Václav Kopta: Všechno v našich životech má svůj čas

To však je, zdá se, nenávratnou minulostí. Třiapadesátiletého herce, textaře, hudebníka a nově i spisovatele je teď všude plno. Od nového roku má i svou pravidelnou televizní talk show.

Poprvé na jevišti. Vystupuju v muzikálu Mýdlový princ, který se poslední večer v roce hrál už popáté.

Uvidím, zda mě noha, kterou jsem si pošramotil na tréninku StarDance, pustí na lyže.

Vůbec ne, jen nadšený. Jezdím hrozným stylem, s vystrčeným zadkem, ale nepadám.

Neuměl jsem vůbec lyžovat. Přitom Radek Převrátil, kterého jsem hrál, měl být v tom nejlepším družstvu. Když mě postavili na svah, režisér Karel Smyczek zestárl o deset let a nechal obstarat dabéra.

Nějaký chytrý člověk vymyslel carvingové lyže, které zatáčejí samy, a mně se po čtyřicítce začalo lyžování líbit.

Manželka Simona je zdatná lyžařka, dcery jsou spíš po mně. Fanča to upřímně nenávidí, Jana to zkoušela se snowboardem, ale nevím, jestli jiskra přeskočila.

Jana studuje druhý rok na konzervatoři obor populární zpěv, časem ji třeba uvidíme v nějakém muzikálu. Moc velkou radost jsem z toho neměl, vím, jak to je v téhle branži tvrdé, ale ona si za tím jde od dětství.

Fanča studuje na vysoké ekonomické arts management a jen si stěžuje, kolik mají matematiky.

Ony jsou obě hrozně vzorné a hodné, pořád se drží doma, ještě je baví s námi jezdit na dovolenou. Až máme tendenci jim říkat: „Tak už běž na nějaký večírek, konečně se opij, udělej nějaký průšvih.” Asi to mají po mně. Sice jsem zamlada uměl řádit, ale uvnitř pořád seděl šprt.

Tu si oblékám na Štědrý den. Tentokrát jsem ale tradici porušil. Holky jsou vegetariánky, takže pro Simonu znamená štědrovečerní večeře dvojí vaření. Tentokrát jsem tedy rozhodl, že půjdeme do restaurace, a tam jsem v řidičském stejnokroji nešel.

Nedávno při natáčení videoklipu k písničce, kterou složili sami pražští autobusáci. Vezl jsem je krásnou krajinou ve starém autobusu Škoda 706 RTO, s řazením jsem se trochu pral, majitel měl děs v očích, ale natočili jsme to.

V dětství. Neměli jsme auto a každý pátek mě rodiče posílali z Prahy autobusem na chalupu v Libochovicích. Vytvořil jsem si z těch autobusáků modlu. Dokázal jsem hodiny sedět ve svém pokoji a dělat, že řídím autobus.

Perfektně jsem uměl napodobovat všechny zvuky, které k tomu patřily, od troubení, zavírání dveří, řachtání převodovky. Začal jsem sbírat i různé voloviny kolem toho: stínítka proti slunci, reflektory, výrobní štítky, vstřikovače.

Je to posedlost na celý život, s věkem neslábne. Řekl bych, že naopak. Autobus RTO ke mně bude navždy patřit. Každý rok píšu úvodní slovo do kalendáře Klubu historických autobusů, kde se schází parta podobně úchylných lidí.

Ani se neumím prosazovat. Po Sněženkách a machrech se nade mnou na třicet let zavřela voda, seděl jsem u piana v Semaforu a psal muzikálové a písňové texty (mj. pro Lucii Bílou, Martu Kubišovou, Leonu Machálkovou, Marii Rottrovou - pozn. red.). Díky své bačkorovitosti a nedostatku sebevědomí jsem neměl nutkání s tím něco dělat.

Ne. Jsem si jistý, že všechno v našich životech má svůj čas. Nejsem bohužel věřící, což považuju za nedostatek ve výchově. Naše rodina na protest proti chování kléru za války z církve vystoupila, ale jsem přesvědčený, že nic v našich životech není samo sebou.

