Hlavní obsah

Barbara Nesvadbová: Jsme doma taková třígenerační, ženská parta

Právo, Lucie Jandová

Břitkost a vtip jí zůstaly, jen je už neobrací proti mužům jako dřív. Devětatřicetiletá spisovatelka a novinářka, kdysi enfant terrible české literatury, dnes tvrdí, že je praktikující katolička a že módnímu časopisu nebude šéfovat věčně. Stará se o dceru, maminku a deset zvířat. Podle jejího námětu byl natočen film Pohádkář, který právě míří do kin.

Foto: Marlene Film

„Myslím, že se z nás stali blízcí lidé,“ říká o spolupráci s režisérem Pohádkáře Vladimírem Michálkem.

Článek

Jak jste se dopracovala k tomu, že žijete sama?

Ale já zcela sama nežiju. Jen bez muže. Bydlím se dvěma ženami a deseti zvířaty.

Úspěšná, krásná, inteligentní… A bez partnera?

Dříve to bylo tak, že jsem muže testovala. Pak testovali oni mě. Pak jsem se vdala. Pak jsem se zklamala. Hodně. Zcela upřímně, všichni muži, které jsem potkala po svém rozvodu, byli chytří, hodní, vzdělaní. Chtěli se mnou žít a chtěli si mě vzít. Takže zřejmě jsem ta divná já.

Asi bych při širší psychoanalýze došla k tomu, že za tím bude primární zklamání, z mé strany taky absence důvěry a pak asi i to, že jsem se nikdy nerozloučila s postavou svého otce, a dokud to neudělám, tak pro žádného muže úplně nablízko v mém životě místo prostě nebude.

Tak to jste to shrnula pěkně do odstavce. Někdo by se s tím páral a nechtěl by si to přiznat.

Třeba si přiznávám úplnou hloupost a celé je to jinak. (smích)

V tom případě zůstává vaším nejbližším člověkem dvanáctiletá dcera Bibi a vaše maminka.

Ano. Žijeme spolu jako kámošky a navzájem se o sebe staráme všechny tři. Jsme taková třígenerační, ženská parta.

Moji příbuzní se měli hodně rádi a navzájem se ctili. Často si vybavím, třeba jak děda nosil babičce z každé procházky kytku z louky.

Vy to líčíte tak idylicky… Opravdu mezi vámi vládne taková pohoda?

Ale ano, je to tak. Já mám opravdu hrozně fajn rodinu a vždycky jsem měla. Měla jsem obrovské štěstí na rodiče, na prarodiče, tetu i bratrance. Dodnes ráda vzpomínám na to, jak jsme jezdili trabantem, vzadu naložená vejce a jablka na moštování. Jak mi nešlo jezdit na kole a lézt po skalách.

Foto: archív Barbary Nesvadbové

Šperky Roberto Coina prezentuje, aby podpořila nadaci Etincelle, která začleňuje lidi s mentálním handicapem do společnosti.

Moji příbuzní se měli hodně rádi a navzájem se ctili. Když si vzpomenu na manželství svých prarodičů, tak si pokaždé vybavím, jak děda nosil babičce z každé procházky kytku z louky.

To se asi plně docení, když člověk prochází životem a zjistí, že vztahy s lidmi jsou to nejsložitější, co nás čeká.

Jasně. A že to se často nestává, aby byly harmonické. Podívám-li se kolem sebe, moc jich bohužel není. Měla jsem prostě obrovské štěstí na dětství, myslím, že velkou zásluhou mojí mámy. Psychiatrii dělá čtyřicet let, a tak si doma nenechá dělat až takový bordel. I když mám někdy sklon k různým úletům, ona to vždy nějak nenápadně srovná.

Asi je zatím předčasné o tom uvažovat, ale nastane to. Opuštění hnízda. Dospění dcery. Co vás napadá?

Myslím, že už vím. Už teď věnuji extrémně hodně času naší společnosti Etincelle, která pomáhá mentálně handicapovaným s integrací do života. Zřejmě jsem si už tedy našla, čemu se věnovat a jak naložím s časem. Módní časopis asi nebudu dělat celý život.

Vaší dceři je dvanáct, vyhraňuje se už nějak?

Zatím ne. Potěšila se, když se dostala na gympl. Zatím mě ještě neneguje. Možná je to ale jiné tím, že žijeme samy.

Musejí se dnes děti vyrovnávat s o hodně drsnějšími podněty než jejich rodiče?

