Používali novináři klišé žena s laníma očima v souvislosti s vámi často?

Na můj vkus ano. Často se to objevovalo v nadpisech článků. Novináři mě tak definovali. A mě už to docela štvalo, proč psát pořád to stejné? Ne, že by mi to vyloženě vadilo, spíš jsem se smála tomu, jak se výraz opakoval a přebíral. Říkala jsem si, proč nepoužíváme trochu víc fantazie a stále kopírujeme? Mně se líbí, když je ve věcech hravost. Vždyť možností je spousta!

Jaký přívlastek by vás vystihoval teď?

Není potřeba dávat žádné přívlastky. Hodnotit lidi či situace – ať pozitivně, či negativně – se odnaučuji.

Klára Isssová

Klára Isssová

FOTO: Lenka Hatašová

Tak jinak: jaká jste dneska?

Šťastná. Mám za sebou nemoc a dnes je mi první den dobře. Probudila jsem se a bylo mi fajn. Nový den, nový život, nový rok začíná!

V americkém seriálu Genius o Albertu Einsteinovi, který jste právě dotočila, hrajete Marii Curie-Sklodowskou. Mladou i zestárlou. Jak dlouho vám dělali vrásky?

Moc ne, asi hodinu a půl. Bylo fajn vidět, jak budu vypadat, až budu babička! Byla to nádherná role. Od švagrové jsem dostala knížku Tvrdohlavá Marie od Antonína Zhoře. Je to román o životě slavné vědkyně a barevně mi ho přiblížil. Vyrůstala bez maminky, brzy musela začít vydělávat, a ještě podporovala starší sestru, aby mohla studovat v Paříži. Až po ní vystudovala i ona. Naštěstí měla osvíceného otce a později i manžela, kteří ji navzdory předsudkům tehdejší doby v jejím vzdělání a práci podporovali.

Neobyčejná žena!

Naprosto. Zasvětila život tvrdé práci, aby dokázala existenci radia. Trvalo to roky, bez přístrojů, vše dělali ručně, chudí, v těžkých podmínkách. A ještě doučovala cizí děti nad rámec svojí práce. U ní ale nešlo o obětování se, ze srdce chtěla pomoci druhým.

Rozumíte tomu?

Jo, naprosto. Rozumím a obdivuji to. Každý máme svou rodinu, práci, starosti, a když člověk pracuje naplno, bývá unavený. Pokud stíhá ještě něco navíc, zaslouží si obdiv. Že se vzdá svého pohodlí a upřednostní ostatní.

Možná jste měla opačný problém. Naučila jste se říkat ne a nebýt tu jen pro ostatní, je to tak?

Ano. Musela jsem se naučit opačný protipól – říkat ne. A to je taky fajn a důležité.

Jménem krále je film z roku 2009 natočený podle předlohy spisovatele Vladimíra Vondrušky. Ztvárnila Ludmilu z Vartemberka, Karel Roden Oldřicha z Chlumu.

Jménem krále je film z roku 2009 natočený podle předlohy spisovatele Vladimíra Vondrušky. Ztvárnila Ludmilu z Vartemberka, Karel Roden Oldřicha z Chlumu.

FOTO: Bioscop

V čem?

Víte, když pomáháte, vypadá to, že je člověk hodný. Všem chce vyhovět. Ale je hodný i sám na sebe? Vždyť ne vždy ho práce pro druhé ze srdce těší. Někdy je to útěk od sebe. Od toho, aby si člověk řešil svůj vlastní život a ptal se, co v něm nefunguje. A tak se učím mít se na prvním místě, protože teprve pak dokážu opravdu ocenit i ostatní. A pomáhat jen proto, že chci. Taková pomoc neunaví, ale dělá radost. Není totiž z povinnosti nebo proto, aby vás druzí měli víc rádi.

Je pro vás těžké vybalancovat tuhle hranici?

Ano, protože jsme všichni zvyklí jednat automaticky desítky let. Chováme se podle programu, který si načteme od rodiny, jsme tak vychováni anebo je nám jednoduše blízký. Může se zdát těžké chtít to změnit. Skvělé je, když si programu všimneme a začneme ho pozorovat.

Mnohokrát jsem si uvědomila, že už zase skáču na něco, aniž bych si rozmyslela, jestli to tak opravdu chci i já. První plus je, když si to začneme uvědomovat. A pak je potřeba krůček po krůčku začít předělávat. Mockrát se to třeba nepovede. Pak je důležité se na sebe nezlobit a říct si nevadí, příště líp. Je to trpělivá práce.

Už se na sebe umíte nezlobit?

Jde mi to čím dál tím líp. A když se přistihnu, že si něco vyčítám a zlobím se na sebe, tak mi pomáhá opakovat si různé mantry nebo dělat dechová cvičení. Prostě to rozdýchávám.

Kde se v ženách bere ten pocit, že musejí být dokonalé? Stíhat práci i domácnost, být krásné i úspěšné?

Nevím. Ženy tu jsou naučené spoustu věcí vydržet, neříct si o pomoc, být silné. Všechno zvládnout samy. Ale když si žena neumí říct o pomoc, stírá se rozdíl mezi ní a mužem! Jde o to, dát muži prostor, aby pomáhal. Když mu to nedovolíme, bereme mu jeho roli. A vztahy pak nefungují.

Při natáčení filmu Přežít svůj život z roku 2010 se štábem a režisérem Janem Švankmajerem.

Při natáčení filmu Přežít svůj život z roku 2010 se štábem a režisérem Janem Švankmajerem

FOTO: Bontonfilm

Znáte to z vlastní zkušenosti?

Ano, co já se toho klukům nakradla! Chtěla jsem všechno zvládnout sama, všechno vydržet, všechno si sama zařídit a udělat. Jenže v tomto scénáři nenastane moment, kdy muži chtějí chránit, pomáhat a být oporou. Žena jim to jednoduše nedovolí.

Bráchové byli drsoni. Dávali mi docela sodu. Mám s nimi mnoho výrazných zážitků.

Vrátím se k Marii Curie, která obdržela jako málokdo dvě Nobelovy ceny, za fyziku i chemii. Jak jste na tom s těmito obory?

Ty brďo, tak to musím ve vzpomínkách zpět na základní školu. A vidím strach v očích a vytřeštěný výraz. Ještě bych k tomu přidala matiku. Moje „oblíbené“ předměty! Ale pamatuju si, že jsem jednou z fyziky dostala dvojku. A to mám uchované jako pocit, že se stal zázrak. Tyhle předměty mi prostě nešly. Když však mám trpělivého učitele, který se mnou jde pomalejším tempem, zvládám i je. Ale na základce, kde je třicet dětí ve třídě, jsem měla smůlu. Díky za individuálnější přístup ve školství. Každé dítě má své tempo.

Ženu toužící po dítěti hrála v seriálu Zázraky života z roku 2010.

Ženu toužící po dítěti hrála v seriálu Zázraky života z roku 2010.

FOTO: archív TV Prima

Jaká jste byla jako holka? Jako mladší sestra dvou bratrů jste byla opečovávaná, ne?

Bráchové byli někdy drsoni. Dávali mi docela sodu. Mám s nimi dost výrazných zážitků, které se často týkají toho, že mě mučili. Například když napadl sníh, strčili mi do něj hlavu. Když se mi chtělo čurat, nepustili mě z pokoje. Křičela jsem na ně, že je mi to jedno, že se klidně počurám na koberec v obýváku. (směje se)

Bráchové mi dali školu. Já byla nejmladší a snažila se jim vyrovnat. Když mi bylo osmnáct, odjela jsem sama do Sýrie, abych trochu obnovila své vztahy s tamními příbuznými. První, na co se mě tam dědeček zeptal, bylo: Ty chodíš po zemi? Koukala jsem na něj a nerozuměla. Pak mi to vysvětlil. Když jsem tam naposledy byla jako malá holčička, pořád jsem se někam škrábala, lezla, šplhala. Byl tedy překvapen, že chodím po zemi.

S Pavlem Liškou se sešla ve fantaskním seriálu Špačkovi v síti času.

S Pavlem Liškou se sešla ve fantaskním seriálu Špačkovi v síti času.

FOTO: archív ČT

Asi jsem bývala divočejší, taková holka do party, co se chtěla ostatním dětem vyrovnat. Nejmladší děti obvykle chtějí dohnat ty starší. Byla jsem takový skokan na špek. Všem a všemu jsem naprosto věřila. Když mi někdo řekl, skoč z mostu, já skočila. Bez rozmyslu. Takhle jsem si i těžce zlomila nohu.

Počkejte, odkud jste skočila?

Byli jsme sbírat houby do polévky – špičky. Šli jsme do lesa s babičkou a bráchou Salimem. Ocitli jsme se na louce, kde byl odstavený starý stroj a my s bráchou vyšplhali nahoru. A on mě hecoval, prý o co, že neskočíš. Skočila jsem, kecla si na zadek a už se nezvedla. Ale nic jsem neřekla, dělala, jako že nic, a seděla na mokré trávě. Brácha slezl a šel domů. Babička mě musela potom odnést na zádech domů. Noha byla zlomená.

Kolik vám bylo?

Málo, chodila jsem do školky.

Dostal brácha výprask?

Myslím, že ne. Takže já byla divoká i odvážná a občas bez rozmyslu udělala i nějakou pitomost. Hlavně abych byla v partě. Tak vidíte, víc než třicet let zkušeností, a dnes už můžu prohlásit, že je to o dost lepší. Že dám na sebe. (směje se)

Řekla bych, že v sobě máte dvě složky. Drsoňku, co se ostříhá dohola jako ve filmu Anděl Exit, a pak panenku Marii z Anděla Páně. I když té se trochu bráníte, nebo ne?

Ne, nebráním. Po Indiánském létu jsem slýchala, že budu hrát jen princezny, a proti tomu jsem, pravda, trochu protestovala. Hledala jsem role silných a drsnějších holek. Každému by přece vadilo, kdyby ho někdo odsoudil a prohlásil: Odteď už budeš pořád jenom zlá nebo jenom hodná. Každý někdy brečí a někdy řve, máme více poloh. Jinak by to byla nuda. Dává to životu dynamiku i rovnováhu. Střídání nálad je i motor života. Proto upřednostňuji nedávat lidem nálepky. A jsem ráda, že mi od režisérů chodí různé nabídky.

Při natáčení Grandhotelu v roce 2006, kde hrála po boku Marka Taclíka. Režii měl David Ondříček.

Při natáčení Grandhotelu v roce 2006, kde hrála po boku Marka Taclíka. Režii měl David Ondříček.

FOTO: Bontonfilm

Což se teď stalo. Hrajete divošku Vandu v novém českém filmu Všechno nebo nic a po jedenácti letech Pannu Marii v Andělu Páně 2. Jaké to bylo sejít se znovu s nebeskou partou?

Rozkošné, byla to sranda. Sešli jsme se v ateliéru, kde bylo postaveno nebe. Lidé, co se znají léta a mají se rádi. Atmosféra byla skvělá i díky andílkům, co tam běhali. Tak velká skupina dětiček, co jsou oblečené jako andílci, člověka rozšťastní. Koukali jsme na ty jejich tlapičky, bosé nožičky, košilky, kudrnaté vlásky, a to nás automaticky rozněžnilo.

Rebelku a femme fatale jste ztvárnila ve filmu Všechno nebo nic. Vanda je spíš opak panenky Marie, ne?

Ano, to opravdu je. Ve filmu hrajeme s Táňou Pauhofovou nejlepší kamarádky. Lindu a Vandu. Jsou kamarádky už od dětství a každá je úplně jiná. Jako voda a oheň.

Vy jste oheň?

Ano. Hraju holku, co vždy rebelovala a pošťuchovala a chtěla zkoušet nové věci už od dětství, a to jí zůstalo. Nutí i druhé užívat si, experimentovat, nezůstávat na místě. Mluví otevřeně úplně o všem, včetně sexu a vztahů. Což je téma všech třicetiletých v příběhu, kteří prožívají vztahové nesnáze. Vanda sice je pro vztahy, ale neodsuzuje ani volný sex, pokud zrovna nemá stálého partnera. Hlásá: užívejme si života.

Rozhodně nežije asketický život, s muži ráda koketuje, ráda se výrazně obléká. Je to pro ni hra života. To se mi líbilo. Její protipól je Linda, upjatější intelektuálka, co pořád leží v knížkách. Humorné je, jak se za to špičkují. Uvnitř se ale mají moc rády, cítí se jako rodina, jejich přátelství je hluboké.

Matku boží si zahrála v úspěšném snímku Anděl Páně 2. Jako svatý Josef vystoupil Josef Abrhám, Boha si zahrál Jiří Bartoška. Malého Ježíška hrál Viktor Antonio.

Matku Boží si zahrála v úspěšném snímku Anděl Páně 2. Jako svatý Josef vystoupil Josef Abrhám, Boha si zahrál Jiří Bartoška. Malého Ježíška hrál Viktor Antonio.

FOTO: Falcon

Máte takovou kamarádku?

Mám, Terezku. Je z vesnice, kde jsem vyrůstala. Jsme od sebe rok, a od toho prvního roku jsme byly pořád spolu. Až do puberty. Dnes se máme stále rády, i když se vidíme méně. Mám i kamarádku z konzervatoře, ta navázala na Terezku. Je to Katka Peřinová, také herečka, která hraje v Divadle Radka Brzobohatého. S ní jsem strávila intenzivně druhou půlku života, od patnácti do třiceti. Bydlely jsme spolu, když nám bylo osmnáct. Měla jsem pronajatý byt a Káča zase měla auto.

Dokonalá dvojka!

Přesně tak. Dost se u nás pařilo. V paneláčkovém bytě spolužáci přespávali, byli jsme fajn parta. Teď mi do života chodí ženy, které přijdou třeba na kratší, ale intenzivní období. Cítím, že se od sebe něco učíme, sdílíme zkušenosti a pomáháme si.

Nedávno jste se zmínila, že jste opustila koncept jednoho vztahu na celý život. Nakolik byla pro vás Vanda zrcadlem?

Zrcadlem? Možná zvětšovacím sklem. (směje se) Myslím, že přišla, abych v sobě tyhle věci podpořila, a za to jsem ráda. I na natáčení jsem mnohdy překonávala stud a strach být takhle moc extrovertní. Ona je nejvýraznější z postav, a to pro mě bylo nové a velké. Já že mám být ta nejhlasitější? A nejvýraznější, na kterou se každý podívá? Ustát, aby mi to bylo jedno, byl protiúkol. Vnitřně jsem cítila, že na něj mám. Ale že tuhle část sebe projevuji jen mezi blízkými kamarády, nebo když vládne nálada hurá lalala, což není každý den.

Postava Vandy se mi líbila i v tom, že nikoho nesoudí, což lidi často dělají. Když žena vystřídá víc vztahů, hned je to běhna. Ale vztahy se přece učíme, co v životě chceme a co ne! A taky nelpět na někom a jít dál, když se vztah nevydaří.

Dřív často vztah opravdu vydržel na celý život. Teď už to není třeba?

Důležité je jednat ze srdce, čímž nemyslím, že je třeba se vzdávat, když se objeví první problém. Člověk by měl umět rozpoznat, kdy jde o lenost, laxnost, neochotu, a kdy člověk pro vztah udělal všechno, ale už to nefunguje.

Poprvé před kamerou stála, když jí bylo patnáct. Bylo to ve filmu Indiánské léto Saši Gedeona.

Poprvé před kamerou stála, když jí bylo patnáct. Bylo to ve filmu Indiánské léto Saši Gedeona.

FOTO: Pressdata

Na druhou stranu, kdo by nechtěl potkat toho pravého a prožít s ním celý život?

Nevím. Prožila jsem i hezký vztah a bylo to jen šest týdnů. Nechci si dávat podmínky, jak má budoucnost vypadat.

Ale přání se přece nemůžeme zbavit!

Přání, sny, jsou fajn, ale mám jich čím dál míň. Jsem vděčná za to, co jsem prožila. A učím se nebýt konkrétní. Přát si kluka 180 vysokého, svalnatého, s modrýma očima a nohama do O, aby byl takový a makový, fotbalista nebo hokejista, tak to už ne. Ono se to vyplní, ale vždy se na něco zapomene.

A tak jsem se naučila neklást si podmínky a zůstat v jednoduchosti. Důvěřovat vesmíru, že mi pošle to, co nejvíc potřebuji ke svému vývoji. Neočekávat, zda to bude dobré nebo špatné. A nehodnotit. Někdy nás nejvíc posunou situace, které se zdají být nepříjemné, ale později je tak už nevnímáme. Poučíme se z nich.

S Táňou Pauhofovou coby nerozlučnou kamarádkou v novém českém filmu Všechno nebo nic.

S Táňou Pauhofovou coby nerozlučnou kamarádkou v novém českém filmu Všechno nebo nic.

FOTO: Bioscop

Trvalo mi pár let práce na sobě, než přišla otevřenost a pokora. Je pro mě velmi osvobozující přijmout vše, co se mi dálo a děje.

Naučila jste se odpouštět lidem, kteří vám ublížili, nebo jste si to o nich myslela?

Ano. Rozhodně. To pro mě není až takový problém. Odpustit sama sobě bylo mnohem těžší. Dokážu se bičovat za všechny možné maličkosti. Ale odpustit ostatním, že jsme si prošli bolestnými situacemi, umím. Stejně jsem je zpětně viděla jako dar, který mě posunul dál, takže jsem za ně poděkovala. Všem zkouškám, které dnes neberu už jako žádné drama.