Anna Hanuš Kuchařová: Mozek musím nechat na skále

I Anna nejdřív lezla s kamarády po skalách, než si poprvé vyzkoušela chůzi na asi 2,5 centimetru široké pásce upevněné nepříliš vysoko mezi stromy, tedy tzv. slackline. Ve velkých výškách, často třeba nad nějakým přírodním kaňonem, se tomuhle sportu říká highline. Na rozdíl od nataženého provazu provazochodců se lajna prověšuje, vlní a vrací vibrace.

Základním předpokladem je proto naprosté soustředění a zpevnění hlubokého stabilizačního systému (středu těla), záleží v tu chvíli na každém pohybu i myšlence.

Všem se zpočátku klepou nohy (lajna se začátečníkem navíc zdatně komíhá ze strany na stranu), bolí je ruce (ty jsou zvednuté do vzduchu kvůli rovnováze) a své sehrávají i pochyby o vlastních silách. Sama Anna, které kamarádi říkají Anče Kanče, přiznává, že zpočátku si rozhodně nepřipadala jako přirozený talent.

„Na první pokus mi to vůbec nešlo. Lajna se mi klepala pod nohama, a ani po celém dni jsem neušla víc než dva kroky. Připadala jsem si jako úplný trouba a řekla jsem si, že na to kašlu. Ale za dva roky jsem se zamilovala do kluka, který takhle trávil dost času. Říkala jsem si, že když to baví takového super člověka, tak na tom sportu přece jenom musí něco být, a rozhodla se to zkusit znova.

Dala jsem si měsíc – pokud mě to během té lhůty nezačne bavit, tak ani nemá cenu si s tím klukem něco začínat. Jenže jak jsem byla zamilovaná, tak by mě asi bavilo všechno na světě. Do měsíce jsem chodila po lajnách a chodit jsme začali i s tím bezva klukem,“ směje se.

Hned v počátcích se Anna rozhodla vyzkoušet i highline ve výšce více než 10 m nad zemí. Tady je ovšem „chodec“ jištěn sedákem. Napoprvé sice spadla dřív, než stihla udělat první krok, ale pocit „visení v prostoru“ jí učaroval.

„Mozek se intuitivně takové situaci brání, je nutné mít zpevněné celé tělo a zároveň nemyslet na nic jiného než na přítomný okamžik,“ vysvětluje. Highline i slackline se navíc chovají pokaždé trochu jinak, největší roli hraje, na jakou délku a jak moc pevně, nebo naopak volně, jsou natažené.

„Když se to všechno zkombinuje a najednou stojíte uprostřed prostoru, třeba 100 metrů od dalšího pevného bodu, tak je to pro mozek docela tóčo.“

Annin vyvolený nakonec s highline přestal, lezení po pískovcových skalách ho naplňuje víc. Výjimku ale udělal pro jejich velký den, svatbu hodnou pravověrných milovníků skal.

Původně si chtěli udělat oficiální obřad v lese pro rodinu a před kamarády pak složit neoficiální slib ve skalách u Děčína.

„Když se o tom druhém obřadu dozvěděl náš farář, úplně se mu rozsvítily oči – prý v mládí lezl. Do termínu stihl natrénovat a bylo to skvělé. Vylezl na skalní věž, tam si z batůžku vyndal talár a vítal hosty přicházející lesem. Já a manžel jsme pak k němu došli po dvou připravených lajnách,“ vzpomíná se zářícíma očima na svůj velký den. Přihlížely mu na dvě stovky kamarádů zejména z řad horolezců a slacklinerů.

Svatební cesta samozřejmě nemohla mířit jinam než do Yosemit. „Jsem trochu divný cestovatel, vracím se několikrát na ta samá místa. Ale jsou prostě tak úžasná, že toho nikdy nelituju. Highline si navíc nemůžete natáhnout, kde se vám zachce, v některých parcích hrozí poškození chráněných skalních útvarů nebo se nemůže spát pod širým nebem,“ vysvětluje s tím, že mezi další její oblíbené destinace patří národní park Joshua Tree, Utah nebo francouzské kaňony.

Annina představa parádní dovolené by asi neobstála u každého. Aby si mohla výlety do zahraničí dovolit, žije skromným životem a peníze šetří na letenky, které jsou největšími výdaji expedic. Na místě se pak milovníci outdooru spokojí s karimatkou, spacákem a jídlem připraveným nad ohněm nebo plynovým vařičem.

Highliny se natahují mezi vrcholy hor nebo skal, a právě jejich správné ukotvení je pro bezpečnost všech zcela zásadní. Proto se na něm podílí víc osob a někdy to trvá i několik dnů. K místu upevnění konců je navíc často třeba vylézt náročným terénem.

V Yosemitech se s partou dalších highlinerů z celého světa dostala Anna i k „lajně“, ke které se stoupalo několik hodin prudkým kopcem se sutí. Kvůli šetření sil i času se proto rozhodli tři dny strávit přímo nahoře.

„Byli jsme na pětisetmetrové skalní věži, nahoře byl jenom takový pláceček, kde jsme v několika lidech spali a čekali na svůj pokus. Lajna měla 130 metrů a byla dost náročná, takže dva pokusy za den stačily. Nedal se tam ani postavit stan, ani se nebylo kam projít. Bylo to super, neuvěřitelné, tři dny jsme žili na té maličké ploše, jako bychom byli na skalnatém ostrůvku plujícím nad Yosemitami,“ neskrývá Anna nadšení.

I když na rozdíl od zahraničí žen v tomhle sportu u nás moc není (v Česku bývá většinou jedinou ženou ve výpravě), stal se nakonec pro Annu takovou vášní, že se mu rozhodla věnovat profesionálně. Kromě expedic do hor a natáčení filmů z nich se věnuje i exhibičním vystoupením a vede kurzy slackline pro veřejnost.

„Na kurzech mám hodně lidí kolem padesátky, je to s nimi paráda, jsou hrozně motivovaní a dobře jim to jde. A hodně z nich mi řeklo, že by rádi vyzkoušeli highline, ale necítí se na ten začátek, na padání do hloubky. Připravuji proto teď v Liberci místo, kde bychom mohli trénovat s horním jištěním. Zájemci by si mohli vyzkoušet pocit z otevřeného prostoru, jaké je to být ve vzduchu vlastními silami, ale nebude jim hrozit pád dolů,“ plánuje zapáleně.

Anna ale zcela nezanevřela ani na architekturu, kterou vystudovala. „V zimě samozřejmě po lajnách nikde venku nechodím, nejčastěji jsem doma a něco chystám a upřímně řečeno mi i chybí společnost dalších lidí. Měla jsem ale ohromné štěstí, protože v architektonické kanceláři, kde jsem dřív pracovala, mě jsou ochotni zaměstnat na tři měsíce v roce.“

Hodilo se jí to hlavně po úrazu a operaci kolene, které si poranila při lezení a přeskakování z jedné skalní věže na druhou. Vše vypadalo dobře, bohužel za pár měsíců špatně upadla ze slackline v parku a v operovaném koleni si utrhla vazy. To ale zjistila až při expedici v Norsku, když jí druhý den vypadlo koleno.

„Byli jsme zrovna v horách, takže jsem se ani nemohla dostat dolů. Bylo sedm stupňů, pršelo a všude mlha a já jsem nemohla dělat nic jiného než ležet týden ve stanu. Aspoň jsem si ale přečetla fajn knížku,“ vidí na všem tu lepší stránku.

Přesně rok od první operace kolene tak skončila Anna opět v nemocnici. Ani to ji ale od milovaného sportu neodvedlo, naopak chození ji po delší pauze bavilo ještě víc než dřív.

V posledních letech se na dlouhé trase nechává lajna prověšená až o několik metrů, což umožňuje ujít delší úsek, ale zároveň to vyžaduje nový styl chůze. Anna si ho vyzkoušela při své poslední cestě do Mekky highlinerů Yosemit.

„Na svatební cestě jsem okusila chození po opravdu dlouhých highlinách a dostalo to pro mě zase úplně nový smysl. Lajna se na takových délkách chová úplně jinak, namísto zatnutí svalů se musím svým způsobem uvolnit a přijmout její jemné vlnění. Mozek musím nechat na skále. Když jsem šla na svůj pokus, trochu foukal vítr. Nic hrozného, jenže dvouapůlcentimetrová lajna o délce 500 metrů má velkou plochu. Lajna byla proto o patnáct metrů vybočená doleva, takže jsem šla vlastně do zatáčky.“

Většině z nás se z podobné představy asi rozbuší srdce, highliner se ale musí zcela uklidnit a dostat se do stavu podobného meditaci. „Já vím, že se takových stavů dá docílit i jinak, ale mně je nejbližší právě tenhle,“ usmívá se Anna.