Není žádným tajemstvím, že vést rozhovor s druhou osobou, ať už blízkou, či úplně neznámou, vyžaduje jistou dávku nadání, vkusu a také inteligence, nejlépe té emoční, sociální. Jen tak se můžeme vyhnout trapným okamžikům, dlouhým prodlevám, nebo dokonce kontroverzi a hádce.

Umění konverzace je ovlivněno mnoha faktory, k nimž patří věk, stupeň vzdělání a třeba i místo, odkud pocházíme. A tak zatímco ve Velké Británii diskutují dva neznámí lidé zaujatě o počasí, v Itálii o jídle, u nás bude tématem číslo jedna politická situace, nemoci a oddalovaný odchod do důchodu.

Zapomeňte na předsudky

Je chybou myslet si, že si můžeme hezky popovídat jen s osobou, která je nám na první pohled sympatická nebo se kterou nás pojí něco společného. Koníček, profese nebo třeba jen společná cesta autobusem. Někdy bývá opak pravdou a my se skvěle pobavíme s malým mudrlantem, ovíněným bezdomovcem nebo třeba se zatoulaným cizincem, marně hledajícím svůj hostel. Osvěžující a nezávazná debata nás může dovést i k vážnějšímu tématu a my s úžasem zjistíme, že i úplně odlišný pohled na věc není až tak hloupý, jak jsme se doposud domnívali.

Dokládá to i studie prováděná po jeden rok na velkém vzorku žen mezi 40-50 lety v holandském Utrechtu. Měla za cíl zjistit, zda počet náhodných rozhovorů uskutečněných během jednoho dne nějakým způsobem ovlivňuje tělesné funkce respondentek.

Ty, které se dávaly zcela spontánně do hovoru s nejrůznějšími lidmi, měly prokazatelně nižší tlak, nižší cholesterol, méně problémů s klouby, a dokonce výrazně lepší náladu než jejich nemluvné kolegyně. Nebylo to ale jen tím, že první skupina žen sama sebe označovala za extrovertní, tedy společenské. Lepší výsledky vykazovaly i ty ženy, které byly uzavřené, ale přesto se donutily zcela cíleně komunikovat. Prostě - lehká konverzace nám zlepší náladu, i kdybychom nechtěli!

Pozorně naslouchejte

Častým zlozvykem konverzujících je vzájemná hluchota. Místo abychom pozorně poslouchali, co nám protějšek sděluje, myslíme na to, co mu chceme sdělit my, tedy o čem chceme mluvit my.

Nejhorším příkladem je typická situace, kdy takzvaně naslouchající více či méně netrpělivě čeká na první pauzu nebo nadechnutí svého protějšku, aby nekompromisně začal o svém vlastním tématu. Dává tím jasně najevo, že mu nejde o dialog a o to, co říká ten druhý, ale pouze o prezentaci vlastních myšlenek, názorů, zážitků, tedy o prezentaci sebe sama. Staví tím toho druhého do velice nepříjemné a vlastně ponižující role pasivního posluchačského objektu.

Dalším častým problémem bývá, že místo toho, abychom se soustředili na to, co nám náš partner v rozhovoru říká, myslíme na svou vlastní odpověď. A to i tehdy, když nemáme na co odpovědět. Netušíme totiž, jaký mělo sdělení obsah, natož smysl. Pokud svému protějšku vytvoříme prostor a také čas na to, co nám říká, bude náš dialog nejen příjemnější, ale také srozumitelnější a tím i úspěšnější. Někdo se vyjadřuje květnatě, jiný stručně, další naprosto nudně. To by nás ale nemělo vyvést z rovnováhy, tedy pokud existuje naděje, že první věta skončí alespoň do dnešního večera.

I zde, čistě pro pořádek, vás seznámíme s dotazníkovou akcí, kterou si vymysleli a také zrealizovali studenti jedné vysoké školy v německém Dortmundu. Nechali spolužáky hodnotit učitele podle toho, jak srozumitelně, vtipně a zajímavě dokážou podat probíranou látku. Dle předpokladu byli nejoblíbenější učitelé, kteří dokázali svým výkladem studenty zaujmout a neunudit k smrti.

Překvapením ale bylo, že nakonec nejvíc žáci ocenili jednoho nudného mrzouta, o němž byli přesvědčeni, že je ve svém oboru nejlepší a je mu zcela oddán. Dokázali mu proto odpustit i takové libůstky, jako byl vršek od pyžama v manšestrácích nebo silně znečištěná skla jeho brýlí. Je zřejmé, že pozorně naslouchat se vyplácí, i když občas musíme zavřít oči.

Všímejte si reakcí

Myšleno našeho druha v dialogu. Z jeho chování celkem lehce zjistíme, zda ho naše štěbetání zajímá, či zda nás poslouchá jen ze zdvořilosti. Za povšimnutí stojí i řeč těla a výraz očí diskutujícího. Budíme jeho nevoli? Zlost? Rozhořčení? Teď se musíme rozhodnout, proč vlastně s tím druhým mluvíme. Chceme ho zdeptat, naštvat, vystrašit, utlouct argumenty? Nebo si jen vyměnit názory, poslechnout si, co má náš partner na srdci, popřemýšlet o některých věcech v jiných souvislostech? Protože právě to nám umožňuje dialog s člověkem, o kterém zjistíme, že má na věci trochu (nebo hodně) jiný názor.

Proto nedrážděme býka rudým hadrem ani hada bosou nohou - prostě se nesnažme nikomu vnutit svůj názor za každou cenu. To, že se s ním netajíme, ještě neznamená, že jen naše pravda je ta pravá a jen náš názor je správný. Vzájemný respekt a tolerance by měly být při každé konverzaci samozřejmostí. Pokud ne, mlčení je tou správnou volbou.

Žijeme v sociální bublině

Americká profesorka komunikace Sheila McNameeová, která nedávno navštívila i ČR, hovoří o dialogu jako o demokratickém nástroji umožňujícím setkání skupin lidí s odlišnými názory. Kvalitní dialog potom může otevřít dveře k vytvoření třetího, před setkáním neexistujícího názoru, přijatelného pro všechny zúčastněné. Mohli bychom dodat, že se vůbec nemusí jednat o politické rozhovory na vysoké úrovni - přesně takhle docházíme třeba i ke konsenzu, kam na dovolenou nebo co k večeři.

Při každé konfrontaci bychom měli myslet na tzv. sociální bublinu, ve které se nalézáme. Tvoří ji skupina lidí kolem nás - a také do značné míry udává a formuje naše názory. Ty pak mohou být značně odlišné od názorů lidí nalézajících se v jiné bublině.

Nejtypičtějším příkladem jsou rozdílné názory rodičů a dospělých dětí. Nebozí rodiče dopřejí potomkům co nejkvalitnější vzdělání. Po pár letech s údivem zjišťují, že s těmi cizími lidmi si vlastně nemají co říct. Podivně se oblékají, konzumují neznámá jídla a mluví téměř jinou řečí. Stejná z nich zůstala snad jen DNA.

Na vině je ona nová sociální bublina v naprosto jiném prostředí, do které se svým studiem dostali, tak odlišná a vzdálená od té původní, prosté, milující, rodičovské.

Neptejte se proč

U dětí přirozená a logická otázka může u dospělých vyvolat pocit ohrožení. Jistá míra nadřazenosti plynoucí z tohoto zdánlivě nevinného dotazu s sebou nese (dle zvoleného tónu) i výčitku, pokárání - a náznak toho, že náš názor nebo činy někdo podrobuje kritickému zkoumání. Ochranná reakce často vede k pocitům viny či agresi. I zde platí starý dobrý princip útoku nebo útěku. Proto zkušení koučové a lektoři vyučující principy komunikace doporučují zaměnit otázku proč za pozitivní popis dané skutečnosti.

Otázka PROČ? je také častým nástrojem nadřízených. Ze zdánlivě přátelského dialogu se stává výslech, který nezřídka končí konfliktem, dehonestací a nenávistí až za hrob. Přitom by stačilo jediné. Pozorně naslouchat, nechat prostor k dialogu a zapomenout na tu ohavnou, již několikrát zmíněnou otázku.

Téma dialogu nadřízeného s podřízeným zkoumala studie z Bostonu. Objednatelem byl Svaz zaměstnanců a cílem bylo zjistit dodržování práv pracujících na středních manažerských postech. Tedy zaměstnanců, kteří řídili skupinu lidí pod sebou, ale zároveň podléhali svým šéfům.

Studie prokazatelně potvrdila, že právě tato skupina zaměstnanců patří k nejohroženějším nejen z hlediska pracovněprávního, ale i zdravotního. Deprese, vyhoření, sebevraždy, infarkty. To vše za mrzký peníz a provázeno vysokou mírou zodpovědnosti a neustálými otázkami PROČ? od všech na potkání. Podřízených i nadřízených. Není lepší být strážcem majáku nebo alespoň poustevníkem v lese?

Naučte se mlčet!

Nemyslíme tím samozřejmě, abyste svůj protějšek v dialogu vytáčeli a uráželi ostentativním mlčením. Mlčet totiž můžeme i velice pozitivně.

V každém rozhovoru nastávají pauzy a pocit trapnosti tu není na místě. Jsou přirozené, komunikující lidé si sbírají myšlenky, přemýšlejí o sdělení toho druhého atd. Není třeba každou takovou pauzu křečovitě vyplňovat tlacháním jen proto, aby nebylo ticho. Stačí úsměv, pozorovat partnera nebo okolí a za chvíli se další téma k hovoru vynoří samo.

Stejně tak mlčte, i když už dávno víte, co vám ten druhý chce sdělit - neskákejte mu do řeči, ale trpělivě ho vyslechněte až do konce. Prokažte mu stejnou úctu, jakou vyžadujete sami, když někomu něco vyprávíte. Věřte, že právě tohle umění druzí velice ocení a budou si s vámi povídat opravdu rádi. A o to jde, ne?

A pár hezkých citátů pro inspiraci:

Přerušit komunikaci znamená zapomenout na záchranu. S. King

To nejdůležitější v komunikaci je slyšet, co nebylo řečeno. P. Drucker

V dialogu je shoda tím nejnudnějším činitelem. Montaigne

Monolog svět zmenšuje, dialog zvětšuje. R. K. Sprenger

Pokora a vděk jsou základem komunikace. L. Hoberlant