„Tu Zlatovlásku jsem si fakt zasloužil,“ směje se osmadvacetiletý herec, který v poslední době sbírá sympatie diváků všech generací. „Při natáčení jsem se topil v řece, plaval jsem v moři, které mělo 15 stupňů, a do toho pršelo, jezdil jsem na koni, který nebyl úplně zvyklý na natáčení.“

O princovských rolích jste snil?

Ne a dosud jsem žádného prince nehrál. Moje první pohádka byla O dívce, která šlápla na chléb, natočil ji podle H. Ch. Andersena Jiří Strach. Tam jsem byl chudý pekař, který se zamiluje do pyšné dívky, jež je za svou pýchu krutě potrestána, ale on ji zachrání. V letošní vánoční pohádce taky nejsem princ, ale chudý chlapec, který přijde ke štěstí díky svému dobrému charakteru. Pomáhá, kudy chodí, je to skvělý člověk, takový, jaký by měl každý být, ale na hraní hrůza! Spravedlivý, hodný sympaťák se hraje nejhůř.

Snad jste si to kompenzoval seriálem Pustina, kde vás diváci viděli jako vařiče pervitinu. Máte s drogami nějaké zkušenosti?

Žádné. A musím říct, že aspoň v mojí generaci je stále víc lidí, kteří nekouří, nepijí, neberou drogy ani to nezkusili a jsou na to hrdí. Aby to moje „vaření“ vypadalo věrohodně, obstarala mi produkce kluka, který se v tom vyznal a vysvětlil mi, co a jak se při tom dělá.

Jan Cina

Jan Cina

FOTO: Lenka Hatašová

Daleko víc poradců jste ovšem měl v zábavné pěvecké show Tvoje tvář má známý hlas, ve které jste před měsícem zvítězil.

Tam jsme je hodně potřebovali. Když jsme si vylosovali dalšího interpreta, běžel jsem vždycky domů si ten hlas poslechnout na YouTube. Obvykle jsem zjistil, že to nemůžu zazpívat, že ten text je strašně dlouhý nebo že toho zpěváka vůbec neznám. Naštěstí tam byla Linda Finková, hlasová koučka, která mě pokaždé přesvědčila, že není problém, že to zvládneme.

S hereckou koučkou Ivou Pazderkovou byla hlavně legrace, prošla si tím v první řadě a uměla u interpreta, kterého jsme měli zpívat, vystihnout drobné, ale podstatné detaily. A nesmím zapomenout na svoji dlouholetou soukromou učitelku zpěvu Hanku Peckovou, která mě zná a ví, jak na mě.

Stres byl obrovský, i když jsem si pořád říkal, že to je přece zábava, legrace. Diváci si možná neuvědomovali, že klipy, podle kterých jsme vystoupení dělali, tam ti zpěváci nezpívali naživo jako my, ale z playbacku, takže při náročnější choreografii jsme to tak tak udýchali.

Neuvěřitelné proměny v pořadu Tvoje tvář má známý hlas: jako popová hvězda Madonna…

Neuvěřitelné proměny v pořadu Tvoje tvář má známý hlas: jako popová hvězda Madonna…

FOTO: archív TV Nova

Které vystoupení pro vás bylo nejnáročnější?

Asi to první, Madonna: žena, hodně tance, kostým, který víc odhaloval, než zahaloval. Byl to křest ohněm. Ke konci už zase hodně nastupovala únava, texty se učily stále obtížněji. Moc rád vzpomínám na setkání s Naďou Urbánkovou: přišla na trénink a písničku Závidím jsme si i spolu zazpívali. Napsala mi pak, že se jí to líbilo a dojalo ji to.

Jste ctižádostivý?

Spíš mě žene strach, že to nedám a někdo se na mě bude zlobit, že se ztrapním. Nevím, jestli to je úplně nejlepší motivace, ale já to tak mám.

Vy jste z umělecké rodiny?

Tatínek je vyučený instalatér, teď pracuje ve firmě obchodující se sanitární technikou. Dřív se věnoval amatérskému divadlu, které vedl pan Ivan Vyskočil. Maminka se věnovala na amatérské úrovni tanci, teď je vedoucí sekretariátu jedné advokátní kanceláře. Od počátku mě v tom, co dělám, obrovsky podporovali.

...a zpěvák americké punkové skupiny Green Day Billie Joe Armstrong.

...a zpěvák americké punkové skupiny Green Day Billie Joe Armstrong.

FOTO: archív TV Nova

Vaší první filmovou rolí byl romský chlapec ve filmu Zdeňka Tyce Smradi. Kolik vám tehdy bylo?

Jedenáct. Zdeněk Tyc k nám přijel domů, řekl jsem mu básničku a on mě vzal. Rodiče mi hráli Petra Špalková a Ivan Trojan, žili jsme ještě s mými dvěma „bratry“ několik měsíců natáčení jako opravdová rodina.

A tehdy jste si řekl, že chcete být hercem.

Naopak mě to odradilo. Toužil jsem spíš stát se druhým Danem Nekonečným: zpěv, barevné konfety, ohňostroje… Při natáčení Smradů jsem poznal, že herectví není jen samá legrace, že to je tvrdá práce, člověk musí ráno za tmy vstávat, být veselý, i když je smutný. Líbila se mi spíš práce režiséra. Stejně jsem ale skončil na konzervatoři a na DAMU.

V pozoruhodném seriálu Pustina je k nepoznání podobou i charakterem. Jako automechanik Lukáš zklamal svoji holku (Eliška Křenková), bratra, rodiče i sám sebe. Kvůli dluhu se zapletl s drogovým podsvětím a nedokázal dohlédnout následky.

V pozoruhodném seriálu Pustina je k nepoznání podobou i charakterem. Jako automechanik Lukáš zklamal svoji holku (Eliška Křenková), bratra, rodiče i sám sebe. Kvůli dluhu se zapletl s drogovým podsvětím a nedokázal dohlédnout následky.

FOTO: HBO

Nikdy jste nelitoval?

Krize přišla v šestadvaceti: do té doby jsem pořád studoval a pak jsem všechny školy dodělal, už nebylo kam jít dál. Tak a teď jsem velký, řekl jsem si a moc jsem nevěděl, co s tím. Měl jsem neveselý půlrok, kdy jsem nevěděl, zda to, co dělám, má smysl.

To vás už, předpokládám, po všech těch letošních úspěších netrápí.

Ano, mám teď dobré období, ale ze všeho nejvíc je pro mne důležité, že jsem zdravý a žiju v harmonii a lásce se svým okolím, mám vedle sebe někoho, koho miluju.

Není tajemstvím, že vaším partnerem je už deset let herecký kolega Petr Vančura. Seznámili jste se při práci?

Vůbec ne, bylo to úplnou náhodou v jednom restauračním zařízení. To, že máme společnou profesi a spoustu společných známých, se ukázalo až potom.

Coby statečný Jiřík překoná ve vánoční pohádce Slíbená princezna mnoho nástrah, splní tři těžké úkoly a získá zlatovlasou princeznu Radost (Marta Dancingerová).

Coby statečný Jiřík překoná ve vánoční pohádce Slíbená princezna mnoho nástrah, splní tři těžké úkoly a získá zlatovlasou princeznu Radost (Marta Dancingerová).

FOTO: archív ČT

Nicméně se na jevišti často potkáváte: v Rubínu, v muzikálu Mauglí a na Letních shakespearovských slavnostech. Je to výhoda hrát s někým blízkým, nebo o to trochu zakopáváte?

Je fajn spolu trávit maximum času, na druhé straně když si přinesete z domova nějakou rozepři, můžete si lézt na nervy jako kterýkoli pár. Já ale zatím vidím jen výhody.

Jaký máte názor na adopci dětí homosexuálními páry?

Nevidím jakýkoli důvod o tom pochybovat a plně ji podporuji. Zároveň musím říct, že to je pro mě vzdálené téma – nejen věkově, ale i proto, že dítě bych chtěl mít jako plod lásky s někým, koho miluju. Což v našem případě nejde. S věkem se to ale může změnit. Třeba jednou budeme mít spoustu dětí. Teď po tom ale netoužím.

V divadelní verzi hudební pohádky Šíleně smutná princezna představuje na scéně Studia DVA prince, jehož ve slavném filmu Bořivoje Zemana z roku 1968 ztělesnil Václav Neckář. Princeznu hraje Berenika Kohoutová, krále Miloslav Mejzlík.

V divadelní verzi hudební pohádky Šíleně smutná princezna představuje na scéně Studia DVA prince, jehož ve slavném filmu Bořivoje Zemana z roku 1968 ztělesnil Václav Neckář. Princeznu hraje Berenika Kohoutová, krále Miloslav Mejzlík.

FOTO: Václav Beran

Jste patronem Linky bezpečí pro děti. Kdybyste zrovna seděl u telefonu a nějaký chlapec by se s vámi radil, zda se svou menšinovou sexuální orientací vyjít ven, nebo o tom mlčet tak dlouho, jak to půjde, co mu poradíte?

Ze své zkušenosti bych mu řekl, že je skvělé s tím jít ven. Že se nic nezmění, nic se vlastně nestane. Moc ale záleží na tom, v jakém prostředí žijete, jakou máte rodinu. Hlavně na to člověk musí být vnitřně připravený a věřit si.

Jak to bylo u vás?

Pro mě to byla přirozená věc, i když jsem jí zpočátku úplně nerozuměl. Nejvíc mě zajímalo, jak bude reagovat okolí, a hlavně rodiče. Pro ně to musí být těžké, i když vás milují, je to nová informace. Když viděli, že jsem zamilovaný a spokojený, uklidnilo se to. I známí nebo lidi ve škole to přijímali líp, než jsem čekal.

Uvědomuju si ale, že se pohybuju v uměleckém prostředí, kde s tím nikdo problém nemá. U mě to je ještě zajímavější v tom, že jsem po tatínkovi romského původu, takže jsem po všech stránkách opravdu namíchaný. Jsem esencí jinakosti a jsem na to pyšný.

S Jiřím Kornem v titulní roli muzikálu Mauglí na scéně Divadla Kalich.

S Jiřím Kornem v titulní roli muzikálu Mauglí na scéně Divadla Kalich.

FOTO: Richard Kocourek

Na téma jinakosti byste, jak vidím, mohl složit doktorát…

Mně se tím ale nechce pořád zabývat, protože mi to přijde normální. Chápu, že to tak nemají všichni, takže když řeknu, že mám deset let kluka a jsem hrozně spokojený a taky že jsem napůl Rom a jsem na to pyšný, může to někomu pomoct. V tu chvíli je asi důležitější zapomenout na sebe a uvědomit si, že někomu můžu dodat odvahu, pocit hrdosti. Mně samému to přijde zbytečné a nezajímavé. A taky bych se nechtěl dostat do pozice, že na mně bude pro veřejnost zajímavá tahle jinakost, a ne to, co dělám a co jsem dokázal.

Musel jste pro své dvě jinakosti čelit šikaně?

Asi jsem měl štěstí, že jsem se pohyboval mezi dobrými lidmi, ale nikdy se mi nic takového nestalo. Asi vzbuzuju spíš ochranářské instinkty.

Je vám blízké něco z romské kultury, zvyků?

Tatínek je ze čtyř sourozenců, tři si vzali, jak říkají Romové, gádžovku, jediný má Romku. Takže jsme hodně namíchané rodiny. Romsky neumím, táta rozumí. Doma jsme romské písničky nezpívali, ptáte-li se na to. Vyrůstal jsem na písničkách Idy Kelarové, která taky představuje propojení bílého a černého světa.

Jako dítě jsem si hrozně rád pouštěl kazetu se záznamem jejího koncertu, kde zněla nejrůznější etnická hudba: zpěvačka ze Senegalu, z Izraele, Věra Bílá se svou kapelou, Iva Bittová… Je mým snem se s Idou Kelarovou spojit a udělat něco dohromady. Obrovsky mi imponuje, jak pracuje s romskými dětmi – workshopy, letní soustředění. Chtěl bych se do toho nějak zapojit.

Se svým partnerem Petrem Vančurou a Hanou Vagnerovou hraje v britské detektivce Podivný případ se psem autistického chlapce.

Se svým partnerem Petrem Vančurou a Hanou Vagnerovou hraje v britské detektivce Podivný případ se psem autistického chlapce.

FOTO: Divadlo Kalich - Richard Kocourek

Co byste si přál do nového roku?

Aby mně a mým blízkým fungovaly vztahy a zdraví jako doposud. Všem bych přál, abychom žili ve vzájemné toleranci. Vím, že to je těžké, ale přát si to můžu.

Co byste chtěl naopak změnit?

Chtěl bych být aktivnější. Máme v povaze sedět a nadávat, jak je všechno špatně. Ale jenom o tom mluvíme nebo to zesměšňujeme. Když se člověku něco nelíbí, má to dát najevo. Tím nemám na mysli jen politiku. Rád bych svoji momentální „viditelnost“ využil i pro lepší přijímání odlišnosti, jakékoli.