Hlavní obsah

Daniel Krejčík: Dny na zámku mají úplně jiný rytmus. Nevím, co je nuda

„Včera se nám narodila kůzlata, pojďte se podívat. Můžete si je vyfotit,“ vítá nás herec Daniel Krejčík (26) na zámku v Osečanech nedaleko Prahy, kde žije se svým partnerem Matějem Stropnickým. Povídáme si v nezvykle chladném dubnovém dni, vedle kachlových kamen, zatím jediného zdroje tepla v celé zchátralé budově, kterou se ti dva snaží přivést k životu.

Foto: Petr Horník, Právo

Daniel Krejčík

Článek

Byla to velká změna, přestěhovat se na toto místo?

Obrovská. Pocházím z malého města, ze Sobotky, kde má naše rodina domeček a pohřební službu. V Praze jsme s Matějem bydleli v bytě tři plus jedna. Původně jsme se chtěli odstěhovat do domu na vesnici, abychom měli víc klidu a soukromí. Tady toho klidu v létě moc nemáme.

Lidi sem jezdí na brigády, koná se tu divadelní festival, pořád se něco děje. Zámek je pak jeden velký průchoďák. Soukromí si o to víc užijeme na podzim a v zimě, kdy sem nechce přijet ani naše nejbližší rodina. (směje se)

O Prahu jsem nepřišel, jezdím tam kvůli práci, teď hlavně dabovat. Připadá mi najednou strašně rychlá. (Do místnosti vstupuje Matěj s tácem domácího koláče.)

To je krása. Kdo to pekl?

No já. (usmívá se) Když jsme sem přišli, uměl jsem leda tak špagety a krupicovou kaši na tři způsoby. Zjistil jsem, že vařit je výhodný, protože v kuchyni je na rozdíl od zbytku zámku teplo.

Když myju nádobí, ohřeju si na to vodu ve velkým hrnci tak, až je úplně vařící. Skoro si opařím ruce, ale pak, jak u toho mytí člověk rozmrzá, je to příjemný.

Ohřívat vodu, štípat dříví, topit v kamnech... Nemáte někdy chuť utéct zpátky do města?

Asi tak obden to na mě přijde. Jednoduché úkony, jako je mytí nádobí, vám tady zaberou spoustu času. Když se řekne, že vyluxujeme, je to program na tři dny. (Z chodby slyšíme zvuk vysavače. Matěj luxuje po celou dobu rozhovoru.)

Dny tu mají úplně jiný rytmus, nevím, co je nuda. Zato už vím, co je deprese. Ale neměnil bych. Stal se z toho místa domov. A pro mě je to první „doma“, které si s někým tvořím.

Zámek stál dvanáct milionů, budeme ho ještě dlouho splácet. Věřím ale, že tady tomu místu pomáháme, že už k němu patříme. Doufám, že to tak nevnímáme jen my, ale i lidi v okolí. Jsem rád, že nás místní dobře přijali.

Čím jste si je získali?

Když jsme tenhle zámek objevili, hledali jsme další lidi, kteří vlastní zámky nebo podobné objekty, a ptali se na jejich zkušenosti. Díky tomu jsme si uvědomili, že nejde jen o radost a starost o budovu, ale že jsou důležité i vztahy s vesnicí.

Tak jsme zašli do místní hospody a s každým jsme si dali panáka. Asi tak po nějakým sedmým osmým panáku jsme pro ně byli kluci ze zámku a nic nebyl problém. (směje se)

Foto: Petr Horník, Právo

„Kozy jsou fajn, ale jsou svéhlavý. Pořídili jsme si je jako levnou sekačku, jenže nám sežraly všechny věci, co jsme zasázeli, včetně levandule a ovocných stromků. Přesto je máme rádi,“ říká Dan.

Zmínil jste, že sem v zimě nechtějí ani vaši nejbližší příbuzní. Moc se jim nedivím. Nesvlékla jsem si kabát a žádné velké teplo mi není. Kolik stupňů tu míváte?

Když v téhle místnosti topíme celý den a ztopí se takových pět šest nůší dřeva, může tu být v zimě i čtrnáct stupňů. Ve zbývajících místnostech se netopí, takže tam je pak podobně jako venku. Pocitově někdy i míň. Ale ono se to zlepší.

