Antonie Talacková: Svoji první dietu jsem držela v jedenácti letech

Děkuju za kompliment. Cítím se vlastně moc dobře, protože vedu hezký rodinný život. Julii jsem si samozřejmě vždycky chtěla zahrát, ale nikdy se mi to nepodařilo. Dostávala jsem, až na pár výjimek, většinou „ostré“ ženy, sexy oblečené a dost často potvory.

Postavy, které by mi byly mnohem bližší, s trochu složitějším charakterem, se mi vyhýbaly. Mé čekání na Julii skončilo tak, že sice hraji na Vinohradech Capuletovou, ale matku Julie. Nakonec ve skutečnosti jsem také maminka. A dvojnásobná.

Ano. Mám na Vinohradech vesměs moc krásné role. Za největší dárek, který jsem od divadla dostala, považuji roli Anny v inscenaci Ucho. Téma známé z trezorového filmu je bohužel opět aktuální. Jsem ráda i za setkání s celým tvůrčím týmem a s Danem Bambasem, který je dokonalým hereckým partnerem.

Chtěla jsem vždycky hrát všechny velké shakespearovské postavy, také Čechova, Williamse, Dostojevského, všechny velké osudy a charaktery. Můj sen je hrát Elizabeth v dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové.

Nejde podle mě o to, kolik vám je, ale o to, kolik vám život nachystal profesních a životních zkušeností. I ty nejhorší a nejbolestnější jsou pro hereckou práci obohacující. A narození dětí neméně. Dovolím si tvrdit, že to mě obohatilo nejvíc.

Mnohem déle, protože jsem do divadla nastoupila už ve druhém ročníku. Měla jsem tam angažmá a ve škole individuální studijní plán. Zažila jsem tam nádherné role.

Ano, ale já jsem pro něj tehdy byla rozčepýřená, exoticky vypadající, nezkušená dívenka. Koukal se na mě opovržlivě, co tam dělám. Tvrdil mi, že se svým zevnějškem nemohu hrát nic jiného než Zuliku ve Strakonickém dudákovi.

Vypadala jsem tehdy docela atraktivně a málokoho napadlo, že jsem uvnitř vyplašená, nejistá a komplexů mám na rozdávání. Angažmá v Mahenově divadle jsem si ale velmi vážila. Poprvé jsme se s Igorem sešli při zkoušení Misantropa. On Alcest a já jeho milá Celimena, trochu naivní potvora. Taky jsme si spolu zahráli Krásku a zvíře.

Až když jsem zaskakovala za Janičku Štvrteckou v Maryše a Igor tam hrál Vávru. Koukala jsem se na jeho fascinující styl z portálu a on si toho potěšeně všiml. Pak následovalo první posezení u vína.

Jenže cesta ke společnému životu byla velmi dlouhá. Já jsem tenkrát měla dlouholetého partnera ze školy a stále jsem se nemohla rozhodnout. Věděla jsem, že už se rozhoduji o budoucnosti mezi dvěma naprosto odlišnými životy, trvalo mi to hodně dlouho.

Já byla vždycky taková „staromódní“, starší duše v mladém těle. Bylo mi vždy lépe mezi staršími lidmi. Nepotřebuji k životu večírky a společenské události. Místo posezení s vrstevníky v klubu vždy pospíchám domů, do ticha a k sedmičce vína s manželem. Raději se procházím s Igorem a dětmi po jeho milovaných zříceninách a hřbitovech, než bych vyrazila na koncert nebo bujarý mejdan.

S tím možná souvisí i moje fascinace kamenným divadlem. Byla to pro mne vždy nejvyšší meta. Miluju atmosféru „zlatých portálů“, tu všudypřítomnou atmosféru věcí minulých.

