Hrála od malička: „Čím víc lidí jsem získala do publika, tím líp. Bývaly doby, kdy si mamka s návštěvami popovídala, jen dokud jsem nebyla v místnosti já.“

Nesporný talent poprvé předvedla při natáčení Bakalářů pro Českou televizi, bylo jí šest. Později účinkovala v televizních seriálech Ulice a Ordinace v růžové zahradě, ovace sklidila za roli Lindy v Terapii po boku Karla Rodena. Osudové se jí ale staly muzikály.

Televize v Praze a Ostravě. Divadla v Praze a Liberci. Módní přehlídky. Jak to stíháte?

Když se to takhle napíše, vypadá to na spoustu činností. Pracuju ale na volné noze, a tak si tempo určuju sama. Teď jsem zvolnila a opustila Ulici. Poslední díly, kde vystupuju, půjdou v září. Zůstalo mi jen divadlo, které mám nejradši. Vedle Prahy hraju v Liberci a ještě jezdím do Ostravy, kde natáčím pro ČT pořad pro děti o vaření Draci v hrnci.

V Ostravě natáčí pro ČT pořad o vaření pro děti Draci v hrnci. Jejího bratra hraje Oskar Juchelka.

V Ostravě natáčí pro ČT pořad o vaření pro děti Draci v hrnci. Jejího bratra hraje Oskar Juchelka.

FOTO: ČT - Petr Hrubeš

Jak dlouho vzniká jeden díl?

Den. Já dostala roli patnáctileté dívky, sestry kluka, jehož hraje jedenáctiletý Oskar Juchelka. Je hodně šikovný, jenže repliky má těžké. Než mu nastříkají načerveno ty jeho vlasy, trvá to. Proto si dáváme na čas. A já pak smrkám červenou barvu několik dní po natáčení.

Jste těhotná, ta holka bude nezletilá matka?

To by nebylo výchovné, co? Zatím mohu natáčet, moc jsem nepřibrala a stejně se převlékám do kostýmů. Můžu být třeba sněhulák, dýně, kravička, což by s válcem přede mnou asi šlo. Vše teď v ČT řeší vedení. Draci jsou totiž druhým nejsledovanějším pořadem na Déčku hned po Večerníčkovi.

Buď mě nahradí, nebo se to celé překope. Režim Praha-Ostrava dvakrát do měsíce i s přespáním by s malým dítětem dohromady nešel.

Kuchtíte doma podle televizních receptů?

Zásadně vařím bez receptů, experimentuji. Manžel Roman je celiak, vynecháváme lepek a jíme hlavně ovoce či zeleninu. Hodně mě baví příprava polévek. Zbytek mé rodiny zůstal ovšem konzervativní. Když jsem v létě na chatě připravovala bramboráky a vyndala koření typu paprika, pokárali mě a donutili vrátit se ke klasice. Ale stejně jsem je dělala od oka. V kuchyni postupuji jen podle citu.

Ale svým dvěma psům maso dáváte?

Ty živíme poctivě. Dokonce nejen naše dva. O Vánocích třeba s mužem dodržujeme tradici, že peníze, co bychom utratili za dárky, rozdáme jinde. Podporujeme psí útulky, které nedostávají peníze od státu a měst. Podmínky v nich bývají občas dost hrozné. V srpnu jsme také organizovali koncert pro Pražskou zvířecí záchranku pečující o zraněná zvířata ve volné přírodě. Finance použijí na koupi vozu. Až se budu jen valit, udělám svůj první koncert…

S manželem Romanem se seznámila na prknech Divadla Kalich při zkoušení muzikálu Osmý světadíl. Hrají spolu i v představení Mauglí.

S manželem Romanem se seznámila na prknech Divadla Kalich při zkoušení muzikálu Osmý světadíl. Hrají spolu i v představení Mauglí.

FOTO: archív Divadla Kalich

První?

Divné, co? Pořád někde vystupuju a zpívám, jen vlastní koncert Míši Tomešové Doubravové jsem nikdy neměla. Jeho výtěžek půjde na dvojčátka postižená mozkovou obrnou. Vím, jak bývá těžké se o ně starat. Můj brácha Ondřej se totiž kdysi narodil předčasně a na pražské Bulovce pro něj neměli volný inkubátor. Proto ho převáželi narychlo do Kolína a někde v tu chvíli mu v mozku odumřely určité buňky. Že je něco špatně, zjistila dřív než doktoři moje mamka. Učí v mateřské školce a viděla, že se pohybuje odlišněji než jeho vrstevníci, že vnímá věci jinak.

Jak je na tom teď?

V rámci mezí výborně. Je to velmi inteligentní, třiatřicetiletý muž, kolega z branže. Hodně píše, teď dělal dramaturgii pro sci-fi muzikál 2116 v divadle Semafor. Umělecké vyžití má prostě z druhé stránky. Moc mu fandím.

Provedl mě dětstvím na pražském sídlišti Prosek, učil mě blbosti, chránil, vymýšlel hry. Vždy to byl a bude můj velký bratr. Nikdy jsem nevnímala, že má nějaký problém. Zasvětil mě i do muzikálů, ty miloval odjakživa.

Takže jste nebyla přetěžované dítě obíhající jen konkurzy?

Ani náhodou! S kamarády jsme také řádili v Proseckých skalách, třeba slézali do štol tři sta metrů dlouhou hasičskou šachtou, a cítili se při tom jako z nějaké foglarovky. Jednou jsme dole našli i černé rukavice a lopatu, už chyběla jen mrtvola… (smích)

Když se o tom nedávno dozvěděla máma, málem ji omyli. No a teď štoly renovují a budou přístupné pro veřejnost.

A kdy jste stíhala ty konkurzy?

Moc jich nebylo. Hodně věcí ke mně prostě doputovalo. Já jsem třeba od útlého dětství vyhrávala recitační soutěž Pražské vajíčko a chodila na ni s nadšením, asi jako jedna z mála. Občas mě ale přepadal pocit, že velkou část ostatních tam dotlačily jejich ambiciózní maminky. Já ale za zadkem opravdu nikoho neměla. Máma se styděla, nechávala mě, ať se rozhodnu sama.

Když produkční České televize chtěla, abych si v šesti letech zahrála v Bakalářích, já hned řekla ano. A mámě jako uznávané hlavě rodiny jsem to jen sdělila. Táta by mi do toho stejně nemluvil. Studoval ČVUT, a tak je hodně technicky zdatný. Živí ho správa velkých objektů.

Chodíte výrazně oblečená. Kolik barev ladíte běžně dohromady?

Ideální jsou čtyři. Já ani nemůžu chodit v černé nebo šedé, mám totiž pocit, že do čeho se člověk obléká, takový je. Začmudí si mysl. Barvy mě dělají šťastnou.

Letos v červnu si změnila příjmení na Tomešová. Svatba proběhla v přírodě a žádné krinolíny, krajky a perly se nekonaly.

Letos v červnu si změnila příjmení na Tomešová. Svatba proběhla v přírodě a žádné krinolíny, krajky a perly se nekonaly.

FOTO: Pavlíkovi

A svatební šaty jste bílé měla?

Ani ne. Nechala jsem si je ušít podle svého návrhu, který hodil na papír návrhář Oldřich Vojta. Hořejšek zdobily barevné květinové výšivky s příměsí folklóru. Spodek byl vílí. Neřešila jsem ani boty, brali jsme se bosí.

Teď mi šaty visí v pytli. Po vyčištění poputují na čestné místo do skříně. Jejich oddělitelný vršek si možná někdy vezmu. Jen musím počkat. V těhotenství mi vyrostla prsa, esteticky by to nešlo.

Byl váš červnový sňatek ještě v něčem výjimečný?

To si asi přeje každý pár, já si troufnu říci, že náš ano. Tolik symbolů za den jsem nikdy nezažila. Ráno při venčení psů chci přemýšlet o životě a najdu přitom čtyřlístek. Když jsme v podmračený den kráčeli k oltáři, naplno zasvítilo slunce. A po manželském ano, ve chvíli polibku, jeden z našich pejsků právě u slavobrány vykonával velkou potřebu…

Svatba tedy byla k pejskům přívětivá.

S nimi se předem počítalo! Jeden nám nesl prstýnky v krabičce připevněné na obojku, druhý dění natáčel na kameru, měl ji na zádech. Sice zazněly obavy, že náhle zmizí kdesi mezi rybníky, ale my jim věřili a oni nezklamali.

Ještě k symbolům. Odpoledne krátce sprchlo, objevila se i duha. Ten den byl plný lásky a svobody.

Manžel to viděl také tak romanticky?

Jistě, jsme v hodně věcech podobní. Chceme si třeba zachovat jistou dávku dětinskosti, naivity a nadšení ze života. Nehodláme se trápit nad vším, co se děje kolem nás. Vím, že to bývá leckdy blízko, ale každý máme svých starostí dost. Možná to zní sobecky, jenže my jsme tady a teď šťastní. Já jako pyšná novomanželka, paní Tomešová myslící pozitivně.

Tito dva miláčkové nechyběli ani na svatbě.

Tito dva miláčkové nechyběli ani na svatbě.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Slečna Doubravová ale byla na trhu zavedená. Nezvažovala jste, že si jméno ponecháte?

Ani náhodou. Jen táta trochu litoval, že už nebudu jeho. Beru to tak, že jsem si vzala milovaného chlapa a s ním i jeho jméno. Je to přece romantické, ne? Ještě před svatbou jsem nový podpis trénovala ve sprše a kreslila si jeho podobu prstem na sprchový kout. Mít dvě příjmení mě opravdu nikdy nenapadlo, podepisovala bych se asi kilometr…

Vdala jste se, čekáte dítě a do toho ještě stavíte dům. Není toho nějak moc najednou?

První věc byla plánovaná, druhá krásně neplánovaná. S tou třetí, tedy stavbou srubu, jsme začali v srpnu. Úřad řešil jeho povolení rok. Dívali se na nás jako na exoty, že chceme mít něco podobného na pozemku za Prahou. Teď už to má být rychlé. Srub někde stojí.

Stačí jej tedy „jen“ převézt na místo, složit jako stavebnici na základovou desku a dodělat vnitřky. Pan stavitel tvrdí, že se budeme v listopadu stěhovat. Chceme srub kvůli jeho pasivním vlastnostem, dobře se v něm dýchá. A pro zpěváky je to prý nejlepší možný objekt k žití.

Vy se asi úplnou zpěvačkou necítíte, že? První zkušenosti jste nabírala v Baby studiu Dády Patrasové, při tancování.

Ne, já tam ve čtyřech chodila na klavír. Šlo o jakousi přípravku na lidovou školu umění. S Dádou jsem se potkala asi jednou. Pak následoval balet v lidušce. Mám na něj ideální vysokou a štíhlou postavu, dobře klenuté nárty.

V sedmé třídě ale přišel zánět achilovky a já ze dne na den přestala. Aspoň mi to ušetřilo rozhodování, co budu jednou dělat. A před přijímačkami na konzervatoř jsem začala s dramaťákem, abych se naučila pořádně mluvit.

Na konzervatoři bývá nával. Měla jste vůbec záložní variantu budoucnosti?

Kvůli rodičům ano. Na střední jsem šla v roce, kdy se mohla podat přihláška jen na jednu školu. Moje mířila na konzervatoř, no, a kdyby nevyšla, skončila bych na obchodní akademii. S tím jsem ale vůbec nepočítala. Věřím tomu, že přejete-li si něco opravdu hodně, vyjde to!

Kolik lidí se tehdy hlásilo a kolik jich na konzervatoř brali?

U přijímaček mi přidělili číslo 260. Pamatuji si, že 259 měl Martin Donutil. Do ročníku pak vzali jedenáct uchazečů zhruba ze čtyř set. Jenže já vážně věděla, že mezi nimi budu! Až ve škole jsem začínala zjišťovat, co skutečné herectví obnáší. Kolik si herečka vydělává, jak se chodí na konkurzy…

Do té doby byl pro mě ten obor zábava, zpestření dětství. Nicméně v šestnácti jsem z honorářů už dokázala finančně pokrývat své životní náklady.

Do povědomí televizních diváků vstoupila v nekonečném seriálu Ulice. Jako Bětka v nových dílech je nevěrná dlouholetému partnerovi Matějovi (Jakuf Štáfek).

Do povědomí televizních diváků vstoupila v nekonečném seriálu Ulice. Jako Bětka v nových dílech je nevěrná dlouholetému partnerovi Matějovi (Jakub Štáfek).

FOTO: archív TV Nova

Tak brzy?

Ono se to i hodilo. Naši se starali o bratra, maminka onemocněla rakovinou a přestala chodit do práce. Mnou naplánované osamostatnění jim pomohlo. V osmnácti jsem se pak v podstatě odstěhovala do domečku tehdejšího přítele. A během maturity mi přišla nabídka z Divadla Kalich. Začalo být jasné, že půjdu cestou muzikálů. Skloubím v kariéře tanec, herectví a zpěv.

Když se srovnáte s Martinem Donutilem. Má to v branži jako syn slavného otce lehčí?

Možná někdy na začátku. Známé jméno ale přináší také stigma, musí je neustále obhajovat. Kdyby nebyl dobrý, nedají mu v Divadle Husa na provázku ani půlrok. A on tam hraje výborně několikátou sezónu. Recenzenti i diváci ho chválí.

Možná to měl ve finále na opravdovém startu kariéry těžší než já, neznámá Doubravová vyrůstající na sídlišti a začínající od píky.

V únoru budete máma. Brzy jste se v profesi prosadila, brzy vdávala. Nejste zrychlená?

Vy to tak vidíte? Já ne, kolem mají děti i mladší holky. A ty mi zrychlené přijdou. Mně je pětadvacet, manželovi osmadvacet. To přece není na rodinu brzy. Až syn nebo dcera povyrostou, nebudeme úplně staří.

S dítětem padne řada plánů. Co vaše tetování? Máte divadelní masky, jak jste chtěla?

Ještě ne. Tetování se dost vylučuje s těhotenstvím. Mé tělo se teď soustřeďuje na důležitější věci. Ty masky mnou navržené, které zhmotnil tatér, jsem dostala k pětadvacetinám. Připomenou herecké poslání, které mě naplňuje. Za nimi se pak objeví devět notiček z úvodní melodie muzikálu Osmý světadíl, jenž nás mimo jiné svedl dohromady s Romanem. A kolem budou barvy, život je přece pestrý…