Teď se dělá střecha, s tou jsme měli začít hned, ale chyběly nám peníze. Pak už to půjde dobře. Na střechu ještě sháníme do léta tři miliony korun, pořád doufám v zázrak, že se objeví někdo, kdo nám s tím pomůže.

Jsme asi jediný zámek, který na prohlídkách ukazuje dřevomorku nebo díry ve stropě

Na našich webovkách www.zamekbude.cz máme odkaz na transparentní účet, kam nám lidi můžou na střechu přispět.

Na webových stránkách zámku nabízíte i prohlídky. Opravdu sem někdo chodí?

Ale jo. Nechceme nějaký wellnessový zámek, chceme místo pro lidi. Já od začátku usiluju o to, aby tu fungovala kultura, Matěj zase víc tíhne k památkám a historii jako takové.

Nejdřív jsem mu říkal, že prohlídky zatím dělat nemůžeme. Nakonec to jde. I když je pravda, že jakmile si vyhledáte náš zámek na Googlu a podíváte se na recenze, můžete si přečíst: „Prohlídka byla zajímavá, ale v zámku nic není.“ (směje se) Trochu podezírám svého otce, že to napsal on.

Máme tu i návleky. Vždycky lidem říkám, ať si je vezmou, aby se od zámku nezamazali. Je to tady všechno trošku jinak, jak vidíte. Jsme asi jediný zámek, který na prohlídkách přiznaně ukazuje dřevomorku nebo díry ve stropě. Lovci zážitků sem ovšem jezdí rádi.

Jako správný zámek nabízíte i svatby. Už tu nějaká byla?

Jsou to takové hipsterské svatby, zatím byly spíš menší. Ale letos v létě tu má být jedna, která má mít asi sto lidí. To bude zátěžovka. Myslím, že na ni budou všichni hosti vzpomínat i z toho důvodu, že na sto lidí tu máme jeden záchod.

Co zvířata? Plánujete rozšířit chov?

Máme čtyři ovce, ty jsou nejlepší. Kozy jsou taky fajn, ale jsou svéhlavý. Pořídili jsme si je jako levnou sekačku, jenže nám sežraly všechny věci, co jsme zasázeli, včetně levandule a ovocných stromků. Přesto je máme rádi, byla to naše první zvířata, teď jich máme pět.

Na nádvoří je kladrubská kobyla, ta patří sousedce, která nám pomáhá. Je to takový sdílený kůň. Pak už máme jen kočku.

Foto: Divadlo Na Fidlovačce

Dánská dívka, jedna z nejhezčích, ale nejnáročnějších rolí.

Když jsme v Divadle Na Fidlovačce v létě hráli představení Dánská dívka, přišel za mnou do zákulisí divák. Myslel jsem, že bude chtít podpis, ale on mi přišel nabídnout krávu. Bohužel jsem ho musel odmítnout, další zvířata zatím nechceme.

Zúčastnili jste se s partnerem reality show Výměna manželek. Co vás k tomu vedlo?

Důvodů bylo víc. Potřebujeme peníze na tu střechu a tohle mohla být aspoň malá část příspěvku. Můj muž chtěl jako dobrý politik vystoupit ze své sociální bubliny, poznat zblízka lidi, které by jinak nepotkal.

Já zase sleduju kampaň Jsme fér, která podporuje práva a manželství gayů a leseb. Říkal jsem si, že by to té věci mohlo pomoct. Pokud se to ovšem povede. Dva dny před výměnou jsme ale dostali strach, že to vlastně může bejt i pěknej průser.

Naštěstí nebyl, péči o šest dětí v „náhradní“ rodině jste zvládl. Šlo všechno tak hladce, jak to působilo na obrazovce?

Ony tam ty kamery nejsou celý den a celou noc, ale třeba pět šest hodin denně. A z toho dne pak v televizi vidíte pár minut. Já za těch deset dní naspal dohromady tak třicet hodin. Nejmladšímu miminku rostly zoubky, navíc ho trápil ekzém na tváři. Takže v půl jedenáctý, když ostatní děti spaly a všechno utichlo, mi začínala další směna.

Lidi mi pak psali, jakej jsem frajer. Jenže já tam byl deset dnů. To jejich maminka je hrdinka. Děti byly skvělý, máme domluveno, že sem v létě přijedou na prázdniny, na to se těším.

Překvapily vás reakce po odvysílání pořadu?

Překvapily, tolik pozitivních reakcí jsem nečekal.

Na Facebooku jste zveřejnil dopis holčičky z dětského domova, která psala, že by k vám chtěla. Jak to dopadlo?