Miluju, když se k divadlu přistupuje s pokorou a nikdo se nesnaží ten prostor „pokořit“ za každou cenu moderní a skandální novinkou. Tohle nadšení většinou moji vrstevníci nesdíleli a nepovažovali mé divadelní angažmá v Brně za úspěch. Ale já jsem působení v Brně brala jako velké ocenění a po Praze, jako oni, jsem tenkrát netoužila.

V roce 2006 jsem dostala nabídku do Národního divadla, což byla pro mě velká pocta. Jsem Pražačka, maminka žila v Praze sama, tatínek byl na moři, jezdila jsem za ní, ale velmi málo, chtěla jsem jí být nablízku. A atmosféra se v Brně bohužel trochu zhoršovala, začalo zběsilé vyměňování šéfů, nebylo to moc příjemné.

Určitě, ale byla to hlavně pocta Mahenovu divadlu, odkud jsem odcházela nerada. Ale na druhé straně jsem se těšila na maminku. Pro ni bylo Národní divadlo vrcholem a jsem ráda, že se toho ještě dožila. Táta mě od herectví zrazoval, myslel si, že budu neúspěšná, a tudíž nešťastná.

To asi ano. Ale co je to neúspěšná herečka? Pro sebe to už mám naštěstí srovnané naprosto jasně.

Nejsem slavná herečka, známá z filmů a televize. Pro mě je ale úspěchem, že dělám práci, a snad ne úplně špatně, která mě baví a naplňuje. A že jsem založila nádhernou fungující rodinu, je můj úspěch největší. Ono to spolu úzce souvisí.

Nicméně profesně jsem ráda, že jsem dorazila do Prahy, i když táta, myslím, moc pyšný nebyl. Nevěřil, že mě má práce uspokojuje. Přesvědčila jsem ho, aspoň doufám, až pár měsíců před jeho smrtí.

V tomto představení, které mělo v červnu derniéru, jsem si vůbec nepokládala otázku, zda být nahá, nebo ne, protože tam to jinak nelze. Nemám ráda svlékání na jevišti za každou cenu, jenže v tomto případě by každé jiné řešení bylo směšné. Samozřejmě, když jsem pak byla v osmém měsíci těhotenství, tak jsem se trochu před publikem skrývala.

Ne, Igor šel v roce 2004 na volnou nohu, hostoval všude možně – v Příbrami, v Praze Na zábradlí, hodně točil, například Pojišťovnu štěstí, Horákovy a do Národního nastoupil o rok dřív než já.

Hrajeme spolu zájezdové představení Jenom život v agentuře Lexy Pyška a je to skvělé. Předtím v Obchodníkovi s deštěm šlo také o moji vysněnou roli, kterou jsem získala po těhotné Kateřině Březinové. Ta hra je nádherná a Igor byl jako obchodník skvostný.

Aktuální Jenom život jsme spolu nazkoušeli od začátku. Vím, co si myslí, co si nemyslí, ale měl by, co chce říct, co měl říct a co neřekl. Vím, co jsem neřekla já, kdy se bude zlobit, čím ho rozesměju. Je schopen mi v průběhu představení dávat připomínky. Společné hraní je moc příjemné.

My se prostě už moc dobře známe i díky nepříjemným věcem, kterými jsme prošli – rozchody, návraty, úmrtí mých rodičů, nemoc… No, bylo toho požehnaně. To vše nás tak spojilo, že se to musí někde projevit. Chtěla bych s ním hrát víc.

Doma divadlo moc neřešíme, jen když máme potřebu něco probrat. Spíš se bavíme o dětech, o tom, co se zrovna stalo. Těšíme se na každý společně strávený čas ve čtyřech. Navíc dobře poznám, kdy se raději na divadlo neptat. Už když se otevřou dveře, poznám, že večer nebudu moc mluvit a počkám, až začne Igor. A jestli vůbec začne.

Byli jsme odejiti. Dostali jsme výpověď od nového šéfa Daniela Špinara. Což je naprosto legitimní, protože nový šéf si logicky chce přivést svoje lidi. My měli termínovanou smlouvu, horší to bylo s některými kolegy, kteří měli už tzv. „doživotní“ a nový šéf jejich místa potřeboval. Tam se to neobešlo bez nepříjemností.

Pro mne ta situace byla velmi specifická. Všechna představení jsem hrála až do posledního měsíce těhotenství, včetně Mikve, a vrátila jsem se v podstatě pár dní po porodu, aby v divadle nemuseli hledat záskok. Proto jsem nečekala, že se mi šéf takto odvděčí. A plná mateřských hormonů jsem tu situaci těžce zvládala.

Igor byl rozhodnutý, že pokud mě opravdu vyhodí, tak odejde se mnou. Což se mi nelíbilo, protože jestli někdo patří do Národního divadla, tak je to rozhodně on. Nový šéf ho nakonec předběhl a vyhodil ho sám.

Tahle situace nás ještě více sblížila. Doma mi můj slavný manžel řekl, že pro něj je nejdůležitější, abychom zůstali spolu. Přemýšleli jsme o návratu do Brna, o Olomouci, o jakémkoli oblastním divadle, kde by nás vzali, a pak přišla nabídka pro oba z Vinohrad. Zpětně jsem ráda, že se to všechno stalo. Nelíbí se mi lidský přístup pana Špinara ani jeho divadelní vidění a myslím si, že bych nenašla odvahu odejít sama.

Na pokraji zhroucení jsem často. Mě s tím muzikálem pojí Kateřina Dušková, fantastická režisérka, skvělá žena a umělecká šéfka Fidlovačky. Na Vinohradech jsme se potkaly při zkoušení hry Nikdy od Lenky Lagronové, kde hraju se Zuzankou Vejvodovou a Andrejkou Elsnerovou. To bylo setkání s báječnými hereckými kolegyněmi a krásným textem.

Zásadním tématem té hry je pro mne to, co všechno jsou rodiče schopni z velké lásky svým dětem udělat a poznamenat je tak na celý život. Mám dvě děti a s výchovou či nevýchovou sama bojuji. Moc bych si přála, abych jim pomohla vypravit se do života bez komplexů a křivd z mládí. Aby z nich vyrostly nikoliv poslušné, ale šťastné děti.

Ano, kdysi jsem tančila latinu závodně, tanec je pro mne přirozený projev, ale zpívám bez většího tréninku. V Národním divadle jsem dokonce zpívala Polly v Žebrácké opeře, pod režijním vedením Ivana Rajmonta. Ženy jsem chtěla několikrát vzdát, ale teď mám ten muzikál moc ráda.

Od tří let jsem často pobývala na zaoceánských lodích, tatínek byl námořník a strojař. Takže jsem dětství trávila mezi zpocenými chlapy na palubě a ve strojovně a viděla jsem na obzoru jen čáru a vlny. Zní to velmi romanticky, ale až taková romantika to nebyla. Objela jsem sice skoro celý svět, jenže ho znám hlavně z paluby lodi. Výlety v přístavech mi často zůstaly v paměti jen mlhavě.

Anebo jsem byla sama doma s maminkou a tátu jsem neviděla i víc jak rok. Když nebyl zrovna na lodi, pobýval sám na chalupě. Dost výrazně prošvihnul moje dětství i dospívání. A máma zaslouží hluboký obdiv, že to zvládala. Naposledy jsem jela za tátou do přístavu v Antverpách říct mu, že už maminka není. To mi bylo devětadvacet let.

Nemýlíte. Táta byl báječný chlap, ale námořník, což je diagnóza, a on byl jeden z nejlepších, všichni jsme se ho trochu báli. Máma si to tak sama vytvořila. Seznámili se v šestnácti a zůstali spolu až do smrti.

Když byl táta na moři bez nás, posílaly jsme mu na loď vysvědčení. Musela jsem mít jedničky, takže jsem je měla, ale kvůli tatínkovi. Učila jsem se proto, aby měl tatínek radost, a ne proto, abych něco uměla. Měla jsem s tím pak problém. Mnoho mých spolužáků na gymplu dostávalo trojky, a přitom oni věcem rozuměli víc, věděli toho víc než já, premiantka. Já jsem dokonce v jídelně jedla, abych udělala radost kuchařkám.

Pak se naši rozhodli, že budu studovat medicínu, a tehdy jsem se poprvé vzepřela, nechtěla jsem být dál tou šprtkou. Mysleli to dobře, milovali mě k zalknutí. Byla jsem vymodlené dítě.

Marně hledám, kde se to ve mně vzalo. Byla jsem vždycky poslušná. Cokoli ode mě rodiče chtěli, já jsem splnila. Jenže představa, že budu doktorka, mě děsila, věděla jsem, že na to nemám. Naučila bych se vše zpaměti, ale podstatu bych nevysvětlila.

Maturovala jsem sice z biologie a chemie a matematika s fyzikou mně nedělaly problém, ale mě ty obory nebavily. A herečkou jsem také nechtěla být odmalička. Pak jsem v divadle viděla Hlučnou samotu a byla jsem okouzlená, pak Ibsena v Národním nebo Kočičí hru s Danou Medřickou a Vlastou Fabiánovou a zdálo se mi to neuvěřitelně krásné.

Snad proto jsem našla odvahu, ale zároveň jsem se zbaběle přihlásila i na medicínu, kam mě přijali až na odvolání, což jsem rodičům zatajila. A na DAMU jsem šla úplně naivně, a hlavně jsem špatně mluvila – vysokým tónem a měla jsem sykavky.

V komisi byl Boris Rösner a Věra Galatíková a chtěli, abych se představila. Řekla jsem: Antonie Talacssková, Cseskolipsská, Praha 9, Prossek. – Aha!, zarazili se. – Připravila jsem si… – Nemusíte nám ukazovat, co jste si připravila, stačí, když nám ještě jednou řeknete, kde bydlíte. – Csesskolipsská, Praha Prossssek. – Aha, tak děkujeme! Vás by nebylo slyšet ani do první řady a nikdo by vám stejně nerozuměl!

Byla jsem v šoku, ale na medicínu jsem nakonec nenastoupila. Rok jsem pobyla na jazykovce, učila jsem v taneční škole a tajně chodila k paní Daniele Kolářové, která mě připravovala na herecké zkoušky. Celou dobu mi říkala, že si není jistá, jestli nemarníme čas.

Na DAMU mě nevzali ani napodruhé, ale byla jsem přihlášená ještě na JAMU, kde mi nabídli, abych přes prázdniny udělala logopedický kurz, a když ho zvládnu, budu přijata. Chodila jsem k panu Neubauerovi mezi postižené děti na logopedii a k paní Noemi Zárubové na HAMU. Ta mi vysvětlila, že moje vada řeči nespočívá ve výslovnosti, ale ve špatném vysokém posazení hlasu, což jsem si přivodila tím, že jsem učila tanec. V září mě pak vzali s podmínkou, že logopedické zkoušky budu dělat každý rok.

Ale trvalo to. Jako malá jsem chtěla tančit, ale kvůli otci jsem hrála házenou za Slavii, nikdy mě nepostavili do zápasu, protože jsem byla nešikovná. Pak mě dali na gymnastiku, a nakonec jsem se konečně dostala na tanec. Ten mě bavil a myslím, že mi i opravdu šel. Vždy jsem měla energie na rozdávání a techniku jsem dokázala dohnat výrazem. Jenže pak mi paní trenérka řekla, že jsem tlustá. Takže jsem svoji první dietu držela v jedenácti letech.

A držela jsem je až do seznámení s Barešem. Ničila jsem si metabolismus: zkoušela jsem Kořínkovou, hladovky, krevní skupiny, naklíčenou pšenici, všechno. Do vany jsem se odvážila jenom potmě a do zrcadla jsem se bála podívat. A to jsem ještě tenkrát chodila s klukem, který vážil dvacet kilo i s postelí.

