Hlavní obsah
„Když je slavný rodič stejného pohlaví, myslím, že je to těžší,“ říká herečka Anna Stropnická. Foto: Petr Horník, Právo

Anna Stropnická: Mít známé rodiče není vstupenka do ráje

„Táta je hlavně diplomat. Nejprve chválí, teprve pak řekne chyby,“ říká třicetiletá herečka Anna Stropnická o Martinovi Stropnickém. Po osmi letech, kdy sbírala zkušenosti v Olomouci a Brně, se vrací do Švandova divadla v Praze. Tvrdí, že se jí splnily sny: je zpět v rodném městě a navíc s přítelem, se kterým by neváhala založit rodinu.

„Když je slavný rodič stejného pohlaví, myslím, že je to těžší,“ říká herečka Anna Stropnická. Foto: Petr Horník, Právo
Anna Stropnická: Mít známé rodiče není vstupenka do ráje

Hrajete v klasice Emily Brontëové Na větrné hůrce. Pamatujete si ji z povinné četby?

Ne, nečetla jsem ji. Obsah jsem si hledala teď na internetu. Neměli jsme tuhle knížku jako stěžejní dílo, které bychom si měli přečíst. Podle mě je to příběh o lásce až za hrob se vším, co k hrobu patří, tedy je to i trochu temná láska.

Tohle téma lidi snad nikdy nepřestane lákat. Inscenační jazyk režiséra Martina Františáka je navíc zábavný, moderní, a přesto se z něj nevytrácí závažnost osudů postav.

Jaký byl váš vztah k povinné četbě?

Docela jsem ji četla. Na gymplu frčelo být intelektuál a my se předháněli, kdo přečte víc. Tehdy jsem zhltla nejvíc knížek.

Já myslela, že za intelektuála a rebela byl spíš váš bratr Matěj.

To ano. Já rebel nejsem, jsem spíš domácí typ.

Po deseti letech, co jste hrála na Moravě, jste se vrátila do Prahy. Jaké to je?

Mně vždy chvilku trvá, než si zvyknu v novém kolektivu. Trochu teď nové prostředí oťukávám. Špatně se mi odchází, a tak se mi po Brně docela stýská. Naštěstí jsem do Prahy do Švandova divadla šla i se svým přítelem, což té změně hodně pomohlo.

Já myslela, že jste se zpátky do Prahy těšila!

Vůbec jsem z ní nechtěla odcházet. Ale pak jsem dostala angažmá v Olomouci, kde jsem hrála dva roky, a pak přišlo Brno. A k tomu jsem přilnula. Nicméně hrát v Praze je splněný sen.

Co jste se na Moravě naučila?

Než jsem jela do Olomouce, byla jsem trochu rozčarovaná. Dnes to vidím jinak. Tvrdím, že jsem si tam zajela na takový malý Erasmus, kde jsem dospěla a hlavně si odehrála role, které bych v Praze v mém věku asi nedostala. To jsem však tehdy ještě nevěděla, dnes jsem za to ráda. Myslím, že jsem se docela vyhrála.

Když jsem kdysi dělala konkurz do jednoho pražského divadla, vzali herečku z oblasti. Měla za sebou třicet rolí a já dvě. Dnes to rozhodnutí chápu.

Zatímco jste sbírala zkušenosti, vaše mladší sestra Františka se pustila taky do herectví. Překvapilo vás to?

Sestra se věnuje hlavně muzikálům. A tomu se nedivím vůbec. Od malička pořád zpívala a dožadovala se různých hudebních nástrojů. Dostala housle, hrála i na klavír. Začala psát i svoje písničky, tahle cesta jí sedí.

Děti hereckých rodičů to nemají snadné. Vladimír Polívka tvrdí, že horší, než on to má jen Simona Stašová. Jak to cítíte vy?

S Vláďou Polívkou se docela kamarádíme a občas to je naše téma. On to má samozřejmě těžší a navíc je kluk. Když je slavný rodič stejného pohlaví, myslím, že je to těžší.