Moc nás to dojalo. Víc vám k tomu teď bohužel nesmím říct.

Foto: Petr Horník, Právo

S Matějem Stropnickým, hercem, novinářem, politikem a bývalým předsedou Strany zelených, jsou spolu čtyři roky.

Zeptám se tedy jinak. Přemýšlíte o tom, že byste si osvojili dítě?

Jo.

To byla hodně rychlá a suverénní odpověď. Matěj souhlasí?

Matěj to nechal na mně. Řekl, že ať do naší domácnosti přijde jakékoli dítě, rád ho přijme. Žádat budu ale já, právě si k tomu shromažďuju dokumenty.

Získat dítě do péče je dlouhá cesta, teď teprve zjišťujeme, co všechno to obnáší

Mohli bychom se tady ještě roky dohadovat, jestli děti mít, nebo ne. Vždycky by se našly důvody pro a důvody proti. A mezi tím by třeba v dětském domově vyrůstalo dítě, které mohlo mít domov.

Kolik dětí byste dokázali přijmout?

V tomhle se s Matějem hodně lišíme. Já už zjistil, že šest je moc. Ale zase jsem jedináček, a tak vím, že jedno je málo. Tři by mohly být akorát. Jsme teprve na začátku, získat dítě do péče je dlouhá cesta, teď teprve zjišťujeme, co všechno to obnáší. Zákony mi v tomhle přijdou nedokonalé.

U stejnopohlavních párů je situace specifická. Sexuální orientace sice není překážkou v žádosti o adopci, ale nemůžeme o dítě žádat společně jako pár. Kdybych tedy s žádostí uspěl a v budoucnu se mi něco stalo, můj muž nebude mít na naše dítě nárok. (odmlčí se) Nevadí vám, když si zapálím?

Vůbec ne. Můžu si vzít ještě kus koláče?

No jasně, jen si berte. Jsem rád, že jsem se péct naučil, nešlo to hned. Počkejte, až vám ukážu naši kuchyň, tu by považovala za archaickou i moje babička. Máme sporák a troubu na plyn. Na začátku jsem s tím neuměl, nejsou tam uvedené žádné stupně.

Foto: Petr Horník, Právo

Teplo dělají kachlová kamna. „Když ztopíme pět šest nůší dřeva, může tu být čtrnáct stupňů,“ říká Dan.

Když jsme dělali kolaudačku pro kamarády, chtěl jsem uvařit pro čtyřicet lidí guláš. Půl dne jsem krájel cibuli a maso, pak jsem to dal do obrovských hrnců a brutálním způsobem se mi to připálilo. Volal jsem tatínkovi, co s tím. Je sice pohřebák, ale původním povoláním kuchař. Poradil mi, ať do toho dám korky od vína.

Lidi postupně přijížděli, po celým zámku se táhnul smrad spálenýho guláše, přišli do kuchyně a tam viděli ty hrnce, ve kterých plavaly korky. Tuhle fintu nikdy nezkoušejte, vůbec nefunguje.

O Matějovi se ví, že z ekologických důvodů odmítá elektronické přístroje. Přesvědčil jste ho aspoň ke koupi lednice, když teď často vaříte?

Nepřesvědčil, Matěj je v tomhle zásadovej. Ale zámek je jedna velká lednice, v zimě i s mrazákem. Díky Matějovi jsem začal třídit odpad a nenakupuju oblečení v konfekci. Celkově tady žijeme dost ekologicky. Náš jediný prohřešek je auto.

Matěj chtěl, abych ho prodal, tak jsem se vymlouval, že nemůžu sehnat kupce, až se na to nějak zapomnělo. Ono to tady bez auta moc nejde. Autobus sem jezdí dvakrát denně a vlaková zastávka je až v Sedlčanech, šest kilometrů odsud.

Na nepoužitá parte jsem jako dítě maloval, psal na ně úkoly. Taky jsem zpíval na pohřbech

Říkal jste, že pocházíte z rodiny pohřebáků. Jaké to je, vyrůstat v rodině, která se živí tak svébytným řemeslem?

