Proč jste s hudbou skončila?

Představu, že budu zpívat s kapelou svoje písničky, jsem opustila už dávno. Neměla jsem k tomu patřičnou vytrvalost. Pravidelně zkoušet, dávat do muziky nějakou dobu energii bez odezvy, tak tuhle fázi jsem nepřekonala. Bývala jsem dost netrpělivá.

Posledních pár let jsem jako host zpívala s Fešáky nebo Tučňáky, většinou na festivalu Stodola Michala Tučného. Byly to tátovy písničky, s nimiž jsem se občas někde objevila. Jenže Stodola se z Hoštic, kde ji organizovala moje sestra, přesunula do Lucerny, a koncertů ubývalo.

Začala jsem se naplno věnovat zahradnické firmě, kterou mám s mužem. Začalo mě to moc bavit. Práce venku je proti všem intelektuálním činnostem tak očistná a osvěžující! Že bych měla vyrazit na turné, mě vůbec nenapadlo.

Vážně vám hudba nechyběla?

Byla jsem spokojená. Vstávala jsem v šest a nedělalo mi to problém. Teď už zase pomalu jo, jak se přesouvám zpět do nočního muzikantského života. Proč to skončilo, jsem i racionálně odůvodnila: za pár let mi bude tolik, kolik bylo tátovi, když umřel.

Pokud budu zpívat jeho písničky dál, budu je zpívat déle než on. A to mi přišlo divné. Tak je asi čas odejít, řekla jsem si a vnitřně se s hudební etapou rozloučila. A pak mi přes cestu přeběhl Jelen.

S čím za vámi členové téhle kapely přišli?

Znali jsme se od doby, kdy před pěti lety začínali a vystoupili poprvé na festivalu Stodola. Když zjistili, že se přesunula do Lucerny a že tam bude až napřesrok, chtěli, aby si lidi měli možnost tátovy písničky zazpívat a poslechnout.

Řekli jsme si, že něco zkusíme společně, a dali jsme se dohromady. A nelituju. Kluci jsou mladí, plní energie, takoví koloušci, a je moc fajn je mít kolem sebe. Jelen teď má před sebou turné, kde vystoupím jako host s pěti šesti písničkami. Jejich výběr nebyl jednoduchý, táta jich měl hodně.

S tátou, českým country králem Michalem Tučným.

S tátou, českým country králem Michalem Tučným

FOTO: archív Michaely Tučné

Podle čeho vybíráte?

Podle citu. Do užšího výběru se jich dostalo asi čtyřicet. Na nich jsme zkoušeli, jak budou znít, jak nám to půjde spolu dohromady. Třeba Spím v obilí byla jasná, je moc hezká, má více vrstev a je zábavná. Jestli se dá brát jako vzorek, budou dobře znít i ty ostatní.

Co na nová aranžmá písniček táty říká vaše maminka, která může srovnávat?

Jen tak zadarmo nic nepochválí, je přísná, a tak mám velkou radost, že se jí to líbí. Nedávno jsme dotočili klip právě ke Spím v obilí. Točilo se v hasičárně v Hošticích, kde táta vždy dělal první koncert pro místní poté, co nazkoušel s kapelou písničky z nové desky. Teprve pak vyráželi na turné. Tak vlastně vznikl i festival Stodola.

Klip ke Spím v obilí jsme točili právě tam, kluci z Jelena chtěli nasát místní atmosféru. Maminka nám na natáčení půjčila pár věcí, třeba americkou vlajku, kterou přivezla Anka Chřestýš (americká country zpěvačka, s Michalem Tučným natočili desku country duetů – pozn. red.) tátovi s podpisy amerických country hvězd, nebo tátovo banjo.

Všechno proběhlo úplně přirozeně a nenásilně, nijak jsem nezaznamenala, že bychom se kroutili nebo se do něčeho tlačili. Prostě to skvěle plynulo.

Maminku jsme samozřejmě navštívili, kluci si s ní dlouho povídali. Když jsem s ní pak mluvila, řekla, že má pocit, že to táta schvaluje, že s Jelenem ano. Já to vidím jako jasné znamení.

Chtěl z vás táta mít muzikantku?

Myslím, že ani moc ne. Chtěl, abych měla maturitu, tam jsem neměla na výběr, to bylo jasně dané. Co budu dělat dál, nechával na mně. Hodně cestoval. Za komunistů s kapelou koncertovali opravdu často, měli i pětačtyřicet koncertů měsíčně. Dvojáky trojáky byly běžné. Doma se moc neohřál.

Chvil na chalupě, kdy jsme se tam sešli všichni, si moc vážil. Takže se na to koukal z tohoto pohledu a takový kočovný život by mi asi nepřál. Ale na druhou stranu ho měl rád, moc rád jezdil autem, najel milión kilometrů bez nehody.

Michaela Tučná

Michaela Tučná

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Měl rád společnost?

Měl k ní ambivalentní vztah, protože byl introvert. Velmi se styděl a měl trému, ale zároveň miloval show. Potřeboval si dát panáka, aby se uvolnil. Ten rozpor v něm byl a určitě se podílel i na jeho nemocech, protože byl sám proti sobě. Někde se to projevit muselo.

Byl rozený bavič, ale až když z něj napětí spadlo a měl hladinku. To pak všichni smíchy padali k zemi, vydržel bavit celou společnost, vzal si kytaru, zpíval a vymýšlel si texty. Měl v sobě extrémní polohy.

Jaký byl táta?

Nemám srovnání, byl to prostě táta. Když přijel, a často jen na otočku vyměnit prádlo, potřeboval mít svůj klid. Nesmělo se hlučet, bouchat dveřmi. Velmi se zajímal o dějiny a politiku, v tom se stále vzdělával.

Měl velký přehled, uměl si dát věci do souvislostí. Byl by výborný politický komentátor. V tom byli stejní s mámou, oba seděli u novin a reagovali podobně na stejné věci. Dokázal číst noviny, poslouchat rádio a k tomu běžela televize. Nic jiného ho nesmělo vyrušovat, tak trávil siestu.

Byl vztah vašich rodičů podobný, jak sám zpíval, „Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap“?

Maminka je okouzlující bytost, do které se všichni hned zamilují. Kluky z Jelena nevyjímaje, pro ně je to zlatíčko Martička. Ta písnička je o mámě a vlastně o našich, oni byli báječný pár i rodiče, i když se taky hádali a měli problémy. Nebylo by normální, kdyby ne.

Kvůli tátově práci měli na sebe málo času a díky tomu se k sobě pořád rádi vraceli, pořád je to spolu bavilo.

Bylo vám třiadvacet, když váš otec zemřel, bylo to těžké?

Nečekaný šok to nebyl, táta byl nemocný už od mého narození. Měl břicho rozpárané cik cak, neměli ho už ani kam říznout. Měl zánět pobřišnice, kýlu, stafylokoka, vše, co lze mít v oblasti břicha. Proto nosil lacláče, nezařezávaly se mu do jizev.

Když umřel, byl hubený, vážil padesát čtyři kilo, měl menší ruce než já. Bylo hrozné ho takhle vidět. Umřel na zánět slinivky, měl i rakovinu jater. Bylo to v době, kdy transplantace jater ještě nebyla běžná věc. Začínalo se s tím experimentálně v Americe, a než to sem přišlo, pár let to trvalo.

Se sestrou Gabrielou a maminkou Martou.

Se sestrou Gabrielou a maminkou Martou

FOTO: archív Michaely Tučné

Protože celé moje dětství hodně cestoval, měla jsem po jeho smrti zpočátku pocit, že je jen někde na šňůře. Možná trošku déle, ale že se vrátí. Často se mi o něm zdálo. A teď se mi ty sny vrátily.

Zdá se mi, že žije, ve snu zažíváme různé příběhy, povídáme si. To mi nejvíc chybí, že nemůžu zvednout telefon a zavolat mu. Stačilo by, kdyby řekl: Jo, je to dobrý.

Berete turné s Jelenem jako výhybku ve vaší hudební kariéře?

Co bude dál, nechávám otevřené. Muzika mě baví. Rozhodně se cítím poctěná, že můžu s kluky stát na jevišti. Jsou fakt dobří. Nicméně mě živí zahrady a kytky, k těm se jistě vrátím, začaly mě opravdu bavit. Cítím při práci radost, nemusím se do ní nutit. Zahradničení mě naučilo být precizní a trpělivá…

Něco prostě nejde urychlit, aby rostlo nebo kvetlo na povel. To ovlivním jen péčí a tím, že tomu dám čas. Spojení zahradničení a hudby je pro mě ideální.