Až díky Igorovi jsem si připustila, že nevypadám tak hrozně, jak říkají. Znovu jsem nabrala až v těhotenství. Přibrala jsem 38 kilo s Toničkou a 36 s Lojzou.

No, už je to trochu lepší.

Určitě lásku a taky velkou zodpovědnost a pokoru. Oni se strašně milovali. Tak, že když maminka umřela, slyšela jsem tátu říkat to, co jí nedokázal říct za celý život. Že v životě nepotřeboval nic a nikoho jiného než ji. Ale vydrželi spolu celý život. Mě také oba milovali, ale táta, jak byl přísný, mi třeba do očí řekl Jsi špatná! Ale bylo to z velké lásky.

No to rozhodně ne. Stále se učím a hledám, jak k těm kouzelným bytostem přistupovat. Nastavují mi zrcadlo a ukazují mi svým chováním, jaké já dělám chyby a jaké modely chování si neseme v sobě od útlého dětství.

Děti přece vznikají za ideálních okolností, z velké lásky, a měly by i ve velké lásce vyrůstat. Ale někdy bohužel z velké lásky rodiče dětem nevědomky hodně ubližují. Nejsem zastáncem příkazů, zákazů, přílišného křiku a nevědomého psychického vydírání. Myslím, že bychom měli děti vybavit nějakými dovednostmi, aby se chovaly v rámci svých možností bezpečně, nabídnout jim svoje zkušenosti a vést je k samostatnosti.

Někdy slyším i z úst mého muže větu: „Ty mě prostě musíš poslouchat!“ To je takový autoritativní boj. Já nepotřebuji, aby děti poslouchaly, ale aby naslouchaly. V tom vidím velký rozdíl. Na poslouchání ať si každý pořídí psa. Trvám ale na tom, aby děti respektovaly pravidla, která si doma společně nastavujeme.

Na svatbu mám nejkrásnější vzpomínky. Bohužel se jí nedožila moje maminka, která velmi nečekaně a velmi mladá rok předtím zemřela. Našla jsem ji doma bez života. V tu chvíli jsem přišla o všechno a až do svatby si vlastně nic nepamatuji, byla jsem úplně mimo. Vypadaly mi vlasy, přestala jsem mít menstruaci, kouřila jsem 200 cigaret denně.

Táta byl na moři bez signálu, nemohla jsem mu zavolat, musela jsem tři měsíce čekat, aby se to dověděl. Také jeho jsme o pár let později našli mrtvého na naší milované chalupě.

První dva roky po svatbě jsem nemohla otěhotnět, pak jsem trochu zvolnila, uklidnila jsem se a narodila se Toninka. Ve stejný den jako můj táta – 16. října. Letos jí bude osm let. Lojzíkovi budou v srpnu čtyři roky. Ten přišel na svět v podstatě hned po odchodu táty. Nese i jeho jméno. Tak jako Tonička se jmenuje vlastně po mé mamince i mojí milované babičce zároveň. A samozřejmě po mně. Je už čtvrtá v pořadí.

Ano, Sonju. Byla jsem jeden čas velmi ráda, že se podařilo, abychom ji vídali a trávili trochu společného času. Naše Tonička je neuvěřitelně laskavá bytost. Má tak velké srdce a se všemi se hned přátelí. Snad je to i tím, jak moc jí chybí babi a děda, o tom, kde vlastně jsou, vedeme dlouhé diskuse. Sonju s velikou láskou přijala a byla šťastná, že má sestru.

Jenže zničehonic přišlo předvolání k soudu, následoval spor o zvýšení už dost vysokých alimentů a samé nepravdy. Ten soud dohnal Igora až ke kolapsu a do nemocnice a já se bála o jeho život. Nešlo ani tak o peníze jako o celý ten ponižující akt, kdy proti otci vypovídá vlastní dítě.