U nás je to dlouhá rodinná tradice, můj tatínek je už čtvrtá generace, pohřebka se u nás dědí, je to zodpovědnost. A teď si vezměte, že nemám sourozence. Rodiče jsou z toho trochu smutní. Proto potřebuju mít to dítě, aby to měl jednou kdo převzít. (směje se)

Foto: Petr Horník, Právo

„Můžeme se tady plácat po ramenou, jaká jsme liberální společnost, ale myslím, že prince v pohádce už si nezahraju. A to jsem si ho vždycky tak přál.“

Vyrůstat v tom prostředí mi nepřipadalo nijak zvláštní, vlastně jsem to měl docela rád. Na nepoužitá parte jsem si jako dítě maloval, psal na ně úkoly. Taky jsem zpíval na pohřbech. Ale nestejská se mi po tom. Jsem spíš na to živý umění.

Pohřební službu jste provozovali přímo v tom domě, kde jste bydleli?

O pár ulic dál, v domě babičky. Že bych vyrůstal přímo mezi rakvemi a nebožtíky, to zase ne. No, i když... Někdy táta řekl: „Pojď mi pomoct, budeme doma rychleji.“ Získal jsem díky tomu smysl pro nejčernější humor.

Je to práce, která je záslužná, někdy i vtipná, jindy zase dojemná. Díky tomu prostředí vím, že smrt může přijít kdykoli, že neumírají jenom staří lidi. Jsem s konečností života smířenější, než kdybych vyrůstal v běžné rodině.

Co rodiče říkali, když jste přišel s tím, že uhnete z rodinné tradice a dáte se na herectví?

Táta řekl - zkus to, a když ti to hraní nepůjde, můžeš dělat řečníka nebo plačku na pohřbech, my budeme mít práci furt. Třeba na to ještě dojde.

Herectví mě bavilo odmala, chodil jsem do dramaťáku, daboval a věděl, že to chci dělat pořád. Ale přece jen jsem byl kluk z maloměsta, z obyčejný rodiny s pohřebkou. Ten sen, že by se to opravdu povedlo, byl vzdálený.

Ale povedlo se. Nominovaný jste byl na Thálii, na Cenu divadelní kritiky a Cenu Františka Filipovského, která se uděluje za dabing. Dokážete říct, která z rolí ve vás nejsilněji rezonovala?

Moje nejmilejší je Dánská dívka, která nastoluje téma sebelásky a sebepřijetí. Bohužel jsme ji zatím měli možnost hrát jen osmkrát, pak se zavřela divadla. Taky mám rád Úplné zatmění, v tom hrajeme spolu s Matějem. Většina mých velkých rolí v sobě nesla téma sexuální orientace nebo identity. Jsou to krásné, i když psychicky náročné věci. Když se do nich ponoříte, je to vyčerpávající.

Foto: Profimedia.cz

Partnery se s Matějem stali i na jevišti, ve hře Úplné zatmění.

Jak jste toto téma prožíval ve svém osobním životě?

S prvním gayem, kterýho jsem potkal, jsem začal chodit. To mi bylo šestnáct. Po prvním týdnu vztahu jsem usoudil, že bych to měl říct doma. Nejdřív jsem šel za maminkou, ta to pak řekla tátovi. Naši to nakonec vzali dobře.

Náročnější bylo, když se do novin dostal náš vztah s Matějem. Byli jsme spolu asi měsíc a na tohle jsme nebyli připravení. Od té doby taky moc nedostávám heterosexuální role, což mě docela mrzí.

Můžeme se tady plácat po ramenou, jaká jsme liberální společnost, ale myslím, že prince v pohádce už si nezahraju. A to jsem si ho vždycky tak přál.

S Matějem jste spolu čtyři roky. O registrovaném partnerství jste neuvažovali?

Asi tak po třech měsících našeho vztahu jsem přišel s tím, že když jsou do sebe dva lidi zamilovaní, měli by se vzít. Já jsem takovej rychlej. Můj muž, který je přece jen starší a rozumnější, říkal, že je to brzo. Slíbil, že si mě vezme, až bude předjaří, on tohle roční období miluje. Bohužel má velmi specifické požadavky na to, jak má takové předjaří vhodné pro svatbu vypadat. (směje se)

Takže já na to své předjaří stále čekám. Ale teď vážně, už to pro mě není tolik důležitý.

Reklama

Související témata:

Související články

Laďka Něrgešová: Mám krize velikosti paneláku

Zvládnout dvě děti bez pomoci školy a školky, skloubit domácí výuku staršího s prací v pořadu Showtime na Primě, a hlavně se z toho nezbláznit. Laďce Něrgešové...

Výběr článků

Načítám