Říkejme tomu Osud. A ten můj je dobrý režisér. V době, kdy jsem neměl do čeho píchnout, jen jsem seděl v Semaforu u piana a sem tam jsem napsal nějaký písňový text, se narodily děti. Což považuji za nejlepší období svého života. Když povyrostly, byly zdravé a dělaly nám radost, začalo se mi profesně dařit.

Potlačil jsem svoji ješitnost a pocit křivdy, s nimiž bych vydržel až do penze, a vykročil jsem hereckým šancím naproti. Vyrazil jsem na konkurzy, kamerové zkoušky a vyšlo to.

Přišly Sněženky a Machři po 25 letech, vidělo to hodně diváků i režisérů, potkal jsem se tam s Michalem Suchánkem, který mě vzal do Mr. GS na Nově. Tam mi nabídli školníka v seriálu Gympl a už to šlo.

Práce dělá práci. Jak moudře říká pan Zindulka: Herec buď běží, nebo leží. Já třicet let ležel a teď běžím. Peláším a baví mě to. Doháním, co jsem zameškal.

Vzpomínám na všechny, kdo tím domem prošli. I na strejdu (básník a překladatel Petr Kopta - pozn. red.), kterému komunisti totálně zkazili život: v roce 1949 ho vyhodili z vysoké školy, v padesátých letech mu zničili zdraví v uranových dolech, po podpisu Charty skončil v maringotce a v důsledku podlomeného zdraví v šestapadesáti zemřel.

Myslím na své předky i v souvislosti s tou hroznou zlobou, která se jako kaly valí ze dna sociálních sítí. Zvažuji odchod z Facebooku, protože se děsím toho, co se tam dočítám. Kdyby to bylo na mně, reguloval bych to: příspěvky jen s ověřenou identitou a fotkou. Anonymita nasazuje těm nejnenávistnějším a nejzamindrákovanějším křídla. Chce se mi z nich zvracet.

Když si pak vedle toho vzpomenu na svého dědu legionáře, na druhého, kterého popravili nacisti... Nikdy jsme se neměli tak dobře, ale nikdy se tak nenadávalo, nezávidělo a nenávidělo jako teď. Přál bych těm lidem Arabelin prsten, aby si zkusili týden třeba ve dvaačtyřicátém nebo jednapadesátém. Pak by si možná ty svoje internetové zvratky rozmysleli.

V březnu mi vyjde v Albatrosu povídková knížka, kterou ilustroval můj bratr Jan Kopta. Jsou v ní rodinné příhody, trapasy a karamboly z mého dětství i příhody s našimi dětmi, když byly malé.

Hraji tu s Markem Ebenem a Honzou Vlasákem v inscenaci Tři gentlemani, s Mirkem Táborským a mojí ženou Simonou jsme připravili v režii Lídy Engelové Volnost, rovnost, gastronomie.

Občas tu dělám autorské večery U klavíru Václav Kopta. Podívám-li se ráno do diáře, co mě čeká, a vidím tam večer Violu, celý den se těším.

Na pár metrech čtverečních nijak atraktivního prostoru, takový větší obývák, sem večer v době, kdy se používají 3D projekce, jeviště se vznáší, kostýmy se třpytí, přijdou na jeviště jeden dva, maximálně tři lidé a pouze prostřednictvím kvalitního textu a lidského hlasu se stane zázrak.

Být toho součástí považuji za největší privilegium své restartované herecké dráhy. Mé působení ve Viole však má smutný počátek. Když v roce 2014 těžce onemocněl skladatel Petr Skoumal, který vystupoval ve Třech gentlemanech, hledali někoho, kdo ho nahradí. Režisérka Lída Engelová a Marek Eben mě přesvědčili, že bych to měl být já.

Když jste třicet let v Semaforu, nenapadne vás, že budete hrát Tobiáše Číhala ve Večeru tříkrálovém. Alternuju v té roli na Letních shakespearovských slavnostech s Milanem Šteindlerem, což taky není úplně klasický shakespearovský herec.

Mám vystudovanou konzervatoř, kde jsme se samozřejmě Shakespearem zabývali. Dokonce jsem ještě jako konzervatorista účinkoval na Vinohradech v Richardovi III. s Milošem Kopeckým v titulní roli. Hrál jsem jednoho z jeho dvou synovců, které nechá zákeřně zavraždit.

Kolem muzikálu se točím celý svůj profesní život. Začalo to přirozeně v mém mateřském Semaforu, kde je mojí poslední pupeční šňůrou role Polednice v Kytici. 

V současnosti hraju v Mýdlovém princi a Trháku, což je zdařilá muzikálová adaptace kultovní komedie Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Hraju tam nešťastného scenáristu Jíšu (ve filmu Zdeněk Svěrák), který trpně sleduje, jak šílený režisér Kohoutek (ve filmu Ladislav Smoljak) dělá z jeho seriózního díla bombastickou hudební show. Diváci se opravdu baví. My ostatně taky.

Se skladatelem Petrem Maláskem jsme napsali několik muzikálů, asi nejúspěšnější byl Popelka na ledě, který se hraje už sedm let. Teď spolu připravujeme pro nové Divadlo Na Maninách Valmonta.

Pokud jde o činohru, moc se těším na spolupráci s režisérem Davidem Drábkem na Gogolově Revizorovi v Rokoku, kde bych měl hrát hejtmana, hejtmanku Pavla Tomicová.

Mám za sebou natáčení prvních dílů Kopta Show, se kterou Česká televize počítá na pozdní nedělní večer. Diváky nečekají žádné odborné diskuse ani povídání se zpěvačkou, jak chystá novou desku. Půjde hlavně o humor, moje snaha bude diváky inteligentně pobavit.

Účast mi přislíbilo hodně atraktivních hostů, kteří jinak do takových pořadů nechodí. Mám s lidmi v českém showbyznysu dobré vztahy, určitě je nebudu tlačit do nějakých vulgárností nebo intimit. Budu tam mít tři hosty současně, což v našich talk show nebývá. Chtěl bych, aby pak mohli říct svým kolegům a kamarádům, že to bylo v pohodě.

Aby si každý z nich splnil aspoň jeden svůj sen. Může to být maličkost. Stojí to za to. Já si třeba pořídil včely, o tom jsem dlouho snil. Včelařil jsem jako kluk, jenže moje švagrová je těžká alergička na všechno, co má něco společného s medem.

Protože jsme až do nedávna žili v našem domě společně, nemohl jsem se k tomu vrátit dřív, než se bratrova rodina odstěhovala na venkov.

Vzal jsem si ale velké sousto. Včely jsou jako moje děti. Když jsem teď viděl na úlu sníh, sevřelo se mi srdce. Budu až do jara trnout, jestli jsem je dobře na zimu připravil a zaléčil. Zatím u nich velkou autoritu nemám a vždycky po mně vystartují.

Jsou to geniální tvorové, jejich sociální organizace je neuvěřitelná. Kdybychom jejich důslednost a smysl pro řád okoukali, tak se budeme mít skvěle.

Nevěřím na to, ale jedno jsem si před šesti lety bezděčně splnil. Od svých třinácti jsem kouřil. Hodně, skončil jsem na dvou krabičkách denně. Dlouho jsem uvažoval, že s tím skončím, věděl jsem, že je to blbost, ale ta pohodlnější část ve mně pořád tahala z krabičky další cigarety.

Tehdy u nás byla na silvestra velká společnost, všichni nekuřáci. Vyšel jsem na terasu dát si cigaretu a slyšel jsem pootevřenými dveřmi manželku, jak říká, že nemám vůli.

Stál jsem tam sám v dešti s mokrým smradlavým vajglem v ruce a v tu chvíli jsem našel ten pověstný vypínač a od té doby jsem si nezapálil. Ani jsem neměl nutkání. Něco takového bych přál každému.

Může se vám hodit na Seznamu: