Mám nejlepší oplatky!

Marie Tůmová, oplatkářka, Karlovy Vary

Kromě oplatek je podle Marie Tůmové také velký zájem o Karlovarské kapky, které jsou vyrobeny ze skutečné vřídelní vody.

Kromě oplatek je podle Marie Tůmové také velký zájem o Karlovarské kapky, které jsou vyrobeny ze skutečné vřídelní vody.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Nejlepší jsou naše oplatky, s kamzíkem. Vidíte ho?“ usmívá se pyšně paní Marie Tůmová a ukazuje na typickou karlovarskou delikatesu s vytlačeným rohatým zvířetem. Ty zaručeně pravé prodává čtrnáctým rokem na slavné kolonádě, naproti Vřídlu. Křupou a do daleka voní tak, že se pro ně zákazníci do stánku vracejí.

Její vášeň pro oplatky je až nakažlivá. O to víc mě pobaví tahle informace: „Lidé mi říkají, že by celý stánek nejraději snědli, jak jim u nás chutná. Jenže já sladké nemusím. Jestli si dám jednu oplatku za rok, je to moc.“ Ovšem o tom, že v malém stánku naditém věhlasnými dobrotami prodává nejkvalitnější zboží ve Varech, nepochybuje.

Záhy vyjmenovává, co musí konzument na krabičce s ním hledat. Jsou to pečeť kvality, ochranná známka původu a hlavně zmínka, že je z vřídelní vody. „Ve firmě se držíme klasiky. Oříšek, skořice, vanilka, čokoláda, nugát, citron a jablíčko. Novinky typu latté, tiramisu, vaječný likér, malina neděláme! Je to samý ztužený tuk, chemie, éčka,“ porovnává.

Angličtina i maďarština

Nepřehlédnutelnou voňavou stopu stánku vysvětluje tím, že v sezóně v něm oplatky celý den i pečou. Z nedaleké pekárny přivezou korpusy a kolegyně paní Tůmové je prosypává neméně křupavou náplní přímo na místě jejich dalšího prodeje. „I proto nabízíme zaručeně čerstvé kusy,“ shrnuje pyšně. Dodává, že to má i nevýhodu: „V létě je tady veliké horko.“

Mimo sezónu se vozí oplatky již hotové. Na odbyt jdou rychle, bez ohledu na roční období. „Občas je to takový frmol, že i jídlo a toaleta bývají problém,“ vypráví mi u okénka, z něhož roky sleduje cvrkot na kolonádě.

Do lázeňského města se přivdala v 21 letech. Poslední dvě desetiletí pracuje v jeho centru, u potravin. Má tak přehled, jak se mění složení turistů, kteří na západ Čech vyrážejí zpravidla z Prahy. A dávno umí po dle jejich národnosti odhadnout i jejich chutě ještě předtím, než vysloví své přání. „Rusové milují oplatky s příchutí jablíčka a skořice, případně citronové. Srbové, Chorvati sázejí na čokoládu. Němci volí vanilku a oříšky. A vanilku milují také Číňané,“ líčí.

Základní fráze prodeje – číslovky, příchutě a podobně – se pro zrychlení obchodu naučila za tu dobu v několika řečech. „Němčina, ruština, angličtina a španělštie na jsou na karlovarské kolonádě takový základ. Ale zvládám třeba i maďarštinu, srbochorvatštinu, italštinu, francouzštinu. Každého přece potěší, když na něj promluvíte jeho mateřštinou,“ nepochybuje.

Lázeňské oplatky mají různé příchutě. Ve firmě se drží klasiky - oříšek, skořice, vanilka, čokoláda nugát, citron a jablíčko.

Lázeňské oplatky mají různé příchutě. Ve firmě se drží klasiky - oříšek, skořice, vanilka, čokoláda nugát, citron a jablíčko.