Líbí se mi, že táta je důsledný. A šel nám dobrým příkladem. Neměla jsem pocit, že by kázal vodu a pil víno.

Mít známé jméno není vždycky vstupenka do ráje a byly i chvíle, kdy jsem si přála jmenovat se jinak. To už je ale pryč.

Je váš otec přísný kritik?

On je diplomat. Nejprve chválí a teprve s odstupem zkritizuje pár detailů. Vzhledem k tomu, že je i dobrý režisér, nechám si od něj poradit. Líbí se mi, že je důsledný. A šel nám dobrým příkladem. Neměla jsem pocit, že by kázal vodu a pil víno. Co hlásal, to i dělal.

Byla jste za ním v Izraeli?

Ano, v létě. No žít bych tam nechtěla. Je tam stará část, kde jsou arabské trhy a mešity, a vedle vyrostly mrakodrapy nebo parky s posilovacími stroji. Překvapilo mě, jak je Tel Aviv moderní, čekala jsem starobylé město.

Procestovala jste hodně zemí, bavilo vás to?

Moc si toho nepamatuju, bylo mi pět, když jsme se stěhovali z Čech, a v mých dvanácti jsme se vraceli. Jezdila jsem ráda k moři. Ne každý u něj může strávit víkend, to bylo pozitivní. Když jsme se vrátili, byla jsem v šesté třídě, takže jsem kořeny zapouštěla už v Čechách.

A co maminka scenáristka, má radost, že jste herečka?

Má, byla by nejraději, kdybychom hráli všichni. Ona to chtěla dělat taky, ale nesebrala odvahu jít na DAMU, tak šla na FAMU. Takže herectví je její nesplněný sen.

Jak často jezdíte za bratrem na zámek?

Ano, aby těch atrakcí nebylo málo, máme v rodině i zámek. Byla jsem tam párkrát, je to přece jen trochu z ruky. Ale trávili jsme tam Vánoce. Bratr to tam dává pomalu dohromady, kamínek po kamínku, spousta místností dosud zeje prázdnotou a potřebuje opravit. Místností, kde se dá bydlet v teple, je málo.

Dělají tam svatby, třeba to využijete, ne?

Je tam kaple svaté Anny, takže se to nabízí. Nebráním se tomu usadit se. Je mi třicet, a co se týče vztahů, mám pocit, že jsem už našla. Takže by to mohlo být na pořadu dne. O ruku ale ještě pořád žádají muži.

Odkládat mateřství je módní, co si o tom myslíte?

Já si nechtěla užívat, u mě byl důvod práce. Nechtěla jsem žít jinde než v Praze, musela jsem na tom pracovat a teď tu taky musím odvést ještě kus práce.

Váš partner je herec Jan Grundman. Je to plus, že jste z jednoho oboru?

Nám to sedí. Nevadí nám nosit si práci domů, z našeho koníčku se stalo zaměstnání. My se tím bavíme. Nevadí nám ani, že hrajeme ve stejném divadle, rádi trávíme čas spolu.

„Je mi třicet, a co se týče vztahů, mám pocit, že jsem už našla,“ tvrdí o svém partnerovi herci Janu Grundmanovi.

Foto: Jiří Vaněk

Všichni se vás ptají na rodiče, ale co vaši dědečkové, ti byli také zajímaví. Jak na ně vzpomínáte?

Tatínek mého tatínka byl diplomat, ale toho jsem nezažila. Táta jako dítě žil v Turecku a taky hodně cestovali. Jenže tátu to bavilo, zřejmě proto nám to chtěl předat. A děda Borovec (textař Zdeněk Borovec) byl úžasný. Vzpomínáme na něj velmi často. Miloval děti a byl moc hodný.

Pamatuju si ho hlavně na chatě, kam jsme za ním jezdili. Hráli jsme tam hry a jezdili za ním slavní zpěváci. Já hrála kroket třeba s Jirkou Kornem a Heleně Vondráčkové brácha vrazil do ruky sekačku, aby s ním sekala zahradu. Škoda že to není natočené, dnes bychom se pobavili.

Jakou písničku svého dědečka máte nejraději?

Když jsem já byl tenkrát kluk, to je nádhera. A od Korna Žal se odkládá. Děda uměl krásně napsat texty, ve kterých se vzpomínalo na mládí. Šel z nich smutek a nostalgie.

Podědila jste něco z jeho talentu?

Já ne, ale sestra Františka si píše texty a používá zvláštní obraty.

Líbilo by se vám mít velkou rodinu?

Myslela jsem si to vždy, ale začnu s dětmi později, tak uvidíme, zda to stihnu. Počkám si, co budu říkat po prvním dítěti.

Sešla jste se na jednom pódiu i se svou macechou Veronikou Žilkovou?

Ano, jednou. Je to v inscenaci Mnoho povyku pro nic v Divadle Bez zábradlí. Je to takové nevyzpytatelné, protože zrovna v té scéně máme dovoleno improvizovat. Nejdřív mě to děsilo, ale teď mě to baví, ona na to má talent.

Se svým otcem, hercem a politikem Martinem Stropnickým a jeho manželkou herečkou Veronikou Žilkovou.

Foto: ČTK

Jak často se všichni scházíte?

S tátou je to těžší, ale jsme v kontaktu. Posíláme si e-maily a fotky, co děláme, jednou týdně. S mámou bydlíme kousek od sebe, takže se taky vídáme, navíc chodí na moje představení. Se ségrou zajdeme na oběd. Tím, že jsme žili v cizině, jsme se dost semkli, jsme provázaní.

A co mladší sestra Kordula?

Tam je to horší, nevidíme se tak často, ale když se vidíme s tátou, vidíme se i s ní.

Kam směřují vaše sny a přání?

Já teď dosáhla, co jsem chtěla. Mám práci v Praze a krásný vztah. To jsou nejdůležitější věci. Tak si přeju, aby to vydrželo. Založit rodinu je pro mě taky zajímavý cíl. Nejsem moc kariéristka.

Lépe se mi spolupracuje s lidmi, které už znám. Potřebuju individuálnější přístup, neumím vystřihnout cokoli na požádání. Hrála jsem sice v Ordinaci, ale netvrdím, že by mi to tehdy šlo. Teď už mám víc zkušeností.

Dovolíte si někdy nedělat nic?

Ano, jsem líný typ. Jsme schopni s přítelem zkouknout půlku série seriálu za jeden večer.

Hrajete ve hře, ve které má váš partner scénu s obnaženou herečkou. Žárlíte?

Ne. A naštěstí tu scénu nevidím. V nové hře Kočkožrout, kterou teď ve Švanďáku zkoušíme, má přítel milostnou scénu. Na zkoušce jsem raději odešla. Aby i on se cítil svobodněji a zkrátka aby to bylo pro všechny příjemnější.

Žárlit nemohu, když dělám totéž. My herci na sebe prostě nějak víc saháme, tyhle bariéry jsou posunuté.

Jak se díváte na nahotu na divadle?

Už není šokující, je skoro normou. Používá se běžně. Pokaždé však estetika nemusí být až tak naturalistická. Myslím, že když se herečka svlékne, divák pár vět neposlouchá. Je to přirozené. Líbí se mi víc jen náznak, silueta. To tolik neruší. Nahotu bych tolik nepoužívala.

A kdyby na vás vykoukla ze scénáře?

Na divadle se k ní dojde zkoušením. Já se svlékla v představení Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, které se odehrává v koncentračním táboře. Končilo tím, že jdeme všichni do plynu, a tedy bylo logické, že ne oblečení. Ruce jsem zkřížila na prsou a bylo to. Tam to bylo jasné.

U filmu se o nahotě ví dopředu, a kdybych takovou nabídku dostala, trochu by mi to zkomplikovalo rozhodování.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků