Hlavní obsah
Barbora Skočdopolová Foto: Milan Malíček, Právo

Barbora Skočdopolová: Myslím věci dobře, ale nehezky je podávám

Září na jevišti pražské Ypsilonky, kterou má téměř v rodném listu. Zároveň hraje, tančí a zpívá v řádce muzikálů. Patřila ke světové špičce v akrobatickém rokenrolu, dvojité salto pro ni není žádný problém. Kamera si ji oblíbila v seriálu Ohnivé kuře, ovšem na větší filmovou roli Barbora Skočdopolová teprve čeká.

Barbora Skočdopolová Foto: Milan Malíček, Právo
Barbora Skočdopolová: Myslím věci dobře, ale nehezky je podávám

Možná je to tím, že se neumí správně prodat. „Občas jen žasnu, jak někdo vychvaluje své kvality – a přitom vím, že přehání. Já to mám naopak. Jsem moc sebekritická a zodpovědná, zároveň cílevědomá, dávám si zbytečně vysoké cíle. Důsledkem jsou stresy a trable se žlučníkem. Dělám si to sama,“ vysvětluje sedmatřicetiletá brunetka, která proto skončila s kávou a místo ní pije čaj.

V Ypsilonce máte naštěstí ideální zázemí. Co chystáte?

Pana ředitele Schmida napadlo oživit princip oblíbených vánočních večerů. Budou se dělat každý měsíc, na jevišti něco uvaříme – poprvé zelné placky. V průběhu práce skutečného kuchaře máme my ostatní improvizované jídelní vstupy.

Já třeba vzpomínám na věčné hádky rodičů o tom, jak správně cedit nudle. Sama je cedím po mamince, tedy vodorovným potřesem. Chlapi mají zřejmě z fyziky pocit, že odstředivá síla vody je větší při svislém pohybu. A tak dále. To představení se jmenuje Šlapeme zelí a nechybí ani soutěž pro diváky. Nechcete si taky zašlapat?

Zelí se šlape přeneseně při tanci. Zažila jste to někdy?

V souvislosti s tancem určitě, patřil k mému dětství a pubertě. Máma byla sportovní gymnastka, ale protože se jí líbily stuhy a ladné pohyby, přivedla mě ve čtyřech letech na balet. Holčičky zvedaly způsobně nožičky, zatímco já okamžitě vyšplhala na ribstole až ke stropu a balet bojkotovala. Řekli, že jsem šikovná, ale ať mě dají na sportovní gymnastiku.

Dostala jsem se časem až do závodního družstva, jenže kolem dvanácti jsem rychle vyrostla – 167 centimetrů je na gymnastku moc, Číňanky mívají 140.

Takže jste přehodila výhybku k tanci?

V Tyršově domě zrovna začínal akrobatický rokenrol a kluci si hledali mezi gymnastkami budoucí partnerky. Jeden se zeptal i mě – a příští týden jsme začali trénovat. Vydržela jsem do osmnácti. Byla v tom i hezká první láska, s tanečním partnerem kamarádky.

Dělali jsme dvojná salta dopředu a různé motačky kolem krku – říká se jim šála. Měli jsme i skládačku, kdy si mě partner nadhodil, chytil a protáhl mezi nohama. Vypadalo to velmi efektně.

Dotáhli jsme to mezi světovou dvacítku, takže jsme jezdili po světě. Jasně, že jsem mockrát spadla, ale nikdy se nestalo nic vážného, jen naražené paty a výrony kotníku.

Musel to být obrovský adrenalin. Vyhledáváte ho i jinde?

Kdepak. Ke konci jsem se před závody už hodně bála a stresovala. Ne proto, že nevyhrajeme, ale že spadnu a něco se mi stane. To byl důvod, proč jsem skončila.

Svému šestiletému synovi dnes nadávám, že není dobrodruh, a manžel reaguje: Jak má být dobrodruh, když ty jsi pravý opak! Na pouti mě nikdy nebavily atrakce jako horská dráha, adrenalin tohoto typu nevyhledávám – a vůbec nechápu, jak jsem mohla provádět ty akrobatické šílenosti.

S Martinem Dejdarem v inscenaci Rusalka nejen podle Antonína Dvořáka

Foto: Pavel Vácha

Na jevišti je bezpečněji. Proto jste zvolila herectví?

Já v tom prostředí vyrůstala. Tatínek patřil k zakládajícím členům Ypsilonky, maminka byla loutkoherečka, vodila a mluvila žížalu Julii u Dády Patrasové. Často mě neměli kam udat, takže jsem s nimi byla v práci.

Určitě ve mně byl kus exhibicionisty, na požádání jsem se ochotně předváděla – zatancovala, hodila pár přemetů. Ale o herectví jsem neuvažovala.

Kdy se to zlomilo?

Zlom přišel až v sedmnácti, kdy jsem začala zpívat s kapelami. Hledala jsem na internetu – měla jsem ráda J. A. R., tak jsem klikla na funky a první název, který mi připadal správně pitomý, byl Vrtule. Šest chlápků, žádná ženská, super.

Za tři dny se ozval můj pozdější manžel, uspěla jsem v konkurzu a začala s nimi vystupovat.

A to herectví je kde?

Vrtule vydržela dvacet let, ale já s nimi byla jen asi čtyři roky, ta kapela v podstatě nebyla pro holčičí interpretku a úplně mi neseděla, takže jsem od nich dostala výpověď. Bylo to nepříjemné, ale ve výsledku dobře.

Řekla jsem si, že by mě mohlo bavit herectví, že to bude taková celoživotní hra. Máma prohlásila, že je to nesmysl – nehrála jsem divadlo, nechodila do dramaťáku. Přesto jsem si podala přihlášku na DAMU na alternativní a loutkové herectví. A zároveň na práva, což bylo tátovo přání. Byla jsem v klidu, něco prostě vyjde.

Vyšlo. A vaším ročníkovým vedoucím se stal Jan Schmid z Ypsilonky!

Tvrdím, že náhody neexistují, ale tohle byla vážně obrovská náhoda. Dopředu jsem netušila, že můj ročník bude otvírat právě on. Asi to tak mělo být.

Samozřejmě jsem ho znala už jako dítě, což nebylo vždy zrovna výhodné. Ale možná to byla moje paranoia. Chtěla jsem před ním být nejlepší, a přitom jsem si zpočátku vůbec nevěřila, všechny spolužačky se mi zdály šikovnější. Až ve druháku otěhotněla Jitka Schneiderová a mně jednou zvoní telefon: Co děláš večer? Musíš přijít do Ypsilonky a převzít po ní Rusalku!

 A už jste zůstala.

Ypsilonka představuje moje kořeny, pamatuju ještě éru Kaisera a Lábuse. Oceňovala jsem vždycky zábavnost, volnost a svobodu, která tu vládla. Vyhovuje mi maximem improvizace, pohybu, zpěvu a tance, kreativity. Lidi tu nejsou upjatí, neberou se moc vážně, jsou schopní dělat si srandu sami ze sebe.

Zároveň jsou velmi pracovití a zodpovědní. Je to prostě láska na celý život. Šilhat třeba po Národním divadle bych si ani netroufala, i když by mne určitě zajímala aspoň jednorázová zkušenost.

Která role jste nejvíc vy?

Kdysi tu režíroval Jirka Havelka Jarryho hru Nadsamec. Mě do té doby obsazovali do rolí ublížených hodných holčiček. A Jirka mi dal postavu, kde zpočátku mrkavá dívenka Elen uvěří tomu, že může mít osmdesát orgasmů – účastní se takového pokusu a stane se z ní strašná dračice.

Ta role mě moc bavila a snad všichni pochopili, že nejsem éterická víla. Dnes mi je asi nejbližší Ginger ze hry o Fredu Astairovi, nejen kvůli tanci.

Ginger a Fred byli jen pracovní partneři. Vás s manželem dala práce dohromady hned?

S Petrem, který hrál ve Vrtuli na kytaru, jsme rok jen kamarádili. Byl v té době ženatý a měl malé dítě. Sice jsme si byli sympatičtí, ale ani ve snu by mě nenapadlo ho balit.

Po předchozích vztazích, v nichž jsem se trochu plácala, jsem oceňovala, že je chytrý a sečtělý. Spojovala nás vášeň k hudbě, shodný názor na politiku. Debatami v non-stopech dostal náš vztah správné základy, na kterých dodnes stavíme.

Herecká profese nese určitá specifika, má pro ně pochopení?

Je ideální, že máme společné podhoubí. Jsem trochu barový povaleč a k mé hygieně po představení patří dvě tři piva, než zamířím domů. Petr to naprosto chápe, nic mi nevyčítá, nediví se. Což velmi oceňuji a dávám svobodu i jemu, když se chce někde zdržet, nehoním ho, kde je.

Jsme schopní si dát prostor a vzájemně se respektujeme, to je velké tajemství našeho vztahu. Manželství přece neznamená druhého vlastnit a nutně trávit každou chvilku spolu.

Jaké má povolání?

Petr je novinář a v současnosti má s kamarádem ekonomický web. Mít chlapa, který pracuje třeba v bance, mohly by nastat problémy. S hercem bych asi taky žít nemohla, potřebuju, aby partner byl nohama na zemi a trochu mě brzdil.

Máte spolu jen jedno dítě?

Ano, šestiletého Ondráška. Ale vychovávala jsem chvíli i jeho dcerku, které je dnes dvaadvacet a beru ji jako svoji. Ondra je moc šikovný a rád se předvádí, má v sobě dar napodobování, jenže o tom nechce ani slyšet. Trpí pocitem, že mu herectví bere skoro každý večer mámu. Nevylučuju, že s úderem puberty se to změní.