FOTO: Petr Horník, Právo

Přibyli Asijci

Podobně jako chutě se podle ní dřív daly odhadnout volnější a rušnější dny na kolonádě. Po roce 1989 byly rušné středa, sobota a neděle, tedy zájezdové termíny. V posledních letech to už neplatí. Proměnilo se i složení autobusů. „Němce a Španěly nejdřív nahradili Rusové, nově přibyli Asijci, konkrétně Japonci a Číňané,“ vypočítává.

Právě Neevropané patřívají podle ní ke klientům, kteří opravdu, opravdu nakupují. „Někdy přemýšlím, jak to vůbec dokážou dostat do autobusu, do letadel,“ podotýká. Zavzpomíná na japonský autobus: „Každý z něj si u mě vzal třicet až čtyřicet krabic. Ani nebyli – jak jsou menší – za taškami skoro vidět.“ Aby vyhověla všem, vybrala dokonce krabičky z výlohy.

Vysledovaný má také rytmus průměrné turistické prohlídky. A jak jinak než podle frmolu u svého okýnka. První nával nastává záhy po 10. hodině ranní, kdy se otvírá. V tuhle dobu si zákazníci přicházejí pro jednu až dvě oplatky na košt. Větší nákupy nastanou od 12.00 do 16.30 „Někdy lidé stojí ve dvojstupech, až k nedaleké soše Hygie. Když odjedou autobusy na Prahu, situace se zklidní. Do osmnácté, kdy zavírám nejen já, ale i celá kolonáda, je to volnější,“ popisuje.

Do kina? Letos možná

S přehledem záhy shrne, jak je voňavá práce náročná na čas: „Hodně. Máme otevřeno celý rok, s výjimkou dvou vánočních dnů. Shon mi nevadí. Lidi mám ráda, při návalu mi směna aspoň odsýpá.“ Postěžuje si naopak, že jí do tempa vybroušeného do detailů nedávno nešetrně vstoupila povinná centrální evidence tržeb: „Na oplatku za osm korun vydávám účtenku. Jen toho spotřebovaného papíru! A než vyjede šuplík s penězi, trvá to.“

Na blížící se filmový festival se přesto těší. Dílčí ročníky přitom hodnotí ryze obchodně: „Loni to bylo slabší. Naopak 50., kulatý, byl na tržbách cítit.“ Pro hosty letošního 52. ročníku má jeden osobní vzkaz: „Přijďte ochutnat ty pravé oplatky, s kamzíkem. K nám, na kolonádu. Nebudete litovat.“

Z masáží bolívá i duše

Jana Burdová Babková, masérka, Karlovy Vary, hotel Pupp

V práci musím hodně pít. Nosím si z domova citrón, aby mě s vodou nakopl. Klientům totiž u nás nesmí být zima. Proto je v místnosti obecně vyšší teplota,“ vypráví masérka Jana Burdová Babková.

V práci musím hodně pít. Nosím si z domova citrón, aby mě s vodou nakopl. Klientům totiž u nás nesmí být zima. Proto je v místnosti obecně vyšší teplota,“ vypráví masérka Jana Burdová Babková.

FOTO: Jan Handrejch, Právo


Dlouhou bílou chodbu zdobí obří černobílé fotografie. Zachycují portréty slavných, kteří tudy mířili za odpočinkem: do bazénu, do vířivky, na masáže. O jejich zdravá těla, celkovou pohodu se během festivalu bude v karlovarském Grandhotelu Pupp starat také Jana Burdová Babková (43).

V luxusních apartmánech jsou během filmového svátku ubytováni jeho nejvýznačnější hosté. Vedle krásných pokojů či výtečné kuchyně na ně čeká Pupp Royal Spa a jeho dvacet zaměstnanců. Nabízí vodní procedury, uhličité koupele, masážní vany, vířivky, prostě vše, co k lázním patří. V minulosti jej během festivalu využili třeba americký herec John Travolta s dětmi (a personál na ně vzpomíná jako na obzvlášť vřelé hosty) nebo herec Jiří Macháček.

„To jsem tady ještě nebyla. Ale já lidi, kteří k nám dorazí, nerozlišuji podle toho, jak jsou slavní, zda jsou herci, ředitelé nebo úředníci. Stejně se před masáží svléknou donaha. Rozhodně se tedy nechlubím, že u mě byli na masáži ten a ta,“ usmívá se Jana Burdová Babková uprostřed svého malého království. V místnosti s masážním stolem, provoněné směsí aromatických olejíčků, jednu ze stěn zdobí plakát znázorňující svalové propletence lidského těla. Právě s jejich nefunkčností a bolestmi dokáže klientům pomoci.

Práce omylem

Máma čtyř dětí pracuje ve Spa téměř rok. Aby byla na směně včas, vstává brzy, před šestou ranní. Bydlí totiž skoro hodinu jízdy autem za Vary. „V šest všechny vzbudím a mizím. Domů se vracívám ve čtvrt na devět večer. Dvě děti jsou naštěstí už velké. Nejmladší dcera chodí do druhé třídy. Na ni vždy někdo přes den dohlídne,“ popisuje rodinný rytmus.

Vzápětí se začne smát při vzpomínce, co vyprávěl syn, když se ho učitelky ptaly na maminčino povolání. „Podvodní masážnice, odpovídal. Musela jsem pak vysvětlovat, že občas lidem dělám podvodní masáže. Tedy stříkám na ně ve vaně hadicí proudy vody. Vzpomínáte si na záběr z filmu S tebou mě baví svět? Na ženu pana Satinského?“ líčí.

Doplňuje, že k nynější profesi se dostala vlastně omylem. Kdysi pracovala na poště, byla vedoucí pobočky, ale při jedné z mateřských dovolených se rozhodla pro kariérní změnu. Začala proto studovat střední zdravotnickou školu. Chtěla si udělat sanitářský kurz a nastoupit do nemocnice. Jenže… „Zrovna se žádný neotvíral a nabídli mi jiný, masérský. Po delší úvaze jsem si řekla: proč ne. A udělala jsem dobře,“ ohlíží se.

I práce v Puppu je, jak dodává, náhoda. Původně tam šla k soukromé zubařce na pohovor s tím, že by jí dělala instrumentářku. Když už tam byla, svůj životopis, v němž nechyběla zmínka o tříleté praxi masérky, nechala i na luxusní hotelové recepci.

„Zrovna někoho hledali. Konkurzu jsem se tak zúčastnila nevědomky a za pár hodin jsem ho vyhrála. Ani jsem neměla nervy,“ podotýká.

Dokonalá ruština

Pracovní den jí jinak začíná v sedm ráno a končí v sedm večer. Denně potká i patnáct lidí. Záleží na délce konkrétních masáží: dvacet minut, čtyřicet, padesát pět i sedmdesát. Dokonalé zvládnutí příslušných doteků podle ní, ač se to laikům možná nezdá, nevyžaduje nadměrně vyvinuté svaly: „Někdy mě proto na první pohled podceňují. Jsem drobnější, mám malé ruce. Jenže ani fyzicky nejtěžší celková masáž těla není o síle, ale o zvládnutí techniky. Musíte prostě vědět, kam sáhnout a jak.“

A co ji tedy po směně bolí nejvíc? Pobaveně odpoví: „Duše. Sem tam na mě klienti valí starosti bez limitů a já je musím umět odfiltrovat, neřešit něco, s čím nehnu. Tuhle nálož spolehlivě odbourám v sauně, při běhu, jízdou na kole nebo při plavání.“
Nářky na bolavá místa na cizích tělech si za den vyslechne hned v několika jazycích. Většinu klientů tvoří cizinci. Velká část z nich jsou Rusové, Čechů je asi čtvrtina. „V ruštině si věřím. Nedávno jsem z ní dokonce složila státnici. Rozumím samozřejmě také anglicky,“ vypočítává. Doplňuje, že u málomluvných zákazníků si navíc vystačí s poměrně omezenou slovní zásobou. Přivítá je, dá jim pokyn, kde se svléknout, nasměřuje na lehátko, poprosí, jak si mají lehnout, a vyptá se na konkrétní potíže. Masáž může začít!

Oplatky nemusí

Co příchozí bolí, ostatně vidí často hned. Podle toho, jak drží tělo, když vejdou do místnosti. „Když si pak lehnou a vy sáhnete na bolestivá místa, ucuknou, bolestivě vzdychnou. Hodně mi napoví i informace typu, čím se živí, jaké sporty provozují,“ vyjmenovává.

Frmol mívají podle ní v Puppu celý rok. Festival nefestival. „Do kina jít stejně kvůli dvanáctkám a dlouhé cestě domů nestihnu. A co vím, skoro nikdo z Varů nechodí, vstupenky jsou nedostatkové zboží. Ovšem podobně nikdo z Varů nepije prameny. No a já si i ty slavné oplatky dávám velmi málo, sladké mi nechutná,“ říká. A jaký je vedle stravy její osobní recept na zdravé tělo? „Musíte ho hlavně dobře poslouchat. A neřešit blbosti,“ usmívá se.

Myslete na naše kytičky

Alena Hrubá, zahradnice, Karlovy Vary

Alena Hrubá

Alena Hrubá

FOTO: Rudolf Voleman, Právo


Zahradnice v létě vítají déšť. Zalije za ně záhony. Ty, které se starají o krásu karlovarských parků a promenád, mají počátkem července ještě další důvody radovat se z něj. „Lidé nám pak neleží na trávnících, nedupou v záhonech, neničí vypiplané kytky,“ říká jedna z nich, Alena Hrubá, jejich mistrová.

Rázná žena pracuje již čtvrt století pro Správu lázeňských parků v Karlových Varech. Se čtyřmi kolegyněmi se stará o to, aby se v nich vše zelenalo, všechno kvetlo – prostě lahodilo zrakům hostů. „Když začne festival, nejraději bych zmizela. Jenže nemohu. Během jeho konání nás totiž vedle záhonů čeká brzy ráno ještě úklid ulic. Vstáváme na čtvrtou. Po zahájení bereme odpadky z trávníků hráběmi,“ líčí u slavné datumovky ve Smetanových sadech. Právě ony jsou tradičním centrem všech obřích akcí ve městě. Paní Alena ho přitom vnímá jinak než ostatní. Okukuje, jak se rostlinkám daří, kde a co je nutné vyplít, doplnit, vyměnit…

Piplání ve sklenících

A není divu. Než se kytička dostane do půdy, projde jí nebo jejím kolegyním mnohokrát rukama. Jen ve skleníku se s ní setkají třikrát. Po výsadbě ven ji pak měsíce opečovávají. „Pro nás je trauma i pes v záhonu. A teď si představte, že do něj vstoupí davy,“ posteskne si. V blízkosti datumovky – sloužící zhruba od poloviny května do prvního říjnového týdne – mi také prozradí její tajemství. Jednotlivé číslice konkrétního dne tvoří sukulenty, echeverie zasazené celkem do devatenácti krabic. Co bedýnka, to sedmdesát kusů. Pro konkrétní datum je v záhonu stačí vložit do kovových rámů. Výměna musí být hotová do sedmi ráno. „1. 7. 2017 tedy tvoří prázdná bedýnka, bedýnka s jedničkou, malá bedýnka s tečkou, bedýnka se sedmičkou, malá bedýnka s tečkou, pak zase bedýnka s jedničkou a bedýnka se sedmičkou,“ vypočítává. Právě tenhle obrazec podle ní bývá oblíbeným cílem vandalů.

Kvetoucí krása dá paní Aleně spolehlivě zapomenout na denní nekončící dřinu.

Kvetoucí krása dá paní Aleně spolehlivě zapomenout na denní nekončící dřinu.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Boxy nám většinou nad ránem vyndávají, vysypávají. Přehazují čísla v nich, čímž ničí rostlinám kořeny. Určitě nejsou úplně střízliví. Zapomenou i na to, že je sleduje támhleta bezpečností kamera,“ ukazuje paní Hrubá přes řeku Teplou na střechu dalšího výrazného symbolu lázní, hotelu Thermal.

Povinná brigáda

Přistižené výtržníky čeká několikasetkorunová pokuta. Podobnou částku si musejí připravit rovněž ti, kteří se válí pro „zábavu“ v záhonech. „Nejde jen o mladé. Městští policisté chytli – v uvozovkách řečeno – čtyřicetiletou dámu, jak nám takhle kazí práci. Kdyby bylo po mém, netrestám výtečníky finančně, ale pošlu je k nám. Zaměstnali bychom je a jsem si jistá, že by kytku už nikdy nezničili,“ konstatuje.

Zvyklosti rozjívených hostů zná za ty roky opravdu důkladně. Mimochodem, automatická závlaha Smetanových sadů se během festivalu raději vypíná. Někdy v nich totiž návštěvníci spí a noční kropení z trysek řeší radikálně – ukopou je či zlomí. S cílem dostihnout ty nejvytrvalejší vandaly se kdysi zahradnice netradičně obrátily na média. Vypsaly soutěž o polibek nejkrásnější z nich tomu, kdo pachatele „žertů“ dostihne.

„Když nám policisté řekli, že už vědí, kdo nám datumovku ničí, žertovala jsem, že mají u nás ty slíbené pusy,“ směje se paní Alena. Právě nyní je v pilné práci. Nedávno s kolegy ukončila poslední přesuny kytiček ze skleníků na okraji Varů, kde našly azyl na zimu či tam vyrůstaly, pod širé nebe. „Kaž dé jaro tam takhle čeká na vysazení kolem 35 tisíc rostlin. Do záhonů jdou postupně, po Serváci, Bonifáci a Pankráci. Spolu s nimi odjíždějí do města naše palmy. Máme jich čtyři sta. Každá váží kolem tuny, odváží je nákladní auto,“ říká.

Práce na bobku

Právě umění dobře počítat patří kupodivu k nezbytnostem její profese. Kolik a čeho přijde do konkrétního záhonu, se předem pečlivě promýšlí, aby celek ladil. K radosti paní Aleně stačí, když plány pod širým nebem vyjdou, respektive vzejdou. Letos ji takto potěšily tulipány. „Ve světě řádila plíseň, která je napadá, proto jsme je na čas vynechávali,“ doplňuje.

Právě kvetoucí krása jí spolehlivě dá zapomenout také na denní nekončící dřinu. Za svými svěřenci najezdí tamní zahradnice i sto dvacet kilometrů, tak je město roztahané. „Záda bolí. S nadsázkou si s holkami říkáme: lupneme do sebe růžovou pilulku a můžeme do záhonů. Každá z nás má vyhřezlé plotýnky, spíš tedy u nich sedáváme v bobku. Osázeno máme po zimě v polovině června a hned začínáme plet. Přes prázdniny nám pomáhají brigádníci. Často nakonec říkají: To se budeme líp učit než tohle. Nástupci se k nám opravdu nehrnou,“ shrnuje a dodává: „Vedle dřiny musíme být i opatrné. Musíme mít rukavice kvůli střepům, psím výkalům, injekčním stříkačkám, které sem tam objevujeme.“

Ani ona ostatně nemá v rodině žádného profesního následovníka či následovnici. „Dcera nerozpozná kytku od trávy. Jenže já jí také práci nezávidím. Dělá zdravotní sestru, takže se hodně nadře,“ usmívá se. Nicméně ona sama rozhodnutí, že se kdysi v Klatovech vyučila zahradnicí, nelituje. „I po směně mířím do zeleně, na sedmisetmetrovou zahrádku. Když mě tam u kytiček něco bolí, odpočinu si, uvařím si kávu. Takhle to má snad každá zahradnice, co znám. Vždyť co je krásnějšího!“ podotýká. A všechny filmové fandy, kteří teď míří do Varů, proto prosí: „Myslete na naše kytičky, když se bavíte!“