Bylo to pro mě nepochopitelné setkání se spoustou lží, závisti, s hloupostí, neprofesionálním soudnictvím, a hlavně s křivdou a zatrpklostí. Platíme teď nemalé peníze, které si nemohu dovolit měsíčně investovat ani do vlastních dětí. Dodnes nejsem schopna Toničce tu situaci nějak vysvětlit.

Zásadně, úplně, nejvíc, pořád. Velmi jsem se zklidnila, změnily se mi naprosto priority. Vím, že to říká každá máma, ale je to pravda. Hodně přibylo strachu. Strachu o ně, o ty moje lásky, o jejich zdraví. A protože moje fantazie je profesně vycvičená, tak někdy je ta obava dost neúnosná. A taky už si nenosím práci domů, naopak, nosím si děti do práce.

Lojza chodí do školky, Tonička do první třídy Montessori školy. Jsem principem paní Montessori úplně nadšená, vůbec nechápu, proč je zahrnut mezi alternativní metody, když je to podle mě ten nejpřirozenější přístup k výuce. I Tonička je tam velmi šťastná.

Žádná soutěživost, žádný strach ze špatných známek, hodnocení je slovní. Jsem přesvědčená, že dcera nikdy nebude papouškovat učivo tak jako já, když jsem byla malá a mým cílem bylo dostat nejlepší známku. Už teď mě často fascinuje svými znalostmi. Jsem pyšná máma.

Když jsme ještě byli bez dětí, ozvala se na dovolené na Sicílii velmi silně. Myslela jsem, že mi tam umře. Začala jsem se tou nemocí víc zabývat a dotlačila jsem Igora k lékaři. Zkouším na něm i alternativní přístup. Už to své trápení se mnou trochu víc sdílí a docela obstojně jsme se s panem Crohnem sžili.

Je to psychosomatická nemoc. Pokud je člověk zrovna atakovaný, je opravdu k nesnesení, velmi nepříjemný, vzteklý, výbušný. Dříve jsem si to brala osobně, ale teď už se to snažím respektovat. Jen někdy se mi to nedaří. To když zrovna sama potřebuju podpořit.

Igor už s tím umí zacházet profesionálně. Nemoc většinou zaútočí těsně po nějakém pracovním maratónu, zpravidla hned první den volna, potvora!

Nebudete mi věřit, ale rodinu. Neumím jít na kosmetiku, cvičit nebo třeba na kafe s kamarádkami. Vydáváme už tak velké peníze za hlídání dětí a představa, že bych platila chůvu jen proto, že si chci sama udělat čas pro sebe, je pro mě nepřijatelná.

Jednou se mě ptali, co bych dělala, kdybych měla volno, a mě okamžitě napadly děti, jestli mají nějaké povinnosti nebo můžeme plánovat výlet. Nebo co kde můžu přitlouct, natřít, instalovat, opravit. Nejčastěji mě potkáte v Hornbachu nebo v OBI.

Nejsem hospodyňka, vařím, ale netěší mě to. Péct neumím. Ale samozřejmě se o rodinný oběd ráda postarám. A taky naše chalupa je obrovská, krásná, její údržba zabere spoustu času. Igor na tyhle věci moc není. Neumím odpočívat, hlava mi pořád jede. Mám pocit úzkosti, když si sednu a nic nedělám.

Jsme hlavně na chalupě, občas i s manželem. A pak u nějakého blízkého moře. Užila jsem si ho v dětství dost, ale vyrazíme tam hlavně kvůli dětem. Každý rok také jezdíme do Jizerských hor do hotelu Peklo, který je zaměřen výhradně na děti. Absolvuje to s námi i Igor. Za to by zasloužil medaili, protože je to opravdu místo plné dětí a matek, pro chlapa ne úplně odpočinkové. A pak by měl Igor něco točit.

Musela jsem si k tomu poctivě dojít a šla jsem dlouho.