budeme točit pokračování, zrovna pročítám stoh scénářů.

Tohle je už nevratné. To bych nesměla mít profesi, kterou jsem si zvolila. Nemáme žádný řád, často improvizujeme a nutně potřebujeme někoho, kdo nám spolehlivě pomáhá. Takže to bylo se syny docela náročné. Ale snažila jsem se být dobrá máma. Kdybych mohla, zůstala bych alespoň rok nebo dva doma. Tehdy mateřská trvala šest měsíců.

Já nevím, jaký máte důvod sdělovat, že mi bude sedmdesát let. Ale bude. A jistěže se nemůžete srovnávat v sedmdesáti s někým, komu je dvacet. Fakt je, že mi ubývají fyzické síly. Co jsem stihla tehdy, na to teď nemám. Udělat za den generální úklid, to nezvládnu. A taky uvažte padesát let radostí, zklamání, bolestí a proher, podrazů, které nemůžete škrtnout. Také si uvědomíte skutečnou cenu zdraví, o ní ve dvaceti nepřemýšlíte.

Ve dvaceti jsem měla iluze o síle divadla, která má šanci měnit lidi k lepšímu. Za každou ztracenou iluzi zaplatíte vystřízlivěním a kocovinou. Pochopila jsem, že nepohnu světem, nemůžu udělat žádný zázrak. Ale jak říkal pan Werich: Boj s lidskou blbostí je nekonečný, ale nikdy se nesmí vzdávat!