Osobně chci, aby dělal to, co ho bude skutečně bavit. Asi bych dala přednost jiné profesi. Spíš kvůli tomu, že je chlap, a pokud nebude druhý Ivan Trojan, extra velké příjmy ho nečekají.

S manželem Petrem a synem Ondřejem.

Foto: archív Barbory Skočdopolové

Jste přísná, nebo alternativní matka?

Alternativní nejsem vůbec. Vyrůstala jsem v docela přísné výchově a často na to doma narážíme, protože manžel je z absolutně liberální rodiny. Zastává názor dítě nechat, nic mu neříkat, žádné zásady. Kárá mě za příkazy a zákazy, prý jsem moc přísná.

Uvědomuju si to a snažím se brzdit, ale těžko zapřete věci, které si nesete z rodiny. Ideálem je zlatý střed, o ten se snažím. Mě třeba rodiče moc nechválili, což beru jako špatné, chybělo mi to. Ondru se snažím chválit co nejvíc.

Občas mu večer odcházíte i do muzikálů…

V Karlíně hostuju už deset let – od Carmen, přes Jesus Christ Superstar po Bonnie and Clyde. Jak jste se ptala na roli, která je nejvíc já, tak je to právě Blanche – žena Clydeova bratra. Milující, věřící a se spoustou zásad, myslí to s manželem dobře, ale křičí na něj. K čemuž mívám taky sklony, myslím věci dobře, ale nehezky je podávám.

Kolegové někdy říkají: Proč jsi tak naprdlá? To nejsem skoro nikdy, ale když mi na něčem záleží, dovedu být hodně rázná, až ostrá.

A zpíváte ještě s Janem Jiráněm v kapele Botafogo?

Máme teď pár hraní. To je taky dlouhá historie, přes deset let. Problém je ten, že máme všichni spoustu dalších aktivit a dávat dohromady termíny je značně nereálné. Navíc se s touhle hudbou, břevnovskou bossa novou, folkem a latinou, těžko proráží.

Hráváme ale i na golfových turnajích, kde uplatníme široký repertoár včetně Beatles. Vše v bossa nova aranžích. To mě moc baví, tyhle akce „k jídlu“ beru jako placené veřejné zkoušky, můžete si spoustu věcí zkusit.

Ráda bych sama něco složila, mám v šuplíku pár osobních (až moc) textů, jimiž se vypisuji ze smutků. Zatím spíš asistuju manželovi – on skládá a já mu do toho dělám zpěvové linky. Párkrát jsme spolu vystupovali i na koncertech, ale jak jsme oba cynici, zdá se nám trapné, když hraje manžel s manželkou. Navíc, co s dítětem?

Vypadá to, že váš den má 48 hodin!

Musím mít skládačkovou hlavu, někdy je to neuvěřitelná logistika. Přivézt, odvézt, vyzvednout… Nechápu, jak někdo zvládá v mé profesi dvě tři děti!

Moje maminka bydlí v domečku za Prahou, jenže ona ani já neřídíme, což je moje velké trauma a chci to změnit. Tchyně a tchán jsou po ruce a hlídají víc, ale nechceme je přetěžovat, pomáháme si proto chůvami.

Ještě taky překládám z portugalštiny. V těhotenství mi přišlo, že hloupnu, a přihlásila jsem se na filozofickou fakultu. Chtěla jsem překládat, mám ráda knížky. Teď jsem v půlce fajn románu ve formě deníku. Manžel mi to učesává a prý se to dobře čte. Kdyby to vyšlo, splní se mi sen.

Varieté Freda A. aneb Chytání větru, hlavní role Ginger.

Foto: Jan Černoch

Spousta herců sní o televizi a filmu. Vy ne?

Skoro rok jsem točila seriál Ohnivé kuře. Dotáhla mě tam kamarádka Betka Stanková, která potřebovala obsadit roli své přítelkyně. Byla to zajímavá zkušenost, ale že bych toužila dělat tenhle rychlý formát a našla se v něm, to ne.

Film je něco jiného, mihla jsem se v Zoufalcích, v Colette… Dobrý film mě láká moc. Klidně bych se i svlékala, kdyby to mělo smysl. (směje se)

Moc se mi třeba líbil Hřebejkův Medvídek a role, kterou hrála Táňa Vilhelmová. Jak odkopla manžela a začala žít, ta její proměna mě fascinovala.

A vaše přání, plány?

Přemýšlím o druhém dítěti, vím, kolik mi je. Na druhou stranu to znamená na rok dva přestat hrát. Ne že bych dávala přednost kariéře, ale uvažuju, jestli je ten správný čas, stejně to budou dva jedináčci.

A každý den si říkám, co mi asi přinese, že možná někdo zavolá, pozve mě do Hollywoodu… Ale nic neplánuju, nežiju dál než ze dne na den, z týdne na týden.

Může se vám hodit na Firmy.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků