Zastihli jsme ji ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně po rutinní operaci – revizi vagového stimulátoru, který se používá ke zmírnění záchvatů u epileptiků.

„Jde o poměrně novou metodu, která třicetileté pacientce hodně změnila život. Bylo zapotřebí upravit polohu elektrody na nervu,“ líčí šestačtyřicetiletá lékařka. Opatrně převádím řeč do lehčí roviny.

Na co se nejčastěji ptají laici, když prozradíte svou profesi?

Trochu matu tělem. Většinou je zaskočí můj vzhled, čekají odměřenou ženu a myslí, že místo sebe poslala blonďatou dceru. Když se situace vyjasní, jsou překvapeni, že jsem si, taková víla Amálka, zvolila právě neurochirurgii a že se nebojím lidského mozku.

Ale na druhou stranu, pokud se mi svěří do rukou, jsou spokojení. Zrovna dnes jsem na klinice potkala bývalou pacientku, která byla ráda, že i další zákrok budu dělat já. Snažím se na lidi působit uklidňujícím dojmem.

Samozřejmě nemohu jejich onemocnění zlehčovat, ale nemá smysl je ještě víc stresovat. Mám snahu je před operací povzbudit.

„Dobrý operatér musí umět rychle reagovat a rozhodovat se, nepodléhat stresu a panice,“ říká lékařka, specializující se v poslední době zejména na epileptochirurgii.

„Dobrý operatér musí umět rychle reagovat a rozhodovat se, nepodléhat stresu a panice,“ říká lékařka, specializující se v poslední době zejména na epileptochirurgii.

FOTO: Petr Horník, Právo

Donedávna býval na jídelních lístcích vepřový mozeček, nevadí vám taková jídla?

Jsem od roku 1992 vegetariánka, takže nejím žádné mozečky ani jiné části zvířat. Pro vegetariánství jsem se rozhodla ještě za studií, medicína na to vliv neměla. Přišlo mi z etického hlediska zvrácené a proti přírodě pojídat živé tvory, s nimiž sdílíme planetu.

Ale ani z hlediska bezpečnosti není mozková tkáň na jídlo zrovna ideální, šíří se jí totiž například nemoc šílených krav. Svéráznou delikatesu představovala u lidožroutů, kteří věřili, že snědením mozku nepřítele získají jeho moudrost a sílu. Místo toho si často zavařili na smrtelnou nemoc…

Lidi se diví, proč jsem zvolila neurochirurgii, že se taková víla Amálka nebojí lidského mozku.

Tušili správně, že mozek je „nejvíc“. V čem ho přeceňujeme dnes?

Jedná se o nejsložitější orgán v těle, o kterém soudíme, že tvoří naši identitu, individualitu. Někdy je skutečně přeceňován, neboť jsme o mnoho vyspělejší bytosti než zvířata, se schopností rozhodovat jinak než pudově, vytvářet umělecká díla i zázraky techniky…

Naopak však mozek často podceňujeme, vymlouváme se, že „nemáme na něco buňky“. Naše IQ i EQ (emoční inteligence) jsou sice vrozené, ale dají se během života výrazně zlepšovat, ovlivňovat.

Donedávna se též soudilo, že s přibývajícím věkem mozek odumírá a nemůže nabírat nové schopnosti. Ukazuje se, že člověku, který žije aktivně a pořád se učí něco nového, se mozkové buňky „regenerují“ a vyvíjejí dál, není to jen otázka dětského věku.

Mluvíte z vlastní zkušenosti?

Ano. Stále začínám s novými aktivitami. Mám ráda výzvy a objevování. Mohla bych si říct: mám docenturu, respekt pacientů i kolegů, už nic nepotřebuji… To by ovšem byl můj konec. Za každou cílovou páskou proto mám další start. Nedávno jsem začala jezdit na koni, rok a půl se učím hru na klavír…

Někdo řekne, že udržuje mozek v kondici luštěním křížovek. Jenže pokud je luští padesát let, stane se z toho rutina a už to mozek nestimuluje. Musí do učení vložit úsilí, souhlasím s výrokem, že učení bolí… Platí to i při operacích: osmdesát procent činností dělám rutinně (otvírání hlavy, příprava operačního pole, došívání rány…) a můžu při nich poslouchat rádio, povídat si o počasí. Ale po určitou dobu se potřebuji opravdu hluboce koncentrovat na vlastní výkon, který je pokaždé jiný.

Co hlavně vás na mozku fascinuje?

Mozek mne zajímá především po stránce své funkce – funguje jako jedna neomezeně propojená síť, kde všechno se vším souvisí. Dříve se o něm uvažovalo více schematicky: toto centrum je pro řeč, toto pro sluch…

V zásadě to tak je, ale poslední studie potvrdily, že když se jedno centrum poškodí, přebírá jeho roli zdravé okolí a dokonce se může přesunout i do druhé hemisféry. Funguje to i v negativním smyslu, třeba při bleskurychlém šíření epileptického záchvatu i do odlehlých částí mozku.

Váš obor je skutečně úžasný. Čím to, že jste jedinou docentkou neurochirurgie u nás?

Musíte se mu věnovat cele, těžko se kloubí s rodinou a jinými aktivitami. Těch já mám sice bezpočet, ale je fakt, že nemám děti. Je to otázka priorit a v Evropě platí, že ochotu obětovat maximum pro kariéru mají hlavně muži.

Na ruční práce jsem bývala nešika, zachraňovala mě maminka, která háčkovala a šila. Já umím šít jenom lidi.

Když jsem v neurochirurgii začínala před dvaadvaceti lety, bylo zde žen jako šafránu. Dnes pracují v České republice čtyři atestované neurochiruržky a více začínajících kolegyň.

Stalo se, že se na vás muži dívali skrz prsty?

Skrz prsty přímo ne, ale odrazovali mě. A šeptali si: Ta vydrží do prvních Vánoc. Pak mi dávali čas do druhých… Až to přestali počítat a zvykli si. Musela jsem je přesvědčit, že to myslím vážně.

Existoval mýtus, že v ortopedii, kardio a neurochirurgii nemají ženy co dělat, protože se nedokážou soustředit na jednu věc. Což je nesmysl, schopnost soustředění nesouvisí s pohlavím. Neuznávám genderové boje, žena se může prosadit úplně stejně jako muž.

Takže nevidíte žádné rozdíly v mozku a uvažování žen a mužů?

Anatomicky se mužský a ženský mozek neliší. Co se týče funkce, říká se, že pravá hemisféra je emoční a levá logičtější a že to přísluší ženskému a mužskému pohlaví. Podle mne je to individuální. Většina lidí využije z každého potenciálu něco.

Ženy obvykle bývají manuálně zručnější, šikovnější. I když mne školní ruční práce nikdy nebavily, místo vyšívání jsem raději hrála s kluky fotbal a v pracovní výchově mě zachraňovala maminka, která za mne háčkovala a šila. Šicí stroj, který mi koupila, jsem jí už dávno vrátila. Já umím šít jenom lidi!

Těší ji jezdit na koni...

Těší ji jezdit na koni...

FOTO: archív Evy Brichtové

Je nutná i celková kondička?

Neurochirurgie není tak fyzicky náročným oborem jako třeba ortopedie. I když u operací páteře, které neurochirurg také provádí, se bez větší fyzické síly neobejdeme (například u stabilizace kompresivní zlomeniny obratle).

Odstranění nádoru na míše sice vyžaduje jemnou precizní práci, ale musíte se dostat přes kosti. K tomu slouží elektrické vrtačky a frézy. Ovšem někdy to nejde jinak, než že podstoupíte ruční dřinu permoníka.

Ale i po několika hodinách jemného operování se dostaví fyzická únava. Nejvíc vyčerpává právě ta koncentrace na hraně stresu. Bývá tak veliká, že nevnímám dění kolem, ani hluk sbíječky.

Jak obnovujete síly?

Relaxuji na zahradě, dívám se co nejvíc do zeleně, sportuji, sednu ke klavíru, cvičím jógu a tai-či, chodím na kurzy malování, hodně čtu, lyžuji, jezdím na kole, kolečkových bruslích a na koni… Anebo se starám o našeho klokana…

Vedle malování – od abstrakce přes impresionismus a japonské kaligrafie po kytičky – ji těší starat se o klokana a jezdit na koni

Vedle malování – od abstrakce přes impresionismus a japonské kaligrafie po kytičky – ji těší starat se o klokana a jezdit na koni.

FOTO: archív Evy Brichtové

Co vás přimělo chovat právě klokana?

To je zvláštní historka. Ve dvou letech mě rodiče vzali do zoo a já jsem u terária dostala hysterický záchvat, mám fobii z hadů. Ale když jsme přišli ke klokanům, od těch mě pro změnu nemohli odtrhnout. Od té chvíle jsem chtěla mít doma klokana, jenže tehdy to nebylo možné.

Až před šesti lety se bratrovi podařilo vypátrat jednoho chovatele a radil se s mým mužem, zda mi smí splnit ke čtyřicátinám dětský sen. Nevěděl, co způsobí, protože klokan teď řídí rodinu a je šéfem naší smečky.

První půlrok se sice bál a nebral nás, proseděla jsem s ním hodiny v ohradě a on se jen krčil v rohu, byl to skvělý trenažér na trpělivost. Jenže mu chyběl život ve smečce, a tak nás nakonec vzal na milost. Nedá se však ochočit jako pes, i když občas kolem nás skáče a lísá se, ale dělá pouze to, co sám chce – na jméno Kiwi slyší, jen pokud máte něco dobrého k jídlu.

