Jaké byly vaše prázdniny? Umíte už „nic nedělat“?

Léto jsem měla prima. Pohybovala jsem se v kolečku mezi dětmi, prací a přírodou. Hodně jsem psala…

A odpočinek? Když to člověk s povinnostmi přežene, tělo si už něco vymyslí, aby na chvíli zvolnil. Já se učím odpočívat věcmi, při kterých se hýbu a jsou jiné, než provádím běžně. Jsme hodně venku u koní. Nejen jezdíme, ale absolvujeme i pomocné práce jako sbírání bobků, trhání nevhodných bylin, opravování ohrad, starání se o vodu a jídlo…

Na rozdíl od duševní práce, kdy je člověk stále na vahách, jestli je to už dobré nebo to má být jinak, koňský bobek, když je sebraný, tak je zkrátka sebraný.

Koně baví všechny vaše děti?

Hlavně nejstarší dceru Ellu (12), další si spíš užívají, že se můžou volně pohybovat v rámci pastvin. Myslím, že pro děti v létě není až tolik důležité, kde právě jsou, ale aby dostaly svobodu a učily se samostatnosti. Prvních deset minut se batolí kolem nás a pak si každý najde něco, čím se zabaví. Což je v dnešní době potřebné, ve městě je jen tak vypustit nemůžete, aby si sedly na zem a šťouraly mezi kameny, objevovaly, co tam žije…

To mi přijde důležitější, než je vozit po světě, který si stejně jednou projedou, pokud je bude zajímat.

Co jste podnikala v jejich věku vy?

Dětství jsem prožila v Poděbradech a bylo hezké. Nechodila jsem do školky, starala se o mě chůva a hodně času jsem prožila venku. Přišlo mi samozřejmé, že je kolem všechno zelené, že jezdím na kole…

Vzhledem k tomu, že jsem pak dvacet let bydlela ve městě, dnes znovu oceňuju výhody života v přírodě za městem. Postupně jsem zvětšovala vzdálenost od Prahy a Černošice nám skvěle vyhovují. Všude dojdu pěšky, za pět minut jsem u Berounky. Opravdu nemám potřebu jezdit někam na dovolenou, raději si užívám doma.

Při natáčení znělky Star Dance

Při natáčení znělky StarDance

FOTO: archív ČT

Kamarádíte se zahradou?

Já až tolik ne, ale manžel je úžasný zahradník. Já na zahradě vidím především děti, takže její krásu ocením až ve chvílích, kdy jsou jinde. Ráda si ji prohlížím a tiše obdivuji manželovu práci. Doba sklizně je ale náročná.

Já se zapojuji, když mi zbyde čas, a zpracuju to, co zrovna je - včera jsem vyráběla měsíčkovo-majoránkovou mast. Manžel je větší systematik, a když dozrávají meruňky, je schopný s nimi strávit v kuchyni celou noc. Já cítím víc potřebu se vyspat.

Jak to vypadá s filmem o Zátopkovi, k němuž jste psala scénář?

Doufám, že dobře, ale už to není otázka na mě, řada je na Davidovi. Já byla oslovená kvůli scénáři. Dostala jsem předchozí verzi, spoustu materiálu a dobrou kostru, ovšem vymínila jsem si, že ho napíšu znovu.

Přepisování by mě nebavilo, je pracné a výsledkem bývá smotanina. Těší mě, že film dostal grant a podporu i ze zahraničí. Emil Zátopek je nejen legenda v oblasti sportu, ale ukazuje zároveň určitou dobu a její složitost. Jeho osud je výjimečný a mnohavrstevný. A já jsem dostala volnou ruku dívat se na něj ze všech úhlů a rozporů.

Nemáte blíž k pochopení jeho manželky Dany?

To je stejně silná osoba, ti dva fungovali úzce spolu. Je otázka, kde by byli jeden bez druhého. Jako každý letitý vztah, navíc mediálně sledovaný, byl místy složitý. Ale síla osobnosti, která za něčím šla, a na druhou stranu dokázala dělat kompromisy - ať už z lásky, nebo praktických důvodů -, to je něco, co zná v jisté podobě každý, kdo žije ve vztahu a snaží se dělat co nejlíp svou práci. Váhy mezi naplněním osobních představ a odpovědností k tomu, co na sebe navázal.

Vy sama jste někdy víc sportovala?

Moc ne. Před pár lety jsem se začala zajímat kvůli jinému scénáři o běh a docela se mi zalíbil. Byla jsem schopná i něco uběhnout, ale na to, abych zvládla třeba dvanáct kilometrů nebo půlmaraton, jsem potřebovala trenéra. S jedním jsem se náhodou seznámila a domluvila první hodinu, jenže zrovna ten den jsem zjistila, že jsem těhotná. Čekal mě trošku jiný maraton, který teď pořád ještě dobíhám. I děti jsou určitý druh sportu…

„S manželem se cítím bezpečně,“ říká o svém vztahu s kameramanem Matějem Cibulkou.

S manželem kameramanem Matějem Cibulkou

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak jste se vžívala do pocitů vrcholového sportovce? Máte v povaze soutěživost?

Nevím, čím bych ji poměřovala, ale asi úplně ne. Zřejmě se to mění s věkem, čím jsem starší, přijde mi to méně relevantní, zvlášť v mém oboru. Poměřovat filmy je legrační, záleží na osobním názoru.

Ve sportu je to něco jiného. Mám pocit, že si mě David záměrně vybral, protože on je soutěživý, ale zároveň ho bavilo rozvíjet vývoj hlavní postavy k tomu, co vlastně vítězství je a proč (a zdali vůbec) ho k životu potřebuje.

Důležitou postavou filmu je další slavný běžec, Australan Ron Clarke. Vypíchla jsem s ním historku, ilustrující, co na sportu miluju já. Díky tomu, že je měřitelný, odpadají dohady. A když je prováděný dobře, ze srdce a správnými lidmi, podporuje to myšlenku fair play. Je to souboj, ale s jasnými pravidly, kde jeden druhému dokáže vítězství přát. Tohle když se někdo naučí, je to báječné i pro život.

Vraťme se k historce.

Clarke byl vynikající běžec, překonal i pár Zátopkových světových rekordů, ale na olympiádě se mu nedařilo, býval druhý, třetí. Po neúspěchu v Mexiku, kde zkolaboval, přiletěl do Prahy. Poradit se s kamarádem Emilem, který už neběhal, co dál. Pointu nechci prozradit…

Ve filmu najdete různé pohledy na soutěžení a potřebu vyhrávat. Čím člověka obohacuje i omezuje a jak hledat správnou cestu. Obecně myslím, že muži jsou soutěživější než ženy, o to víc mě zajímalo to pochopit.

Dovedu si představit pocit, který nastane na pokraji fyzického vyčerpání, a všechno navíc, co není v té vteřině, přestává existovat. Má to v sobě velkou čistotu a sílu. Mě to občas potkává u koní, kdy se fyzický zážitek propojí s duševním a udržuje mě v daném okamžiku, ale sportovci se pohybují na té hraně stále.

A vaše největší výhra a prohra?

Takhle to neberu, protože většinou, když má člověk pocit, že vyhrál, nedohlédne důsledky. Stejně je to u proher. Zátopek říkal, že to je údolí, ve kterém se na chvíli musí zastavit, aby se zase dostal na další kopec.

Mám pocit, že většina toho, co prožívám, spolu navzájem souvisí. Že to nemůžu oddělovat. Co vypadá jako výhra, bývá výsledkem něčeho dlouhého a pracného, co se nedařilo. A co se zdá jako prohra, je pouze cesta někam. Snažím se těšit z okamžiků, které mě potkávají, a mám radost, když se i ty na pohled méně pěkné podaří prožít naplno a ocenit.

S manželem při práci

S manželem při práci

FOTO: archív ČT

Můžete uvést konkrétní příklad?

Na jaře jsem po jednom lékařském vyšetření musela tři týdny ležet na zádech jako placka. Sice jsem věděla, že jsem zdravá, nic mi nebylo, ale nesměla jsem ani zvednout hlavu. Kolem probíhal život a já ho po prvotním netrpělivém naštvání, že mi stojí práce, začala pozorovat z téhle perspektivy. Mělo to svoji krásu, najednou jsem víc vnímala děti - naučily se za mnou přijít a popovídat si, slyšela jsem, jak dcera v kuchyni vaří a svolává rodinu k večeři.

Ta čára přes rozpočet mi dala úplně jiný úhel pohledu - doslova - objevila jsem totiž periskopické brýle a mohla s nimi psát. Z téměř každé situace lze najít řešení. A když jsem se směla trochu hýbat, muž mě vozil na pastviny - najednou jsem měla spoustu času pozorovat koně, kytky kolem…

Návrat do reality jste zvládla skvěle, máte za sebou mimo jiné znělku k soutěži StarDance. Šla byste do ní i tancovat?

Tu soutěž vídám jen náhodně, pokud jsem na někoho upozorněná, doma totiž nemáme televizi. Chceme mít co nejdéle kontrolu nad tím, co děti sledují. Večer jim často pustíme pohádku nebo film, ale víme přesně jaký. Tancovat bych do StarDance asi nešla.

Pokud bych se měla předvádět veřejně, obnášelo by to hodně práce a času, kterým v tomto životním období nedisponuju. Nedovedu si představit, že bych doma zanechala muže s dětmi a šla cvičit třeba čaču.

Kdy jste tančila naposled?

Náhodou předevčírem. Kamarád si přál jako dárek k padesátinám, abych mu zazpívala. Před dvaceti lety jsme měli revivalovou kapelu QábABBA a on se slzou v oku vzpomínal, jak na premiéře mého filmu Ene bene zažil náš poslední koncert. Takže jsem zapěla s natupírovanými vlasy dvě písně a doprovodila je tancem. S tím bych ale díru do světa neudělala.

A jinak? S mým mužem jsem netancovala nikdy, respektive jsem ho jednou viděla tak nějak zvláštně se hýbat - a pak z něj vylezlo, že tančil. Ale taneční pohyb je mi příjemný, takže si ho užívám aspoň neveřejně se staršími dětmi. Mají pohyb v krvi a jde jim krásně, je to pro ně naprosto přirozené vyjadřování emocí a názoru na svět.

Já měla z mládí dva oblíbené hudební filmy: Scolovu Tančírnu a Saurovu Carmen. Nesmírně mě oslovily a dnes se líbí i dětem. Skoro denně nás pozvou do svého pokoje a předvedou nějaké taneční kreace. Je to velká radost.

Vytvářet znělku do StarDance byla také radost?

Ano. Měli jsme hezké zadání, které mě nalákalo: První republika. Což je výzva, jak to spojit se soutěží, kde se setkávají různé styly. Bavilo mě hledat k tomu klíč a celou znělku postavit na tanci. Spolupracovala jsem se zkušeným tanečníkem Honzou Onderem, který připravil pro páry originální choreografie. Ani jeden z nás nechtěl žádné triky, zato jsme si pohráli s drobnými fórky, vtipy, včetně výborných kostýmů Evženie Rážové.

Všechna čísla jsme nejprve zkoušeli u nás na zahradě… a točilo se na zámku v Libochovicích. Moc jsme se u toho vydováděli.

Alice Nellis

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Co je pro vás aktuální právě teď?

Pracuji na scénáři podle knihy Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, odehrávající se po válce při odsunu Němců. To téma je složité a široké a já ho nechci uspěchat. Další fází pak bude režírovat film. Můj osobní vztah k těm událostem není jednoznačný, dědečka mi umučili v Terezíně a válku jsem vnímala spíš z této strany.

Ale ta problematika mi přijde zásadní proto, že i když se situace otočí, podstata je stále stejná. Otázka, jak přetnout koloběh vzájemné nenávisti, je velmi aktuální. Naše paměť funguje selektivně, není to tak dlouho, co odsud lidé utíkali s nadějí, že je někde přijmou - přitom jim nešlo o život, šli za svobodou, za lepším životem. Nyní se ale divíme imigrantům z jiných zemí. Kdo ví, kdy na té straně můžeme být zase my.

Jednou ze zásadních otázek knihy je omluva. Důležité je uvědomit si vlastní chyby a dokázat se za ně omluvit, ale ještě zásadnější je omluvu přijmout a umět odpustit. Teprve tam někde lze ten koloběh zastavit. O tom ta kniha pro mě je, neběží jen o nahlížení do historie, ale o absolutně současné téma. Funguje na úrovni politické a kolektivní, ale taky osobní, lidské. Tam může začít každý.

Za kamerou řady vašich filmů stál váš muž Matěj Cibulka, má rodinná spolupráce jen pozitiva?

Pracujeme spolu vždycky, když je to možné. Matěj mi nesmírně vyhovuje nejen jako manžel, ale i jako kameraman. Vytvořili jsme si už společný jazyk a můžeme se v něm spolu posunovat, což je fajn.

A protože doma čekají tři děti, které nás přirozeně nenechají zatahovat práci do kuchyně, nehrozí rozhodně ponorka. Pokud potřebujeme něco závažného probrat, musíme si k tomu vyčlenit čas, využíváme ideálně cesty na natáčení. Ale doma jsem tak extrémně ráda, že mě řešit zase práci neláká. Je tam tolik zajímavých věcí.

Jak při vaší vytíženosti kloubíte věkově rozdílné programy dětí?

Najít pro ně společný program je složité. Všichni tři se shodnou akorát u vody, kterou milují stejnou měrou - plavou, učí se potápět…

A tuhle všechny nadchl den u kováře. Ukázal nám nástroje, jak se s nimi zachází, pak nás nechal kovat - a děti byly k nezastavení. Přestože byly popálené, hrozně je to bavilo.

Jinak se obvykle dělí na různé skupiny pro různé zábavy. Třeba jsme u nás u rybníka, kde jsou koně a trampolína. Ella se šmrdolí u koní, Oliver skáče na trampolíně a u nejmladšího frčí žáby.

Divadelní hra Božská Sarah, 2015: v Divadle Kalich režírovala Igora Orozoviče a Ivu Janžurovou.

Divadelní hra Božská Sarah, 2015: v Divadle Kalich režírovala Igora Orozoviče a Ivu Janžurovou.

FOTO: Michaela Feuereislová

To zní idylicky. Je něco, čím vás v poslední době vytočily?

Toho je, každý den! Udržovat pořádek s dětmi bohémského typu je věčný boj. Někdy vítězí ony, jindy my. Vím, že je to normální a snažím se to zvládat v klidu, učím se dělat kompromisy. Jenže nemám velkou trpělivost, a když dojde, létají ze mě klišé, která bych běžně neřekla.

Hlavní ale je najít cestu zpátky, aby se obě strany dokázaly podle potřeby omluvit i odpustit a abychom šli spát s čistou hlavou a vírou, že je vše zase v pořádku. Občas až žasnu, jak rychle to naše děti dokážou, mají určitě větší sociální inteligenci než já v jejich věku. Jsou ohromně vyspělé. Vychovávají se trochu i mezi sebou a tím, že pobývají často s prarodiči a dalšími dospělými, setkávají se s rozličnými povahami a učí se vycházet na různých vlnách.

Takže soudíte, že prostředí ovlivňuje chování víc než geny?

To je častá otázka, otevřená diskuze - a existuje na ni víc názorů. Liší se i případ od případu. Rodiče adoptovaných dětí si přejí, aby to bylo víc ve výchově, biologové tvrdí, že jde víc o geny. Já hlavně myslím, že je to nezměřitelné.

Jak dělat tyto statistiky objektivně? Aby výchova fungovala, musí respektovat přírodu. Nemá-li někdo hudební nadání, nemůžu ho z něj vydřít. Ale mám to brát jako že výchova nefunguje? Ne. Pro mne je největší úkol výchovy poznávání konkrétního dítěte, hledání jeho silných stránek a snaha je rozvíjet. Jinak běží jen o nucení do mnou vymyšlené formy. To se týká úplně všech dětí.

Vaše dcera a prostřední syn pocházejí z jiných kultur, vyhovuje jim váš styl života?

Zdá se, že jsou s ním naprosto srostlé. U dcery třeba shledávám, že je po mně upovídaná, a syn se pohybuje úplně stejně jako můj muž. Stejně vytáčí jednu nohu, zezadu působí jako jeho kopie. Až je to legrační. A dcera se podobá manželovi i vizuálně, oba jsou snědí. Já naopak vypadám, jako bych se k nim jen tak přifařila.

Být rodič je nádherné, nejtěžší je přijmout doživotní zranitelnost a strach, aby se dětem nic nestalo. S věkem to bude jen horší, teď je mám aspoň na očích, ale až je budu muset pustit do světa, o kterém nemám zrovna nejlepší mínění, hrůza…

Natáčení Revivalu v roce 2013: Bolku Polívkovi, Mariánu Geišbergovi, Karlu Heřmánkovi a Miroslavu Krobotovi předvádí, jak si představuje následující scénu.

Natáčení Revivalu v roce 2013: Bolku Polívkovi, Mariánu Geišbergovi, Karlu Heřmánkovi a Miroslavu Krobotovi předvádí, jak si představuje následující scénu.

FOTO: ČTK

Chodí do tolika kroužků jako kdysi vy?

Ne. Dcera jen na cestu do pražské školy Montessori potřebuje dvě a půl hodiny za den, ale stojí to za to. Škola pokrývá svými programy i spoustu oblastí, které by jinak naháněla kroužky. Třeba část třídy každý týden pro všechny vaří, patří k tomu i rozplánování, nákup, vyúčtování…, což se já učím dodnes.

Mně kdyby řekli, ať uvařím pro 40 lidí, sednu si na bobek a rozpláču se. Pro ně je to silná a užitečná zkušenost, vytvoří si jiný vztah k jídlu a zároveň si uvědomí, proč se učí spoustu teorie, k čemu ji budou potřebovat. Takže když si druhý týden „jen“ sednou do lavic a učí se, patřičně to docení. To se mi líbí a líbí se mi i přístup pedagogů.

Oliver chodí na základku v Černošicích, kde má taky úžasnou paní učitelku s osobním přístupem a výborným odhadem. Ví, čím koho motivovat, co přehlédnout a na čem trvat.

Nenaráží syn na to, že vypadá jinak než ostatní?

Ale ano, naráží. A my ho učíme, že to tak asi bude pořád, protože má tmavou pleť z Afriky. Děti se rády chytnou všeho, co je vidět, kdyby byl zrzavý, nadávaly by mu do blbých zrzků.

Tuhle jsme potkali na ulici černého chlapečka a Oliver na něj ukázal s výkřikem: Hele mami, černoch! Odpověděla jsem: Vidíš, nic ti neudělal, a přesto na něj ukazuješ, i když tím nemyslíš nic zlého. Je to tím, že vás je tady málo. V Africe si zase ukazují na bílé. V tu chvíli mu to došlo a pobavilo ho to.

K tomu má ve škole výborného učitele na trubku, který mu vysvětlil, že jeho jinakost mu pomůže při hraní, rty, jako má on, umožňují lepší nátisk bez sebemenšího úsilí, zatímco bílí kluci na to musí dlouho dřít. Snažíme se mu zkrátka společně vysvětlit, že vše má své výhody a nevýhody a lehké v životě to nemá nikdo. Být na světě ale není úplně o tom.

Byli jste už navštívit příbuzné v Africe?

Ještě ne, chtěli jsme jet letos, ale kvůli nějakému očkování jsme to museli odložit. Rádi bychom to absolvovali jako celá rodina. Oliver se moc těší, povídáme si, jaká bude legrace, až budou domorodé děti osahávat moje světlé vlasy.

Na co se těšíte vy?

Snažím se stále něco nalézat, protože lepší už to nebude, začínám být v pokročilejším věku, budu vypadat spíš hůř než líp, začnou se ozývat fyzické neduhy, pracovních příležitostí bude ubývat…

Výhodu vidím v tom, že člověk už nebude mít takovou zodpovědnost za budoucnost, nebude plánovat rodinu, zajišťovat funkci dalších lidí. Když nebude moct, tak nebude moct…

Když už je člověk starší, nemusí se bát říkat své názory, které by mu dřív zkomplikovaly situaci. Může se věnovat věcem, které pokládá pro sebe za skutečně podstatné. A tahle svoboda je báječná.

V bližším horizontu se těším na podzim, doufám v hezké babí léto. Že jsou prázdniny plné slunce beru jako samozřejmost, ale před blížící se zimou si začnu vážit každého hezkého dne, má jiné světlo i cenu. Změny ročních období jsou dobrodružství. Nebavilo by mě žít v zemi, kde je pořád stejně.