Ivana Jirešová: Popová zpěvačka jsem nikdy být netoužila

Ne. Červené vlasy jsem nosila v mládí. Ale můj táta je nesnášel a prohlásil, že to nechce vidět. Pro mě jsou moc výrazné. Přitahovala bych pozornost, což není v normálním životě můj cíl, tam chci být šedá myš. Na jevišti je to ale něco jiného.

První číslo, právě ta Rihanna. Bylo to pro mě nové a já byla ze všeho vyplašená. Z kamer, mikrofonů, z toho, že se jede naostro. Druhé číslo, ZZ Top, už bylo lepší. U nich ale není moc co předvést. Zajímavá byla paní Kratochvílová, která za mnou dokonce přišla, když jsme měli zkoušku. Ta mě velmi bavila. Píseň V stínu kapradiny miluju a tu jsem si užila. Pěvecky se velice těžce podávala i Alicia Keysová.

To byly přímo štekle! V nejvyšších tónech jsem se místo toho, abych stála pevně, klátila. Nejsem na ně zvyklá a nekoncertuju každý týden. Místo nabírání síly jsem se kývala na botách. Zazpívala jsem to a byla jsem na sebe pyšná. Překážek je však spousta. Všichni říkají, ať si to užijeme, ale já si soutěž moc užít nemůžu. Neužiju si ani divadlo hned po premiéře, to až tak po šestém sedmém představení, když už je trochu zaběhlé.

Někdy jsou masky nepříjemné a stahující. Boty jsou pro mě taky důležité. Ráda stojím pevně nohama na zemi, nejraději bych byla bosa. A pak tu jsou ještě texty, zpěv a choreografie. Ani s jedním většinou nejsem stoprocentně spokojená. Nejsem úplná perfekcionistka, ale mám k tomu sklony. Slyším každou notu, cokoli zazpívám falešně nebo udělám špatně, hned vnímám. Tudíž je nemožné si soutěž užít. Při ZZ Top jsem měla brýle a vousy, nezpívala jsem, jen jsem se kývala. Tak to jsem si jakž takž užila, ale zase se výkon odrazil v bodování.

Bradka šla, nebyla náročná. Ale třeba první díl, Rihannu, jsme točili do jedné ráno. Byla jsem úplně ztahaná a po natáčení jsem si ještě musela půl hodiny odolejovávat tvář, což není příjemné. Vadí mi cokoli pod nosem, i med při depilaci. Dalo by se říct, že mazání medu kolem pusy nemám ráda! (směje se)

A máme na to týden. Naštěstí v srpnu ještě nebylo moc další práce, ale od září se to změnilo, přibylo divadlo a Sofinka nastoupila do šesté třídy.

Moje sebevědomí je na bodu mrazu. Jsou tam všichni hrozně dobří, inu muzikáloví herci, a já nemám žádnou jinou odezvu než od poroty. A už jsem skončila v bodování i poslední, takže o sobě pochybuju.

S hudebním sluchem jsem se asi narodila. Hodiny zpěvu beru už asi čtyři roky. Jsem herečka, která zpívá v muzikálech, ale zpěvačka nejsem. Muzikál je pro mě výzva, ať už je to Hello, Dolly!, nebo My Fair Lady. Nádherné role, u kterých nechci, aby spadly níž kvůli mému pěveckému výkonu. Popová zpěvačka jsem nikdy být netoužila. U My Fair Lady jsem přišla na to, že hlasové rezervy mám. Někdo má dar, talent hlasu, ale leccos se dá i naučit.

Hodně velkou. Už od dob puberty. Ve čtrnácti jsem odešla na konzervatoř do Prahy a bylo mi smutno, takové dítě s walkmanem na uších. Měla jsem ho pořád, v metru, v tramvaji. Hudba mě držela nad vodou. Pustila jsem si nějakou milovanou píseň, nadnášelo mě to.

Mám starší sestru, takže je vybírala ona. Byla zaměřená popově, visela tam Madonna, Cyndi Lauperová, Alphaville. Dnes už je to nostalgie. Tehdy u mě bodoval Hendrix či Janis Joplinová. Nikdy jsem moc nejela v hlavním proudu. Takže i v soutěži mám trošičku problém s tím, že se musím naučit mít tyhle písničky ráda, protože k nim moc nemám vztah.

Mám ráda Dinu Croweovou nebo Kate Bushovou, ta dělá i teď zajímavé věci. Líbí se mi i Sia, ale její počátky, než se začala věnovat popu. Její CD jsem si koupila poprvé před sedmi lety, během pobytu v New Yorku.

Chtěla bych přežít a s čistým štítem odzpívat všechny písně. A moc bych si přála aspoň jednou vyhrát. Seznámila jsem se s paní, co vede občanské sdružení Acorus pro oběti domácího násilí. Většinou to jsou ženy, které nemají kam utéct. A já bych jí moc chtěla věnovat šek, potřebuji vyhrát aspoň jednou. Jestli ne, tak jim to snad budu muset dát ze svého.

Takový, že na něj nemám čas. Naplno se věnuju soutěži, musela jsem odmítnout i divadlo, což mě mrzí, protože si moc vážím každé nabídky na činohru. Zbyly už jen hezké vzpomínky. Ale vycházíme výborně.

Ano, rozvod byl docela láskyplný. Dokonce i soudkyně říkala, že dlouho neviděla podobný pár. Lidé se prý většinou hádají o majetek a jdou po sobě. Nejhorší jsou prý právníci. Tvrdila, že na nás je znát, že se máme rádi, prý bychom se neměli rozvádět, ale ještě to zkusit. A my oba řekli v dobrém, že ne. Že jsme to už zkoušeli několikrát. Přirovnala nás k jednomu páru operních pěvců, kteří se rozešli s grácií. To mě potěšilo.

Má ho pořád moc ráda a ráda za ním chodí. On je jedna z nejdůležitějších osob jejího života a jsem šťastná, že Viktor to taky tak bere. Doufám, že se to nezmění. Někdy jsou muži negativně ovlivněni novou partnerkou, ale tady to tomu nenasvědčuje. Nicméně střídavá péče s vlastním otcem jí pořád nedělá dobře.

Jistým způsobem je vycvičená, ale když přijde, oddychne si, že je konečně ve svém pokojíčku. Přece jen jde do puberty a těch ploch, které by se mohly vyhrotit, je mnoho.

Ano, Sofie hraje na klavír. Kdyby cvičila víc, šlo by jí to ještě líp. Dcera mojí sestry sleduje hudbu, která ji inspiruje. Je to podobné jako u mě a sestry.

Celá ta píseň je o tom, že tady máme pořád patriarchát, i když nepřiznávaný. Týká se rozdělení domácích prací, rozdílů v platech. Pořád existují oblasti, které nejsou rovnocenné. Mladší holky se snaží, aby byly, i když jsou vychovávané ještě od nás, které toho nedosáhly. Muži možná něco zařídí, obstarají, ale bez žen by neznamenali nic. Je to pro mě citlivé téma, protože mně díky střídavé péči vzali dítě. Jeho otec si to přál a bylo mu vyhověno. Neřešil, jak se s tím vyrovná dítě či já. Svůj názor si vybouchal.

Moje maminka je na svou dobu velká vizionářka. Není to typická hospodyně. Vždy uvařila a starala se o nás, ale raději něco tvořila doma nebo na zahradě. Měla partu kamarádek, se kterými jezdila na různé akce. Často jsme jezdili na poznávací výpravy. Neplatilo, že oběd bude přesně ve dvanáct a my u něj načančaní a vymydlení. Moje máma je tvůrčí a jsem jí za to vděčná. Ve druhé třídě mi třeba ušila sako s kloboukem. To nikdo neměl. Je hodně svá a pro tátu to asi nebylo vždy jednoduché.

Ano, i tu bikram. Teď na ni nemám čas, ale už ji potřebuju, protože se celá sypu. Pro mě je ale nyní to, že zůstanu o hodinu déle v posteli nebo se nadrtím text, mnohem důležitější než cvičit. Vím však, že první by měla být jóga, abych byla v pohodě.

Já, Petr Rychlý a Láďa Ondřej jsme tam od začátku.

Ano. Byl to účes od výborného francouzského kadeřníka, který dělá přehlídky v Paříži. On mě sestříhal a už nikdo to pak nedokázal přesně napodobit.