Chodíte s ním na procházky?

Není k tomu přizpůsoben. Máme ho ve výběhu, jinak by systematicky likvidoval zeleň. Když začal okusovat i kůru ze stromů, pochopili jsme, že s ním žádná rostlina nepřežije, a z výběhu do zahrady ho pouštíme jen občas. Je velký konzervativec, potřebuje mít své teritorium a rituály.

Říká se, že má rozum jako králík, ale myslím, že je chytřejší, přesněji vychytralý. Zavírat ho zpět do výběhu vyžaduje vymýšlet stále nové fígle, protože minulé si pamatuje – a někdy to stejně končí „soubojem“. Je totiž trochu rváč.

Chovatel tvrdil, že nás jako býložravec nikdy nekousne. Spletl se, už jsme schytali pár kousanců i poškrábání. Já jsem pro něj největší kamarád, manžela bere jako svého soka a nic mu netoleruje. I když nás občas zlobí, máme ho rádi a je s ním zábava!

Pokud si to myslí i manžel… Znáte se ze školy?

Ne, poznali jsme se v nemocnici. Pracuje na neurologii. Máme tak lékařské obory pěkně zkombinované, i když se kolegové divili, že by to mělo být naopak a chirurgem měl být muž. My ale nejsme konvenční pár. Můj manžel má pro mě obrovské pochopení, a přestože i jeho práce vyžaduje velké nasazení, bez řečí mě doma zastoupí, uvaří – a pak jen zavolá: Miláčku, večeře! Nádhera. A také ví, že já bych mu steak neudělala... U vaření se odreaguje, ale následnou spoušť v kuchyni pak uklízím já.

Byla jste nekonvenční už jako malá?

Moje dětství bylo harmonické. Vyrůstala jsem v malé moravské vesnici Koválovice-Osíčany. Rodiče na nás s bratrem požadovali jen slušné výsledky ve škole a pořádek. Byli velmi tolerantní a věřili, že když nám dají volnost, nezneužijeme ji. Měli jsme spoustu volného času, který jsme trávili na hřišti nebo v přírodě.

Maminka mě trochu rozmazlovala, nemusela jsem pomáhat v domácnosti. Přála si, abych se stala lékařkou. Já v té době spíše pokukovala po archeologii, astronomii nebo kriminalistice. Byla jsem všestranné dítě – sportovala jsem, účastnila se všech školních soutěží, střílela ze vzduchovky, hrála závodně fotbal… Chvíli jsem chtěla být sportovní lékařkou a běhat s kufříkem po hřišti.

První živý mozek jste viděla asi na studiích. Jak na vás zapůsobil?

To si pamatuji naprosto přesně. Mozek mě nadchl už na začátku medicíny při studiu anatomie. Uvědomila jsem si, jak je velmi složitý, a moc ho chtěla na rozdíl od ostatních spolužáků pitvat. Při zkoušce z patologie jsem si ho k praktické zkoušce skutečně vytáhla a nadšeně vykřikla: Já mám mozek!

Zkoušející profesor mě usadil slovy, že to se u studenta medicíny předpokládá. Ale bylo to skvělé! Na klinickou stáž po čtvrtém ročníku jsem šla už cíleně na neurochirurgii – a vidět živý mozek bylo ještě úžasnější. Tehdy se rozhodlo o mém osudu.

Patřila k vašemu osudu i volba nemít děti?

Nešlo o naši volbu. Oba s mužem jsme zdraví, ale Bůh nám děti nedal. Museli jsme se s tím vyrovnat. Někdo si může myslet, že jsem dala přednost kariéře. Není tomu tak. A jsem přesvědčena, že i s dětmi bych zvládla být dobrou neurochiruržkou. Mám skvělé rodinné zázemí a všechny volnočasové aktivity, které provozuji, bych dělala i s potomky…

Zmínila jste malování – má něco společného s chirurgií?

Na operačním sále jsem spíše sochařkou, konkrétně u dětských operací, kdy přemodelovávám lebku nesprávně formovanou předčasným uzavřením lebečních švů. Využívám materiál, který příroda trochu pokazila – a vytvořím z příliš dlouhých nebo širokých kostí zase pěknou hlavičku. Což se přirozeně kloubí s mým zájmem o umění, obojí je o lehkosti rukou, mozku i bytí.

Na hodiny malování chodím k devadesátiletému malíři, který mě učí profesionálně míchat barvy. Výtvarné vidění a smysl pro kompozici mám, myslím, dobré. V mém mobilu najdete velmi rozmanité fotografie: oblohy, operace, kytek, klokana… Vše ve vyvážené kompozici.

Známí si dělají legraci, že fotografuji všechno jako Japonec. Jdu z tréninku tai-či, všimnu si zajímavého stínu listu pod lampou, po pár metrech zakřičím: Moment! Vytáhnu mobil a vrátím se ho vyfotit.

O tai-či se traduje, že dokáže vyrovnávat hemisféry…

Tai-či pomáhá dosáhnout důležité harmonie, vyváženosti mezi myslí a tělem, pohyby a energií proudící v nás. Ale i navenek mezi lidmi a vším univerzálně. Jsme každý takový malý vesmír a v něm je ještě samostatným vesmírem náš mozek.

Mimochodem právě si dělám korespondenčně astronomický kurz, baví mě knihy na toto téma a kvantová fyzika. Přijde mi, že přirovnání mozku k vesmíru dává smysl, vše je součástí všeho. V určitém momentu končí naše schopnost si to představit – kde vesmír končí, kolik je galaxií… To mluvím o prostoru, ale stejně zajímavé je časové hledisko: Kde začíná čas? Naše limitace je, že mozek poznáváme mozkem…

Jak pokročila neurochirurgie za vaší éry?

Velmi. Je to relativně mladý, zhruba padesátiletý obor, rekrutovaný z obecné chirurgie. Trepanace lebky prováděli už v Peru a ve starém Egyptě, ve středověku otvírali lebky kvůli vymýtání ďábla…

Dříve byl jedinou zobrazovací metodou rentgen. Nové obzory otevřely až počítačová tomografie a magnetická rezonance. To znamenalo zásadní přelom. Dnes lze sledovat a zobrazovat i vlastní funkci mozku. Máme navigační systémy, operujeme pod mikroskopem, ale při operaci je stejně základem jemná technika rukou a jejich propojení s mozkem.

Bratr mi ke čtyřicátinám splnil dětský sen. Nevěděl, co způsobí, protože klokan teď řídí celou rodinu.

Ještě mě zajímá, co dělat, když se ve stresu mozek zablokuje?

V panice a stresu zapojujete hlavně vývojově starší mozkové struktury, tzv. limbický systém, který funguje více na citové úrovni. Je proto třeba obnovit propojení do prefrontální mozkové kůry s logickým myšlením. Snažit se uklidnit, vrátit do rovnováhy. Každý to má asi jiné, obecný recept neexistuje.

Zvíře má instinkty, a když mu jde o život, bojuje, nebo uteče. My musíme nastolit klid, aby mozek, náš skvělý počítač, mohl vyhodnotit všechny možnosti. Proti stresu mně hodně pomáhá vyjít ven na vzduch, kde se dá volně dýchat.

Kdy jste naposled hrála fotbal?

Vloni, jen tak pro radost s kamarády. Dříve jsem hrála ambiciózní Svatoanenskou fotbalovou ligu, ale kvůli riziku úrazu jsem se přestala zapojovat. Také se hraje fotbal na výročních kongresech neurochirurgické společnosti – Češi proti Moravákům. Byla jsem tam jediná žena. Dnes už bych asi neměla vytrvalostní kondici na dvakrát čtyřicet pět minut běhu po hřišti.

Velkou vášní manželů Brichtových je cestování – někdy spojí dovolenou s pracovní cestou, jindy se vydají za náročnějším adrenalinem...

Velkou vášní manželů Brichtových je cestování – někdy spojí dovolenou s pracovní cestou, jindy se vydají za náročnějším adrenalinem...

FOTO: archív Evy Brichtové

Co dalšího vás láká?

Mám ráda nové výzvy. Zajímají mě všechny neurovědní obory. Momentálně je to neuroestetika studující způsob vnímání umění a krásy v našem mozku. Láká mě hledat odpověď na otázku, zda se člověk v tomto směru vyvíjí. Nelze negovat evoluci, nejsme stejní jako ve středověku…

Dnes je vše ovlivněno komercí a reklamou, která diktuje, co se vám má líbit. Jdete do galerie, kde visí přeškrtnutá čára a všichni na ni zírají, protože stojí milión. A ostýcháte se pověsit na zeď něco, co se vám skutečně líbí.

Ráda čtu knihy Umberta Eca, který tuhle otázku taky probírá. Určovat hodnotu a kvalitu v umění je těžké, když udělám dobrou nebo špatnou operaci, je to jasné hned.

Přirovnala jste mozek k počítači, bude jednou existovat stroj, který nás přelstí?

Ne, mozek není stroj, je živý a nic ho nepřechytračí. Věřím živé, biologické hmotě. Vytlačit by nás z této planety mohla snad jen jiná forma organické inteligence, ale nikdy nevyrobíme dokonalejší a složitější bytost, než jsme my sami.