Tak ti hlavně vyrůstali v jiném režimu. Kdybych vyrůstala v západním Berlíně, bylo by to taky jiné. Nechci skuhrat jako stará bába, že dřív to bylo lepší. Nebylo. Dnes se mnoho věcí může, je takzvaná svoboda.

Na druhou stranu - kde má ale hranice? Zřejmě tam, kde začíná svoboda těch druhých. Ale ctí to někdo? Já třeba začala brát Bi do kostela, protože si myslím, že hranice jsou důležité. A řekla jsem si, že se ji pokusím seznámit i s koránem, že si začneme povídat o buddhismu.

Nechci ji nikam směrovat, natož ji cpát do víry, kterou mám já, ale mít mantinely je dobře. Protože pak se stane, že pedofilové vystoupí na Prague Pride a volají, že jsou taky minorita. Mezi homosexuály mám spoustu kamarádů a myslím si, že když se dva dospělí muži rozhodnou, že spolu budou žít, souložit a radovat se, tak fajn. Ale vše má své hranice. To mi za chvíli někdo ukradne psa, že s ním chce žít! A bude tvrdit, že na to má v rámci svobody právo.

Nedávno jste vytáhla na obranu sexuální výchovy ve školách, proč?

Myslím, že čím více budou děti vědět, tím lépe mohou být připraveny na cokoli, co se jim může stát. Všechny nechodí do báječných, otevřených škol, kde se učitelky mohou zeptat na cokoliv. Nejsou všechny z rodin, kde jim rodiče sdělí, jak děti vznikají. Někde se maminka nikdy nesvlíká, tatínek spí vedle na gauči a o sexu se nemluví ani potichu.

No a pak k nim propadne někdo, kdo osahává holkám zadek, a to jsou první informace o sexu. Čím lépe budou děti připraveny na situace, které je mohou potkat, a tím nemyslím to, že potkají pána v parku v baloňáku, většina zneužívání se přece bohužel děje v rodině, tím víc se mohou ubránit.

Ale měly by být připraveny i na situaci, která nastane s běžným pohlavním dospíváním, a ne jen žasnout, co se děje, že mi rostou prsa, krvácím či mutuju. A když s nimi nikdo nemluví, tak co si mají myslet? Že sex a láska jsou tabu. Jasně že často vědí. Ale někdy taky ne. A mít informace jen z Brava, to mi nepřijde příliš ideální.

Foto: Petr Horník, Právo

Stejně tak antikoncepce, ta je pro mě zásadní otázkou. Brát, nebo nebrat? Myslím si, že polykat každý den hormon je ubližování vlastnímu tělu. A předepisovat ji dětem v patnácti šestnácti letech? To je čirá zhůvěřilost.

To budete asi řešit doma za pár let.

To asi ano. Doufám, že najdeme nějakou přijatelnou alternativu.

Jen si ověřím - jste stále praktikující katolička?

Jistě. Nevím, co by se muselo stát, aby se to změnilo. Byli jsme teď s Bi ve Vatikánu a máme hezký zážitek - viděly jsme papeže. Sloužil mši pro záchranáře. Zdálky sice, ale viděly. Je jiný než jeho předchůdci. V dobrém.

Jezdíte ještě s Bibčiným tatínkem společně všichni na pár dní na dovolenou?

Ano, snažíme se k sobě chovat hezky a mile.

Vidíte, a dnes se mi zdá, že mezi světem mužů a žen nemusí být až takový rozdíl. Že jsou v mnohém stejné.

Bibi má u tatínka skoro stejně starou sestřičku, jako je ona. Stýkají se?

Jistě. Sestřičky má dvě, dvanáctiletou Karolínku a pětiletou Míšu. Jsou sice nevlastní, ale vídáme se všechny tři maminky i všechny tři dcery. Sice nám všem nevyšel nějaký ideální vztah, ale možná o to víc se snažíme chovat se k sobě hezky a spolehlivě.

Pohádkář, který vyšel jako kniha před pěti lety, nyní míří do kin. Čím si prošel příběh za těch pět let?

Byla to dlouhá cesta. Svěřila jsem se kdysi blízké přítelkyni Táně Kovaříkové, že převést knížku na plátno je pro každého spisovatele velká pocta, ale že bych už nechtěla zažít tu společnou tvorbu, co byla na Bestiáři.

Trailer k českému filmu Pohádkář

Proč? Nejste týmová hráčka?

Ale jsem, jenže v tvorbě je to jiné. Společná tvorba vede jen k deziluzím, protože každý si příběh představuje jinak. Film je sice kolektivní dílo, ale musí být jeden, který má poslední slovo. Táňa přivedla Šárku Cimbálovou, která se rozhodla zkusit film zprodukovat. Šla do velké neznámé, snažila jsem se dát jí veškerou možnou důvěru, což mi ona absolutně vracela. Posléze se přidala Svatka Peschková z Falconu. Oslovily jsme režiséra Vladimíra Michálka. A on to vzal. Čímž mne, upřímně, hodně překvapil.

Skutečně na sebe vaše světy šéfredaktorky módního časopisu a svérázného intelektuála Michálka nenarazily?

Absolutně ne. Naopak. Myslím, že se z nás stali blízcí lidé. Několikrát jsme se i po natáčení potkali s dětmi. A vlastně, ex post, už dneska tomu filmu musím poděkovat, že mi do života přivedl spoustu chytrých a milých lidí. To škatulkování na různé světy je přece hrozně povrchní.

Stejné to bylo s obsazením Evy Herzigové. Pro svět, kde dělám já, je Eva absolutní ikona. Pro spoustu kritiků je existence modelky ve filmu důvod, proč se nad ním předem ofrňovat. Ale jsem si zcela jistá, že Vladimír nad tím filmem přemýšlel dva roky a díky svému talentu a studiu psychologie umí skvěle vést i neherce. Maličko ho podezírám, že je jako sochař. Že lidi do těch rolí vžije, jaksi vpraví.

A hlavně přesně věděl, co dělá, neobsadil by kohokoliv jenom proto, aby přišlo do kina o trochu víc lidí.

Jak moc jste zasahovala do samotného filmu?

To bych si nedovolila. Abych Michálkovi říkala, prosím tě, posuň tu vázu a tuhle scénu vyškrtni, to by mě nikdy nenapadlo. Film je přece hlavně věc režiséra. On ho takzvaně udělá. My všichni ostatní jen pomáháme.

Scénář napřed psal Emil Hakl, pak ho převzal Marek Epstein, který sepsal několik verzí, které mi vždy producentky poslaly k připomínkám. Někdy jsem se zlehka snažila. Ale stejně jsem cítila, že zbytečně, že Vladimír příběh natočí tak, jak on sám bude chtít. Což se i stalo. Měl svoji představu a většina dialogů se dotvářela až na place.

Foto: Marlene Film

Matěj Hádek a Aňa Geislerová hrají hlavní role ve filmu Pohádkář, který vznikl podle jejího námětu.

Vás nelákalo psát i scénář?

Nemohla bych být scenáristkou. To bych měla tlak u stropu. Jednou by mi scénář vrátili a já bych se vztekla. Nemám tu správnou povahu na přepisování.

Pohádkář je příběh o lži a o tom, že dvě ženy milují jednoho muže. Znáte to?

To už je takový kolorit, že se skoro každý ptá, zda spisovatel příběh prožil. To je jako ptát se autora detektivek, jestli taky vraždí. Už jsem popsala tolik milostných vztahů, že bych musela žít nejméně pět paralelních životů, abych to stihla.

Pohádkář je o muži, který se do své složité situace tak zapletl, že už snad neví, co je pravda a co ne. Marek navíc vymyslel skoro až detektivní zápletku. Já se ve své knížce soustředila hlavně na ženy, ale tihle tři muži, tedy Emil Hakl, Marek Epstein a Vladimír Michálek, věnovali pozornost hlavní mužské postavě a myslím, že to filmu prospělo.

Lidé si přece bohužel často lžou. Ale jinak, než je to v Pohádkáři. Jaksi primitivněji. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by žil dva životy.

Měli pro něj pochopení?

Vlastně ano. Když Pohádkáře někde v knihovně či knihkupectví čtu, na konci je dlouhé ticho, protože je to taková smutná kniha, bez naděje a happy endu. Posléze, po předčítání, začnou ženy většinou vzpomínat na toho největšího lháře, kterého kdy potkaly. Po tom filmu zůstane sice stejná emoce, ale je přidané i pochopení. Snad se dá hlavnímu hrdinovi trochu fandit.

I vy jste potkala padoucha, který vám lhal?

Určitě. Lidé si přece bohužel často lžou. Ale jinak, než je to v Pohádkáři. Jaksi primitivněji. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by žil dva životy. Měl dva domovy. Jak na to někdo může mít čas? Umím pochopit, že někdo miluje dva lidi a neumí se rozhodnout. Ale jak to může zvládat časově? A co pořád říká? Služební cesta každý druhý týden? Nebo jak?

Asi to není jen mužská doména, třeba spisovatelka Anaïs Nin měla taky dvě domácnosti i s partnery.

A vidíte, jmenuje se podle ní parfém. (směje se)

Vaše nová kniha Přítelkyně se věnuje spíš světu žen?

Není to úplně nová kniha, už si svým životem žije skoro rok. Teď v listopadu vyjde sbírka fejetonů Pralinky, takže to bude ta nová knížka. Jinak pro Přítelkyně plánuji také filmovou podobu. Jen se příběh musí zbavit toho těžkého smutku.

Ten nechcete posílat do světa?

S paní režisérkou, která se příběhu ujala, jsme si říkaly, že kdyby film vznikl, měl by být optimističtější. Byť je to kniha o domácím násilí, teroru psychickém, o zradě důvěry, o sebevraždě, nemusí snad nutně vyznívat jen negativisticky.

Tak to je síla. Kde se ve vás bere tolik tragiky?

Co? Jako že matu tělem? Asi jak nosím ty platinové vlasy, na povel se směju a ještě dělám tu módu, tak si asi řada lidí myslí, že jsem veselý, ba zábavný člověk.

A jaká tedy jste doopravdy?

Čím jsem starší, tím víc sentimentálnější, melancholičtější. Asi jako každý v jistém věku. A upřímně, čím dál tím víc tíhnu trávit čas sama. Ne osamělá, to bych být jistě nechtěla. Ale sama jsem ráda.

Nebývalo to tak pokaždé. Ale je pravda, že jste k mužům byla vždycky dost kritická.

Vidíte, a dnes se mi zdá, že mezi světem mužů a žen nemusí být až takový rozdíl. Že jsou v mnohém stejné.

Například?

Třeba ve vnímání zamilovanosti. Nebo přátelství. Kolem vztahů a genderových rolí panuje tolik klišé! Ale chcete příklad: mám fenku i psa. Ona je milá, krásná, mazlivá, ale jakmile přijde jiná čuba, zabila by ji. A to Garp nikdy neudělá. Přijde jiný pes, on mu nechá svoje granule s výrazem Tak si dej, když se chceš přežrat. Velká paralela s lidmi.

Nečekala bych, že zrovna vy budete k mužům přátelská a tolerantní.

Já se velmi snažím. Mám srdcové klučičí kamarády. Celkem tři. Milana, Sanjiva a Jakuba. A když se nad muži ošklíbám, tak to do toho zahrnuje i je. A to nechci.

Vraťme se ještě k vaší práci pro společnost, která mentálně handicapovaným pomáhá s integrací do většinové společnosti. Jako dcera dvou psychiatrů máte možná k jejich světu blíž než ostatní. Jsou opravdu tak jiní?

Těžko říct, záleží na druhu postižení. Ale vnímají stejné věci jako my a stejně mají i nemají rádi jako člověk z takzvaně většinové společnosti. Dám vám příklad: na akci Slet princezen za mnou přišel Karel. Karlovi je třiačtyřicet a říkal, že se bude ženit, že má paní z ústavu z Psár. A jaká je, ptala jsem se. Báro, je jí pětašedesát, ale láska, ta kvete v každém věku! odpověděl. Na to nebylo co dodat. Měl přece absolutní pravdu.

Jinak naše sdružení zaměstnává mentálně handicapované dospěláky, protože příležitost pro ně na pracovním trhu je úplně mizivá. My chceme ukázat, že do společnosti patří a že by neměli být zanedbáváni. I když je člověk takzvaně jiný, tak pokud mu dáte práci, umožníte mu zcela rozdílný, kvalitnější život, než by měl, kdyby zůstal zavřený v ústavu. Byť by byl sebeluxusnější.

Mimo jiné máme i kavárnu Mezi řádky, kde je umístěna i knihovna mého táty s jeho knížkami. Spojuji se s různými značkami pro podporu Etincelle, navrhla jsem holínky, tenisky pro Novestu, fotíme kalendáře, vizuály pro komerční firmy, poslední byl pro šperkaře Roberto Coina.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Michal Viewegh: Už nejsem pyšný český buran

V domku na Sázavě nás vítá zlatý retrívr Fate, dvě kočky a pobledlý pán domu, nejprodávanější český spisovatel Michal Viewegh. Před rokem a půl přežil svoji...

Výběr článků

Načítám