„Jedna klientka díky tomu začala hrát počítačové hry se svými vnoučaty,“ líčí Barbora Schneiderová, která edukační metodu vystudovala před sedmi lety v Norsku v rámci programu Erasmus (program EU podporující spolupráci ve vysokoškolském vzdělávání v Evropě - pozn. red.). V roce 2013 byla u vzniku sdružení Storytelling, o. s. To pořádá semináře po celé republice a každoroční festival vyprávění.

„Na začátku workshopu se často zeptám, kdo běžně ve svém životě vypráví. Zpravidla se zvednou tak dvě tři ruce. Ale pravda je, že to umíme všichni už od nepaměti. Sdělujeme, jak se máme, co jsme zažili nebo co nás čeká. Jde o naprosto běžnou součást našeho života,“ říká Barbora Schneiderová.

„Se seniory je práce hodně specifická. Ve svém věku mají už velké zkušenosti s vyprávěním. Učíme je spíš krátit, aby povídání nebylo příliš košaté a neodbíhali od zadání. Někdy si měříme čas, což může být trochu omezující,“ zamyslí se lektorka a dodá, že existují i zakázaná témata, například nemoci.

Kecáš!

Umět dobře odprezentovat třeba jen drobnou historku ze života může být docela věda. „Storytelling je metoda, která pomáhá tuto schopnost kultivovat. Podobně jako se učíme hrát na hudební nástroj nebo si osvojujeme cizí jazyk,“ doplňuje Schneiderová. Semináře pro veřejnost sdružení Storytelling nabízí pod různými názvy - Řemeslo vyprávění, Vyprávění v obrázcích nebo Jak postavit příběh.

Jak se tedy metoda vyučuje? Klidně i hrou s jednoduše znějícími pravidly. „Jmenuje se Kecáš. Klienti si ve dvojici povídají na dané téma, například o své ideální dovolené. Váš partner vás může v jakoukoliv chvíli přerušit.“ Cvičení trénuje pohotovost, improvizaci a schopnost reagovat ve chvíli, kdy vám někdo skočí do řeči.

„Řeknete například: ,Moje ideální dovolená je u moře. Ráno vstanu v deset.‘ Načež uslyšíte: ,Kecáš.‘ A vy musíte změnit výpověď. Prohlásit, že vlastně mnohem raději vstáváte už v šest, nebo až odpoledne. Tím pádem posunete dějovou linii jinam,“ vysvětluje lektorka.

Pohotová reakce na vyrušení je jistě dobrá dovednost, skvělý vypravěč by měl ale umět daleko víc. „Důležité je také vědět, na koho mluvíte, kdo jsou vaši posluchači, vnímat je. Tedy uvědomovat si, proč jim příběh říkáte, co jím chcete sdělit.“

Hodně také pomůže dodržování struktury. Střídání děje a popisu udrží pozornost. Přímou řečí se dá příběh dobře okořenit. Namístě je i připravit posluchačům překvapení. „Jde o řemeslo - dá se naučit stejně jako třeba scenáristika,“ přirovnává Barbora Schneiderová metodu k oboru, který vystudovala na Divadelní fakultě JAMU v Brně a nyní spolupracuje s Českým rozhlasem a s Českou televizí.

K čemu je ale tato schopnost lidem, kteří se neživí psaním a nejsou ani profesionálními vypravěči typu Vladimíra Menšíka a Miroslava Donutila, již se proslavili tím, že se jim skvělé historky sypaly nebo sypou z rukávu?

Vyjadřování se mění

Běžný člověk by mohl získat třeba větší jistotu během každodenních rozhovorů. „Základ storytellingu spočívá v tom, že vy jako osobnost předáváte informaci. Naučíte se volit slova a budete vědět, jaká gesta fungují.“ Člověk by měl díky tréninku objevit svoje silné stránky, ty se naučit podporovat, a také si uvědomit slabiny. „A těmi se už tolik nezabývat, spíš pracovat na jejich zlepšení,“ radí zkušená lektorka.

Manažer zase může změnit nudnou prezentaci v zábavnou, a udržet tak pozornost kolegů. Stačí jen vědět, čím ji ozvláštnit, kam vložit nějaká překvapení, jak modulovat hlas a jeho dynamiku. „S lidmi z firem se snažíme rozvíjet hlavně prezentační dovednosti, ale zatím s nimi příliš často nepracujeme.“

Velkou součástí činnosti občanského sdružení je práce s dětmi. Podle Schneiderové se nemusíme bát, že by moderní technologie připravily děti o fantazii. „S dobou se vyjadřování trochu mění, je úsečnější, píšeme si krátké esemesky. Myslím si ale, že je to normální vývoj, se kterým se musíme smířit. Nenadávat na něj, a naopak využít možnosti k tomu, abychom se posunuli dál.“

Poslech vypravěče je nakonec aktivní zábava. Představování si děje je pro děti dobrý způsob, jak rozvinout vlastní fantazii. „Když přijdeme do škol, často se paní učitelky diví, že nemáme žádné rekvizity, a jsou překvapené, když i malé děti reagují jen díky tomu, že pracujeme se slovem,“ pochvaluje si ředitelka Storytellingu, o. s., Barbora Schneiderová.