Hra se jmenuje Ta třetí. To jste vy?

Ne, já hraju dvacetiletou Adélu, kterou potká o dvacet let starší Jiří Mánek. Adéla je velmi živelná, nerada si láme hlavu s problémy, které možná ani nenastanou, žije naplno, je upřímná a pravdomluvná. Až netaktní, protože má co na srdci, to na jazyku.

A jak to bývá, co Jiřího okouzlilo, ho záhy začne štvát. I já to ve svých vztazích párkrát zažila. Opustí ji tedy kvůli té druhé, ale nakonec si vybere tu třetí. Je to krásně napsaná hra a hrát ji v tak krásném interiéru je skvělé.

V čem?

Člověk otevře dveře a ocitne se ve 30. letech minulého století. Jsou tam česko-německé nápisy, jako východausgang, dřevěné lítačky s kulatým okýnkem, pomalovaná rolovací železná opona a dřevěné sedačky. Jsou krásné, je s nimi však trochu potíž, protože vržou a po chvilce tlačí. Ale jsou krásné.

Když jsme u těch německých nápisů, odkud pochází vaše rodina? Máte německé příjmení.

Přesně nevím. V Čechách je mnoho německých jmen, příliv Němců sem byl velký. Pfau je německy páv, pfauser je ten, co se stará o pávy. Moji předci se tedy zřejmě starali šlechticům o pávy.

Víte, že je chovali nejen pro krásu, ale i jako skvělé hlídače?

Vážně? No vidíte. Každopádně odkud do Čech moji předkové přišli, netuším, vím jen o mých praprarodičích, kteří celý život dřeli a odříkali si, aby si mohli koupit činžák. To byl jejich sen, mít činžák a pronajímat byty.

No a povedlo se jim to, na důchod si ho pořídili. V Záběhlicích. Pak přišli komunisti a vzali jim ho. Naše rodina to zjistila až po restitucích, takže pozdě.

Jak jste na to přišli?

Náhodou, nikdo o tom v rodině nevěděl. A pak se vyklízela chata po příbuzných a tam se našly nějaké staré papíry.

Podle vaší vizáže bych vaše předky tipla spíš odněkud z jihu.

To slýchám často. A mají pravdu, můj děda byl z jižních Čech. (směje se) Tam jsme měli v Českých Budějovicích na Kněžské ulici dům. Jirka Mádl, který odtud taky pochází, tvrdil, že je to dobrá adresa, hned vedle Černé věže.

Říkala jste, že vaše Adéla je živelná a bezprostřední. Je vám blízká?

Velmi. Na rozdíl od Lukáše Jurka, který si láme hlavu, jak si obhájí postavu Mánka. Každý herec si chce svou postavu obhájit, ať už hraje vraha, nebo šejdíře. Každý má své pohnutky, nikdo není od podstaty zlý, všechno se děje z nějakého důvodu nebo to má vysvětlení, i když se to třeba pochopit nedá.

Adéla je mi blízká i ve stinných stránkách. Říká o sobě, že je trochu bordelářka a trochu rozmazlená. Tomu rozumím. Já si starosti s řekněme přízemními věcmi taky nedělám.

Například?

Odpadkový koš se vynese, až bude čas. Můj přítel je někdy jurodivý, když přijdu domů a postupně ze sebe odhazuju věci, které jsou pak všude. Ale! Pak je jednou za týden sesbírám a pomalu i vymaluju. Nebo aspoň všechno vypulíruju skoro kartáčkem na zuby. Jenže to on nechápe. Když si sundáš bundu, tak si ji dej na věšák, a ne že ji hodíš na zem a za týden pověsíš na ramínko do skříně, říká mi. (směje se)

Trošku extrémy, ne?

To ano. Moc si hlavu nelámu a užívám toho, co je. A snažím se neřešit zbytečnosti.

A když jste smutná? Je to taky extrém?

Ne. Nebývám často smutná. Samozřejmě že mi je někdy něco líto. Ale počkejte, za tím je velká práce na sobě, včetně rodinných konstelací a různých podobných metod. Návštěv odborníků, kteří dokola opakují ty samé věci, než je člověk konečně pochopí, přijme, a začne používat.

Vždy, když jsem si vyrobila nový problém, jsem se zase dozvěděla totéž. Že si nemám připouštět špatné věci a mám stavět na těch dobrých.

V inscenaci Ta třetí hraje jednu z hlavních rolí. Nově ji uvádí Vršovické divadlo Mana.

V inscenaci Ta třetí hraje jednu z hlavních rolí. Nově ji uvádí Vršovické divadlo Mana.

FOTO: Alena Hrbková

Co jste řešila?

Třeba proč nemám víc práce. Odpověď byla: Protože nejsi vděčná za tu, co máš. A protože se soustředíš na to, co nemáš. Držíš se v nedostatku. Musíš se zaměřit na to, co máš. To jsou léta, co se tohle člověk pořád učí, jako ve škole.

Nemyslete si, taky mám propady a splínečky, kdy si říkám, že nic nefunguje a andílci nejsou, že mi univerzum žádné přání nesplní. To však k životu patří, jinak by člověk stagnoval. A neuvědomil si, co má.

Viděla jsem vás v poslední době ve více rolích rozpustilých dívek. Náhoda?

Máte pravdu, třeba v divadelní Poslední aristokratce jsem byla hodně rozpustilá. Řekla bych, že až moc. Jednu dobu jsem hrála samé tragédie a přicházela domů jak zbitý pes. Tak jsem chtěla komedie. Teď mi chodí jedna za druhou. A ráda bych zase něco vážnějšího.

Kamera vás nečeká?

Něco plácnu a ono to nevyjde! Kdepak, mlčím, dokud nestojím na place. Ale třeba ve filmu Jirky Mádla Na střeše jsem hrála roličku květinářky. Dělala jsem na ni konkurz. Což mě překvapilo, protože to byla malá role, ale Jirka si i tohle ohlídal. Je perfekcionista. Jak mě vyždímal pouhými šesti větami!

Byla to s ním velká škola, vytáhl ze mě to nejlepší. V seriálech předtím, kde jsem hrála, to bylo fajn, ale něco úplně jiného. On se mnou probral nejen jednotlivá slova, ale i slabiky a jejich intonaci.

V září zase bude mít premiéru Nabarvené ptáče Václava Marhoula, tam mám taky menší roli, ale výživnou. Znásilňují mě.

Lechtivé scény vám problém nedělají?

Ne. Partnerům hereček to někdy vadí, ale můj přítel je v tomto ohledu zlatý. Chápe, že to k mé práci patří. Když pan režisér chce jen vidět nahatou holku, poznám to. Dá se to odhadnout, a já umím říct ne.

Ve hře Ta třetí se na konci taky trochu odhalím, ale má to svůj význam. A holý zadek při znásilnění? To se dá snést.

Na co v tu chvíli myslíte?

Aby to neviděl táta. (směje se)

Což se asi nepovede.

V mém povolání má odhalování samozřejmě svůj umělecký důvod, což vědí i rodiče. Ale napadá mě třeba, co říkají takové striptérky, když přijedou na víkend domů.

A co říkáte vy?

Skoro všechno. Jako rodina držíme hodně pohromadě. Minimálně jednou týdně se u rodičů ukážu. Aspoň na hodinu. Hodně se scházíme a rádi spolu vše sdílíme.

Jak u vás vypadá odpočinek?

Aktivně. Jsem docela sportovkyně, ráda běhám. A taky cvičím jógu.

Rozmazlenou princeznu si zahrála v pohádce Řachanda z roku 2016.

Rozmazlenou princeznu si zahrála v pohádce Řachanda z roku 2016.

FOTO: CinemArt

Zase protiklady!

No právě. To mě baví, a proto je střídám. Musím se vybouřit, ráda bych třeba i boxovala. Když je zkušený lektor, umí tomu vnitřnímu ohni dát správný směr.

Občas mám přetlak, tak by byl box dobrý, abych nedala ránu někomu jinému. A jóga je taky dobrá. Každý si myslí, že se tam jen sedí a dýchá, ale ona je docela náročná. Nejvíc by ji měli dělat ti, co si myslí, že jim nestačí. Jóga mě baví a učí trpělivosti.

O lidech narozených v lednu se říká, že umějí být trpěliví.

Tak to se teprve učím, protože chci všechno hned, na nic nečekat. Jóga mě učí být na sebe hrdá. Což jsem zažila také, když jsem šla pouť do Santiaga de Compostela.

Sama?

Ano, vloni na konci srpna. Na přelomu roku jsem oslavila třicetiny a pocítila jsem je jako zlom. Že už nejsem dívenka, ale začínám být mladá žena. A tak jsem si chtěla srovnat myšlenky a priority.

Mnoho lidí se mě potom ptalo, na co jsem přišla. Odpovídala jsem, že na nic. Žádné moudro se nedostavilo. Jen jsem se zklidnila, srovnala si svoje věci a hlavně – přestala jsem se snažit. Chtěla jsem být dobrá dcera, přítelkyně, herečka.

Na té pouti jsem se smířila s tím, jak to je, což neznamená, že nechci být lepší. Člověk ale může udělat jen to, na co v tu chvíli má, byť nejlíp.

Může se vám hodit na Seznamu: